Další zkouška víry

Když na jaře roku 1844 uplynulo první určené datum pro příchod Pána Ježíše, věřící, kteří na jeho příchod čekali, žili po určitý čas v pochybnostech a nejistotě. I když se ostatní lidé na ně dívali jako na naprosto poražené a jejich zklamání považovali za důkaz, že se živili jen iluzemi, oni sami nacházeli stálý zdroj útěchy v Božím slově. I nadále zkoumali Písmo, znovu prověřovali důvody pro svou víru a pečlivě studovali proroctví, aby získali další poznání. Zdálo se jim, že Bible jasně a jednoznačně potvrzuje jejich stanovisko. Znamení neomylně poukazovala na blížící se Kristův příchod. Mimořádné Boží požehnání, které se projevilo obrácením hříšníků a oživením duchovního života mezi křesťany, svědčilo o nebeském původu poselství. I když si věřící nedokázali toto zklamání vysvětlit, cítili, že je v minulosti vedl Bůh.

Proroctví, o nichž se domnívali, že se vztahují k druhému příchodu Ježíše Krista, obsahovala také naučení, která zvláštním způsobem promlouvala do jejich nejistoty a pochybností a povzbuzovala je, aby čekali s trpělivostí a vírou, dokud v pravý čas nepochopí to, čemu nyní nerozuměli.

Mezi taková proroctví patřil také výrok proroka Abakuka 2,1-4: „Postavím se na své strážné stanoviště, budu stát na hlásce a vyhlížet, abych seznal, co ke mně promluví a jakou odpověď dostanu na svoji stížnost. Hospodin mi odpověděl, řekl: Zapiš to vidění, zaznamenej je na tabulky, aby si je čtenář mohl snadno přečíst. Vidění už ukazuje k určitému času, míří neomylně k cíli; prodlévá-li, vyčkej, neboť přijde zcela jistě, zadržet se nedá. Pozor na opovážlivce; není v něm duše přímá. Spravedlivý bude žít pro svou věrnost.“

Již v roce 1842 – na základě výzvy proroctví „Zapiš to vidění, zaznamenej je na tabulky, aby si je čtenář mohl snadno přečíst“ – dostal Charles Fitch nápad sestavit „mapu prorockých symbolů“ podle knih Daniel a Zjevení. Uveřejnění této tabulky tiskem pokládali mnozí za splnění příkazu daného Abakukem. Nikdo si však tehdy nevšiml, že citované proroctví otevřeně hovoří o odkladu splnění prorocké předpovědi. Po zklamání dostala tato část Písma pro věřící velký význam: „Vidění už ukazuje k určitému času, míří neomylně k cíli; prodlévá-li, vyčkej, neboť přijde zcela jistě, zadržet se nedá… Spravedlivý bude žít pro svou věrnost.“

Zdrojem síly a útěchy se věřícím stala také stať z knihy proroka Ezechiela: „I stalo se ke mně slovo Hospodinovo: Lidský synu, copak to máte za pořekadlo o izraelské zemi: ‘Dny uběhnou a každé vidění selže’? Proto jim řekni: Toto praví Panovník Hospodin:… Blízko jsou dny, kdy se splní všechna vidění… Když já Hospodin promluvím, mluvím slovo, které se splní bez odkladu.“ „Izraelský dům říká: Vidění, které on vidí, se splní za mnoho dnů; on prorokuje pro vzdálené časy. Proto jim řekni: Toto praví Panovník Hospodin: Už nebude odloženo žádné mé slovo. Promluvím slovo a ono se splní.“ (Ez 12,21-25.27.28)

Lidé očekávající příchod Pána Ježíše se radovali z těchto slov a věřili, že Pán, jenž zná konec od počátku, viděl do budoucích staletí, viděl jejich zklamání a nechal jim napsat slova povzbuzení a naděje. Bez takových částí Písma, které je vyzývaly, aby trpělivě čekali a nepřestali věřit v Boží slovo, by zřejmě jejich víra v těžké zkoušce selhala.

PODOBENSTVÍ O DESETI DRUŽIČKÁCH

Také podobenství o deseti družičkách z Matouše 25. kapitoly ilustruje zkušenost adventistů. V 24. kapitole Matoušova evangelia v odpovědi na otázku učedníků, kdy nastane zničení Jeruzaléma a jaká znamení tomu budou předcházet, předpověděl Ježíš některé z nejdůležitějších událostí v dějinách světa a církve, které se měly odehrát v době mezi jeho prvním a druhým příchodem: Zničení Jeruzaléma, velké zatmění slunce i měsíce a padání hvězd. Potom vyprávěl o příchodu svého království formou podobenství o dvou služebnících, kteří očekávají příchod svého Pána. Následující 25. kapitola pak začíná slovy: „Tehdy bude království nebeské, jako když deset družiček vzalo lampy a vyšlo naproti ženichovi. Pět z nich bylo pošetilých a pět rozumných. Pošetilé vzaly lampy, ale nevzaly si s sebou olej. Rozumné si vzaly s lampami i olej v nádobkách. Když ženich nepřicházel, na všechny přišla ospalost a usnuly. Uprostřed noci se rozlehl křik: Ženich je tu, jděte mu naproti!“

