Dodatky

DODATEK č. 1. TITUL PAPEŽŮ

Ve stati, která je zahrnuta v římskokatolickém kanonickém právu Corpus Iuris Canonici, platném do roku 1918, prohlašoval papež Inocenc III. (1198-1216), že římský papež je „místodržící na zemi, nikoli pouhého člověka, nýbrž samého Boha“; v poznámce k této stati se podává vysvětlení, že je tomu tak proto, že je místodržícím Krista, který je „Bohem i člověkem“. Prameny: Decretales Domini Gregorii Papae IX. (Výnosy Pána papeže Řehoře IX.), kniha I., De Translatione Episcoporum (O proměně biskupů), odd. 7, kap. 3; Corpus Iuris Canonici (2. lipské vydání, 1881), sloupec 99, (Paříž 1612), sv. 2, Decretales, sloupec 205. V roce 1582 vydal papež Řehoř XIII. souhrn právních sbírek Corpus Iuris Canonici, sestavený z hlavních církevně právních dokumentů. K němu patřily tyto části:

1. Decretum Gratiani, sebrané v roce 1140 mnichem Gratianem, který učil na univerzitě v Bologni.    

2. Dekretálie Řehoře IX., nazvané Liber Extra, sestavené Raimundem von Pennafort, uveřejněné v roce 1234 jako první římský zákoník; obsahovaly církevně právní nařízení vydané po Gratianovi.            

3. Sbírka Bonifáce VIII., zvaná Liber Sextus. Byla vydána roku 1298.                                                  

4. Clementinae Klementa V., vydané v roce 1314 jako zákoník.                                                                    

5. Dvě sbírky extravagant Jana XXII. a Extravagantes communes od Jeana Chappuise, vydané v roce 1500 v Paříži.

V roce 1904 pověřil papež Pius X. komisi kardinálů, aby vypracovala jednotný, všeobecně platný kodex, psaný soudobou jasnou právnickou latinou a s průběžným číslováním jednotlivých zákonů. Tak vznikl Codex Iuris Canonici, který uveřejnil v roce 1917 Benedikt XV. a který začal platit o letnicích roku 1918.

Pokud jde o titul „Pán Bůh papež“, viz poznámka k Extravagantes papeže Jana XXII., oddíl 14, kap. 4, Declaramus. V antverpském vydání Extravagantes, vydaném v roce 1584, se slova „Dominum Deum nostrum Papam“ („Pána Boha našeho papeže“) vyskytují ve sloupci 153. V pařížském vydání z roku 1612 se vyskytují ve sloupci 140. V různých vydáních vyšlých po roce 1612 bylo slovo „Deum“ („Boha“) vypuštěno.

DODATEK č. 2. NEOMYLNOST

V římském jezuitském časopise „Civita Cattolica“ vyšel dne 9. 2. 1869 článek s bližšími údaji o připravovaných bodech jednání na svolávaném vatikánském koncilu, mezi nimiž bylo mimo jiné také vyhlášení neomylnosti papeže. Článek vyvolal silné nálady proti koncilu a proti chystanému vyhlášení papežovy neomylnosti, které podle mínění oponentů mělo mít dalekosáhlé následky. Hnutí odporu zasáhlo Francii, Německo, Anglii, Rakousko a Spojené státy. Čtrnáct z devatenácti německých biskupů požádalo papeže s ohledem na krátký čas a na neklid panující v církvi, aby vyhlášení papežské neomylnosti stáhl z programu. Žádosti nebylo vyhověno. Při prvním hlasování bylo přítomno 671 hlasujících, z toho 451 hlasů bylo pro, 88 proti, 70 se hlasování zdrželo a 62 hlasovalo pro podmíněné přijetí. Více než čtvrtina všech přítomných se tedy vyslovila proti přijetí vyhlášení papežské neomylnosti. Mezi prvním a druhým hlasováním vynaložili oponenti velké úsilí, aby návrh neprošel, ale marně. Před druhým hlasováním opustil proto značný počet hlasujících z důvodů svědomí koncil. Při konečném hlasování bylo odevzdáno 533 kladných hlasů a 2 záporné, a i ty se před skončením zasedání 18.7. 1870 podrobily.

Neomylnost je připisována pouze úřadu papeže, nikoli jeho osobě bez úřadu. Podle Algermissena (Nauka o vyznání, 1950) je papež, činí-li taková rozhodnutí o víře „ex cathedra“, nejen nechybující a neomylný, ale ani se nemůže mýlit.

Vyhlášení neomylnosti v nejdůležitějších statích zní: „A také podle tradice věrně zachované od počátku křesťanské víry, ke cti Boha, našeho Spasitele, k vyvýšení katolického náboženství a pro blaho národů, prohlašujeme se souhlasem svatého koncilu, že Bohem zjevený článek víry zní: Když římský papež mluví ex cathedra, tj. když zastává úřad pastýře a učitele všech křesťanů a z moci svého nejvyššího apoštolského postavení rozhoduje o věrouce nebo obyčejích, které má zachovávat celá církev, má na základě božského stavu, který mu je zaslíben ve svatém Petru, onu neomylnost, jíž chtěl božský Vykupitel vyzbrojit svou církev při konečném stanovení věrouky; proto jsou taková konečná rozhodnutí římského papeže nezměnitelná.“

Prameny: Philip Schaff, The Creeds of Christendom, sv. 2., kde jsou otištěny latinské texty a jejich anglický překlad. Pro porovnání s římskokatolickým hlediskem viz The Catholic Encyclopedia, díl 7, heslo Infallibility; James kardinál Gibbons, The Faith of Our Fathers, Baltimore. Z římskokatolického hlediska, které bylo v opozici proti učení o papežově neomylnosti, viz Johann Joseph Ignaz von Döllinger (pseudonym Janus), The Pope and the Council, New York 1869, a W. J. Sparrow Simpson, Roman Catholic Opposition to Papal Infallibility, Londýn 1909. Z protestantského hlediska viz George Salmon, Infallibility of Church, Londýn,1914.

DODATEK č. 3. ZÁKAZ BIBLE

Ve staré církvi bylo věřícím čtení Bible velice doporučováno. Církevní otcové se pro čtení a studium Písma vyslovovali jednoznačně, jak o tom svědčí jejich výroky:

Klement Římský (kolem roku 100) řekl: „Čtěte pilně Písmo svaté, pravé to výroky Ducha svatého!“ „Znáte, milovaní, dobře svaté spisy, dobře jste pochopili výroky Boží, mějte na mysli, abyste se na ně rozpomněli.“

Polykarp (zemřel roku 155),představen ý obce ve Smyrně:„Spoléhám na vás, že se v Písmu svatém dobře vyznáte.“ Tertullian z Kartága (150-220): „Bůh nám dal Písmo, abychom dokonaleji a zevrubněji poznali jak Boha samého, tak jeho vůli.“

Klement Alexandrijský (150-215): „Slovo Boží není přece před nikým utajováno; toto světlo patří všem, chvátejte tedy ke své spáse.“

Origines (185-254): „Bůh tomu chtěl a my jsme splnili, co stojí napsáno: „Zpytujte Písma svatá!“ – „Blázni a slepí musí být všichni, kdo nepoznají, že čtení v Bibli vyvolává velké a vznešené city.“ „Chceme, abyste se opravdově snažili Boží slovo nejen v kostele poslouchat, nýbrž se v něm také doma cvičit a Boží zákon dnem i nocí zpytovat, neboť v něm je Kristus a je nablízku těm, kdo ho hledají.“

Athanasius Veliký (295-373): „Svaté spisy máme ke své spáse. Tyto knihy jsou zdrojem blaha a ten, kdo prahne, ukojí svou žízeň výroky, jež obsahují, neboť jen v těchto knihách je obsažen návod k blaženosti. Nikdo nechť se neodvažuje něco k nim přidávat nebo z nich něco ubírat!“

Chrysostomus (354-407): „Vy věříte, že čtení Písma svatého přísluší jen mnichům, ačkoli vám je ho zapotřebí více než jim. Neboť ti, kdo žijí ve světě a jsou denně zraňováni, potřebují léčení nejvíce; proto je tím horší a nezodpovědnější věřit, že Písmo svaté je nepotřebné…, neboť něco takového může vymyslet jen satan. Neslyšel jsi Pavla: ‘K našemu poučení je všechno napsáno’, a ty se evangelia ani nedotkneš, i když je ti podáno do tvých neumytých rukou!… Proč tedy pohrdáš Písmem svatým? Je to smýšlení ďáblovo, který chce zabránit tomu, abychom nahlédli do pokladnice a žádali bohatý užitek.“

Jeroným (347-420): „Měl bys ve svatých spisech čítat velmi pilně, ba neměl bys je takřka nikdy pouštět z rukou.“ Augustin (354-430): „Bylo by od nás bezbožné, kdybychom nechtěli číst to, co bylo napsáno pro nás.“ „Usilujte s Boží pomocí ze všech sil o to, aby Písmo svaté bylo ve vašich rodinách pilně čteno.“

Řehoř Veliký (kolem roku 600): „Co je Písmo svaté jiného než list, který poslal všemocný Bůh svému stvoření? Kdyby vám psal pozemský král, nedopřáli byste si klidu a spánku, dokud byste jeho list nepřečetli. Když tedy Pán nebe a země napsal list důležitý pro tvůj život, zda bys neměl být žádostiv si jej přečíst?“

Přes tato svědectví bylo čtení Písma v mateřském jazyce dlouhá staletí zakázáno. Ještě v posledních dvou staletích se papežové ostře vyslovovali proti šíření a čtení Bible. Řehoř XIV. vyzval v bule vydané roku 1844 duchovní, aby vytrhávali věřícím z rukou Bible přeložené do mateřského jazyka!

