Dopisy Tesalonickým

Když za Pavlem během jeho pobytu v Korintě přišli z Makedonie Silas a Timoteus, velmi ho to potěšilo. Přinesli mu „radostnou zprávu“ o „víře a lásce“ těch, kteří při první návštěvě poslů evangelia v Tesalonice přijali pravdu (1 Te 3,6). Pavel měl k těmto věřícím, kteří zůstali Bohu věrní navzdory zkouškám a protivenství, vřelý vztah. Toužil po osobním setkání s nimi, ale tehdy to nebylo možné; proto se rozhodl jim napsat.

V dopise tesalonickému sboru vyjadřuje apoštol svou vděčnost Bohu za radostnou zprávu o jejich růstu ve víře. „Tak jste nás, bratří,“ píše Pavel, „ve vší naší tísni a soužení potěšili svou vírou. Nyní jsme zase živi, když vy pevně stojíte v Pánu. Jakou chválou se můžeme Bohu odvděčit za všecku tu radost, kterou z vás máme před jeho tváří? Ve dne v noci vroucně prosíme, abychom vás mohli spatřit a doplnit, čeho se nedostává vaší víře.“ (1 Te 3,7-10)

„Stále vzdáváme díky Bohu za vás za všecky a ustavičně na vás pamatujeme ve svých modlitbách; před Bohem a Otcem naším si připomínáme vaši činnou víru, usilovnou lásku a vytrvalou naději v našeho Pána Ježíše Krista.“ (1 Te 1,2.3)

Mnozí z tesalonických věřících „se obrátili od model“, aby „sloužili Bohu živému a skutečnému“ (1 Te 1,9). „Uprostřed mnohé tísně přijali slovo víry“ a byli naplněni radostí Ducha svatého (1 Te 1,6). Apoštol prohlásil, že svým věrným následováním Pána „se stali příkladem všem věřícím v Makedonii a v Acháji“. Tato slova uznání byla zasloužená; „od vás pak,“ uvádí apoštol, „se slovo Páně rozeznělo nejen po Makedonii a Acháji, ale o vaší víře v Boha se ví všude“ (1 Te 1,7.8).

Tesaloničtí věřící byli opravdovými misionáři. Hořeli nadšením pro svého Spasitele, který je zbavil strachu z „přicházejícího hněvu“ (1 Te 1,10). Kristova milost zázračně změnila jejich život a Boží slovo, které hlásali, mělo velikou moc. Mnozí byli osloveni pravdami, které zvěstovali, a počet věřících rostl.

Ve svém prvním dopise Tesalonickým píše Pavel o tom, jak u nich pracoval. Prohlásil, že se nesnažil získat věřící ani podvodem, ani lstí. „Bůh nás uznal za hodné svěřit nám evangelium, a proto mluvíme tak, abychom se líbili ne lidem, ale Bohu, který zkoumá naše srdce. Nikdy, jak víte, jsme nesáhli k lichocení, ani jsme pod nějakou záminkou nebyli chtiví majetku — Bůh je svědek! Také jsme nehledali slávu u lidí, ani u vás, ani u jiných; ač jsme mohli jako Kristovi poslové dát najevo svou důležitost, byli jsme mezi vámi laskaví, jako když matka chová své děti. Tolik jsme po vás toužili, že jsme vám chtěli odevzdat nejen evangelium Boží, ale i svůj život. Tak jste se nám stali drahými!“ (1 Te 2,4-8)

„Vy i Bůh jste svědky,“ pokračuje apoštol, „jak jsme se k vám věřícím zbožně, spravedlivě a bezúhonně chovali. Víte přece, že jsme každého z vás jako otec své děti napomínali, povzbuzovali a zapřísahali, abyste vedli život důstojný Boha, který vás povolal do slávy svého království.

