Apollos v Korintě

Pavel odešel z Korintu a jeho dalším působištěm se stal Efez. Byl na cestě do Jeruzaléma, kde se chtěl zúčastnit blížících se oslav, a proto se zde mohl zdržet jen krátce. Rozmlouval se židy v synagóze a udělal na ně tak příznivý dojem, že ho prosili, aby ve své práci pokračoval u nich. Jeho úmysl navštívit Jeruzalém mu tehdy zabránil, aby zde zůstal déle, ale slíbil jim, že se k nim vrátí, „bude-li Bůh chtít“ (Sk 18,21). Akvilu a Priscillu, kteří ho do Efezu doprovázeli, zde apoštol zanechal, aby pokračovali v práci, kterou začal.

PAVEL A APOLLOS

Právě tehdy „přišel do Efezu Žid jménem Apollos, původem z Alexandrie, muž vzdělaný a výmluvný, který dovedl přesvědčivě vykládat svaté Písmo“ (Sk 18,24). Slyšel kázání Jana Křtitele, činil pokání, přijal křest a svým životem dosvědčoval, že prorokova práce nebyla zbytečná. Písmo o Apollovi říká, že „byl už poučen o cestě Páně, mluvil s velikým nadšením a učil přesně o Ježíšovi, ale znal jenom křest Janův“ (Sk 18,25).

Během svého pobytu v Efezu „za čal neohroženě vystupovat v synagóze“. Mezi jeho posluchači byli i Akvila a Priscilla. Když zjistili, že dosud nemá úplné poznání evangelia, „vzali ho k sobě a ještě důkladněji mu vyložili Boží cestu“ (Sk 18,26). Díky jejich poučení Apollos lépe pochopil Písmo a stal se jedním z nejschopnějších zastánců křesťanské víry.

Apollos chtěl pokračovat ve své práci v Achaji. Efezští bratři „napsali tamějším učedníkům doporučující dopis“, aby ho přijali, protože jeho učení je v naprostém souladu s Kristovou církví. A tak přišel do Korintu, kde veřejným hlásáním evangelia a chozením po domech „překonával židy přesvědčivými důkazy z Písem, že Mesiáš je Ježíš“. (Sk 18,27.28) Pavel zasel semeno pravdy a Apollos je nyní zaléval. Úspěch, který provázel Apollovo působení, vedl některé věřící k tomu, že hodnotili jeho práci lépe než Pavlovu. Srovnávání jednoho s druhým vneslo do církve ducha zaujatosti, který byl velkým nebezpečím pro šíření evangelia.

PAVLOVO PŮSOBENÍ V KORINTĚ

Pavel strávil v Korintě rok a půl a během této doby záměrně zvěstoval evangelium v celé jeho jednoduchosti. Nepřišel Korinťanům kázat „nadnesenými slovy nebo moudrostí“; ale s bázní a chvěním hlásal „Boží tajemství“ a jeho řeč se prokazovala „Duchem a mocí“, aby se jejich „víra nezakládala na moudrosti lidské, ale na moci Boží“ (1 K 2,1.4.5).

Pavel považoval za nutné podřídit svůj způsob učení podmínkám sboru. Později Korintským řekl: „Já jsem k vám, bratří, nemohl mluvit jako k těm, kteří mají Ducha, nýbrž jako k těm, kteří myslí jen po lidsku, jako k nedospělým v Kristu. Mlékem jsem vás živil, pokrm jsem vám jíst nedával, protože jste jej nemohli snést — ani teď ještě nemůžete.“ (1 K 3,1.2) Mnozí Korintští jen pozvolna chápali učení, které se jim snažil vštípit. Jejich pokrok v duchovním poznání neodpovídal výhodám a možnostem, kterých se jim dostalo. Přestože již dávno měli být zkušenými křesťany a měli chápat hlubší biblické pravdy a žít podle nich, dosud se nacházeli tam, kde byli učedníci, když jim Kristus řekl: „Ještě mnoho jiného bych vám měl povědět, ale nyní byste to nesnesli.“ (J 16,12) Žárlivost, podezírání a obviňování způsobily, že se mnozí věřící plně neotevřeli vlivu Ducha svatého, který „zkoumá všechno, i hlubiny Boží“ (1 K 2,10). Ačkoli byli moudří, pokud šlo o světské znalosti, v poznání Krista byli nedospělí.

