Boží záměr s cirkví

Bůh si vyvolil církev, aby se stala nástrojem ke spasení lidí. Byla založena, aby sloužila, a jejím posláním je přinášet světu evangelium. Již od počátku Bůh počítal s tím, že církev představí světu plnost jeho božství a moci. Členové církve, které Bůh povolal ze tmy do svého podivuhodného světla, mají zvěstovat jeho slávu. Církev je zdrojem bohatství Kristovy milosti a skrze ni i nebeské vlády a mocnosti (viz Ef 3,10) nakonec poznají úplný a dokonalý projev Boží lásky.

BEZPEČNÉ ÚTOČIŠTĚ

Písmo obsahuje řadu nádherných zaslíbení pro církev. „Můj dům se bude nazývat domem modlitby pro všechny národy.“ (Iz 56,7) „Obdařím je i okolí svého pahorku požehnáním a v pravý čas sešlu vydatný déšť; budou to deště požehnání.“ „Dám jim, aby byli sadbou k slávě mého jména. Nebudou už v zemi hynout hladem, už nebudou snášet hanbu od pronárodů. I poznají, že já Hospodin, jejich Bůh, jsem s nimi a oni, dům izraelský, jsou mým lidem, je výrok Panovníka Hospodina. Budete mými ovcemi, ovcemi, které já pasu, vy lidé, a já vám budu Bohem, je výrok Panovníka Hospodina.“ (Ez 34,26.29-31)

„Mými svědky jste vy, je výrok Hospodinův, a můj služebník, jehož jsem vyvolil. Tak mě poznáte a uvěříte mi a pochopíte, že to jsem já. Přede mnou nebyl vytvořen Bůh a nebude ani po mně. Já, já jsem Hospodin, kromě mne žádný spasitel není. Já jsem oznamoval a zachraňoval, já jsem ohlašoval, a nikdo cizí mezi vámi. Jste moji svědkové.“ „Já Hospodin jsem tě povolal ve spravedlnosti a uchopil tě za ruku; budu tě opatrovat, dám tě za smlouvu lidu a za světlo pronárodům, abys otvíral slepé oči, abys vyváděl vězně ze žaláře, z věznic ty, kdo sedí v temnotě.“ (Iz 43,10-12; 42,6.7)

„Odpovím ti v čase přízně, pomohu ti v den spásy, budu tě opatrovat, dám tě za smlouvu lidu, abys pozvedl zemi a zpustošená dědictví vrátil, abys řekl vězňům: ‚Vyjděte‘, těm, kdo jsou v temnotách: ‚Ukažte se!‘ Při cestách se budou pást a na všech holých návrších naleznou pastvu. Nebudou hladovět ani žíznit, nebude je ubíjet sálající step a sluneční žár, neboť je povede ten, jenž se nad nimi slitovává, a dovede je ke zřídlům vod. Na všech svých horách učiním cestu, mé silnice budou vyvýšeny…

Plesejte, nebesa, a jásej, země, ať zvučně plesají hory, vždyť Hospodin potěšil svůj lid, slitoval se nad svými ujařmenými! Sijón říkával: ‚Hospodin mě opustil, Panovník na mě zapomenul.‘ ‚Cožpak může zapomenout žena na své pacholátko, neslitovat se nad synem vlastního života? I kdyby některé zapomněly, já na tebe nezapomenu. Hle, vyryl jsem si tě do dlaní, tvé hradby mám před sebou stále.‘“ (Iz 49,8-16)

Církev je Boží pevnost a útočiště uprostřed vzpurného světa. Zradit ji znamená zpronevěřit se Bohu, který vykoupil lidstvo krví svého jednorozeného Syna. Pozemská církev tvořená věřícími lidmi zde byla již od počátku. V každé době žili lidé, kteří střežili pravdu a spolehlivě svědčili o Bohu generaci, v níž žili. Hlásali varovné poselství, a když se museli svého úkolu vzdát, ujali se jej jiní. Bůh s těmito svědky uzavřel smlouvu, a sjednotil tak pozemskou církev s církví v nebi. Vyslal své anděly, aby církvi sloužili, takže brány pekel nemohou jeho lid přemoci.

