Setkání s učedníky

Po setkání se dvěma muži na cestě do Emaus se Ježíš zjevil také ostatním učedníkům.

Oba učedníci dorazili k Jeruzalému a ve­šli do města východní branou, která je o svátcích otevřena i v noci. V domech je tma a ticho. Za svitu vycházejícího mě­síce poutníci procházejí úzkými ulič­kami. Míří do horní místnosti, kde Ježíš trávil poslední chvíle večer před svou smrtí. Vědí, že tam najdou své bratry. Vědí také, že i když už je pozdě, učed­níci nebudou spát, dokud nezjistí, co se s Kristovým tělem stalo. Dveře míst­nosti jsou důkladně zavřené. Klepou, ale nikdo neotvírá. Všude je ticho. Když se ohlásí jménem, dveře se opatrně ote­vřou a oni vstupují spolu s Neviditel­ným dovnitř. Potom se dveře zase za­vřou, aby se do místnosti nedostali žád­ní zvědové.

Poutníci vidí, že všichni jsou překva­pení a rozrušení. Svými hlasy vzdávají Bohu díky a chválu. Říkají: Pán skuteč­ně vstal a ukázal se Šimonovi. Oba učed­níci ještě celí udýchaní po namáhavé cestě vyprávějí, jak podivuhodně se jim Ježíš zjevil. Sotva domluvili, prohlásili někteří z učedníků, že tomu nemohou uvěřit. Připadalo jim to příliš krásné, než aby to mohla být pravda. Najednou se mezi nimi objevila nějaká postava. Všichni se na ni podívali. Nikdo neslyšel ani klepání, ani žádné kroky. Jsou zaskoče­ni, nevědí, co to má znamenat. Potom slyší hlas. Není to nikdo jiný než jejich Mistr. Jasně a zřetelně jim říká: „Pokoj vám." (J 20,19)

„Zděsili se a byli plni strachu, poně­vadž se domnívali, že vidí ducha. Řekl jim: 'Proč jste tak zmateni a proč vám takové věci přicházejí na mysl? Podí­vejte se na mé ruce a nohy: vždyť jsem to já. Dotkněte se mne a přesvědčte se: duch přece nemá maso a kosti, jako to vidíte na mně.' To řekl a ukázal jim ru­ce a nohy." (L 24,37-40)

Viděli na nich stopy po hřebech. Po­znali jeho jedinečný a nenapodobitelný hlas. „Když tomu pro samou radost nemohli uvěřit a jen se divili, řekl jim: 'Má­te tu něco k jídlu?' Podali mu kus pečené ryby. Vzal si a pojedl před nimi." „Učed­níci se zaradovali, když spatřili Pána." (L 24,41-43; J 20,20) Nevěru vystřídala víra a radost. Vítali zmrtvýchvstalého Spa­sitele s pocity nevýslovného štěstí.

Při Ježíšově narození zvěstoval anděl pokoj zemi a lidem dobrou vůli. Tento­krát se Spasitel poprvé po svém vzkří­šení zjevil učedníkům a oslovil je požehnáním: „Pokoj vám." Ježíš je vždy ochoten udělit pokoj lidem, které tíží pochybnosti a strach. Čeká, že mu otev­řeme bránu svého srdce a pozveme ho, aby s námi zůstal. Sám říká: „Hle, stojím přede dveřmi a tluču; zaslechne-li kdo můj hlas a otevře mi, vejdu k němu a bu­du s ním večeřet a on se mnou." (Zj 3,20)

Ježíšovo vzkříšení představuje koneč­né zmrtvýchvstání všech, kdo zemřeli v Pánu. Učedníci poznali tvář zmrtvýchvstalého Spasitele, jeho chování i řeč. Tak jako vstal z mrtvých Ježíš, mají vstát i lidé, kteří zesnuli v něm. Jednou pozná­me své přátele stejně, jako učedníci poznali Ježíše. I kdyby je nemoc v tom­to smrtelném životě nějak pozname­nala, změnila nebo znetvořila, vstanou dokonale zdraví a krásní. Jejich totož­nost však zůstane i v oslaveném těle pl­ně zachována. Potom poznáme a bude­me poznáni (1K 13,12). V tváři zářící světlem, které vychází z Ježíšovy tváře, poznáme obličeje svých milovaných.

Když se Ježíš setkal s učedníky, při­pomněl jim, co řekl před svou smrtí, že se totiž musí naplnit vše, co je o něm psáno v Mojžíšově zákoně, prorocích a žalmech. „Tehdy jim otevřel mysl, aby rozuměli Písmu. Řekl jim: 'Tak je psáno: Kristus bude trpět a třetího dne vstane z mrtvých; v jeho jménu se bude zvě­stovat pokání na odpuštění hříchů všem národům, počínajíc Jeruzalémem. Vy jste toho svědky.'" (L 24,45-48)

Učedníci si začali uvědomovat pod­statu a rozsah svého poslání. Měli svě­tu zvěstovat obdivuhodné pravdy, kte­ré jim Kristus svěřil. Byli svědky jeho života, smrti, vzkříšení a prorockých předpovědí, které na tyto události pou­kazovaly. Poznali svatost Božího záko­na, tajemství plánu spasení a Ježíšovu moc odpouštět hříchy. To vše měli zvě­stovat světu. Měli hlásat evangelium po­koje a spasení skrze pokání a Spasite­lovu moc.