Pavlovým úkolem bylo poučit obrácené korintské křesťany o základech, o abecedě křesťanské víry. Musel k nim přistupovat jako k lidem, kteří o působení Boží moci na člověka nevědí vůbec nic. Tehdy ještě nebyli schopni porozumět tajemstvím spasení; přirozený člověk totiž „nemůže přijmout věci Božího Ducha; jsou mu bláznovstvím a nemůže je chápat, protože se dají posoudit jen Duchem“ (1 K 2,14). Pavel se snažil zasít semeno, které bude nyní třeba dále zalévat. Jeho následovníci musí navázat na jeho práci tam, kde on skončil, a musí postupně předávat sboru tolik světla a poznání, kolik ho bude schopen snést.

Když začal apoštol pracovat v Korintě, uvědomil si, že důležité pravdy, s nimiž chce věřící seznámit, musí představovat velmi obezřetně. Věděl, že mezi jeho posluchači budou domýšlivci důvěřující lidským filozofiím a přívrženci falešných náboženských systémů; že tito lidé ve své slepotě tápou kolem sebe a doufají, že v knize přírody najdou teorie popírající existenci duchovního a věčného života, o němž hovoří Písmo. Věděl také, že kritici se budou snažit křesťanský výklad zjeveného slova vyvrátit, zatímco skeptici budou Kristovým evangeliem pohrdat a vysmívat se mu.

Pavel chtěl přivést lidi ke kříži, a proto se neodvažoval otevřeně kárat ty, kdo žili nevázaně, ani se jim nesnažil ukázat, jak ohavné jsou jejich hříchy v očích svatého Boha. Spíše poukazoval na pravý smysl života a vštěpoval jim učení božského Učitele. Uvědomoval si, že pokud toto učení přijmou, osvobodí je od světskosti a hříchu a povznese je k čistotě a spravedlnosti. Podrobně hovořil zejména o praktické zbožnosti a svatosti, které musí dosáhnout všichni, kdo chtějí být hodni života v Božím království. Toužil vidět, jak světlo Kristova evangelia proniká temnotou jejich mysli, aby poznali, že jejich nemravné chování je Bohu odporné. Proto byl hlavním tématem jeho učení Kristus, a to Kristus ukřižovaný. Snažil se jim vysvětlit, že hlavním cílem jejich studia a jejich největší radosti musí být úžasná pravda o spasení skrze pokání před Bohem a skrze víru v Pána Ježíše Krista.

Filozof se odvrací od světla spasení, protože toto světlo boří teorie, na které je pyšný; světsky smýšlející člověk je odmítá přijmout, protože by se musel rozloučit se svými pozemskými modlami. Pavel poznal, že dříve než si lidé mohou zamilovat Krista nebo s důvěrou pohlédnout na kříž, musí pochopit Kristův charakter. Již zde na zemi bychom se měli začít zabývat tím, co budou vykoupení zkoumat a oslavovat ve svých písních po celou věčnost. Skutečnou hodnotu člověka lze posoudit jen ve světle kříže.

Zušlechťující vliv Boží milosti mění přirozenou lidskou povahu. Tělesně smýšlející lidé po nebi netouží; toto čisté a svaté místo by přirozeného, neposvěceného člověka ničím nelákalo. I kdyby mu bylo dovoleno sem vstoupit, nenašel by zde nic, s čím by byl spokojen. Dříve než může hříšný člověk vejít do nebe a těšit se ze společenství čistých, svatých andělů, musí skrze Kristovu milost překonat sklony ovládající jeho přirozené smýšlení. Jestliže se člověk zřekne hříchu, je vzkříšen k novému životu v Kristu. Pak je naplněn Boží láskou a Bůh posvětí jeho mysl. Pije z nevyčerpatelného zdroje radosti a poznání a na cestu mu svítí světlo věčnosti, protože Světlo života je neustále s ním.

