Znovu u jezera

U Galilejského jezera se učedníci opět setkali s Ježíšem. Kristus položil Petrovi tři závažné otázky a odhalil mu jeho i Janovu budoucnost.

Ježíš rozhodl, že se s učedníky setká v Ga­lileji. Jakmile skončil velikonoční týden, vydali se učedníci na cestu. Kdyby se nezúčastnili slavnosti v Jeruzalémě, mo­hl by to někdo považovat za projev ne­přátelství či kacířství. Proto tam zůstali až do konce. Potom se s radostí vraceli domů, aby se setkali se Spasitelem, jak jim vzkázal.

Bylo jich celkem sedm. Na sobě mě­li obyčejný rybářský oděv. Byli chudí na pozemské statky, ale bohatí pozná­ním pravdy a životem v ní. To byl v Bo­žích očích ten nejdůležitější předpo­klad učitelského povolání. Nikdy ne­studovali v prorockých školách, ale tři roky se učili u největšího Učitele, jaké­ho svět kdy poznal. Pod jeho vedením dosáhli takového vzdělání, moudrosti a ušlechtilosti, že mohli k poznání prav­dy přivádět další lidi.

Značnou část své pozemské služby strávil Kristus v blízkosti Galilejského je­zera. Když se tam učedníci shromáždili na klidném a nerušeném místě, všechno kolem jim připomínalo Spasitele a jeho mocné skutky. Na tomto jezeře se v mi­nulosti třásli hrůzou z příboje rozbou­řených vln, které je chtěly pohltit. Ježíš k nim tehdy přišel po vodě a zachránil je. Bouře na jeho slovo ustala. Viděli i místo, kde Ježíš několika chleby a ry­bami nasytil deset tisíc lidí. Nedaleko se rozprostíralo Kafarnaum, kde Pán vyko­nal mnoho zázraků. Učedníci se rozhlí­želi po krajině a v mysli se jim okamži­tě vybavovaly vzpomínky na Spasite­lova slova a skutky.

Byl příjemný večer. Petr, který měl stá­le ještě rád lodě a rybaření, navrhl, aby se vydali na jezero a spustili sítě. Všichni souhlasili a ochotně se k němu přidali. Potřebovali již nějaké jídlo a oblečení. Úspěšný noční rybolov by jim v tom mo­hl pomoci. Vypluli tedy na své lodi, ale nic nechytili. Celou noc se zbytečně na­máhali. Dlouhé hodiny mluvili o nepří­tomném Pánu a vzpomínali na podivu­hodné události, které s ním při jeho služ­bě u jezera prožili. Přemýšleli o tom, co s nimi bude. Vyhlídky, které se před nimi otevíraly, nebyly zrovna radostné.

Celou dobu je z břehu sledoval osa­mělý pozorovatel. Učedníci ho však ne­viděli. Konečně začalo svítat. Loď byla jen kousek od břehu a učedníci si všim­li cizince, který tam stál. Zeptal se jich: „'Nemáte něco k jídlu?' Odpověděli: 'Nemáme.' Řekl jim: 'Hoďte síť na pravou stranu lodi, tam ryby najdete.' Hodili síť a nemohli ji ani utáhnout pro množství ryb." (J 21,5.6)

Jan cizince poznal a zavolal na Petra: „To je Pán." (J 21,7) Petr měl takovou ra­dost, že hned skočil do vody a za chvíli už stál u svého Mistra. Ostatní zůstali na lodi a dopluli ke břehu se sítí plnou ryb. „Když vstoupili na břeh, spatřili ohniště a na něm rybu a chléb." (J 21,9)

Byli tak překvapení, že se ani nepta­li, kde se tam vzal oheň a jídlo. Ježíš jim řekl: „Přineste několik ryb z toho, co jste nalovili!" (J 21,10) Petr spěchal k sí­ti a pomáhal ostatním vytáhnout ji na břeh. Když bylo vše připraveno, pozval Ježíš učedníky k jídlu. Lámal pokrm a podával jim ho. Všichni jej poznali. Vzpomínali na nasycení pětitisícového zástupu na úpatí hory. Zmocnila se jich však tajemná bázeň a jen tiše hleděli na zmrtvýchvstalého Spasitele.