Bůh zachoval svou církev i v dobách pronásledování, sporů a temnoty. Nepotkalo ji nic zlého, na co by ji Bůh předem nepřipravil; Boží dílo se nesnažil překazit žádný protivník, s nímž by Bůh nepočítal. Všechno se naplnilo tak, jak Bůh předpověděl. Bůh svou církev neopustil. Vše, co se mělo stát, oznámil v proroctvích a vše, co proroci skrze jeho Ducha předpověděli, se také naplnilo. Uskuteční se všechny jeho záměry. Boží zákon je podstatou Boží vlády a žádné síly zla jej nemohou zničit. Bůh je původcem a strážcem pravdy; a pravda zvítězí nad všemi protivníky.

ZDROJ PRAVÉHO POZNÁNÍ

V dobách duchovní temnoty se Boží církev podobala městu vystavěnému na hoře. Generace za generací v něm v průběhu jednotlivých staletí odhalovaly čisté nebeské učení. Církev nám může připadat slabá a nedokonalá, přesto Bůh právě jí věnuje mimořádnou pozornost. V ní se projevuje Boží milost a Bůh s radostí ukazuje, jak jeho moc mění lidská srdce.

Ježíš se zeptal: „K čemu přirovnáme Boží království nebo jakým podobenstvím je znázorníme?“ (Mk 4,30) Nemohl je přirovnat k žádnému pozemskému království a nic srovnatelného nenašel ani v lidské společnosti. V pozemských říších je vláda založena na převaze ozbrojených sil, zatímco v Kristově království jsou jakékoli světské zbraně a nástroje nátlaku vyloučeny. Jeho vláda má lidstvo povznášet a zušlechťovat. Členové Boží církve žijí svatým životem, slouží nejrůznějšími dary a jsou naplněni Duchem svatým. Nacházejí štěstí ve štěstí těch, jimž pomáhají a přinášejí požehnání.

Bůh hodlá oslavit své jméno ve velkolepém díle, které chce vykonat prostřednictvím své církve. Toto dílo je obrazně popsáno v Ezechielově vidění o prameni zdraví: „I řekl mi: ‚Tato voda odtéká do východního obvodu, teče dolů do Araby a vlévá se do moře. Tam, kde vtéká do moře, stávají se vody zdravými. Každý hemžící se živočich bude žít všude, kam se vlévá potok… Při potoku na obou březích vzejde rozličné ovocné stromoví, jemuž nebude vadnout listí, jež nepřestane plodit, ale každý měsíc přinese rané plody, neboť vody, které je zavlažují, vytékají ze svatyně. Jeho ovoce bude sloužit za pokrm a jeho listí jako lék.‘“ (Ez 47,8-12)

Již od počátku žehnal Bůh světu skrze svůj lid. K záchraně života starobylého egyptského národa použil Josefa. Díky jeho bezúhonnosti unikl smrti celý národ. Skrze Daniela zachránil Bůh život všem babylónským mudrcům. Tyto příklady vysvobození jsou pro nás obraznými ponaučeními o tom, jaká duchovní požehnání přináší světu spojení s Bohem, kterého uctívali Josef a Daniel. Každý, kdo žije s Kristem a zvěstuje světu Boží lásku, spolupracuje s Bohem ve prospěch lidstva. Dostává od Spasitele milost, aby se o ni mohl podělit s ostatními, a proto z celé jeho bytosti vytékají proudy duchovního života.

Bůh si vyvolil Izrael, aby skrze něj zjevil lidem svou povahu. Přál si, aby tento národ zvěstoval světu spasení, a proto mu svěřil nebeská poselství a zjevení Boží vůle. V raných dějinách Izraele se národy světa dopouštěly zvráceností, a tak ztratily povědomí o Bohu. Kdysi ho znali, ale protože „mu nevzdali čest jako Bohu ani mu nebyli vděčni, …jejich myšlení je zavedlo do marnosti a jejich scestná mysl se ocitla ve tmě“ (Ř 1,21). Ve své milosti je však Bůh nechal žít. Chtěl jim dát novou příležitost, aby ho poznali skrze jeho vyvolený národ. Učením o obětní službě měl být Kristus vyvýšen před všemi národy a všichni, kteří by k němu vzhlíželi, měli žít. Kristus byl základem židovského obřadního systému. Celý systém předobrazů a symbolů byl shrnutím proroctví evangelia, zprávou plnou zaslíbení o spáse.