„PAVEL ZASADIL, APOLLOS ZALÉVAL“

Pavel se snažil své korintské bratry přesvědčit, že on sám i jeho spolupracovníci jsou pouze lidé, které Bůh pověřil zvěstováním pravdy. Všichni pracují na stejném díle, a pokud jde o úspěšnost jejich práce, jsou stejně závislí na Bohu. Spor, který vyvstal ve sboru ohledně osobních zásluh jednotlivých služebníků, nebyl v souladu s Boží vůlí. Vznikl proto, že lidé podlehli svým přirozeným sklonům. „Když se jeden z vás hlásí k Pavlovi a druhý k Apollovi, neznamená to, že jste lidé světa? Kdo je vlastně Apollos? A kdo je Pavel? Služebníci, kteří vás přivedli k víře, každý tak, jak mu dal Pán. Já jsem zasadil, Apollos zaléval, ale Bůh dal vzrůst; a tak nic neznamená ten, kdo sází, ani kdo zalévá, nýbrž Bůh, který dává vzrůst.“ (1 K 3,4-7)

Pavel byl první, kdo v Korintě hlásal evangelium, a také založil tamější sbor. Tímto dílem ho pověřil sám Bůh. Později sem byli na Boží pokyn vysláni další služebníci, aby zde splnili svůj úkol. Semeno, které bylo zaseto, je třeba zalévat, a právě to měl udělat Apollos. Pokračoval v Pavlově práci, dále poučoval věřící a pomáhal zasetému semeni, aby se mohlo rozvíjet. Jeho úkolem bylo lidi oslovit, ale vzrůst dával Bůh. Změnu charakteru nezpůsobuje lidská, ale Boží moc. Ti, kdo zasévají a zalévají, nemohou přimět semeno k růstu; jsou jenom nástroji, které pracují pod Božím vedením a spolupracují s Bohem na jeho díle. Čest a sláva, kterou přináší úspěch, náleží pouze Pánu Bohu.

Boží služebníci nemají všichni stejné dary, ale všichni spolupracují s Bohem. Každý z nich se musí učit od velkého Učitele a své poznání pak předávat dál. Bůh pověřil každého svého posla zvláštním úkolem. Existují různé dary; pod posvěcujícím vlivem Ducha svatého by však působení všech služebníků mělo být jednotné. Když pak budou zvěstovat evangelium o spasení, mnozí se nechají přesvědčit Boží mocí a obrátí se. Lidský nástroj přitom bude spolu s Kristem skryt v Bohu a Kristus se stane přežádoucím skvostem, významnějším nad tisíce jiných.

„Kdo sází a kdo zalévá, patří k sobě, ale každý podle vlastní práce obdrží svou odměnu. Jsme spolupracovníci na Božím díle, a vy jste Boží pole, Boží stavba.“ (1 K 3,8.9) Apoštol ve svém dopise přirovnává církev k obdělávanému poli, na kterém pracují rolníci a starají se o vinnou révu na Boží vinici; přirovnává ji také ke stavbě, která by měla vyrůst ve svatý Boží chrám. Bůh je Mistr a každému člověku přidělil práci. Všichni by měli pracovat pod jeho dohledem a dovolit mu, aby svým pracovníkům pomáhal a působil skrze ně. Dává jim schopnosti a dovednosti, a pokud dbají na jeho pokyny, korunuje jejich úsilí úspěchem.

Boží služebníci by spolu měli přátelsky a zdvořile spolupracovat, v úctě dávat „přednost jeden druhému“ (Ř 12,10). Neměli by se vzájemně ostře kritizovat a znevažovat práci druhých; rovněž je třeba zabránit vzniku uzavřených skupin. Každý člověk, kterému Bůh svěřil své poselství, má zvláštní úkol. Každý člověk je jedinečný a tuto jedinečnost by si měl ve styku s druhými uchovat. Zároveň by však měl spolupracovat se svými bratry. Je naprosto nezbytné, aby ti, kdo pracují pro Boha, byli ve své službě jednotní. Nikdo by se neměl vydávat za vzor pro ostatní, pohrdavě hovořit o svých spolupracovnících nebo s nimi jednat jako s méněcennými. Každý by měl pod Božím vedením konat práci, která mu byla svěřena, a jeho spolupracovníci by mu měli projevovat úctu a lásku a povzbuzovat ho. A všichni společně by měli dokončit Boží dílo.