Proto i my děkujeme Bohu neustále, že jste od nás přijali slovo Boží zvěsti ne jako slovo lidské, ale jako slovo Boží, jímž skutečně jest. Vždyť také projevuje svou sílu ve vás, kteří věříte.“ „Vždyť kdo je naše naděje, radost a vavřín chlouby před naším Pánem Ježíšem Kristem při jeho příchodu, ne-li právě vy? Ano, vy jste naše sláva a radost.“ (1 Te 2,10-13.19.20)

JISTOTA VZKŘÍŠENÍ

Ve svém prvním dopise se Pavel snažil poučit věřící v Tesalonice o skutečném stavu mrtvých. O zemřelých hovořil jako o spících, kteří jsou ve stavu bezvědomí: „Nechceme vás, bratří, nechat v nevědomosti o údělu těch, kdo zesnuli, abyste se nermoutili jako ti, kteří nemají naději. Věříme-li, že Ježíš zemřel a vstal z mrtvých, pak také víme, že Bůh ty, kdo zemřeli ve víře v Ježíše, přivede spolu s ním k životu… Zazní povel, hlas archanděla a zvuk Boží polnice, sám Pán sestoupí z nebe, a ti, kdo zemřeli v Kristu, vstanou nejdříve; potom my živí, kteří se toho dočkáme, budeme spolu s nimi uchváceni v oblacích vzhůru vstříc Pánu. A pak už navždy budeme s Pánem.“ (1 Te 4,13.14.16.17)

Tesaloničtí se s nadšením chopili myšlenky, že Kristus přijde, aby proměnil věrné křesťany, kteří budou naživu, a vzal je k sobě. Pečlivě střežili životy svých přátel, aby nezemřeli, a nepřipravili se tak o naději na požehnání, kterého se jim dostane, až se jejich Pán vrátí. Jejich milí však jeden po druhém odcházeli a věřící s hlubokou bolestí naposledy hleděli do tváří svých zesnulých. Neodvažovali se ani doufat, že se s nimi v budoucím životě opět shledají.

Když otevřeli Pavlův dopis a přečetli si jeho poučení ohledně skutečného stavu mrtvých, velice se zaradovali. Jeho slova byla útěchou pro celý sbor. Apoštol jim vysvětlil, že ti, kdo budou při Ježíšově pří cho du dosud naživu, se nesetkají se svým Pánem dříve než ti, kdo ze mřeli v Kristu. Zesnulí uslyší hlas archanděla a zvuk Boží polnice; ti, kdo zemřeli v Kristu, vstanou nejdříve a teprve poté dostanou živí dar nesmrtelnosti. „Potom my živí, kteří se toho dočkáme, budeme spolu s nimi uchváceni v oblacích vzhůru vstříc Pánu. A pak už navždy budeme s Pánem. Těmito slovy se vzájemně potěšujte.“ (1 Te 4,17.18)

Jen stěží si dokážeme představit, jakou nadějí a radostí naplnilo toto ujištění členy mladého tesalonického sboru. Dopisu, který obdrželi, uvěřili a velmi si ho vážili. S láskou vzpomínali na svého duchovního otce. Kdysi jim o tom všem již vyprávěl, ale tehdy se usilovně snažili pochopit učení, které jim připadalo nové a zvláštní. Proto není divu, že jim význam některých věroučných bodů nebyl zcela jasný. Toužili však po pravdě a Pavlův dopis jim dal novou naději a sílu. Upevnil jejich víru v Krista a prohloubil jejich lásku k tomu, který svou smrtí zjevil nepomíjející život.

Nyní se radovali z poznání, že jejich věřící přátelé budou vzkříšeni k věčnému životu v Božím království. Tma, která až dosud zahalovala místo odpočinku jejich mrtvých, ustoupila. Křesťanská víra byla obohacena novým úžasným poznáním, takže věřící spatřili v Kristově životě, smrti a vzkříšení novou slávu.

Pavel napsal: „Bůh i ty, kteříž by zesnuli v Ježíšovi, přivede s ním.“ (1 Te 4,14, BK) Mnozí vykládají tento verš tak, že zemřelí přijdou s Ježíšem z nebe; Pavel však chtěl říci, že stejně jako byl Kristus vzkříšen z mrtvých, povolá Bůh zesnulé svaté z jejich hrobů a vezme je s sebou do nebe. Tato vzácná útěcha a úžasná naděje není určena jen tesalonickému sboru, ale všem křesťanům na celém světě.