POVĚŘENÍ APOŠTOLŮ

„Po těch slovech na ně dechl a řekl jim: 'Přijměte Ducha svatého. Komu odpustí­te hříchy, tomu jsou odpuštěny, komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou.'" (J 20,22.23) Duch svatý se zatím plně neprojevil, protože Kristus ještě nebyl oslaven. Hojnější vylití Ducha mělo při­jít až po Kristově nanebevstoupení. Do­kud jej učedníci nepřijali, nemohli pl­nit své poslání a zvěstovat evangelium světu. Nyní jej dostali pro zvláštní účel. Kristus na ně vylil svého Ducha, aby mo­hli plnit apoštolské povinnosti v církvi. Svěřil jim jedno z nejsvětějších poslání a chtěl, aby si uvědomili, že bez Ducha svatého nemůže být dokonáno.

Duch svatý je principem duchovní­ho života v člověku. Přijetí Ducha zna­mená přijetí Kristova života. Kdo jej přijímá, přijímá i Kristovy vlastnosti. Představiteli církve a jejími služebníky mohou být jen lidé, které vyučil sám Bůh a ve kterých přebývá Duch svatý, lidé, v jejichž životě se projevuje Kris­tův život.

Kristus řekl: „Komu odpustíte hříchy, tomu jsou odpuštěny, komu je neodpus­títe, tomu odpuštěny nejsou." (J 20,23) Těmito slovy Kristus nikomu nedovoluje soudit druhé. V Kázání na hoře to zaká­zal. Toto právo má jen Bůh. Na církevní organizaci však klade zodpovědnost za jednotlivé členy Povinností církve je napomínat, poučovat, a pokud je to mož­né, napomáhat k nápravě každému, kdo upadne do hříchu. Pán říká: „Usvědčuj, domlouvej, napomínej v trpělivém vyu­čování." (2 Tm 4,2) S přestupníkem jed­nej čestně. Varuj každého, kdo je v ne­bezpečí. Nikomu nedovoluj, aby klamal sám sebe. Nazývej hřích pravým jmé­nem. Připomínej, co Bůh řekl o lži, pře­stupování soboty, krádeži, modloslužbě a dalších nepravostech. „Ti, kteří takové věci dělají, nebudou mít podíl na krá­lovství Božím." (Ga 5,21) Pokud budou i nadále žít v hříchu, bude i v nebesích platit soud, který jim z Božího slova oz­námíte. Rozhodnou-li se pro hřích, vzdá­vají se Krista; pokud církev nechce zne­vážit svého Pána, musí dát najevo, že je­jich jednání neschvaluje. K hříchu se musí vyjádřit stejně jako Bůh a podle Božích pokynů se s ním musí vypořá­dat. Potom bude její rozhodnutí uzná­no i v nebi. Ten, kdo pohrdá autoritou církve, pohrdá autoritou samotného Krista.

První část verše: „Komu odpustíte hříchy, tomu jsou odpuštěny," zní po­někud příznivěji. Především to mějte na paměti. Pracujete-li pro bloudící, musíte jejich pohled obracet na Krista. Duchovní pastýři by měli s láskou pe­čovat o Pánovo stádo. Lidi, kteří jsou na scestí, by měli seznamovat se Spasi­telovou odpouštějící milostí. Každého hříšníka by měli povzbuzovat, aby činil pokání a věřil v Pána, který mu může odpustit. Na základě Božího slova by jim měli říci: „Jestliže doznáváme své hří­chy, on je tak věrný a spravedlivý, že nám hříchy odpouští a očišťuje nás od každé nepravosti." (1J 1,9) Pro ty, kdo litují svých hříchů, platí: „Opět se nad námi slituje, rozšlape naše nepravosti. Do mořských hlubin vhodíš všechny jejich hříchy." (Mi 7,19) Církev by měla vděčně přijímat po­kání hříšníka a vyvádět jej ze tmy ne­věry do světla víry a spravedlnosti. Jeho třesoucí se ruku by měla vložit do lás­kyplné ruky Ježíše. Takové odpuštění schvaluje i nebe.

Pouze v tomto smyslu má církev moc odpouštět hříchy hříšníkům. Odpuště­ní je možné získat jen prostřednictvím Kristových zásluh. Žádný člověk ani žád­ná lidská instituce nemá moc zbavit člověka viny. Kristus pověřil učedníky, aby v jeho jménu zvěstovali odpuštění hříchů všem národům. Oni sami však nedostali moc odstranit třeba jen jed­nu skvrnu hříchu. Kromě Ježíšova jmé­na není „jiného jména, zjeveného lidem, jímž bychom mohli být spaseni" (Sk 4,12).