O těchto zásadách se Pavel podrobně rozepisuje ve svém prvním dopise korintskému sboru. Apoštol pokládá „služebníky Kristovy“ za „správce Božích tajemství“ a o jejich práci říká: „Od správců se nežádá nic jiného, než aby byl každý shledán věrným. Mně tedy pramálo záleží na tom, soudíte-li mě vy nebo jakýkoliv lidský soud. Vždyť ani já nejsem soudcem sám nad sebou; ničeho si nejsem sice vědom, tím však ještě nejsem ospravedlněn, neboť mým soudcem je Pán. Nevyslovujte proto soudy předčasně, dokud Pán nepřijde. On vynese na světlo to, co je skryto ve tmě, a zjeví záměry srdcí; tehdy se člověku dostane chvály od Boha.“ (1 K 4,1-5)

NEBEZPEČÍ ROZDĚLENÍ

Žádnému člověku nepřísluší posuzovat Boží služebníky. Jediný, kdo může soudit lidskou práci, je Bůh, který každého spravedlivě od mění.

Dále apoštol přímo poukázal na srovnávání jeho a Apollovy práce: „Toto jsem, bratří, kvůli vám vztáhl na sebe a na Apolla, abyste se na nás naučili, co znamená ‚ne nad to, co je psáno‘, a nikdo se nepyšnil jedním z nás proti druhému. Kdo ti dal vyniknout? Máš něco, co bys nebyl dostal? A když jsi to dostal, proč se chlubíš, jako bys to nebyl dostal?“ (1 K 4,6.7)

Pavel sboru jasně ukázal, jaká nebezpečí a strádání musel on a jeho spolupracovníci ve službě pro Krista trpělivě snášet. Prohlásil: „Až do této chvíle trpíme hladem a žízní a nemáme co na sebe, jsme biti, jsme bez domova, s námahou pracujeme svýma rukama. Jsme-li tupeni, žehnáme, pronásledováni neklesáme, když nám zlořečí, odpovídáme laskavě. Až dosud jsme vyděděnci světa, na které se všechno svaluje. Nepíši to proto, abych vás zahanbil, ale abych vás jako své milované děti napomenul. I kdybyste měli tisíce vychovatelů v Kristu, otců mnoho nemáte, neboť v Kristu Ježíši jsem vás já přivedl k životu skrze evangelium.“ (1 K 4,11-15)

Jestliže posluchači Božího slova projevují určitému oblíbenému kazateli takovou náklonnost, že nejsou ochotni uznat práci jiného učitele, pak znevažují Krista, který posílá své služebníky do světa, aby zvěstovali evangelium. Bůh sesílá svému lidu pomoc, ale neřídí se vždy jeho přáními, ale spíše jeho potřebami; lidé jsou totiž krátkozrací a nedokážou posoudit, co je pro ně nejlepší. Málokdy má jediný kazatel veškeré předpoklady nezbytné k tomu, aby přivedl sbor k dokonalosti ve všech požadavcích křesťanského života. Proto Bůh často posílá k věřícím další kazatele, z nichž každý má jiné schopnosti, které těm předchozím chyběly.

Věřící by měli tyto Kristovy služebníky s vděčností přijmout, jako by přijímali samotného Pána. Z ponaučení, která jim jednotliví kazatelé udělují z Božího slova, by se měli snažit vytěžit co nejvíce. Pravdy, které Boží služebníci přinášejí, by měly být přijímány s velkou pokorou a lidé by si jich měli vážit. Žádný kazatel by se však neměl stát modlou.

Boží služebníci se stávají posly poznání a požehnání jen díky Kristově milosti. Budou-li se upřímně a vytrvale modlit, dostanou dar Ducha svatého; naplněni touhou zachraňovat lidi a horlivě šířit slávu kříže se potom vydají do světa a spatří ovoce své práce. Pokud rozhodně odmítnou stavět na odiv lidskou moudrost a vyvyšovat sami sebe, vykonají práci, která odolá všem satanovým útokům. Mnozí se obrátí od tmy ke světlu a bude založeno mnoho sborů. Lidé se nebudou obracet k lidským nástrojům, ale ke Kristu. Vlastní „já“ ustoupí do pozadí a lidé uvidí Ježíše, muže z Golgoty.