Příchod Ježíše Krista, který podle jejich pochopení ohlašovalo poselství prvního anděla z knihy Zjevení, chápali jako příchod ženicha z tohoto podobenství. Velké náboženské probuzení provázející zvěstování brzkého příchodu Ježíše Krista chápali jako dobu, kdy podle podobenství deset družiček vyšlo naproti ženichovi. Toto podobenství – stejně jako 24. kapitola Matoušova evangelia – představuje dvě různé skupiny lidí. Všechny družičky si vzaly lampy, to znamená Bibli, a s jejím světlem vyšly naproti ženichovi. Zatímco „pošetilé vzaly lampy, ale nevzaly si s sebou olej, rozumné si vzaly s lampami i olej v nádobkách“. Druhá skupina tedy přijala Boží milost, občerstvující, osvěcující moc Ducha svatého, která z Bible dělá světlo pro naše nohy a osvěcuje naši stezku. Bibli studovali s úctou k Bohu, snažili se poznat pravdu, a upřímně usilovali o čistotu srdce a života. Tito lidé prožili osobní zkušenost. Jejich víru v Boha a jeho slovo nemohlo zlomit žádné zklamání ani odklady. Lidé znázorňující první skupinu družiček – jež „vzaly lampy, ale nevzaly si s sebou olej“ – jednali z chvilkového popudu. Varovné poselství v nich vyvolalo strach, byli závislí na víře svých bratrů a spokojili se s blikavým světlem dobrých pocitů, aniž dobře porozuměli pravdě nebo působení Boží milosti na lidská srdce. Vyšli Pánu naproti v naději, že za to budou okamžitě odměněni. Ani v nejmenším však nebyli připraveni na odklad nebo na zklamání. Když přišly zkoušky, zakolísali ve víře a jejich světlo pohaslo.

„Když ženich nepřicházel, na všechny přišla ospalost a usnuly.“ To, že ženich dlouho nešel, znázorňuje, že doba, kdy očekávali Pána, uplynula. Věřící prožívali zklamání a měli pocit, že se Pán opozdil. V této době nejistoty ochabl zájem povrchních a malověrných lidí, přestali se snažit. Naopak lidé, jejichž víra vycházela z osobního poznání Bible, stáli na skále, kterou nemohla strhnout vlna zklamání. „Na všechny přišla ospalost a usnuly.“ Mezi družičkami první skupiny zavládla lhostejnost, druhá skupina čekala, až se jim věc vyjasní. V noci zkoušky se však zdálo, že i ty druhé do určité míry ztratily horlivost a oddanost. Malověrní a povrchní lidé se nyní už nemohli opírat o víru svých spoluvěřících; každý se musel postavit na vlastní nohy.

Tehdy se objevily i projevy fanatismu. Někteří z těch, kdo se vydávali za nadšené stoupence poselství, zavrhli Boží slovo jako jedinou neomylnou autoritu. Tvrdili, že je vede Duch svatý, ale přitom se řídili svými pocity, dojmy a představami. Někteří z nich projevovali slepou, fanatickou horlivost a odsuzovali všechny, kdo s nimi nesouhlasili. Většina adventistů jejich blouznivé nápady a jednání nepřijala. Dělali pravdě špatnou pověst.

ÚKLADY NEPŘÍTELE

Satan se tímto způsobem snažil ničit Boží dílo. Adventní hnutí vyburcovalo mnoho lidí a přivedlo k obrácení tisíce hříšníků. Věrní lidé hlásali poselství, i když Pán nepřišel tehdy, kdy jej očekávali. Vládce zla ztrácel poddané. Aby Boží dílo zdiskreditoval, snažil se některé věřící svést k extrémům. Jeho pomocníci pak využili každý omyl, každý chybný krok, každý nesprávný čin a přehnaně ho zvýraznili, aby lidem zošklivili adventisty i jejich víru. Satan mnohé svedl k tomu, že ústy sice vyznávali víru v druhý Ježíšův příchod, ve skutečnosti však právě on ovládal jejich srdce a těžil z toho, že se mu dařilo soustředit na tyto lidi pozornost jako na představitele všech věřících.