Jistý obrat se projevil teprve za papeže Lva XIII. Každému bylo dovoleno mít schválená biblická vydání původního textu a starého katolického překladu. Nekatolická vydání Bible mohla být používána jen k vědeckým studiím, nebylo-li v předmluvách a v poznámkách uváděno něco proti katolické věrouce. Katolíci směli číst Bibli ve své mateřštině pouze tehdy, bylo-li vydání schváleno papežem, povoleno biskupem a opatřeno poznámkami. Protestantské překlady byly pokládány za podvrhy!

Přes všechny překážky a přes dřívější odpor můžeme v katolické církvi posledních desetiletí pozorovat silné hnutí ve prospěch Bible. V roce 1933 bylo založeno Katolické biblické dílo a v roce 1943 se Pius XII. ve své encyklice „Divino afflante spiritu“ přihlásil ke snahám biblického díla. Cílem hnutí je šíření Bible a pomoc jejímu pochopení.

DODATEK č. 4. UCTÍVÁNÍ OBRAZŮ

„Uctívání obrazů… bylo jedním z těch bludů, které se vplížily do církve skrytě a téměř nepozorovaně. Tato zhoubná zvyklost se jako jiná kacířství nevyvinula najednou, neboť v tom případě by se setkala s rozhodným nesouhlasem a s odmítnutím. Začalo to však pod naprosto nevinnou záminkou a pak se postupně zaváděl jeden zvyk za druhým, až církev hluboko zabředla do skutečného modlářství, aniž přitom narazila na nějaký odpor, ba aniž jí to někdo vůbec vytknul. A když se pak konečně objevily snahy o jeho vymýcení, zjistilo se, že zlo již zapustilo kořeny tak hluboko, že je nelze odstranit. Nutno to přičíst modlářskému sklonu lidského srdce a jeho náchylnosti sloužit výtvoru více než Stvořiteli…“

„Sochy a obrazy byly poprvé zavedeny do kostelů ne proto, aby se uctívaly, nýbrž jednak místo knih, aby byly poučením pro ty, kdo neumějí číst, jednak aby ovlivňovaly myšlení věřících. Je pochybné, zda to splnilo tento záměr. I kdybychom připustili, že tomu tak zpočátku bylo, brzy tomu tak být přestalo. Ukázalo se, že obrazy a sochy umístěné v kostelech spíše zatemňují než osvěcují mysl nevědomých – spíše zmenšují než zvyšují zbožnost věřících. I když byly určeny k tomu, aby upoutaly lidskou mysl k Bohu, odvracely ji od uctívání Boha k uctívání výtvorů.“ (J. Mendham, Sedmý všeobecný koncil, Druhý nicejský, Úvod, str. III-VI.)

„Obrazy, původně jako výzdoba, později k poučení, se od nejstarších dob dávaly do hrobek, do kostelů, byly na domech a na nářadí všeho druhu. Naráželo to na odpor, který byl překonán v době Konstantinově. Z obrazů se lidé měli učit dějinám, které obrazy a sochy znázorňovaly, byly to tedy jakési knihy pro nevzdělané. Současně měl obraz zdobit posvátné místo. Poznenáhlu tu však začal působit ještě další zájem, proti němuž se rané křesťanství kdysi co nejrozhodněji stavělo. Uctívat relikvie a obrazy stvoření, vyjímat je z běžného užívání a zacházet s nimi s pietou, je člověku vrozeno. Obrazy Krista, Marie a svatých byly uctívány již od 5. století. Lidé je pozdravovali, líbali, vrhali se před nimi na zem, zcela jako kdysi pohané. V naivním a pevném přesvědčení, že modlářství nemůže křesťany ohrozit, nechala církev pronikat pohanství, ba sama mu napomáhala… V 7. století a na začátku 8. století provozovali zvláště mniši výnosný obchod s obrazy. Kostely a kaple byly plné obrazů a relikvií. Bylo to jako za pohanství, jen vkus se změnil… S obrazy ovládla lid ‘mnišská zbožnost’ spočívající v tupém zírání na obrazy a křesťanství začalo upadat.“ (Adolf v. Harnack, Dějiny dogmatu)

„Byzantské spory o obrazech se přenesly na západ tím, že papež Hadrián I. poslal Karlu Velikému akta nicejského koncilu. Karel Veliký dal svým dvorním teologem Alkuinem vyhotovit obsáhlou disputaci (Libri Carolini) odmítající uctívání obrazů, v níž se akta nicejského synodu článek za článkem vyvracela a v nichž se jako jediný účel náboženských obrazů uznávalo jen poučení lidu a důstojná výzdoba církevních prostor. Tyto zásady byly potvrzeny franckým synodem ve Frankfurtu (roku 794).“ (Náboženství v dějinách a v současnosti, sv. I.)

Prameny: Záznam o jednání a rozhodnutích Druhého nicejského koncilu z r. 787, povolaného k tomu, aby schválil uctívání obrazů, viz Garonius, Církevní anály, Antverpy 1612, J. Mendham, Sedmý všeobecný koncil, Druhý nicejský; Ed. Stillingfleet, Defense of the Discourse Concerning the Idolatry Practiced in the Church of Rome, Londýn 1686; A Select Library of Nicene and Post-Nicene Fathers, New York 1900; Charles J. Hefele, A History of the Councils of the Church From the Original Documents.

DODATEK č. 5. KONSTANTINŮV ZÁKON O NEDĚLI

Zákon vydaný císařem Konstantinem dne 7. března r. 321 po Kr.,v němž se jedná o dni odpočinku, zní takto: „Všichni soudci, obyvatelé měst a řemeslníci nechť odpočívají v ctihodný Den slunce. Venkovský lid se však může věnovat práci na poli, protože se často stává, že jiné dny se tak dobře nehodí k zasévání zrna do brázd nebo k práci na vinicích. Takže požehnání dané nebeskou prozřetelností by se v krátké době mohlo rozplynout.“ Joseph Cullen Ayr, A Source Book for Ancient Church History, New York 1913.

Prameny: Latinský originál: Codex Justiniani, kniha 3, kap. 12, zákon 3. Zákon je publikován v latině, anglický překlad: Philip Schaff, History of the Christian Church, a James A. Hessey, Bampton Lectures, Sunday. Pojednání o něm viz též: Albert Henry Newman, A Manual of Church History, Philadelphia 1933, a Le Roy E. Froom, The Prophetic Faith of Our Fathers, Washington 1950.

DODATEK č. 6. PROROCKÉ LHŮTY

Důležitou zásadou při výkladu časových proroctví je zásada: rok = den, podle níž je den prorockého času roven kalendářnímu roku historického času. Než Izraelci vstoupili do Kenaanu, vyslali napřed dvanáct zvědů na průzkum. Zvědové čtyřicet dnů procházeli zemí a po jejich návratu se Hebrejové tak jejich zprávou vyděsili, že pak nechtěli jít a zaslíbenou zemi obsadit. Proto nad nimi vynesl Hospodin tento rozsudek: „Podle počtu dnů, v nichž jste dělali průzkum země, ponesete své viny. Za každý den jeden rok, za čtyřicet dnů čtyřicet let.“ (Nu 14,34) Podobný způsob počítání času je podán ústy proroka Ezechiela.čtyřicet let trestu za spáchané nepravosti čekalo na judské království. Hospodin ústy proroka prohlásil: „Lehneš si podruhé, a to na pravý bok, a poneseš nepravost domu judského po čtyřicet dní; ukládám ti za každý rok jeden den.“ (Ez 4,6) Tato zásada, rok = den, má velký význam při výkladu časového období v proroctví o „dvou tisících a třech stech večerech a jitrech“ (Da 8,14) a o 1260 denním období, o němž se mluví také jako o „čase, (dvou) časech a polovině času“ (Da 7,25), o „dvaačtyřiceti měsících“ (Zj 11,2;13,5), o „tisíci dvou stech šedesáti dnech“ (Zj 11,3;12,6) a o „třech a půl dnech“ (Zj 11,9).

DODATEK č. 7. PADĚLANÉ LISTINY

Mezi dokumenty, o nichž se v současné době všeobecně soudí, že jsou padělky, jsou nejdůležitější Darování Konstantinovo a pseudoisidorské dekretálie.

„Darování Konstantinovo“ je od pozdního středověku tradiční pojmenování pro listinu, kterou údajně poslal císař Konstantin Veliký papeži Silvestru I. a která se poprvé objevila v pařížském rukopisu asi začátkem devátého století. Od jedenáctého století byla užívána jako důkaz ve prospěch papežových nároků a od dvanáctého století byla proto příčinou velkých sporů (The New Schaff-Herzog-Encyclopedia of Religious Knowledge, sv. 3, heslo Darování Konstantinovo).

Konstantinovo darování (Donatio Constantini) je podvrh věnovací listiny císaře Konstantina Velikého papeži Silvestru I. z vděčnosti za uzdravení z malomocenství, který byl vyroben pravděpodobně v západní Francii kolem roku 756 po Kr. Sestává z jedné velké listiny, v níž císař uznal nadřazenost Říma nad všemi církvemi, propůjčil papeži císařský odznak a kromě toho mu postoupil císařský palác (Lateran) v Římě a panství nad městem, nad Itálií i nad všemi západními provinciemi. Tato listina, od středověku považovaná za pravou, byla pojata do pseudoisidorských dekretálií. Konstantinovo darování hrálo významnou úlohu ve sporech mezi papeži a císaři ve středověku. Italský humanista Laurentius Valla a Mikuláš Kusánský prokázali kolem roku 1440, že jde o podvrh (De falso credita et ementita Constantini donatione declamatio).