NEVĚŘÍCÍ TOMÁŠ

Když se Ježíš poprvé setkal s učedníky v horní místnosti, nebyl mezi nimi Tomáš. Slyšel sice o Ježíšově zmrtvýchvstání a svědčilo o něm i mnoho důka­zů, ale jeho srdce bylo plné tmy a neví­ry. Vyprávění učedníků o neobyčejných zjeveních vzkříšeného Spasitele jej uvá­dělo do ještě většího zoufalství. Pokud Ježíš skutečně vstal z mrtvých, není už žádná naděje na nastolení pozemské­ho království. Uráželo jej také, že se Mis­tr zjevil všem učedníkům kromě něho. Byl odhodlán neuvěřit a celý týden přemýšlel o svém zoufalství. Ve světle víry a naděje jeho bratrů se mu zdálo být ještě bezvýchodnější.

V té době opakovaně prohlašoval: „Dokud neuvidím na jeho rukou stopy po hřebech a dokud nevložím do nich svůj prst a svou ruku do rány v jeho boku, neuvěřím." (J 20,25) Nechtěl se dívat očima svých bratrů a uvěřit na zá­kladě jejich svědectví. Svého Pána hlu­boce miloval, ale nechal se ovládnout žárlivostí a nevírou.

Někteří učedníci se tehdy v horní místnosti na čas usadili a kromě Tomá­še se tam večer všichni scházeli. Jed­nou se i Tomáš rozhodl mezi ně zavítat. Navzdory své nevěře měl v sobě přece jen malou jiskru naděje, že by ony ra­dostné zvěsti mohly být pravdivé. Při večeři učedníci probírali důkazy, které jim Kristus ukázal v proroctvích. „Ač byly dveře zavřeny, Ježíš přišel, posta­vil se doprostřed a řekl: 'Pokoj vám.'" (J 20,26)

Potom se obrátil k Tomášovi: „Polož svůj prst sem, pohleď na mé ruce a vlož svou ruku do rány v mém boku. Nepo­chybuj a věř!" (J 20,27) Jeho slova na­značují, že věděl, o čem Tomáš přemýš­lel a co říkal. Pochybující učedník si uvě­domil, že Ježíše nikdo z učedníků celý týden neviděl. Nikdo mu tedy nemohl říci o jeho nevíře. Uznal Spasitele, kte­rý před ním stál, za svého Pána. Už žád­ný důkaz nežádal. Zaradoval se a vrhl se Ježíšovi k nohám s vyznáním: „Můj Pán a můj Bůh." (J 20,28)

Ježíš jeho vyznání přijal, ale s láskou mu vytkl jeho nevíru: „Že jsi mě viděl, věříš. Blahoslavení, kteří neviděli, a uvě­řili." (J 20,29) Ježíše by více potěšilo, kdyby Tomáš uvěřil na základě svědec­tví ostatních učedníků. Kdyby se dnes měl svět řídit Tomášovým příkladem, nikdo by ve spasení neuvěřil, protože všichni mohou přijmout Krista jen na základě svědectví druhých.

Mnozí lidé stále pochybují a vymlou­vají se, že kdyby se oni setkali s tako­vým svědectvím, jaké předložili Tomá­šovi jeho bratři, jistě by uvěřili. Neuvě­domují si, že se jim nabízí nejen tento důkaz, ale i mnoho dalších. Lidé, kteří stejně jako Tomáš vyčkávají, až již ne­budou mít žádný důvod k pochybnos­tem, nikdy neuvěří. Jen se postupně utvrdí ve své nevíře. Mnozí mají před očima jen stinné stránky života, stále reptají a naříkají. Ani si neuvědomují, co dělají. Zasévají kolem sebe semeno pochybností a budou sklízet jeho plo­dy. V době, kdy budou víru a důvěru nejvíce potřebovat, zjistí, že už nejsou schopni ani doufat, ani věřit.

Postojem k Tomášovi dal Ježíš svým následovníkům poučení. Názorně uká­zal, jak bychom se měli chovat k lidem, kteří mají slabou víru a zabývají se pře­devším svými vlastními pochybnostmi. Ježíš nezasypal Tomáše výčitkami ani se s ním nepřel. Sám se mu zjevil. To­máš byl velmi nerozumný, když si sta­novoval podmínky pro svou víru. Ježíš však svou nekonečnou láskou a poro­zuměním všechny překážky nevěry od­stranil. Sporem se nevěra téměř nikdy nevyřeší. Většinou se jen utvrdí a hledá nové důvody a výmluvy. Představuj­me Ježíše jako Ukřižovaného Spasitele v jeho lásce a milosrdenství. Potom se z mnoha váhavých úst ozve Tomášovo vyznání: „Můj Pán a můj Bůh."

 

Zdroj informací: Touha věků, Bible - český ekumenický překlad, BibleTV, Info-Bible.cz

Související knihy

Diskuse

Žádný komentář dosud nebyl vložen

Podpořte BibleTV

Pomozte nám financovat realizaci a další rozvoj internetové televize BibleTV

Číslo účtu: 1725482339 / 0800

Přihlášení

Facebook

Page generated in 0.9777 seconds.
Redakční systém teal.cz naprogramoval Vítězslav Dostál