Satan je „žalobce svých bratří“ – svádí lidi k tomu, aby sledovali chyby a nedostatky Božího lidu, aby o nich hovořili a aby přehlíželi všechny jejich dobré činy. Satan vyvíjí aktivitu vždy, když Bůh usiluje o záchranu lidí. Když Boží synové předstupují před Pána, přichází s nimi i satan. Do každého probuzeneckého hnutí přivádí lidi neposvěceného srdce a nevyrovnané mysli; ti pak přijmou některé body pravdy a získají si místo mezi věřícími a satan může jejich prostřednictvím šířit učení, které oklame nerozvážné. Nikdo se nestane dobrým křesťanem tím, že se zdržuje ve společnosti Božího lidu, v Božím domě nebo dokonce u stolu Páně. Satan se často účastní i nejslavnostnějších příležitostí v podobě lidí, které může použít jako své vyslance.

Vládce zla bojuje o každou píď území, na kterém Boží lid pokročí na své cestě k Božímu království. V celých dějinách křesťanské církve nenajdeme jedinou reformaci, která by se nepotýkala s vážnými překážkami. Tak tomu bylo i v době apoštola Pavla. Kdekoli založil sbor, našlo se v něm několik lidí, kteří zdánlivě přijali víru, vnášeli však do sboru bludné učení, které – kdyby je lidé přijali – by nakonec vytlačilo lásku k pravdě. Luthera velmi trápilo a znepokojovalo jednání fanatiků, kteří tvrdili, že Bůh mluví přímo jejich prostřednictvím, a své vlastní myšlenky a názory kladli nad učení Písma. Mnozí lidé, kterým scházela víra i zkušenost, si zato dostatečně zakládali sami na sobě, rádi poslouchali a vyprávěli něco nového, byli okouzleni tvrzeními nových učitelů. Přidali se k satanovým pomahačům, aby mařili to, co Luther na základě Božího pověření vybudoval. Bratři Wesleyové a další, kteří svým vlivem a vírou přinesli světu požehnání, na každém kroku naráželi na nástrahy satana, který vháněl přepjaté, nevyrovnané a neposvěcené lidi do nejrůznějších forem fanatismu.

William Miller nepřál vlivům, které vedly k fanatismu. Prohlašoval, podobně jako Luther, že „každý duch“ má být prověřen Božím slovem. „Satan dnes ovládá myšlení mnoha lidí. Jak poznáme, který duch je ovládá? Bible odpovídá: ‘Po jejich ovoci je poznáte…’ (Mt 7,16), ‘neboť mnoho falešných proroků vyšlo do světa’(1 J 4,1) a my je máme zkoušet. Duch, který nás nevede, abychom v tomto světě žili skromně, spravedlivě a zbožně, není Kristův Duch. Jsem stále víc a více přesvědčen o tom, že v těchto divokých hnutích má své prsty satan… Mnozí mezi námi předstírají úplné posvěcení, řídí se však lidskými tradicemi a zdá se, že vědí o pravdě právě tak málo jako jiní, kteří nic nepředstírají.“ (Bliss, Paměti Williama Millera, str. 236.237) „Duch bludu nás odvádí od pravdy, ale Duch Boží nás uvádí do pravdy; přesto říkáte, že člověk může být v bludu, a přitom si myslet, že je v pravdě. Jak to řešit? Odpovídáme: Boží Duch a Boží slovo se shodují. Jestliže člověk posuzuje sám sebe Božím slovem a neshledá rozpor, může věřit, že má pravdu. Jestliže však zjistí, že duch, který ho vede, se plně neshoduje se smyslem Božího zákona nebo celého Božího slova, ať jedná velmi opatrně, aby neuvízl v satanově léčce.“ (The Advent Herald and Signs of the Times Reporter, roč. 8, č. 23 z 15. ledna 1845) „Více důkazů o vnitřní zbožnosti spatřuji v slzách, které kanou z očí, ve zvlhlé tváři, ve slově proneseném tlumeným hlasem, než v celém hluku, který zní v křesťanstvu.“ (Bliss, str. 282)

V době reformace připisovali nepřátelé reformace vinu za všechny projevy fanatismu lidem, kteří proti fanatismu nejvíce bojovali. Podobně jednali odpůrci adventního hnutí. Nespokojili se jen s šířením zkreslených a nadsazených informací o bludech extrémistů a fanatiků, ale rozšiřovali také pomluvy, které se ani v nejmenším nezakládaly na pravdě. Tito lidé byli vedeni předsudky a nenávistí. Zvěst o blízkém příchodu Ježíše Krista je vyrušila z jejich klidu. Obávali se, že by to mohla být pravda. Doufali však, že tomu tak není, a to byla příčina jejich nepřátelského postoje vůči adventistům a jejich víře.