SELHÁNÍ IZRAELE

Izraelci však ztratili ze zřetele, jak vysoké pocty se jim dostalo, když se měli stát Božími zástupci. Zapomněli na Boha a své svaté poslání nesplnili. Požehnání, která přijali, se nestala požehnáním pro okolní svět. Veškeré přednosti si přivlastnili a použili je k oslavení sebe sama. Aby se vyhnuli pokušení, uzavřeli se před okolním světem. Bůh zavedl omezení týkající se jejich styku s modloslužebníky, aby je uchránil před pohanskými zvyklostmi. Izraelci je však využili k vybudování bariéry mezi sebou a všemi ostatními národy. Oloupili Boha o službu, kterou od nich vyžadoval, a své bližní o duchovní vedení a příklad svatosti.

Kněží a přední muži upadli do povrchní zbožnosti. Spokojili se se zákonickým náboženstvím a nebyli schopni předávat druhým živé nebeské pravdy. Svou vlastní spravedlnost považovali za plně dostačující a nepřáli si, aby bylo do jejich náboženství vnášeno něco nového. Přízeň, kterou Bůh projevuje lidem, nepovažovali za dar, ale domnívali se, že si ji zaslouží za své dobré skutky. Víra konající skutky lásky a zušlechťující charakter se neslučovala s náboženstvím farizeů, jehož podstatou byly obřady a lidské příkazy.

O Izraeli Bůh prohlásil: „A já jsem tě zasadil, révu ušlechtilou, samou spolehlivou sadbu. Jak ses mi mohla proměnit v révu planou a cizí?“ (Jr 2,21) „Izrael je rozbujelá réva, plody jen pro sebe nasazuje.“ (Oz 10,1) „‚Teď tedy, obyvateli Jeruzaléma a muži judský, rozhodněte spor mezi mnou a mou vinicí. Co se mělo pro mou vinici ještě udělat a já pro ni neudělal? Když jsem očekával, že vydá hrozny, jak to, že vydala odporná pláňata?

Nyní vás tedy poučím, co se svou vinicí udělám: Odstraním její ohrazení a přijde vniveč, pobořím její zídky a bude pošlapána. Udělám z ní spoušť, nebude už prořezána ani okopána a vzejde bodláčí a křoví, mrakům zakážu zkrápět ji deštěm.‘ Vinice Hospodina zástupů je dům izraelský a muži judští sadbou, z níž měl potěšení. Čekal právo, avšak hle, bezpráví, spravedlnost, a hle, jen úpění.“ (Iz 5,3-7) „Neduživé jste neposílili, nemocnou jste neléčili, polámanou jste neovázali, zaběhlou jste nepřivedli nazpět, po ztracené jste nepátrali, panovali jste nad nimi násilně a surově.“ (Ez 34,4)

Židovští vůdcové se domnívali, že jsou natolik moudří, že nepotřebují být poučováni, natolik spravedliví, že nepotřebují záchranu, a natolik vznešení, že nepotřebují důstojnost, kterou propůjčuje Kristus. Proto se od nich Spasitel odvrátil. Výsady, které zneužili, a dílo, kterým pohrdli, svěřil jiným. Musí se zjevit Boží sláva a jeho slovo se musí šířit. Na zemi je třeba zřídit Boží království a poselství o spasení musí být zvěstováno po celém světě. K tomuto úkolu, který židovští vůdcové nesplnili, byli nyní povoláni učedníci.

Zdroj informací: Poslové naděje a lásky, Bible - český ekumenickký překlad, BibleTV, Info-Bible.cz