VÝZVA K BDĚLOSTI A POSLUŠNOSTI

Když Pavel pracoval v Tesalonice, velmi podrobně hovořil o znameních doby a vysvětloval, jaké události budou předcházet zjevení Syna člověka v nebeských oblacích. Proto nepovažoval za nutné obšírně se o tomto tématu rozepisovat. Důrazně však poukazoval na své dřívější učení: „Není nutné, bratří, psát vám něco o době a hodině. Sami přece dobře víte, že den Páně přijde jako přichází zloděj v noci. Až budou říkat ‚je pokoj, nic nehrozí‘, tu je náhle přepadne zhouba.“ (1 Te 5,1-3)

Dnes je na světě mnoho lidí, kteří zavírají oči před znameními, jimiž je chce Kristus upozornit na svůj příchod. Snaží se potlačit veškeré obavy, ale znamení doby konce se rychle naplňují a svět spěje k okamžiku, kdy se Syn člověka vrátí. Pavel učí, že být netečný ke znamením, která budou předcházet druhému Kristovu příchodu, je hřích. Ty, kdo se proviňují touto lhostejností, nazývá syny noci a temnoty. Ty, kdo jsou prozíraví a obezřetní, pak povzbuzuje slovy: „Vy však, bratří, nejste ve tmě, aby vás ten den mohl překvapit jako zloděj. Vy všichni jste synové světla a synové dne. Nepatříme noci ani temnotě. Nespěme tedy jako ostatní, nýbrž bděme a buďme střízliví.“ (1 Te 5,4-6)

Apoštolova ponaučení ohledně tohoto bodu víry jsou důležitá zejména pro církev dnešní doby. Těm, kdo žijí tak blízko slavnému konci dějin, by měla Pavlova slova znít zvlášť důrazně: „My však, kteří patříme dni, buďme střízliví, oblecme si víru a lásku jako pancíř a naději na spásu jako přilbu. Vždyť Bůh nás neurčil k tomu, abychom propadli jeho hněvu, nýbrž abychom došli spásy skrze našeho Pána Ježíše Krista. On zemřel za nás, abychom my, ať živí či zemřelí, žili spolu s ním.“ (1 Te 5,8-10)

Bdělý křesťan je křesťan, který pracuje, který se horlivě snaží udělat pro šíření evangelia vše, co je v jeho silách. Čím více roste jeho láska ke Spasiteli, tím více miluje také své bližní. Prochází obtížnými zkouškami stejně jako jeho Pán; nedopustí však, aby kvůli soužení zatrpknul, a nedovolí, aby ho připravilo o vnitřní pokoj. Ví, že pokud ke zkouškám zaujme správný postoj, vytříbí ho, očistí a posílí jeho vztah s Kristem. Ti, kdo mají podíl na Kristovu utrpení, získají také jeho útěchu a nakonec budou účastni i jeho slávy.

PRAKTICKÁ ZBOŽNOST

V dopise Tesalonickým Pavel dále píše: „Žádáme vás, bratří, abyste uznávali ty, kteří mezi vámi pracují, jsou vašimi představenými v Kristu a napomínají vás. Velmi si jich važte a milujte je pro jejich dílo. Žijte mezi sebou v pokoji.“ (1 Te 5,12.13)

Tesalonické věřící velmi znepokojovali lidé, kteří mezi nimi šířili fanatické myšlenky a učení. Někteří vedli zahálčivý život, pořádně nepracovali a pletli se do věcí, do kterých jim nic nebylo (viz 2 Te 3,11). Sbor měl náležitou strukturu a byli ustanoveni členové, kteří sloužili jako kazatelé a diakoni. Někteří vzpurní svévolníci se však nechtěli podřídit těm, kdo měli v církvi vedoucí postavení. Prohlašovali, že mají právo na své vlastní názory a že je také mohou v církvi veřejně hájit. Proto Pavel Tesalonické upozornil, aby se podřizovali těm, kdo byli v církvi zvoleni do odpovědných funkcí, a aby jim prokazovali náležitou úctu.