Skutečnost, že mezi adventisty proniklo několik fanatiků, je právě tak málo důvodem k tvrzení, že toto hnutí není od Boha, jako nebyla přítomnost fanatiků a podvodníků v církvi v době apoštola Pavla nebo Luthera důkazem, že jejich dílo je odsouzeníhodné. Stačí, aby se Boží lid probudil ze spánku, začal činit pokání a usiloval o obnovu; Stačí, aby začal studovat Boží slovo a poznal tak pravdu, která je v Ježíši Kristu, a plně se odevzdal Bohu. Pak se okamžitě ukáže, že také satan je stále aktivní a je stále na stráži. Svou moc dá potom najevo všemožným klamem a přivolá si na pomoc všechny padlé anděly.

Zdrojem fanatismu a rozkolu nebylo poselství o druhém příchodu Ježíše Krista. K těmto projevům došlo v létě 1844, kdy adventisté znejistěli a zapochybovali, zda zastávají správné stanovisko. Hlásání poselství prvního anděla a „půlnočního volání“ vedlo přímo k potlačení fanatismu a rozbrojů. Lidé, kteří se zapojili do tohoto hnutí, byli jednotní, jejich srdce naplňovala vzájemná láska a láska ke Kristu, jehož příchod očekávali. Tato jediná víra, tato blahoslavená naděje jim pomohla vymanit se z dosahu všech lidských vlivů a chránila je před satanovými útoky.

LÉTO 1844 – ŽENICH PŘICHÁZÍ!

„Když ženich nepřicházel, na všechny přišla ospalost a usnuly. Uprostřed noci se rozlehl křik: Ženich je tu, jděte mu naproti! Všechny družičky procitly a dávaly do pořádku své lampy.“ (Mt 25,5-7) V létě roku 1844 – tedy v době mezi datem, kdy mělo podle původních výpočtů skončit období 2300 prorockých dnů, a podzimem téhož roku, který byl později pokládán za dobu konce – hlásali poselství vyjádřené slovy Písma: „Ženich přichází!“

Toto hnutí vyvolalo zjištění, že Artaxerxův výnos o obnově Jeruzaléma, který je výchozím bodem k výpočtu období 2300 prorockých dnů, začal platit od podzimu roku 457 př. Kr. a nikoli od počátku toho roku, jak se předtím věřilo. Začneme-li počítat od podzimu roku 457 př. Kr., skončí období 2300 roků na podzim roku 1844 (viz Dodatky).

Také symbolika starozákonní chrámové bohoslužby naznačuje, že událost znázorněná „očištěním svatyně“ by se měla odehrát na podzim. To se velmi zřetelně ukázalo, když začali prověřovat splnění předobrazů a symbolů prvního příchodu Ježíše Krista.

Zabití velikonočního beránka bylo symbolem Kristovy smrti. Apoštol Pavel napsal: „Byl obětován náš velikonoční beránek, Kristus.“ (1 K 5,7) Snopek prvotin, který byl v době velikonoc obrácen před Pánem, byl symbolem Ježíšova zmrtvýchvstání. Když apoštol Pavel mluví o zmrtvýchvstání Ježíše Krista a celého Božího lidu, píše: „První vstal Kristus, potom při Kristově příchodu vstanou ti, kdo jsou jeho.“ (1 K 15,23) Jako tento první snop, požatý před vlastní sklizní, byl Kristus prvotinou oné nesmrtelné sklizně vykoupených, která bude při budoucím zmrtvýchvstání shromážděna do Boží sýpky.

Tyto předobrazy se splnily, a to nejen tím, že došlo k vlastní události, kterou symbolicky znázorňovaly, ale splnily se také v příslušném čase. Čtrnáctého dne prvního měsíce židovského kalendáře, tedy v den, kdy byl po dlouhých patnáct staletí zabíjen velikonoční beránek, jedl Pán Ježíš se svými učedníky velikonočního beránka a ustanovil obřad, který má být památkou jeho vlastní smrti jako „Božího Beránka, který snímá hřích světa“ (J 1,29). Téže noci byl zajat a poté ukřižován. A jako naplnění symbolu snopu obráceného před Hospodinem byl náš Pán třetího dne vzkříšen z mrtvých – jako „první z těch, kdo zesnuli“, vzor všech vzkříšených spravedlivých, jejichž „tělo poníženosti“ promění „v podobu těla své slávy“ (1 K 15,20; Fp 3,21).