V mysli se jim živě vybavila chvíle, kdy je Ježíš u jezera vyzval, aby jej ná­sledovali. Pamatovali si, jak na jeho po­kyn veslovali do hluboké vody, spustili síť a chytili tolik ryb, že se síť trhala. Po­tom je Ježíš vybídl, aby opustili své rybářské lodě. Slíbil, že z nich udělá rybá­ře lidí. Nyní zázrak zopakoval, aby jim celou událost připomněl. Přál si, aby se jim nesmazatelně vryla do paměti. Zno­vu potvrdil poslání učedníků. Chtěl, aby pochopili, že jeho smrt je nezbavila zod­povědnosti, kterou jim svěřil. V budouc­nu už s nimi sice neměl osobně být a oni už se neměli živit svým původním povoláním, ale zmrtvýchvstalý Spasitel se o ně chtěl i nadále starat. Budou ko­nat jeho dílo a on jim zajistí vše, co budou potřebovat. Úmyslně jim přikázal hodit síť na pravou stranu lodi. Právě na té straně stál na břehu i on. Byla to stra­na víry. Pokud budou pracovat s ním a spojovat své lidské úsilí s jeho mocí, budou mít vždy úspěch.

TŘI OTÁZKY PRO PETRA

Kristus jim chtěl dát ještě další ponau­čení, zvláště Petrovi. Petr, který dříve tak horlivě vyznával svoji věrnost, Pána zapřel. Potupil jej a ztratil důvěru ostat­ních učedníků. Ti si mysleli, že již mezi ně nebude moci dále patřit. On sám si uvědomoval, že se zpronevěřil svěřené­mu dílu. Dříve než bude znovu povolán k apoštolskému poslání, musí přede vše­mi dokázat, že svého činu lituje. Jinak by tento hřích mohl mařit jeho půso­bení jako Kristova služebníka, i kdyby se z něho kál. Spasitel mu dal příleži­tost, aby si znovu získal důvěru bratrů a aby, pokud možno, napravil potupu, kterou evangeliu způsobil.

To je poučení pro všechny Kristovy následovníky. Evangelium v ničem neustupuje zlu. Neomlouvá hřích. Tajné přestoupení má být tajně vyznáno Bo­hu. Veřejný hřích vyžaduje veřejné vy­znání. Pohana jako následek učedníko­va hříchu dopadá na Krista. Satan v ta­kovém případě jásá a slabší povahy se pohoršují. Učedník má udělat vše pro to, aby upřímným veřejným pokáním pohanu smazal.

Když Kristus a učedníci na břehu je­zera jedli, řekl Spasitel Petrovi: „Šimo­ne, synu Janův, miluješ mne víc než ti zde?" (J 21,15) a ukázal na jeho bratry. Petr kdysi řekl: „Kdyby všichni od tebe odpadli, já nikdy ne!" (Mt 26,33) Tento­krát o sobě mluvil střízlivěji: „Ano, Pane, ty víš, že tě mám rád." (J 21,15) V jeho odpovědi nebylo žádné horlivé ujišťo­vání o tom, že jeho láska je větší než láska ostatních učedníků. Petr svou od­danost nijak nehodnotil. Posouzení ne­chal na Ježíši, který zná všechny pohnut­ky srdce. Řekl jen: „Ty víš, že tě mám rád." A Ježíš odvětil: „Pas mé beránky." (J21,15)

Ježíš se jej ještě jednou zeptal: „Ši­mone, synu Janův, miluješ mne?" Už se neptal, zda jej Petr miluje víc než ostat­ní. A Petr odpověděl stejně jako před­tím, bez zvláštního ujišťování: „Ano, Pa­ne, ty víš, že tě mám rád." Ježíš mu ře­kl: „Buď pastýřem mých ovcí!" Spasitel jej zkoušel ještě potřetí: „Šimone, synu Janův, máš mne rád?" Petr zesmutněl, myslel si, že Ježíš pochybuje o jeho lás­ce. Věděl, že Pán má důvod mu nedů­věřovat, a s bolestí v srdci odpověděl: „Pane, ty víš všecko, ty víš také, že tě mám rád." Na to mu Ježíš řekl: „Pas mé ovce!" (J 21,16.17)

Petr třikrát veřejně zapřel svého Pána a Ježíš se třikrát nechal ujistit o jeho lás­ce a věrnosti, třikrát položil Petrovi otáz­ku, která zraňovala jeho srdce jako ostrý šíp. Odhalil ostatním učedníkům hloub­ku Petrovy lítosti a ukázal, jak opravdově se tento dříve chvástavý muž pokořil.