Apoštolovi záleželo na tom, aby věřící v Tesalonice žili v Boží bázni, a proto je prosil, aby ve svém každodenním životě projevovali praktickou zbožnost: „Konečně vás, bratří, prosíme a napomínáme v Pánu Ježíši, abyste vždy více prospívali v tom, co jste od nás přijali a co už také činíte: žijte tak, abyste se líbili Bohu. Vždyť víte, které příkazy jsme vám dali od Pána Ježíše. Neboť toto je vůle Boží, vaše posvěcení, abyste se zdržovali necudnosti.“ „Vždyť Bůh nás nepovolal k nečistotě, nýbrž k posvěcení.“ (1 Te 4,1-3.7)

Pavel cítil, že je do značné míry odpovědný za duchovní blaho těch, kdo se obrátili díky jeho úsilí. Toužil, aby rostli v poznání jediného pravého Boha a Ježíše Krista, kterého poslal. Během své služby se často scházel s malými skupinkami mužů a žen, kteří milovali Ježíše. Spolu s nimi se skláněl na modlitbách a prosil Boha, aby je naučil, jak s ním mohou udržovat živé spojení. Často se s nimi radil o nejlepších způsobech, jak se s druhými podělit o poznání pravd obsažených v evangeliu. A když pak byl odloučen od těch, pro které takto pracoval, naléhavě prosil Boha, aby je ochránil před zlem a pomohl jim stát se horlivými a aktivními misionáři.

Jedním z nejpřesvědčivějších důkazů pravého obrácení je láska k Bohu a člověku. Všichni, kdo přijali Ježíše za svého Vykupitele, hluboce a upřímně milují ty, kdo s nimi sdílejí jejich vzácnou víru. To platilo i o věřících v Tesalonice. „O bratrské lásce není třeba, abych vám psal,“ uvádí apoštol, „neboť Bůh sám vás vyučil, jak se máte mít mezi sebou rádi. A takoví opravdu jste ke všem bratřím v celé Makedonii; jen vás prosíme, bratří, abyste v tom byli stále horlivější. Zakládejte si na tom, že budete žít pokojně, věnovat se své práci a získávat obživu vlastníma rukama, jak jsme vám již dříve uložili. Tak získáte úctu těch, kdo stojí mimo, a na nikoho nebudete odkázáni.“ (1 Te 4,9-12)

„Nechť Pán dá bohatě růst vaší vzájemné lásce i lásce ke všem, tak jako i my vás milujeme, ať posílí vaše srdce, abyste byli bezúhonní a svatí před Bohem, naším Otcem, až přijde náš Pán Ježíš se všemi svými svatými.“ (1 Te 3,12.13)

„Klademe vám na srdce, bratří, kárejte neukázněné, těšte malomyslné, ujímejte se slabých, se všemi mějte trpělivost. Hleďte, aby nikdo neoplácel zlým za zlé, ale vždycky usilujte o dobré mezi sebou a vůči všem. Stále se radujte, v modlitbách neustávejte. Za všech okolností děkujte, neboť to je vůle Boží v Kristu Ježíši pro vás.“ (1 Te 5,14-18)

Apoštol varoval tesalonické věřící, aby nepohrdali darem proroctví: „Plamen Ducha nezhášejte, prorockými dary nepohrdejte. Všecko zkoumejte, dobrého se držte.“ (1 Te 5,19-21) Těmito slovy jim přikázal, aby důsledně odlišovali pravdu od lži. Naléhavě je žádal, aby se chránili „zlého… v každé podobě“. Svůj dopis pak uzavřel modlitbou, aby je Bůh cele posvětil a zachoval jejich „ducha, duši i tělo bez úrazu a poskvrny do příchodu našeho Pána Ježíše Krista“. A dodal: „Věrný je ten, který vás povolal; on to také učiní.“ (1 Te 5,22-24)

DRUHÝ KRISTŮV PŘÍCHOD

Poučení o druhém Kristově příchodu, které zaslal Pavel Tesalonickým ve svém prvním dopise, bylo v dokonalém souladu s jeho dřívějším učením. Někteří bratři však jeho slova špatně pochopili. Domnívali se, že vyslovil naději, že se sám dožije Spasitelova příchodu. Tento názor ještě vystupňoval jejich nadšení a vzrušení. Ti, kdo již dříve zanedbávali svou odpovědnost a své povinnosti, začali nyní ještě houževnatěji prosazovat své mylné postoje.