Podobně se musí splnit předobrazy, které ukazovaly na jeho druhý příchod, a to v době, kterou naznačuje symbolická starozákonní bohoslužba. V mojžíšovském řádu se očištění svatyně neboli velký Den smíření konal podle židovského kalendáře desátého dne sedmého měsíce (Lv 16,29-34). Tehdy velekněz, když vykonal smíření za celý Izrael, a očistil tak svatostánek od hříchu, vyšel a požehnal lidu. Domnívali se, že podobně se zjeví Ježíš Kristus, náš Velekněz, aby očistil zemi od zkázy způsobené hříchy a hříšníky, a obdaří svůj čekající lid nesmrtelností. Desátý den sedmého měsíce – Den smíření, dobu očištění svatyně –, který v roce 1844 připadl na 22. říjen, začali proto považovat za datum příchodu Ježíše Krista. Tento závěr byl v souladu s výše zmíněným zjištěním, že období 2300 dní skončí na podzim, a působil tudíž velice přesvědčivě.

V podobenství uvedeném v 25. kapitole Matoušova evangelia následuje příchod ženicha po době čekání a spánku. To jen doplňovalo právě uvedené důkazy jak z proroctví, tak i ze starozákonních předobrazů. Toto vše významně umocnilo přesvědčení tisíců věřících, kteří hlásali „půlnoční volání“.

CHARAKTERISTIKA HNUTÍ Z ROKU 1844

Toto hnutí se přehnalo zemí jako přílivová vlna. Šířilo se od města k městu, od vesnice k vesnici, i na samoty, až plně vyburcovalo čekající lid. Svým poselstvím ničilo fanatismus, jako vycházející slunce rozpouští ranní jinovatku. Mizely pochybnosti a nejistota – srdce věřících naplnila naděje a odvaha. Hnutí se zbavilo všech extrémů, které se projevují všude tam, kde se lidské vzrušení nenechá ovládat Božím slovem a Božím Duchem. Podobalo se oněm obdobím pokory a návratu k Pánu, která prožíval starý Izrael, když jej Bůh káral ústy svých proroků. Neslo charakteristické rysy, jimiž se Boží dílo vyznačuje ve všech dobách. Neprojevovalo se v něm extatické nadšení, ale spíše opravdové zpytování srdce, vyznání hříchů a odmítnutí „světa“. Lidé chtěli být připraveni na setkání s Pánem, vytrvale se modlili a bezvýhradně se odevzdali Bohu.

Miller o tomto hnutí napsal: „Neprojevuje se v něm velká radost, ta jako by se odkládala pro budoucnost, kdy bude nebe a země spolu jásat v nevýslovné radosti a v dokonalé slávě. Také se zde nekřičí – čeká se spíše na volání z nebe. Ani zpěváci nezpívají – i oni čekají, až se budou moci připojit k andělským sborům… Nedochází k citovým rozporům, všichni jsou jednoho srdce a jedné mysli.“ (Bliss, str. 270.271)

Jiný účastník hnutí podal toto svědectví: „Všeobecně vyvolalo hnutí důkladné zpytování srdcí a pokoru před Bohem; lidé přestali milovat věci tohoto světa, vyznávali své hříchy a opravdově prosili o milost a odpuštění; utichly spory a nepřátelství. Podobnou hloubku pokory a oddanosti jsme nikdy předtím nezažili; jak Bůh předpověděl prostřednictvím proroka Joela: až se přiblíží velký den Hospodinův, lidé roztrhnou svá srdce, a ne šaty, obrátí se k Bohu s postem, pláčem a naříkáním. Jak Bůh slíbil prostřednictvím proroka Zachariáše, vylil na svůj lid Ducha milosti a proseb o smilování; a oni vzhlíželi k tomu, kterého probodli, a naříkali…; a lidé, kteří očekávali Pána, se před ním pokořovali.“ (Bliss, v časopise Advent Shield and Review, leden 1845)

Ani jedno náboženské hnutí od doby apoštolů nebylo v takové míře oproštěno od lidských nedokonalostí a satanových nástrah jako hnutí z podzimu roku 1844. Ještě po mnoha letech cítili všichni, kdo se ho účastnili a kdo stáli plně na straně pravdy, blahodárný vliv tohoto díla, a mohli svědčit, že pocházelo od Boha.

Na výzvu „Ženich je tu, jděte mu naproti“ čekající „procitli, dávali do pořádku své lampy“ a s nevídaným zájmem a úsilím znovu zkoumali Boží slovo. Bůh poslal anděly, aby vyburcovali zklamané a připravili je pro přijetí poselství. Hnutí nestálo na moudrosti a učenosti lidí, ale na Boží moci. Jako první nezaslechli a neuposlechli výzvu lidé nejučenější a nejnadanější, ale ti nejskromnější a nejvíce odevzdaní Bohu. Farmáři nechali zrající obilí na polích, řemeslníci odložili své nástroje a s žalem i radostí se vydali šířit poselství. Dřívější vedoucí hnutí se připojili až jako poslední. Církve všeobecně uzavřely své dveře před adventním poselstvím, a mnozí z těch, kdo je přijali, ze svých církví odešli. Boží prozřetelnost spojila činnost tohoto hnutí s poselstvím druhého anděla a dodala mu tak zvláštní sílu.