O dějinné teorii vyplývající z „Darování“ zevrubně pojednává Henry E. kardinál Manning v knize The Tenporal Power of the Vicar of Jesus Christ, Londýn, 1862. Důkazy, které svědčí ve prospěch pravosti „Darování“, jsou scholastické. Možnost, že by mohlo jít o padělek, byla zmíněna až s rozvojem kriticismu v historiografii v patnáctém století. Mikuláš Kusánský byl mezi prvními, kteří došli k závěru, že Konstantin nikdy takové darování neučinil. Laurentius Valla podal v Itálii v roce 1450 skvělý důkaz o tom, že jde o podvrh. Viz dílo Christophera B. Colemana, Pojednání Laurentia Vally o Darování Konstantinově, New York 1927. Avšak ještě celé století byla udržována víra v pravost „Darování“ a falešných dekretálií. Martin Luther například nejprve dekretálie uznával, záhy však dr. Eckovi řekl: „Nevěřím v tyto dekretálie“ a Spalatinovi: „On (papež) ve svých dekretáliích hubí a křižuje Krista, to je pravda.“

Pokládá se za dokázané, že „Darování“ je (1) padělek, (2) dílo jednoho člověka, (3) padělatel použil starší dokumenty, (4) padělek pochází z doby mezi rokem 752 a 778. Pokud jde o katolíky, vzdali se obrany pravosti dokumentu Baroniovou publikací: Ecclesiastical Annals, vydanou v roce 1592.

Další prameny: K. Zeumer, Festgabe für Rudolf von Gneist, Berlín 1888, přeloženo v Colemanově Pojednání (viz výše) a v E. F. Hendersonově díle Vybrané historické dokumenty středověku, New York 1892.Viz též The New Schaff-Herzog Encyclopedia of Religious Knowledge, 1950; F. Gregorovius, Rome in the Middle Ages a Johann Joseph Ignaz von Döllinger, Fables Respecting the Popes of the Middle Ages, Londýn,1871. S. Lähr, Die Konstantinische Schenkung in der abendländischen Literatur bis zur Mitte des 14. Jahrhunderts,1926; H. Brunner, K. Zeumer, Die Konstantinische Schenkungsurkunde; Die Religion in Geschichte und Geganwart; I. von Döllinger, Der Papst und das Konzil, 1869.

Mezi podvrženými listinami jsou také pseudoisidorské dekretálie a další padělky. „Pseudoisidorské dekretálie“ jsou objemnou sbírkou údajně velmi starých pramenů církevního práva, které obsahují hlavně vymyšlené nebo podvržené dekretálie, listy papežů (od Klementa I. po Řehoře I.), Konstantinovo darování, usnesení starých koncilů, články církevních otců, citáty z Bible a úryvky římského práva. Jako předlohy pro pseudoisidorské dekretálie posloužily částečně tři jiné církevněprávní podvrhy: tzv. Capitula Angilramni, sbírka pravých i podvržených rozhodnutí římských synodů, biskupů a císařů, dále podvržené nové zpracování starého Collectio canonum Hispana a tzv. Benedictus Levita, sbírky údajně franckých kapitularií. Pseudoisidorské dekretálie vznikly kolem poloviny 9. století pravděpodobně v Remeši, vydavatel se jmenuje Isidorus Mercator. Smyslem sbírky bylo osvobodit církev od státní moci, zlomit moc arcibiskupů a upevnit papežův primát. Biskupové měli být vyňati ze soudní pravomoci světských orgánů, jakož i metropolitů a provinciálních synodů. Nejdůležitější články pseudoisidorských dekretálií přešly do pozdějších sbírek církevního práva a do Corpus Iuris Canonici a měly zvláště od reformního hnutí v11. století vliv na vývoj církevního práva.

Středověk pokládal pseudoisidorské dekretálie za pravé, ale už Mikuláš Kusánský vyslovil v 15. století pochybnosti. Jako jasný podvrh byla sbírka poprvé odhalena v Magdeburských centuriích Matthiase Flacia v roce 1559, což jsou první protestantské církevní dějiny. Obsáhlý důkaz o nepravosti ve sporu s jezuitou Franzem Torresem podal reformovaný teolog David Blondel v roce 1628.

Pseudo-Isidor vzal za základ svých podvrhů sbírku platných kánonů zvanou Hispana Gallica Augustodunensis, čímž zmenšil nebezpečí odhalení, neboť sbírky kánonů se obyčejně tvořily tak, že přidaly nové dokumenty ke starým. Marcator připojil svůj podvrh k pravým dokumentům, čímž učinil podvrh méně zjevným. Nepravost pseudoisidorských podvrhů je nyní už nepopiratelně prokázána prozkoumáním pramenů a užitých metod i tím, že látka nebyla známa před rokem 852. Historikové se shodují v názoru, že nejpravděpodobnějším datem pro sestavení sbírky je rok 850 nebo 851, neboť dokument je poprvé citován v Admonitio kapituly v Quiercy v r. 857.

Pisatel těchto padělků není znám. Je pravděpodobné, že vyšly z radikální skupiny „nové církve“, která se vytvořila v devátém století v Remeši ve Francii. Je dokázáno, že biskup Hinkmar z Remeše použil tyto dekretálie při sesazení Rothada ze Soissons, který dekretálie přinesl do Říma v roce 864 a předložil je papeži Mikuláši I.

Mezi těmi, kdo pochybovali o jejich pravosti, byli Mikuláš Kusánský (1401-1464), Charles Du Moulin (1500-1566) a George Cassender (1513-1564). Nevyvratitelný důkaz, že jde o podvrh, podal David Blondel v roce 1628.

DODATEK č. 8. DOKONALOST CÍRKVE

V roce 1075 vyhlásil papež Řehoř VII. neomezenou vládu papeže v církvi i nad celým světem (Dictatus Gregorii Papae).

Reformace církve a vyčlenění papežství ze světské moci je dílem papeže Řehoře VII. Heussi píše ve svém Kompendiu církevních dějin: „V Řehoři VII. (1073-1085), jednom z nejmocnějších a nejúspěšnějších ze všech papežů, dosáhlo církevní reformní hnutí 11. století svého vrcholu. Vynucením celibátu kněží a energickým potíráním simonie podpořil Řehoř vnitrocírkevní reformu. Dal myšlence papežství důsledné pokračování; papežství a církev začaly být jednoznačnými pojmy. Katolizace a centralizace západních zemí činily významné pokroky. Především však přijal Řehoř statečně boj za osvobození církve od světské moci a vedl ho s houževnatostí velkého politika.“ Jeho názory (viz jeho listy a zvláště Dictatus Gregorii Papae, 27 krátkých tezí o papežské moci) vycházejí z Augustinova díla „De Civitate Dei“, z Pseudoisidora a Mikuláše I. Jsou mezi nimi tyto teze:

„Papež je neomezeným pánem univerzální církve. Může sesazovat a jmenovat metropolity a biskupy, ba světit pro každý kostel kleriky; on jediný smí svolávat všeobecné synody; jeho legáti svým postavením stojí nad biskupy...

Papež je nejvyšším pánem světa. Nosí císařské insignie, jen jemu, nikoli ostatním biskupům, mají knížata líbat nohy, může zbavovat hodnosti dokonce císaře a vyvazovat poddané z přísahy věrnosti. Papežství a světská moc se chovají jako slunce a měsíc; měsíc přijímá od slunce své světlo. Papež je pod zvláštní ochranou Petrovou; zvolený papež je nepochybně svatý ‘zásluhami’ Petrovými. Římská církev se nikdy nemýlila a nikdy se nezmýlí.“

Prameny: Carl Mirbt: Quellen zur Geschichte des Papsttums und des römischen Katholizismus, Tübingen 1924; Baronius, Annales Ecclesiastici a Christo nato ad annum 1198, Paříž 1869; F. A. Ogg, Source Book of Medieval History, New York 1907; Oliver J. Thatcher, Edgar H. McNeal, Source Book for Medieval History, New York 1905; James Bryce, Holy Roman Empires; James W. Thompson, Edgar N. Johnson, An Introduction to Medieval Europe; I. von Döllinger, Das Papsttum, Mnichov 1892.

DODATEK č. 9. OČISTEC

Očistec je podle římského jednotného katechismu místem trestu pro duše těch, kdo – ač zemřeli v milosti Boží – neučinili božské spravedlnosti plně zadost. „Můžeme duším v očistci zmírnit trest modlitbami, odpustky, almužnami a jinými dobrými skutky, zcela zvláště pak obětí při mši svaté.“

 

Prameny: K. R. Hagenbach, Lehrbuch der Dogmengeschichte, Leipzig 1847; Schröckh, Christliche Kirchengeschichte, Leipzig 1794; Charles Elliott, Delineation of Roman Catholicism; Hefele, Konziliengeschichte (7 svazků).

DODATEK č. 10. ODPUSTKY

O vývoji učení o odpustcích v době reformace viz článek dr. H. C. Lea „Indulgences in Spain“, uveřejněný v Papers of the American Society of Church History, roč. 1, str. 129-171. O ceně tohoto historického aspektu píše dr. Lea v úvodu: „Nedbajíc na spor, který zuřil mezi Lutherem, dr. Eckem a Silvestrem Prieriasem, kráčelo Španělsko klidně dál po staré, vyšlapané cestě a poskytuje nám nesporné oficiální dokumenty, které nám umožňují prozkoumat otázku čistě historicky.“ Podrobné dějiny učení o odpustcích viz Mandell Creighton, A History of the Papacy From the Great Schism to the Sack of Rome, Londýn 1911; W. H. Kent, H. C. Lea, A History of Auricular Confession and Indulgences in the Latin Church, Philadelphia 1896; Thomas M. Lindsay, A History of the Reformation, New York 1917; Albert Henry Newman, A Manual of Church History, Philadelphia 1953; Leopold Ranke, History of the Reformation in Germany, Londýn 1845; Preserved Smith, The Age of the Reformation, New York 1920.