Petr byl přirozeně ukvapený a vznět­livý a satan obrátil tyto vlastnosti proti němu. Krátce předtím, než selhal, mu Ježíš řekl: „Šimone, Šimone, hle, satan si vyžádal, aby vás směl tříbit jako pšeni­ci. Já jsem však za tebe prosil, aby tvá víra neselhala; a ty až se obrátíš, buď posilou svým bratřím." (L 22,31.32) Tato chvíle přišla, Petr se očividně obrátil. Jeho odpovědi na Kristovy otázky ne­byly ukvapené ani sebejisté. Petr se po­kořil a činil pokání. Díky tomu byl pro pastýřskou službu lépe připraven než kdykoliv předtím.

Když Kristus znovu povolal Petra do své služby, uložil mu nejprve pást be­ránky. V tomto směru měl Petr jen nepa­trné zkušenosti. Úkol vyžadoval velkou pozornost, lásku, trpělivost a vytrvalost. Petr měl sloužit lidem, kteří právě uvě­řili. Měl učit nevzdělané, otevírat jim Písmo a vychovávat je k užitečné práci v Kristově díle. Petr zatím nebyl na to­to poslání dostatečně připraven a ani nechápal jeho význam. Ježíš mu však tuto odpovědnost svěřil. Trpká zkuše­nost a pokání Petra pro tuto službu ná­ležitě připravily.

Před svým selháním mluvil Petr čas­to ukvapeně a neuváženě. Vždy ochotně opravoval druhé a svůj názor vyjadřo­val dřív, než si jej stačil promyslet nebo než si ujasnil, co chce vlastně říci. Po svém obrácení byl však úplně jiný. Hor­livost mu sice zůstala, ale usměrňovala ji Kristova milost. Petr už nebyl prud­ký, sebejistý ani povýšený. Byl z něho klidný, ukázněný a učenlivý křesťan. Byl schopen pást beránky i ovce Kris­tova stáda.

Spasitelův postoj k Petrovi byl pou­čením nejen pro samotného Petra, ale i pro ostatní učedníky. Ukazoval jim, že s hříšníky mají jednat trpělivě, soucit­ně a s láskou jim odpouštět. Petr sice svého Pána zapřel, ale Ježíš jej nikdy nepřestal milovat. Podobně má i každý pastýř milovat svěřené ovce a beránky. Petr si měl být vědom své vlastní slabosti, nezapomínat na svůj pád a zacházet se stádem tak laskavě, jako Kristus za­cházel s ním.

Otázka, kterou Kristus Petrovi polo­žil, byla velmi důležitá. Pán vyslovil jedi­nou podmínku nutnou pro to, aby člo­věk mohl být jeho učedníkem a praco­vat v jeho službě. Zeptal se: „Miluješ mne?" Láska je totiž tím nejdůležitějším předpokladem. I kdyby byl Petr ve všem dokonalý, bez lásky ke Kristu by nemo­hl být věrným pastýřem Pánova stáda. Vzdělání, laskavost, výmluvnost, vděč­nost a horlivost sice napomáhají úspě­chu díla, ale bez Ježíšovy lásky v srdci nemůže křesťan ve službě obstát.

BUDOUCNOST PETRA A JANA

Ježíš odešel s Petrem do ústraní. Chtěl s ním mluvit mezi čtyřma očima a ně­co mu připomenout. Před svou smrtí mu řekl: „Kam já jdu, tam mne nyní ná­sledovat nemůžeš; budeš mne však ná­sledovat později." Petr se ptal: „Pane, proč tě nemohu nyní následovat? Svůj život za tebe položím." (J 13,36.37) Když to říkal, ani jej nenapadlo, jak vy­soko a jak hluboko cesta za Ježíšem po­vede. Přišla zkouška a Petr zklamal, měl však znovu příležitost svou lásku ke Kristu dokázat. Spasitel mu odhalil bu­doucnost, aby jej posílil pro jeho po­slední zkoušku víry. Řekl mu, že svého Pána skutečně bude následovat. Stane se tak v době, kdy bude mít za sebou uži­tečně prožitý život a bude již zesláblý věkem. „'Když jsi byl mladší, sám ses přepásával a chodil jsi, kam jsi chtěl; ale až zestárneš, vztáhneš ruce a jiný tě přepáše a povede, kam nechceš.' To řekl, aby mu naznačil, jakou smrtí oslaví Boha." (J 21,18.19)

Kristus Petrovi odhalil, jak zemře. Předpověděl mu i rozepjate ruce na kří­ži. Potom ho znovu vyzval: „Následuj mne!" (J 21,19) Zjevení pravdy Petra neodradilo. Pro svého Pána byl ocho­ten podstoupit jakoukoli smrt.