Poselství „Ženich je tu!“ nebylo ani tolik záležitostí důkazů, i když důkazy z Písma jsou jasné a přesvědčující. Provázela je síla, která si lidi dokázala podmanit. Nevyvstaly žádné pochybnosti ani otázky. Podobně jako tenkrát, když Kristus vjížděl vítězoslavně do Jeruzaléma: když se lidé, kteří přišli ze všech částí země k oslavě svátků na Olivové hoře, připojili k zástupům doprovázejícím Pána Ježíše, zapůsobilo na ně všeobecné nadšení a oni se přidali k volání: „Požehnaný, který přichází ve jménu Hospodinově!“ (Mt 21,9) Stejně tak nevěřící, kteří se třeba jen ze zvědavosti nebo z legrace zúčastnili shromáždění adventistů, pocítili přesvědčující sílu provázející poselství „Ženich je tu!“

Tehdy šlo o prožitek víry, která přináší vyslyšení modliteb – o víru, která „upírá mysl k odplatě“ (Žd 11,26). Jako déšť na vyprahlou zemi, tak sestupoval Duch milosti na ty, kdo ho opravdově hledali. Lidé, kteří očekávali, že se brzy postaví před svého Vykupitele, pociťovali nevýslovnou radost. Proměňující, podmaňující moc Ducha svatého si dokázala získat nejedno lidské srdce a oddaní věřící tak zakusili velké Boží požehnání.

Lidé, kteří přijali poselství, vyhlíželi chvíli očekávaného setkání s Pánem se zaujetím a vážností. Každé ráno cítili, že je jejich první povinností ujistit se, že je Bůh přijímá. Ve svých srdcích byli spolu úzce spojeni, hodně se modlili – spolu i jeden za druhého. Často se scházeli na odlehlých místech, aby rozmlouvali s Bohem; z polí i lesů se nesly prosby směřující k nebesům. Ujištění, že je Spasitel přijímá, potřebovali více než každodenní potravu. Když jejich mysl zahalil mrak pochybností, nedopřáli si klidu, dokud se nerozplynul. Jakmile měli jistotu odpuštění, o to více zatoužili stát již před Pánem, kterého tolik milovali.

NOVÉ ZKLAMÁNÍ

Znovu však měli prožít zklamání. Čas čekání pominul, a Ježíš nepřišel. S tak pevnou vírou čekali na jeho příchod – a nyní prožili podobnou zkušenost jako Marie, když přišla k hrobu Spasitele a našla jej prázdný. Tehdy zvolala: „Odnesli mého Pána a nevím, kam ho položili.“ (J 20,13)

Pocit posvátné úcty, strach, že poselství by mohlo být pravdivé, způsobil, že se nevěřící po nějakou dobu drželi zpátky. Dokonce i poté, kdy doba čekání již minula, jejich odstup přetrvával – zpočátku se neodvážili posmívat zklamaným. Když se však po určitý čas neobjevily příznaky Božího hněvu, jejich strach se rozplynul a oni znovu vyrukovali se svými pošklebky. Mnozí z těch, kdo věřili v brzký Ježíšův příchod, se nyní zřekli své víry. Ti, kteří překypovali jistotou, by se zase se svou raněnou pýchou nejraději schovali před světem. Stejně jako Jonáš si stěžovali na Boha a v této chvíli by raději volili smrt než život. Lidé, kteří svou víru zakládali na názoru druhých, a nikoli na Božím slovu, nyní opět ochotně měnili své názory. Posměvači získali na svou stranu slabé a zbabělé, všichni se pak shodli, že není třeba se čehokoli obávat a není ani co očekávat. Doba minula, Pán nepřišel a svět půjde dál svou cestou po tisíce let.

Opravdoví, upřímní věřící se vzdali všeho pro Krista a prožívali jeho blízkost jako nikdy dříve. Věřili, že světu předali poslední varování. Protože očekávali, že brzy budou žít v přítomnosti svého nebeského Pána a jeho andělů, přerušili do značné míry styk se všemi, kdo poselství nepřijali. Toužebně se modlili: „Přijď, Pane Ježíši, přijď brzy!“ Ježíš však nepřišel. Vzít nyní na sebe znovu břemeno životních starostí a těžkostí, a k tomu ještě snášet narážky a posměch nevěřících, to pro ně bylo strašnou zkouškou víry a trpělivosti.