DODATEK č. 11. MŠE

Oběť svaté mše je v katolické bohoslužbě svátkem Kristovy oběti na kříži. Slovo mše (z missa, pozdně latinská forma slova missio = poslání, propuštění) označuje liturgický úkon slavnostního rozhřešení a požehnání a značí, že mešní oběť je podstatným prostředkem, jímž může být lidský život požehnán a spasen.

Podstata mše spočívá v tom, že jako zpřítomnění Kristovy oběti na kříži (oběti nové smlouvy) není ani pouhou upomínkou na ni, ani jejím opakovaným napodobením nebo doplněním (což by odporovalo plné platnosti a jedinečnosti oběti na kříži). Mše je svou podstatou totožná s obětí na kříži a poukazuje na téhož velekněze, na tutéž přinášenou oběť: Krista. Jen způsob obětování při mši je odlišný od historického obětování na kříži; tam byla krvavá, při mši se děje nekrvavě v podobě chleba a vína... Tím je vše v katolické věrouce prostředkem života, skutečným setkáním s Bohem a tím nejviditelnějším proniknutím milosti do existence člověka. (Der Grosse Herder, díl VI.)

Walther von Loewenich píše v knize Der moderne Katholizismus: „Luther zavrhl mši jako lidský výtvor. Při mši přináší církev tělo a krev Kristovu jako svou oběť. Tím se maří neopakovatelnost a jedinečnost Kristovy oběti. Mše je proto pro Luthera ohavnou modloslužbou a zlořečeným modlářstvím. Jí dosahuje pověrčivé pobožnůstkářství svého strašného vrcholu. Proto se jeho hněv obrací proti tomu obřadu. Dnešní katolicismus označuje Lutherovu polemiku za tragické nedorozumění. Poukazuje se přitom na 2. článek 22. zasedání tridentského koncilu. Praví se v něm: „Je to jedna a táž oběť, kterou nyní skrze službu kněží přináší ten, který ji kdysi přinesl na kříži, přičemž jen způsob obětování je různý.“

„Nikoli církev, nýbrž sám Kristus je také při mši předmětem obětování. Mše je sice pravou a vlastní obětí, je však v podstatě totožná s Kristovou obětí na kříži. Podstatná totožnost je vyjádřena symbolem zastoupení. Kristus se sám obětoval při první večeři, aby zanechal oběť, jíž bude znázorňována ona jedinečná krvavá oběť na kříži, a tak bude jeho památka trvat až do konce světa. Avšak oběť při mši není pouhou napodobeninou nebo vzpomínkou na oběť na kříži, nýbrž se koná jako skutečná oběť na oltáři. Teologové sice mluví o ‘opakování’ oběti na kříži, jež se děje na oltáři. Tím však nemá být dotčena totožnost při mši s obětí na kříži. Je-li Kristus sám chápán jako subjekt oběti na oltáři, nedá se Lutherova námitka proti ‘dílu člověka’ zřejmě udržet. Je nyní důležité, abychom si v tomto bodu zjednali jasno. Nelze ho však snadno dosáhnout, neboť se zdá, že ani mezi katolíky samými o tom není jasno.“

Ani to nelze Lutherovi vyčítat, že nedbal totožnosti oběti na kříži s obětí při mši, neboť to tridentský koncil (1545-1563) formuloval až po jeho smrti. V žádném dřívějším oficiálním rozhodnutí o víře to není jasně řečeno. V Canon missae, tedy v církevní liturgii, jíž se Luther musel v první řadě držet, není o tom jasné zmínky. Naopak, všechna příslušná místa v něm mluví prostě o oběti církve a kněze. Vícekrát se prosí o to, aby Bůh milostivě přijal tuto „svatou, čistou oběť“. Taková prosba je těžko pochopitelná při vlastní oběti Kristově. Oběť je označována za oběť, „již přinášíme my, tvoji sluhové a celá tvoje církev“. Kněz prosí, aby Bůh přijal naši oběť právě tak milostivě, jako kdysi oběť Ábelovu, Abrahamovu a Melchisedekovu. Také tato prosba jistě předpokládá, že subjektem obětování je církev, popř. kněz... Z Canon missae nemohl tedy Luther získat důkaz proti svému pojetí mše jako oběti církve. Luther nebyl zřejmě se svým pojetím osamocen. Ve středověku se vyskytovaly hlasy, které moc kněží stavěly nad moc Ježíše Krista, neboť Kristus se obětoval jen jednou, kněží tak však činí denně. S podobným pojetím se setkáváme ještě v pastýřském listu arcibiskupa Johanna Katschthalera ze Salzburku z 2. února 1905. Praví se v něm mimo jiné: „Maria přivedla božské dítě na svět jednou. A hle, kněz tak činí ne jednou, ale stokrát, ba tisíckrát, tak často, jak slouží mši. Zpřítomňují (kněží) tím tělo a krev Páně? Nikoli; oni obětují, přinášejí nebeskému Otci oběť. Je to táž oběť, kterou přinesl Kristus jako krvavou na Golgotě a jako nekrvavou při poslední večeři. Při svaté mši činí tak skrze svého zástupce, katolického kněze. Dosadil na své místo kněze, aby pokračovali v této oběti, kterou přinesl. Na ně přenesl právo na svůj svatý lid, též moc nad svým tělem. Katolický kněz ho může nejen na oltáři zpřítomnit, uzavřít do svatostánku, opět jej vzít a dát požít věřícím, může dokonce jeho, Syna Božího, jenž se stal člověkem, obětovat jako nekrvavou oběť za živé a mrtvé. Kristus, jednorozený Syn Boha Otce, skrze něhož bylo stvořeno nebe a země, jenž nese celý vesmír, je tím katolickému knězi po vůli...“

Prameny: K učení o svaté mši, jež bylo stanoveno na koncilu v Tridentu, viz: Z katolického hlediska: H. G. Schroeder, Canons and Decrees of the Council of Trent, St. Louis 1941; Catholic Encyclopedia; Nikolaus Gihr, Holy Sacrifice of the Mass, Dogmatically, Liturgically, Ascetically Explained, St. Louis 1937; Josef Andreas Jungmann, Missarum Sollemnia: Eine genetische Erklärung der römischen Messe, Freiburg 1952; K. Rahner, Die vielen Messen und das eine Opfer, 1951; B. Durst, Das Wesen der Eucharistiefeier, 1953, Thalhofer, Handbuch der katholischen Liturgie, 1912; Fr. Heiler, Der Katholizismus,1923.

Z protestantského hlediska: Philip Schaff, Creeds of Christendom; Jan Kalvín, Instituce učení křesťanského náboženství; Edward B. Pusey, The Doctrine of the Real Presence, Oxford 1855; K. R. Hagenbach, Lehrbuch der Dogmangeschichte.

DODATEK č. 12. PRVOTNÍ KŘESŤANSTVÍ V ANGLII

Pravděpodobně již před koncem 1. století přišli do Anglie křesťanští učitelé. Předpokládá se, že to byli řečtí učitelé, kteří přišli z Východu do Anglie asi 50 let po nanebevstoupení Pána Ježíše. (Robert Parson, Three Conversions of England)

Také Tertullian a Origenes dosvědčují ve svých spisech ranou evangelizaci v Anglii. (Tertullian, Dei Fidei; Origenes, Žalm 149)

Je jisté, že sto let po Tertullianových údajích přijala Anglie první utečence před Diokleciánových pronásledováním. Byli to Albanus Verulamský, Aaron a Julius Caerleon a mnoho dalších obého pohlaví. (Eduard Winckelmann, Geschichte der Angelsachsen bis zum Tode König Aelfreds, Berlín 1883)

DODATEK č. 13. SOBOTA U VALDENSKÝCH

Někteří spisovatelé tvrdí, že valdenští všeobecně zachovávali jako sedmý den sobotu. Tento názor vznikl z pramenů, které píší o valdenských latinsky, že zachovávají den patřící Pánu (dies dominicalis) neboli den Páně (byla tím míněna neděle). Tento termín se však od dob velké reformace nepřekládal v protestantském prostředí slovem „neděle“, ale „den odpočinku“ (anglicky „Sabbath“).

Existuje však historický důkaz o tom, že se mezi valdenskými někde zachovávala jako sedmý den sobota? Ve zprávě inkvizice, před niž se dostalo několik valdenských z Moravy v polovině patnáctého století, se praví, že mezi valdenskými „nemálo jich skutečně zachovává sobotu se Židy“. (Johann Joseph Ignaz von Döllinger, Beiträge zur Sektengeschichte des Mittelalters, Mnichov 1890) Nemůže být pochyb o tom, že tento pramen potvrzuje svěcení soboty jako sedmého dne.

DODATEK č. 14. VALDENSKÝ PŘEKLAD BIBLE

O posledních objevech valdenských rukopisů viz M. Esposito, „Sur quelques manuscrits de l’ancienne littérature des Vaudois du Piémont“ v Revue d’ Histoire Ecclésiatique, Louvain 1951; F. Jostes, „Die Waldenserbibeln“, Historisches Jahrbuch,1894; D. Lortsch, Histoire de la Bible en France, Paříž 1910.