Až dosud znal Petr Krista jen jako člověka a mnoho lidí v dnešní době jej vidí také tak. To se však mělo změnit. Petr poznal, že Ježíš není jen jedním z lidí. Zpočátku jej miloval jako člově­ka, jako nebem vyslaného učitele, po­zději jej miloval jako Boha. Pochopil, že Kristus je mu vším ve všem. Teprve teh­dy byl připraven podílet se na obětavé službě svého Pána. Když jej na sklonku života přivedli ke kříži, ukřižovali ho na jeho vlastní žádost hlavou dolů. Trpět stejně jako Mistr považoval Petr za pří­liš velkou poctu.

Slova „Následuj mne!" pro Petra mno­ho znamenala. Skrývalo se v nich pou­čení nejen o jeho smrti, ale i o každém kroku jeho života. Dosud měl Petr sklon jednat nezávisle. Chtěl o Božím díle roz­hodovat sám, místo aby se řídil Božím plánem. Svým ukvapeným úsilím před­cházet Pána nic nedokázal. Ježíš mu ře­kl: „Následuj mne!" To znamená: Ne­předbíhej mě! Jen tak nebudeš proti sa­tanovým zástupům sám. Nech mě jít před sebou, a nepřítel tě nepřemůže.

Když Petr kráčel vedle Ježíše, všiml si, že Jan jde za nimi. Chtěl znát i jeho budoucnost, a proto se Ježíše zeptal: „Pane, co bude s ním?" Ježíš mu odpo­věděl: „Jestliže chci, aby tu zůstal, do­kud nepřijdu, není to tvá věc. Ty mne následuj!" (J 21,21.22) Petr si měl uvědomit, že Pán mu zjeví vše, co je pro něho třeba. Povinností každého jednot­livce je následovat Krista a zbytečně se nestarat o úkol svěřený druhým. Slovy: „Jestliže chci, aby tu zůstal, dokud ne­přijdu," Ježíš neřekl, že Jan bude žít až do druhého příchodu. Pouze potvrdil svou svrchovanost a zdůraznil, že i kdy­by chtěl, aby se tak stalo, v žádném pří­padě by to nemělo mít vliv na Petrovo dílo. Budoucnost Jana i Petra byla v ru­kou jejich Pána. Oba jej měli poslušně následovat.

Mnozí lidé se dnes chovají podobně jako Petr. Starostlivě se zajímají o zále­žitosti a povinnosti druhých, a přitom jsou v nebezpečí, že zanedbají své vlast­ní. Naším úkolem je hledět na Krista a následovat ho. V životě lidí kolem se­be najdeme chyby, špatné povahové vlastnosti, slabosti, kterým podléhají. V Kristu se však shledáme s dokona­lostí. Budeme-li hledět na něho, bude­me proměněni.

Jan se dožil vysokého věku. Byl svěd­kem zničení Jeruzaléma i zboření chrá­mu. Tyto události byly předobrazem konečné zkázy světa. Jan věrně následoval Pána až do konce svého života. Jeho odkaz církvím zní: „Milovaní, milujme se navzájem." „Kdo zůstává v lásce, v Bohu zůstává a Bůh v něm." (1J 4,7.16)

Petr se znovu stal apoštolem, ale poc­ta a moc, které od Krista přijal, nebyly důvodem k tomu, aby se vyvyšoval nad své bratry. Kristus to jasně vyjádřil v od­povědi na Petrovu otázku: „Co bude s ním?" Řekl: „Není to tvá věc. Ty mne následuj!" Petr nebyl povolán jako hla­va církve. Přízeň, kterou mu Kristus pro­jevil tím, že mu odpustil zradu a svěřil své stádo, a Petrova věrnost v následová­ní Krista mu získaly důvěru bratrů. Měl v církvi velký vliv. Na naučení, které mu Kristus předal u Galilejského jezera, Petr do konce života nezapomněl. Z mo­ci Ducha svatého napsal církvím:

„Starší mezi vámi napomínám, sám také starší, svědek utrpení Kristových i účastník slávy, která se má v budouc­nu zjevit: Starejte se jako pastýři o Boží stádce u vás, ne z donucení, ale dobro­volně, jak to Bůh žádá, ne z nízké zišt­nosti, ale s horlivou ochotou, ne jako pá­ni nad těmi, kdo jsou vám svěřeni, ale buďte jim příkladem. Když se pak ukáže nejvyšší pastýř, dostane se vám nevad­noucího vavřínu slávy." (1 Pt 5,1-4)

Zdroj informací: Touha věků, Bible - český ekumenický překlad, BibleTV, Info-Bible.cz

Související knihy

Diskuse