Jejich zklamání však nebylo tak velké jako zklamání učedníků v době prvního příchodu Ježíše Krista. Když Ježíš vjížděl vítězoslavně do Jeruzaléma, jeho následovníci věřili, že se chystá nastoupit na Davidův trůn a že osvobodí Izrael od utlačovatelů. S velkými nadějemi a s radostným očekáváním se navzájem předháněli v prokazování úcty svému Králi. Mnozí před něj kladli své pláště a koberce, cestu mu vystlali palmovými ratolestmi. V nadšení a radosti svorně provolávali: „Hosana Synu Davidovu!“ Když farizeové, zneklidnění a podráždění těmito výkřiky radosti, chtěli po Pánu Ježíši, aby své učedníky pokáral, Kristus jim odpověděl: „Budou-li oni mlčet, bude volat kamení!“ (L 19,40) Proroctví se muselo vyplnit. Přestože učedníci plnili Boží vůli, museli prožít trpké zklamání. Jen o několik dnů později se stali očitými svědky Kristovy mučednické smrti. Pak ho uložili do hrobu. Jejich očekávání se ani v nejmenším nesplnila. Jejich naděje zemřely s Ježíšem Kristem. Teprve když jejich Pán vítězně vstal z hrobu, pochopili, že proroctví všechno předpověděla a „že Mesiáš musel trpět a vstát z mrtvých“ (Sk 17,3).

Pět set let předtím Pán prostřednictvím proroka Zachariáše prohlásil: „Rozjásej se, siónská dcero, dcero jeruzalémská, propukni v hlahol! Hle, přichází k tobě tvůj král, spravedlivý a spásu nesoucí, pokořený, jede na oslu, na oslátku, osličím mláděti.“ (Za 9,9) Kdyby učedníci pochopili, že se Pán Ježíš ubírá k soudu a smrti, nebyli by schopni toto proroctví naplnit.

Podobně také Miller a jeho spolupracovníci splnili proroctví a šířili poselství, které se měl podle Písma svět dozvědět. Nikdy by tento úkol nesplnili, kdyby porozuměli proroctvím, která předvídala jejich zklamání. Zvěstovali by jiné poselství, které má být hlásáno až před příchodem Pána všem národům. Poselství prvního a druhého anděla byla kázána v pravý čas a své poslání splnila.

Okolí sledovalo celé dění a předpokládalo, že se adventní hnutí zhroutí, jestliže v očekávanou dobu Kristus nepřijde. I když mnozí podlehli silnému pokušení a zřekli se své víry, jiní odolali a zůstali pevní. Ovoce adventního hnutí – duch pokory a zpytování srdce, zřeknutí se světa a změny života –, které provázelo toto hnutí, bylo důkazem, že je to Boží dílo. Neodvážili se jakkoli popřít, že kázání o druhém příchodu Ježíše Krista provázela moc Ducha svatého. Ve výpočtu prorockých období také nemohli najít žádnou chybu. Ani ti nejschopnější odpůrci nedokázali vyvrátit jejich výklad proroctví. Bez důkazů z Bible ovšem nemohli opustit stanovisko, k němuž dospěli upřímným studiem Písma a pod vlivem Božího Ducha, stanovisko, které odolalo pronikavé kritice a rozhořčeným útokům ze strany všeobecně uznávaných náboženských učitelů i proslulých učenců a obstálo navzdory útokům učenosti, výřečnosti i výsměchu lidí úctyhodných i nízkých.

ZKOUŠKA VÍRY A VĚRNOSTI

Je pravda, že očekávaná událost nenastala, to ale nemohlo otřást jejich vírou v Boží slovo. Když Jonáš hlásal v ulicích Ninive, že za čtyřicet dnů bude město zničeno, přijal Pán pokání Ninivanů a prodloužil jejich zkušební lhůtu. Přesto poslal Jonáše Bůh a Ninive bylo zkoušeno podle jeho vůle. Adventisté věřili, že Bůh je vedl při šíření poselství o soudu stejným způsobem. Měli za to, že „poselství prověřilo srdce posluchačů: buď v nich vzbudilo lásku k příchodu Pána Ježíše, nebo vyvolalo otevřenou či skrytou nenávist, o které však Bůh ví. Vytvořilo dělicí čáru,… takže lidé, kteří chtěli poznat svá vlastní srdce, mohli mít jistotu, na které straně by byli, kdyby Pán tehdy přišel. Zda by byli volali: Hle, to je náš Bůh, na kterého čekáme, on nás spasí, nebo zda by byli volali hory a skály, aby je skryly před tváří Pána, který sedí na trůnu, a před hněvem Beránka. Máme za to, že je Bůh tímto způsobem zkoušel, vyzkoušel jejich víru, prověřil je a zjistil, zda v hodině zkoušky ustoupí z místa, kam je Pán postavil, zda se zřeknou světa a budou bezpodmínečně důvěřovat Božímu slovu.“ (The Advent Herald and Signs of the Times Reporter, roč. 8, č. 14 z 13. listopadu 1844)