Klasickým dílem, které napsal jeden z valdenských, je spis Jean Leger, Histoire Générale des Eglises Evangeliques des Vallées de Piémont, Leyden 1669, který byl napsán v době velkého pronásledování a obsahuje vlastní informace s ilustracemi.

K valdenským textům viz A. de Stefano, Civilta Medioevale, 1944; Riformatori ed eretici nel medioeve, Palermo 1938; J. D. Bounous, The Waldensian Patois of Pramol, Nashville 1936; A. Eondaine, Archivum Fratrum Praedicatorum, 1946.

K dějinám valdenských viz některá z posledních spolehlivých děl: E. Comba, History of the Waldenses in Italy, Torre Pellice 1934; E. Gebhard, Mystics and Heretics, Boston 1927; G. Gonnet, Il Valdismo Medioevale, Prolegomeni, Torre Pellice 1935; Jalla, Histoire des Vaudois et leurs colonies, Torre Pellice 1935; Walther von Loewenich, Der moderne Katholizismus, Witten 1955.

DODATEK č. 15. DEKRETY PROTI VALDENSKÝM

Papež Lucius III. vydal v roce 1183 se souhlasem císaře Friedricha Barbarossy první dekret, po němž pak následovaly další papežské, císařské a královské výnosy z let 1192, 1220, 1229, 1236, 1243, 1253, 1332, 1380, 1400, 1476, 1487 a 1532.

Podstatnou část textu papežské buly Inocence VIII. z roku 1487 proti valdenským, jejíž originál je uložen v knihovně univerzity v Cambridge, v anglickém překladu ji cituje kniha: John Dowling, History of Romanism, 1871.

Další prameny: Hahn, Geschichte der Waldenser; Hefele, Konziliengeschichte; Realenzyklopädie für protestantische Theologie und Kirche, Leipzig 1885.

DODATEK č. 16. ROZKOL V CÍRKVI

Církev, která již byla rozdělena na dvě papežské církve, potkalo ještě větší zlo. Na všeobecném koncilu v Pise v roce 1409 byli oba papežové, Řehoř XII. a Benedikt XIII., prohlášeni za sesazené a byl zvolen nový papež Alexander V., původem Řek. Oba sesazení papežové však odmítali vzdát se svých hodností, a tak měla církev od té doby papeže tři.

Alexandra V. uznávaly Francie a Anglie, Benedikta XIII. pyrenejský poloostrov a Skotsko, Řehoře XII. německý král, četná německá území, Řím a Neapol. Teprve kostnickému koncilu se podařilo rozkol odstranit.

DODATEK č. 17. ZNEUŽÍVÁNÍ V DUCHOVNÍCH VĚCECH

Asi sto let po skončení rozkolu, v době, kdy se konal koncil v Pise, prohlásil papež Hadrian VI. o poměrech panujících v této zmatené době: „Víme, že se po určitý čas odehrávaly mnohé opovrženíhodné věci u Svaté stolice: zneužívání v duchovních věcech, překračování kompetencí, všechno se převracelo k zlému. Od hlavy jde zkáza do údů, od papeže se rozšířila přes preláty; všichni jsme se odchýlili, ani jediný nečinil dobro.“

Ranke o něm napsal: „On naproti tomu sliboval všechno, co přísluší dobrému papeži: podporovat ctnostné a učené, odstranit nepořádky, když ne naráz, tedy postupně, provést nápravu v hlavě i v údech, která se tak často požadovala. Chtěl-li papež zrušit dosavadní důchody kurií, nemohl tak učinit, aniž narušil získaná práva těch, jejichž úřady byly na takových důchodech založeny a byly zpravidla koupeny... Aby odstranil nešvar odpustků, byl by rád obnovil staré pokání.“ (L. v. Ranke, Die Geschichte der Päpste)

DODATEK č. 18. KOSTNICKÝ KONCIL

Prvořadým pramenem ke kostnickému koncilu je kniha: Ulrich von Richental, Das Concilium so zu Constanz gehalten ist worden, Augsburg 1483. Zajímavá studie o tomto textu je Karl Küp, Ulrich von Richental’ s Chronicle of the Council of Constance, New York 1936. Viz též H. Finke, Acta Concilii Constanciensis, 1896; Hefele, Konciliengeschichte; L. Mirbt, Quellen zur Geschichte des Papsttums, 1934; Milman, Latin Christianity; Pastor, The History of the Popes.

Novější publikace o koncilu: K. Zähringer, Des Kardinalkollegium auf dem Konstanzer Konzil, Münster 1935; H. Finke, Forschungen und Quellen zur Geschichte des Konstanzer Koncils, 1889; Th. F. Grogau, The Conciliar Theory as It Manifested itself at the Council of Constance, Washington 1949; Fred A. Kremple, Cultural Aspects of the Council of Constance and Basel, Ann Arbor 1955; John Patrick McGowan, D’ Ailly and the Council of Constance, Washington 1936.

K Janu Husovi viz E. J. Kitts, Pope John XXIII and Master John Hus, Londýn 1910; D. S. Schaff, John Hus,1915; Schwarze, John Hus, 1915; Matthew Spinka, John Hus and the Czech Reform, 1941; F. Strunz, Hus, sein Leben und sein Werk,1927.

DODATEK č. 19. OBCHOD S ODPUSTKY

Papež Lev X., který pro získání prostředků na dostavění chrámu sv. Petra vydal 18. října 1517 bulu o odpustcích, rozdělil německá území mezi tři hlavní zmocněnce, z nichž jedním byl arcibiskup z Mohuče a Magdeburku. Ten jmenoval podzmocněncem Tetzela, dominikánského mnicha z Lipska, který v tom byl zběhlý.

DODATEK č. 20. JEZUITSTVÍ

V 31. článku stanov Tovaryšstva Ježíšova se říká: „K pokroku je především žádoucí, aby všichni projevovali dokonalou poslušnost, aby v nadřízeném, ať je to kdokoli, viděli zástupce našeho Pána Krista a jemu byli oddáni vřelou úctou a láskou.“

V listu členům řádu, který se stal proslulým, Ignác napsal: „Patřte na toho, jemuž jste v člověku poslušni, totiž na Krista, nejvyšší moudrost, nekonečnou dobrotu a lásku, na Pána, o němž víte, že se nemůže mýlit, ani vás klamat.“

Právě proto, že jezuita vidí ve svém představeném stále Boha, znamená pro něho poslušnost jakýsi druh „unio mystica“ s vůlí Boží. Proto řeč jezuitů o poslušnosti v mnohém upomíná na terminologii mystiky: „Kdo chce dosáhnout stavu opravdové poslušnosti, musí svléci vlastní vůli a obléci Boží vůli, která je mu jeho nadřízenými uložena.“

Ignác pečlivě rozeznával různé stupně poslušnosti: Nejnižší stupeň, pouze vnější „poslušnost činů“, spočívá v tom, že podřízený se omezuje na provedení uloženého činu. Takovou poslušnost označoval Ignác za „velmi nedokonalou“. Druhý stupeň se vyznačuje tím, že podřízený bere také vůli nadřízeného za svou; „tento stupeň již poskytuje radost z poslušnosti“. Kdo se však chce zcela obětovat službě Bohu, musí „kromě vůle vložit také ještě rozum“. Musí dospět k tomu, „že nejen totéž chce, nýbrž i totéž myslí jako nadřízený, že svůj úsudek podřídí úsudku svého představeného, pokud jen oddaná vůle vůbec může rozum podrobit“. Ignác tím nepožadoval nic menšího než obětování vlastního rozumu, „neomezenou poslušnost až k obětování přesvědčení“.

Jezuita si nemá připustit ani sebemenší pomyšlení, o vnějším odporu vůbec nemluvě, zda nadřízený má či nemá pravdu. Má být předem přesvědčen o tom, že udělený mu rozkaz „slouží k větší slávě Boží“ a má ho provést s radostí, s vnitřním nadšením.

Bezpodmínečnost jezuitské poslušnosti musela však záhy vést k otázce: Co se má stát, když představený přikáže provést něco hříšného; mají se i tehdy provést jeho příkazy?... Jako stanovy všech ostatních řádů vyhrazují také stanovy Tovaryšstva Ježíšova podřízeným právo „skromně vznášet námitky“, hrozí- li nebezpečí hříchu. To výslovně dovoloval již Ignác a v podobném smyslu nařídil později řádový generál Aquaviva, že představený musí dát podřízenému vždy příležitost, aby mohl přednést své námitky, „aby všechno bylo vedeno v mírném otcovském duchu“.

Tyto pokyny však nestačily, aby uklidnily nepřátele řádu, kteří tvrdili, že právě úplným potlačením vlastního úsudku končí pro jezuitu předem každá možnost dané rozkazy posoudit a uvážit. Ignác totiž varoval před každým uvažováním a pochybováním, zda je rozkaz účelný a správný. Ostatně formule „ad quos potest cum caritate se obedientia extendere“ a některé další výhrady jsou jediným omezením příkazu „slepé poslušnosti“. Stanovy řádu výslovně říkají, že podřízený má mít na mysli, že vůle a úsudek nadřízeného je měřítkem pro jeho vůli a jeho úsudek. Dokonalá poslušnost je slepá a „v této slepotě“ je „její moudrost a dokonalost“.