Ti, kdo dnes pracují pro Krista, mohou vynikat týmiž skvělými vlastnostmi, jakými se vyznačovali hlasatelé evangelia v době apoštolů. Dnes je Bůh ochoten dát svým služebníkům stejnou sílu, jakou tehdy dal Pavlovi a Apollovi, Silasovi a Timoteovi, Petrovi, Jakubovi a Janovi.

I v době apoštolů se někteří lidé mylně domnívali, že věří v Krista, přitom však odmítali prokazovat úctu jeho poslům. Prohlašovali, že neposlouchají žádného lidského učitele, protože jsou vyučováni samotným Kristem a posly evangelia nepotřebují. Pokládali se za zcela duchovně nezávislé a nebyli ochotni naslouchat hlasu církve. Takovým lidem hrozilo vážné nebezpečí, že budou svedeni.

Bůh povolal do církve lidi s různými dary a ustanovil je svými pomocníky, aby mohl větší počet lidí po společné úvaze přijímat rozhodnutí, která by odpovídala záměrům Ducha svatého. Lidé, kteří se řídí pouze svými osobitými povahovými sklony a odmítají spolupracovat s těmi, kteří již v Božím díle získali bohaté zkušenosti, budou natolik zaslepeni důvěrou v sebe samé, že nebudou schopni odlišit pravdu od lži. Zvolit si takové lidi za vedoucí představitele církve je nebezpečné; bez ohledu na mínění svých bratří budou totiž dbát pouze na svůj vlastní úsudek a budou jednat podle svých plánů. Nepřítel může snadno působit skrze lidi, kteří si troufají ve své síle vést ostatní, přestože se nenaučili Kristově pokoře a sami by potřebovali při každé příležitosti poradit.

Při konání povinností není bezpečné spoléhat se pouze na pocity. Nepřítel člověku často namlouvá, že ho vede Bůh, ve skutečnosti se však řídí jen lidskými příkazy. Ale budeme-li obezřetní a budeme-li se radit se svými bratry, Bůh nám dá poznat svou vůli; vždyť jsme dostali zaslíbení: „On pokorné vede cestou práva, on pokorné učí chodit po své cestě.“ (Ž 25,9)

Někteří členové rané křesťanské církve nechtěli uznat ani Pavla, ani Apolla; domnívali se, že jejich vůdcem je Petr. Tvrdili, že když byl Kristus na této zemi, Petr s ním měl nejdůvěrnější vztah, zatímco Pavel pronásledoval věřící. Jejich názory a pocity pramenily z jejich předsudků. Neprojevovali velkomyslnost, šlechetnost ani laskavost, která by svědčila o tom, že v nich přebývá Kristus.

Hrozilo nebezpečí, že tento duch stranickosti křesťanskou církev velmi poškodí. Proto dostal Pavel od Boha pokyn, aby Korintské důrazně napomenul a aby ve vší vážnosti vznesl proti takovému jednání námitky. Těch, kdo říkali: „Já se hlásím k Pavlovi, já zase k Apollovi, já k Petrovi, já ke Kristu“, se Pavel ptá: „Je snad Kristus rozdělen? Což byl Pavel za vás ukřižován? Nebo jste byli pokřtěni ve jméno Pavlovo?“ (1 K 1,12.13) Dále Pavel věřící žádá: „Ať se nikdo nechlubí lidmi. Všechno je vaše, ať Pavel nebo Apollos nebo Petr, ať svět nebo život nebo smrt, přítomnost nebo budoucnost, všechno je vaše, vy však jste Kristovi a Kristus je Boží.“ (1 K 3,21-23)

Mezi Pavlem a Apollem existoval dokonalý soulad. Apolla neshody v korintském sboru zklamaly a zarmoutily; nijak nevyužil toho, že mu lidé dávali přednost, ani jejich přístup nepodpořil, ale rychle opustil místo sporu. Když na něj Pavel později naléhal, aby Korint znovu navštívil, odmítl. Začal zde opět pracovat teprve po dlouhé době, když sbor duchovně dozrál.

Zdroj informací: Poslové naděje a lásky, Bible - český ekumenickký překlad, BibleTV, Info-Bible.cz