Pocity lidí, kteří i po zklamání věřili, že je Bůh vedl, vyjadřují následující slova Williama Millera: „Kdybych měl prožít svůj život ještě jednou a měl tutéž jistotu, jakou jsem měl, musel bych být stejně čestný k Bohu i lidem… Jsem přesvědčen, že nenesu žádnou vinu za druhé lidi. Myslím, že jsem udělal všechno, co bylo v mých silách, abych nenesl vinu za odsouzení jiných lidí… I když jsem byl dvakrát zklamán, nejsem zklamán a znechucen… Věřím v příchod Ježíše Krista stejně jako dříve. Udělal jsem jen to, co jsem po létech poctivého studia pokládal za svou povinnost. Pokud jsem se mýlil, pak jsem se mýlil ve jménu křesťanské lásky, lásky k bližním, ve jménu odpovědnosti vůči Bohu… Jedno vím: Kázal jsem jen to, čemu jsem věřil. Bůh byl se mnou, jeho moc se projevovala v celém hnutí, které přineslo mnoho dobrého… Tisíce lidí začali po kázání o konci času studovat Písmo a skrze víru a krev Ježíše Krista došli smíření s Bohem.“ (Bliss, str. 255, 256, 277, 280, 281) „Nikdy jsem se neucházel o přízeň pyšných, ani jsem nemalomyslněl, když mi svět spílal hrozbami. Ani teď se nebudu ucházet o jejich přízeň. Nikdy nebudu hledat svůj život v jejich rukou, ani, jak doufám, nezaváhám, budu-li jej muset položit, jestliže to Bůh ve své laskavé prozřetelnosti rozhodne.“ (J. White, Život Williama Millera, str. 315)

Bůh neopustil svůj lid. Boží Duch i nadále zůstával s lidmi, kteří zbrkle neodmítli přijaté poznání a neopustili adventní hnutí. Dopis Židům přináší povzbuzení i varování pro zkoušené čekatele v době krize: „Neztrácejte proto odvahu, neboť bude bohatě odměněna. Potřebujete však vytrvalost, abyste splnili Boží vůli a dosáhli toho, co bylo zaslíbeno. Vždyť už jen ‘docela krátký čas, a přijde ten, který má přijít, a neopozdí se. Avšak můj spravedlivý – říká Bůh – bude žít, protože uvěřil. Kdo by však odpadl, v tom nenajdu zalíbení.’ Ale my přece nepatříme k těm, kdo odpadají a zahynou, nýbrž k těm, kdo věří a dosáhnou života.“ (Žd 10,35-39)

Toto napomenutí je určeno církvi v posledních dnech – a vyplývá ze slov, která ukazují na blízkost Ježíšova příchodu: „Docela krátký čas, a přijde ten, který má přijít, a neopozdí se.“ Text jasně naznačuje, že dojde k zdánlivému prodlení – že se Pán zdánlivě opozdí. Toto naučení se velmi dobře hodí pro tehdejší adventisty. Lidé, na které se text obrací, byli v nebezpečí, že jejich víra ztroskotá. Splnili Boží vůli tím, že se nechali vést Božím Duchem a jeho slovem. Přesto nechápali, proč je Pán vedl v minulosti takovou cestou, ani kudy mají jít dál. Byli v pokušení zapochybovat, zda je skutečně vedl Bůh. Tehdy i pro ně platilo: „Spravedlivý bude žít pro svou věrnost.“ Když jejich cestu ozařovalo jasné světlo „půlnočního volání“, když sledovali, jak jsou proroctví odpečetěna a rychle se střídající znamení svědčila, že příchod Ježíše Krista je blízko, „žili z toho, co viděli“. Ale nyní, pokořeni zklamanými nadějemi, mohli existovat jen z víry v Boha a jeho slovo. Lidé kolem se jim posmívali a říkali: „Byli jste podvedeni. Vzdejte se své víry a přiznejte, že adventní hnutí pocházelo od satana.“ Boží slovo je však ujišťovalo: „Kdo by však odpadl, v tom nenajdu zalíbení.“ (Žd 10,38) Kdyby se zřekli své víry a popřeli, že hlásání poselství provázela moc Ducha svatého, znamenalo by to, že se vrátili na cestu, která vede do záhuby. K vytrvalosti je povzbuzovala slova apoštola Pavla: „Neztrácejte proto odvahu…, potřebujete však vytrvalost… Vždyť už jen docela krátký čas, a přijde ten, který má přijít, a neopozdí se.“ Jediným bezpečím pro ně bylo držet se toho, co jim Bůh již sdělil, držet se pevně Božích slibů, dále studovat Bibli a trpělivě čekat, dokud se jim nedostane dalšího poznání.

Zdroj informací: Velké drama věků, Bible - český ekumenickký překlad, BibleTV, Info-Bible.cz