„Nechť nás ostatní řády,“ napsal Ignác, „překonávají v postech a nočním bdění nebo střídmostí ve stravě a oděvu, naši bratří musí vynikat pravou a dokonalou poslušností, dobrovolným zřeknutím se vlastního úsudku.“

Proslulým se stal výrok Ignáce z Loyoly, který se v podobné formě nachází v exerciciích a z něhož je odvozeno označení pro „naprostou poslušnost“ jezuitů: „Nesmím chtít patřit sobě, nýbrž svému Stvořiteli a jeho zástupci. Musím se dát vést, nechat se hníst jako kus vosku, musím se chovat jako mrtvý bez vůle a názoru, jako malý krucifix, který se dá bez obtíží přemísťovat z jednoho místa na druhé, jako hůl v rukou starce, který mě postaví, kam chce a kde mě může nejlépe potřebovat. Musím být stále po ruce, aby mne řád mohl použít, a to způsobem, jenž pokládá za vhodný...“

K bezpodmínečné poslušnosti nabádal své řádové bratry (františkány) také František z Assisi. Od něho pochází věta, že mnich se musí pokládat „za mrtvolu, která skrze Ducha Božího přijímá duši a život, když poslušně přijímá vůli Boží.“ (René Fülöp-Miller, Macht und Geheimnis der Jesuiten,1947)

O původu, zásadách a cílech Tovaryšstva Ježíšova pojednává René Fülöp- Miller v uvedeném díle.

Další prameny: A. Boehmer, Die Jesuiten, 1921; H. Becher, Die Jesuiten, 1951; E. Gotheim, Ignatius v. Loyola und die Gegenreformation, Halle,1895; L. v. Ranke, Die Geschichte der Päpste, Köln 1956; P. v. Hoensbroech, Der Jesuitenorden,1926/28; F. Wiegand, Die Jesuiten, 1926; B. Duhr, Geschichte der Jesuiten in den Ländern deutscher Zunge, 1907-1928; M. Meschler, Die Gesellschaft Jesu, ihre Satzungen und ihre Erfolge, 1911; John Gerard, Concerning Jesuits, London 1902; L. E. Dupin, A Compendious History of the Church, Londýn 1713; T. Campbell, The Jesuits (1534-1921), New York 1922; E. Schoell, Der jesuitische Gehorsam, Halle 1893; F. W. F. Nippold, Der Jesuitenorden von seiner Wiederherstellung bis auf die Gegenwart.

DODATEK č. 21. INKVIZICE

„Stará katolická církev znala sice od konce čtvrtého století účinná opatření proti kacířství, neměla však žádný orgán k vyhledávání kacířů. Vlastní inkvizice vznikla teprve v boji katolické církve proti velkým sektám ve 12. století, katarům a valdenským. V roce 1183 prosadil papež Lucius II. v dohodě s Friedrichem I. na koncilu ve Veroně nejen odsouzení, nýbrž také vyhledávání kacířů, a zavedl tím biskupskou inkvizici. Papež Inocenc III. přistoupil k drastickým opatřením. V roce 1199 vyslal dva cisterciácké mnichy jako papežské legáty s dalekosáhlou pravomocí do jižní Francie k potlačení katarů a albigenských, k čemuž byla vyzvána také světská moc. Čtvrtý lateránský koncil (1215) učinil z vyhledávání a trestání kacířů hlavní úkol biskupů. Koncil v Toulouse (1229) tato ustanovení ještě zostřil. Měla být vypátrána tajná útočiště kacířů a odhalení kacíři zajati... Jména žalobců a svědků byla obviněným zatajována... Nad kacířskými zeměmi byl vyhlašován interdikt. Tělesné tresty, zvláště trest smrti, přenechávala církev světské vrchnosti.“ (Der Große Brockhaus)

Papež Řehoř IX. povolal dominikány za stálé papežské inkvizitory. V Německu ustala inkvizice hned po reformaci. Španělsko ji zrušilo teprve v roce 1834, Itálie v roce 1859, Francie v roce 1772.

V roce 1542 prošla inkvizice reorganizací a dostala název Sacra Congregatio Romana (Svaté officium). Jako nejvyšší instance ve věcech víry působí inkvizice ještě dnes. Nad čistotou katolické víry bdí jako kardinálská kongregace svatého officia (Congregatio sancti Officii).

Římskokatolické hledisko viz The Catholic Encyclopedia, sv. 8, heslo „Inquisition“, a E. Vacandard, The Inquisition: A Critical and Historical Study of the Coercive Power of the Church, New York 1908.

Anglikánský názor viz Hoffmann Nickerson, The Inquisition. A Political and Military Study of Its Establishment. Nekatolické stanovisko viz Philip van Limborch, History of the Inquisition; Henry Charles Lea, A History of the Inquisition in the Middle Ages; A History of the Inquisition in Spain; The Inquisition in the Spanish Dependencies; H. S. Turberxille, Medieval Heresy and the Inquisition, Londýn 1920; L. v. Ranke, Die Geschichte der Päpste, Köln 1955; H. Kübert, Zauberwahn: Die Greuel der Inquisition und Hexenprozesse, 1913; P. Flade, Das römische Inquisitionsverfahren in Deutschland bis zu den Hexenprozessen, 1902; E. Schäfar, Beitrage zur Geschichte des spanischen Protestantismus und der Inquisition im 16. Jahrhundert, 1902.

DODATEK č. 22. PŘÍČINY FRANCOUZSKÉ REVOLUCE

O tom, jaké dalekosáhlé následky mělo odmítnutí Bible a biblického náboženství obyvateli Francie, viz H. von Sybel, History of the French Revolution; Henry Thomas Buckle, History of Civilization in England, New York 1895; Blackwood’ s Magazine (z list. 1833); J. G. Lorimer, An Historical Sketch of the Protestant Church in France; Carlyle, The French Revolution, 1837, Thiers, Historie de la Révolution francaise, 1855.

Zákaz čtení Bible ve Francii. „Ve snaze rozšířit své panství nad křesťanstvem pokusilo se papežství vnutit bohoslužbu v latinském jazyce také národům, které tento jazyk neznaly... Papež Jan VIII. zakázal ve svém listu Metodějovi v roce 879 používání slovanského jazyka při mši. A českému knížeti Vratislavovi v roce 1080 odpověděl Řehoř VII. na jeho žádost o povolení slovanské bohoslužby, že žádosti nemůže vyhovět, neboť se Všemohoucímu Bohu zlíbilo, aby Písmo svaté zůstalo neznámé, aby snad neupadlo v opovržení, kdyby bylo všem známo, nebo aby nesvádělo k bludům, kdyby je prostí lidé nesprávně pochopili. Když však ve 12. století dostali valdenští Písmo ve své mateřštině a horlivě je četli a rozšiřovali mezi lidmi, napsal papež Inocenc III. ve svém listu biskupu z Met v roce 1199, že požadavek číst Písmo a povzbuzovat k jeho studiu nelze sice zamítat, ba nutno ho spíše doporučovat, přesto však čtení Písma nelze trpět, pokud se děje na tajných shromážděních... V roce 1229 vydal pak koncil v Toulouse zákaz, že laikům není dovoleno vlastnit knihy Starého a Nového zákona, leda by někdo chtěl mít žaltář nebo breviář nebo hodinky svaté Marie k cvičení v pobožnosti, avšak ani tyto nesmějí být přeloženy do obecných jazyků... Vlastnit knihy Starého a Nového zákona v románských jazycích zakázala laikům městská rada v Tarragoně v roce 1234. Kdo takové má, musí je do osmi dnů po uveřejnění toho nařízení odevzdat biskupovi, aby byly spáleny; kdo tak neučiní, bude pokládán za podezřelého z kacířství, ať je to klerik nebo laik... V roce 1486 prohlásil arcibiskup z Mohuče, že německý jazyk není vhodný pro vyjádření hlubokých náboženských pravd.

Znovu a ještě ostřeji bylo čtení Bible zakázáno jansenistům (příslušníkům reformního hnutí ve Francii), zvláště po vydání francouzského překladu Nového zákona, který pořídil páter Quesnel (Paříž 1693) s poznámkami,v nichž se praví, že Bible je dána všem křesťanům, že je pro ně potřebná, ba nutná... Proti těmto poučkám se postavil Klement XI. v proslulé bule Unigenitus z roku 1713, obsahující 101 článků, v nichž zatracuje nejen věty z Quesnelova Nového zákona, nýbrž i takové, které je možno najít v téměř doslovném znění v Písmu svatém, jako výkvět všeho zla... Po tuhých bojích se jezuitům podařilo prosadit u parlamentu zásah do říšských zákonů.“ (Meusel, Kirchliches Handlexikon)

DODATEK č. 23. SNAHY O POTLAČENÍ BIBLE

Rada města Toulouse, která zasedala v době, kdy probíhalo křižácké tažení proti albigenským, rozhodla: „Zakazujeme, aby kdokoli kromě duchovních vlastnil opisy knih Starého a Nového zákona... Zapovídáme všem co nejpřísněji, aby tyto knihy měli v domácích překladech.“ „Obydlí, nejbídnější chatrče, ba nejskrytější útočiště těchto lidí, v nichž se tyto spisy najdou, mají být úplně zničeny. Takoví lidé mají být pronásledováni až do lesů a jeskyň a kdo jim poskytne přístřeší, toho stihne přísný trest.“ (Concil. Tolosanum, Pope Gregory IX. Anno chr. 1229, kánon 14 a 2.)

„Tento mor (Bible) se tak rozšířil, že někteří lidé si sami ustanovili kněze, a to i některé evangelíky, kteří zkomolili a pošlapali pravdu evangelia a vytvořili si pro své cíle nová evangelia..., ač vědí, že kázání a výklad Bible je laikům zcela zakázán.“ (Acts of Inquisition, Philip van Limborch, History of the Inquisition, kap. 8)

Rada města Tarragona nařídila v roce 1234: „Nikdo nesmí vlastnit knihy Starého a Nového zákona v románském jazyce, a kdokoli je vlastní, musí je odevzdat místnímu biskupu do osmi dnů po vydání tohoto výnosu, tak aby mohly být spáleny; jinak bude obviněn z kacířství.“ (D. Lortsch, Histoire de la Bible en France, 1910)

Na koncilu v Kostnici v roce 1415 byl Viklef posmrtně odsouzen Arundelem, arcibiskupem canterburským, jako „zhoubný šiřitel proklatého kacířství, který provedl nový překlad Písma svatého do svého mateřského jazyka“.

Odpor římskokatolické církve proti Bibli trval staletí a vystupňoval se zvláště v době, kdy byly zakládány biblické společnosti. Dne 8. prosince 1866 vydal papež Pius IX. ve své encyklice Quanta cura seznam osmdesáti bludů v deseti různých kapitolách. Zde jsou s poukazem na dřívější papežská rozhodnutí jako „mor“ proklety biblické společnosti, spolu se socialismem, komunismem, tajnými společnostmi a společnostmi liberálních duchovních. Již roku 1864 se papež Pius IX. v encyklice Qui pluribus zmiňuje o „prohnaných biblických společnostech, které obnovují starý trik kacířů a přes nejsvětější předpisy církve překládají knihy Písma svatého do všech jazyků světa a opatřují je často převrácenými vysvětlivkami.“ Později nastal v této oblasti jistý obrat.

DODATEK č. 24. LID A VLÁDNOUCÍ TŘÍDA

Píše o tom dr. Philippson v knize Das Zeitalter Ludwigs XIV. v Onckenových Allgemeine Geschichte: „Zahraniční i vnitřní politika Ludvíkovy vlády utrpěla těžkou porážku a vyvolala ostrý nesouhlas. Krize se promítla i do církevní politiky. Svoboda svědomí, kterou se snažil tak dlouho potlačit, se projevila znovu v podobě jansenismu. To ji však již zlikvidovat nedokázal. I když to byla jediná věc, která krále znepokojovala na smrtelné posteli, jeho tušení ho nezklamalo: jansenismus se stal kvasem opozice proti království spojenému s papežstvím, a tak náboženské pronásledování přineslo králi i jeho nástupcům hořké plody.“

O zoufalé situaci tzv. třetího stavu v době vypuknutí francouzské revoluce píše obšírně Oncken v knize Das Zeitalter der Revolution, des Kaiserreichs und der Befreiungskriege.

Další prameny: H. v. Holst, Lowell Lectures on the French Revolution; H. Taine, Les Origines de la France contemporaine, 1875; A. Young, Travels in France.

DODATEK č. 25. ROZŠÍŘENÍ PÍSMA

Podle Williama Cantona z Britské a zahraniční biblické společnosti nebylo v roce 1804 „všech výtisků Bible rozšířených ve světě, ať v rukopisu nebo vytištěných, o mnoho více než čtyři milióny... Tyto čtyři milióny exemplářů byly napsány asi v padesáti jazycích, mezi nimi i v takových zaniklých jazycích, jako je gótština a bedská anglosaština.“ (What is the Bible Society?, 1904)

Americká biblická společnost uvádí,  že v letech 1816 až 1955 rozšířila 481 149 365 Biblí, Nových zákonů a částí Bible. K tomu nutno přičíst přes 600 000 000 Biblí a částí Písma, jež rozšířila Britská a zahraniční biblická společnost. Jenom v roce 1955 vydala Americká biblická společnost celkem 23 819 733 Biblí, Nových zákonů a částí Bible po celém světě.

Dnes se Písmo, buď celé nebo jeho části, tiskne ve více než 2000 jazycích, a stále se překládá do dalších řečí.

DODATEK č. 26. ZAHRANIČNÍ MISIE

Misionářská činnost rané křesťanské církve byla obnovena až v moderní době. Její faktický zánik lze vysledovat již kolem roku 1000. Tehdy byla nahrazena ozbrojenými křížovými výpravami. V období reformace se zahraniční misie prováděla jen v omezeném rozsahu; větší aktivitu na tomto poli vyvíjeli pouze první jezuité. Obnovení zbožnosti zplodilo několik misionářů. Pozoruhodná je činnost moravských bratří v osmnáctém století. Angličané založili několik misijních společností pro hlásání evangelia v kolonizované Severní Americe. Velké oživení misionářské činnosti v zahraničí začalo kolem roku 1800 – „v době konce“ (Da 12,4). V roce 1792 byla založena anglická Baptistická misijní společnost, která vyslala do Indie Williama Careye. V roce 1795 byla ustavena Londýnská misijní společnost, v roce 1799 byla založena další společnost, z níž se v roce 1812 stala Církevní misijní společnost. Krátce poté byla založena Wesleyánská misijní společnost. V Americe byl v roce 1812 ustaven Americký sbor pověřenců pro misie v zahraničí a ve stejném roce byl vyslán do Kalkaty Adoniram Judson, který se r. 1813 usadil v Barmě. V roce 1814 byla založena Americká baptistická misijní unie a v roce 1837 Presbyteriánská rada zahraničních misií.

„Koncem 18. století bylo křesťanství rozšířeno již ve všech pěti světadílech. Od počátku 19. století nastalo jeho největší zeměpisné rozšíření vůbec. V oblastech, kde již zapustilo kořeny, byly získány nové opěrné body, byl zjednán přístup do zemí, na ostrovy, mezi národy a kmeny, které se dosud s křesťanstvím nesetkaly. V Severní, Střední a Jižní Americe zahájili misionáři práci mezi domorodci, mezi něž se dosud nikdo nedostal; také velká část Afričanů byla obrácena ke křesťanství. Nebývalý růst zaznamenalo křesťanství na tichomořských ostrovech. Také v Asii a na Sibiři, v Indii, Barmě, Siamu a na Cejlonu, v malajském souostroví, v Indočíně, v Číně, Koreji i v Japonsku rostl počet křesťanů rychleji než do té doby. Na kulturu těchto zemí působilo křesťanství silněji, než se dalo očekávat podle velikosti církví.

Šíření křesťanství v devatenáctém století bylo způsobeno především oživením náboženského života... Ještě nikdy v tak krátkém časovém úseku nevedla iniciativa křesťanů ke vzniku tolika nových hnutí. Ještě nikdy nemělo křesťanství v západní Evropě tak velký vliv. A tato ohromná síla pak vedla k mohutnému rozmachu misií, což v devatenáctém století vedlo ke zvýšení počtu křesťanů a k posílení vlivu křesťanství.“ (Kenneth Scott Latourette, A History of the Expansion of Christianity, New York 1941)

Další prameny: Walther v. Loewenich, Der Weg des Evageliums durch die Welt; Martin Schlunk, Die Weltmission des Christentums, Hamburk 1925.

DODATEK č. 27. ZEMĚTŘESENÍ V LISABONU

Mnohá zemětřesení byla bezpochyby větší a děsivější – přinesla větší zkázu a stála více lidských životů než lisabonské zemětřesení. Žádné z nich však nemělo na lidské myšlení takový vliv jako zemětřesení z roku 1755. Protože právě v době osvícenství a rozumu se lidé postavili proti Bohu, věřilo se, že toto ničivé zemětřesení je třeba hodnotit jako důrazné znamení projevu Boha, který se tímto zásahem staví proti lidské opovážlivosti. Duchovní rozměr této události zanechal proto v lidech daleko hlubší stopu než materiální škody. Lidé si uvědomili, že Bůh je pánem dějin. Víra v rozum byla otřesena.

DODATEK č. 28.WILLIAM MILLER

Narodil se 15. února 1782 v Pittsfieldu, ve státě Massachussets (USA). Zemřel 20. prosince 1849 v Low Hampton, ve státě New York, kam se jeho rodiče přestěhovali v roce 1786. Podrobný Millerův životopis vydal Sylvestr Bliss, Memoirs of William Miller, Boston 1853.

DODATEK č. 29. PROROCKÁ DATA

Pátý měsíc (Ab) sedmého roku Artaxerxova panování trval podle židovského počítání času od 23. července do 21. srpna roku 457 př. Kr. Po Ezdrášově příchodu do Jeruzaléma na podzim téhož roku vstoupil výnos krále v platnost. Pro ověření přesnosti data 457 př. Kr., jako sedmého roku Artaxerxovy vlády, viz S. H. Horn a L. H. Wood, The Chronology of Ezra 7, Washington 1953; E. G. Kraeling, The Brooklyn Museum Aramaic Papyri, New Haven 1953; The Seventhday Adventist Bible Commentary, Washington 1954.

DODATEK č. 30. PÁD OTOMANSKÉ ŘÍŠE

Vpád mohamedánských Turků do Evropy po pádu Konstantinopolu r. 1453 byl tak prudký, jako byly katastrofální výboje mohamedánských saracénů proti východní části římské říše v období 150 let po Mohamedově smrti. V období reformace bylo Turecko stálou hrozbou u východní brány evropského křesťanstva. Spisy reformátorů často odsuzují otomanskou moc. Od té doby se křesťanští dějepisci stále zabývali úlohou Turecka v budoucích událostech a vykladači prorockých spisů poznali, že Písmo předpovídá tureckou moc i její pád.

Později vypracoval Josiah Litch výklad časových údajů obsažených v proroctví na zánik turecké nezávislosti, který stanovil na srpen 1840, a to podle principu „hodina, den, měsíc, rok“. Litchovy názory lze najít zevrubně vyložené v jeho knize: The Probability of the Second Coming of Christ About A. D. 1843 (vydáno v červnu 1838), v knize: An Address to the Clergy (uveřejněno na jaře 1840) a v článku v časopise Signs of the Times and Expositor of Prophecy z 1. srpna 1840 a z 1. února 1841. Viz též J. N. Loughborough, The Great Advent Movement, 1905; Uriah Smith, Thoughts on Daniel and the Revelation, 1944.

Ranější dějiny otomanské říše a úpadek turecké moci viz také William Miller, The Ottoman Empire and Its Successors, 1801-1927, Cambridge 1936; George G. S. L. Eversley, The Turkisch Empire From 1288 to 1814, Londýn 1923; Joseph von Hammer-Purgstall, Geschichte des Osmanischen Reiches, Pesth 1834-36; Herbert A. Gibbons, Foundation of the Ottoman Empire; 1300-1403, Oxford 1916; Arnold J. Toynbee and Kenneth B. Kirkwood, Turkey, Londýn 1926; J. W. Zinkeisen, Geschichte des Osmanischen Reiches in Europa.

DODATEK č. 31. ZÁKAZ BIBLE V MATEŘSKÉ ŘEČI

O postoji římskokatolické církve k šíření Písma svatého v mateřských jazycích mezi prostým lidem viz The Catholic Encyclopedia, heslo „Bible“; G. P. Fischer, The Reformation, 1873; J. kardinál Gibbons, The Faith of Our Fathers, 1897; John Dowling, History of Romanism, 1871; L. F. Bungener, History of the Council of Trent, Edinburgh 1853; G. H. Putnam, Books and Their Makers During the Middle Ages.

Viz též William Muir, The Arrested Reformation,1912; Harold Grimm, The Reformation Era, 1954; Index of Prohibited Books, 1930; Timothy Hurley, A Commentary on the Present Index Lagislation, New York 1908; Translation of the Great Encyclical Letters of Leo XIII., New York 1903; Walther von Loewenich, Der moderne Katholizismus, Witten 1955.

DODATEK č. 32. POČÍTÁNÍ ČASU V PROROCTVÍ

Dr. George Bush, profesor hebrejské a orientální literatury na newyorské univerzitě, v dopisu Williamu Millerovi, uveřejněném v časopisech Advent Herald a Signs of the Times Reporter, Boston, ze dne 6. a 13. března 1844, napsal několik důležitých poznámek k jeho způsobu počítání prorockých údobí. Dr. Bush napsal: „Podle mého soudu nelze vytýkat vám a vašim přátelům, že věnujete mnoho času a pozornosti studiu počítání času v proroctvích a že vynakládáte velké úsilí, abyste stanovili začátek a konec velkých prorockých období. Udává-li skutečně Duch svatý tato období v prorockých knihách, činí tak nepochybně s úmyslem, aby byla studována a aby se jim také plně rozumělo; a nikdo nemůže být označen za pošetilého, když se tak pokouší s úctou činit... Tím, že berete den jako prorocký údaj pro rok, používáte podle mého mínění ten nejsprávnější výklad. Podobně postupovali učenci jako Isaac Newton, Kirby, Scott, Keith a řada dalších, kteří již dávno dospěli v podstatě ke stejným závěrům jako vy. Ti všichni se shodují v tom, že hlavní časová období, o nichž mluví Daniel a Jan, skutečně vyprší v naší době a byla by to divná logika chtít vás usvědčovat z kacířství, když docházíte k týmž názorům, které vyslovili tak význační teologové.“ „Soudím, že váš omyl leží jinde než v počítání času.“ „Zmýlili jste se úplně v povaze událostí, které se mají v těchto časových obdobích odehrát. V tom je jádro chyby vašeho výkladu.“ Viz též LeRoy Edwin Froom, Prophetic Faith of Our Fathers, Washington 1950.

DODATEK č. 33. TROJNÁSOBNÉ POSELSTVÍ

Zjevení 14,6.7 popisuje obsah prvního andělského poselství. Pak prorok říká: „Jiný, druhý anděl následoval a volal: Padl, padl veliký Babylón... Jiný, třetí anděl následoval.“ Zde použité slovo „následoval“ znamená „šel za ním,“ „provázel“. (Viz Henry George Little a Robert Scott, Greek English Lexicon, Oxford 1940) Také to znamená „doprovázel“. (Viz George Abbot-Smith A Manual Greek Lexikon of the New Testament, Edinburgh 1950) Jde o totéž slovo, které bylo použito u Marka 5,24: „Ježíš odešel s ním. Velký zástup šel za ním a tlačil se na něj.“ Je také použito, když se jedná o sto čtyřiačtyřicet tisíc vykoupených ve Zj 14,4, kde se uvádí: „Ti následují Beránka, kamkoli jde.“ Z obou citátů je zřejmé, že jejich smysl je „jít spolu“, „ve společnosti někoho“. Tak v 1 K 10,4, kde čteme o Izraelcích, že „pili z duchovní skály, která je doprovázela“, je slovo „doprovázela“ přeloženo z téhož řeckého slova a v poznámce uvedeno „šla s nimi“. Z toho je zřejmé, že v textu Zj 14,8 nejde o to, že druhý a třetí anděl následoval prvního v časové posloupnosti, nýbrž že šli s ním. Tři poselství jsou jedno trojnásobné poselství. Jsou tři jen pokud jde o jejich vznik. Během hlásání však splývají v jedno a jsou neoddělitelné.

DODATEK č. 34. NADVLÁDA ŘÍMSKÝCH BISKUPŮ

Hlavní okolnosti, jež vedly k uchopení nadvlády římskými biskupy, viz Robert Francis kardinál Bellarmine, Power of the Popes in Temporal Affairs; Henry Edward kardinál Manning, The Temporal Power of the Vicar of Jesus Christ, Londýn 1862; James kardinál Gibbons, Faith of Our Fathers, Baltimore 1917. Z protestantských autorů viz Trevor Gervase Jalland, The Church and the Papacy, Londýn 1944 a Richard Frederick Littledale, Petrine Claims, Londýn 1899; James T. Shorwell a Louise Ropes Loomis, The See of Peter, New York 1927; Christopher B. Coleman, The Treatise of Lorenzo Valla on the Donation of Constantine, New York 1914.

DODATEK č. 35. MOCENSKÁ OPATŘENÍ ŘÍMSKÉ CÍRKVE

Ještě v 19. století se v katolickém tisku objevují kladná vyjádření o inkvizici. Časopis Analecta Ecclesiastica uveřejnil v roce 1895 otisk rozsudku inkvizice z 28. 2. 1484, k němuž byla připojena nadšená óda na upalování kacířů jako na spásné zařízení z pera kapucínského pátera: „Ó, vy požehnané plameny hranice, skrze něž zahubením zcela malého počtu zavržených lidí byly stovky a tisíce duší vytrženy z tlamy bludu a věčného zatracení!“

DODATEK č. 36. CÍRKEVNÍ TRADICE

Katolická církev, reprezentovaná postavou „pontifex maximus“, určuje, co je pravda, rozhoduje, v co se má věřit a osobuje si přitom nejen neomylnost, nýbrž nemožnost omylu! Tradice církve je prvním zdrojem pravdy. Proti reformátorské zásadě „sola scriptura“– pouze Písmo – postavil tridentský koncil (koncil v Tridentu 1545-1563) zásadu „Písmo svaté a apoštolská tradice“, k níž se počítá také tradice církve. V článcích tohoto koncilu čteme: „Uznávám apoštolskou a církevní tradici a ostatní obyčeje a články této církve.“ „Rovněž uznávám Písmo svaté v tom smyslu, v němž je uznává svatá matka církev, jejíž věcí je posoudit pravý smysl a výklad Písma svatého; nikdy je nebudu chápat a vykládat jinak než podle jednomyslného pojetí otců.“

Podle tohoto znění je církevní tradice vykladačem Písma svatého. Čemu se má věřit a jak se mají vykládat jednotlivé texty, o tom rozhoduje katolická církev. Osobní pojetí jednotlivých katolíků se má přizpůsobit tomuto rozhodnutí, i kdyby se vyznačovalo lepším poznáním. Při rozporu mezi Biblí a tradicí dává se podle stavu věcí vždy přednost tradici.

Osobováním si práva rozhodovat co je pravda a co ne, se katolická církev absolutizovala. Tím už nestojí pod evangeliem, nýbrž vládne nad evangeliem a řídí je. Tím se ovšem katolická církev vzdálila základům evangelia a postavila se sama na místo pravdy. Všechna vyjádření ukazují, že katolická církev není ochotna vzdát se v otázkách pravdy svého domnělého nároku na výlučnost.

DODATEK č. 37. ETIOPSKÁ CÍRKEV A SOBOTA

Až do poměrně nedávné doby zachovávala koptská církev v Etiopii jako sedmý den sobotu. Vedle toho zachovávali Etiopané rovněž neděli, první den týdne, po celou dobu, co existují jako křesťanský národ. Tyto dny se vyznačovaly zvláštními službami v kostelech. Od zachovávání soboty jako sedmého dne se upustilo až v moderní Etiopii. Přímé svědectví o zachovávání náboženských dnů v Etiopii viz Pero Gomes de Teixeira, The Discovery of Abyssinia by the Portuguese in 1520; páter Francisco Alverez, Narrative of the Portuguese Embassy to Abyssinia During the Years 1520-1527, Londýn 1881; Michael Russell, Nubia and Abyssinia, New York 1937; S. Giacomo Baratti, Late Travels Into the Remote Countries of Abyssinia, Londýn 1670; Samuel Goba, Journal of Three Years’ Residence in Abyssinia, New York 1850; Peter Heylyn, History of the Sabbath; Arthur P. Stanley, Lectures on the History of the Eastern Church, New York 1882; C. F. Rey, Romance of the Portuguese in Abyssinia, Londýn 1929.

 

Zdroj informací: Velké drama věků, Bible - český ekumenickký překlad, BibleTV, Info-Bible.cz