Ve svém druhém dopise se Pavel snažil nesprávné výklady jeho učení opravit a vysvětlil Tesalonickým své skutečné stanovisko. Znovu vyjádřil svou důvěru v jejich bezúhonnost a vděčnost za jejich pevnou víru a velikou lásku k sobě navzájem a k dílu svého Spasitele. Napsal jim, že jejich trpělivou a vytrvalou víru, která statečně odolává pronásledování a protivenství, dává za příklad jiným sborům. Potom však obrátil jejich pozornost k době druhého Kristova příchodu, kdy bude Boží lid zbaven všech starostí a těžkostí.

V jeho dopise čteme: „Jsme na vás hrdi v církvích Božích, neboť vaše víra je vytrvalá v každém pronásledování a útisku, které snášíte… A vás utiskované spolu s námi vysvobodí, až se zjeví Pán Ježíš z nebe se svými mocnými anděly, aby v plameni ohně vykonal trest na těch, kteří neznají Boha, a na těch, kteří odpírají poslušnost evangeliu našeho Pána Ježíše. Jejich trestem bude věčná záhuba ‚daleko od Pána a slávy jeho moci‘… Proto se stále za vás modlíme, aby vás náš Bůh učinil hodnými svého povolání a svou mocí přivedl k naplnění každé vaše dobré rozhodnutí a dílo víry. Tak bude oslaveno jméno našeho Pána Ježíše ve vás a vy v něm podle milosti našeho Boha a Pána Ježíše Krista.“ (2 Te 1,4.7-9.11.12)

Před Kristovým příchodem však mělo v náboženském světě dojít k důležitým změnám, které byly předpovězeny v proroctví. Proto apoš tol vyzývá věřící, aby „se nedali snadno vyvést z rovnováhy nebo vylekat nějakým projevem ducha nebo řečí či listem, domněle pocházejícím od nás, jako by den Páně měl už nastat. Žádným způsobem se nedejte od nikoho oklamat, protože nenastane, dokud nedojde ke vzpouře proti Bohu a neobjeví se člověk nepravosti, Syn zatracení. Ten se postaví na odpor a ‚povýší se nade všecko, co má jméno Boží‘ nebo čemu se vzdává božská pocta. Dokonce ‚usedne v chrámu Božím‘ a bude se vydávat za Boha.“ (2 Te 2,2-4)

Věřící si neměli Pavlova slova vykládat mylně. Neměli učit, že apoštol na základě zvláštního zjevení varoval Tesalonické, že Kristus přijde v nejbližší době. Takový názor by jen zmátl jejich víru, protože zklamání často vede k nevěře. Proto apoštol varoval věřící, aby takové poselství nepřijímali v domnění, že pochází od něj. Dále zdůraznil, že nejdříve povstane papežská moc, kterou zřetelně popisuje prorok Daniel, a povede válku proti Božímu lidu. Dokud tato moc nedovrší své zhoubné a rouhavé dílo, bude církev marně čekat na příchod svého Pána. „Nevzpomínáte si, že jsem vám to říkal, ještě když jsem byl u vás?“ ptá se Pavel (2 Te 2,5).

Pravou církev měly potkat hrozné zkoušky. V době, kdy apoštol psal tato slova, již „tajemství nepravosti“ začalo působit. Události, k nimž mělo v budoucnosti dojít, měly být konány „v moci satanově“ a měly zahrnovat „kdejaký mocný čin, klamná znamení a zázraky“. Všemožnou nepravostí měli být sváděni ti, „kdo jdou k záhubě“. (2 Te 2,7/BK/.9.10)

Zvlášť vážně zní apoštolovo varovaní určené těm, kteří „nepřijali a nemilovali pravdu“ (2 Te 2,10). O těch, kdo vědomě zavrhují poselství pravdy, Pavel říká: „Proto je Bůh vydává do moci klamu, aby uvěřili lži. Tak budou odsouzeni všichni, kdo neuvěřili pravdě, ale nalezli zalíbení v nepravosti.“ (2 Te 2,11.12) Lidé nemohou beztrestně odmítnout výstrahy, které jim Bůh ve své milosti sesílá. Těm, kdo se od nich vytrvale odvracejí, odejme Bůh svého Ducha a vydá je napospas klamům, které si zamilovali.

Takto Pavel popsal zkázonosné dílo zlé moci, která bude působit v průběhu dlouhých staletí temnoty a pronásledování před druhým Kristovým příchodem. Tesaloničtí věřící doufali, že budou v nejbližší době vysvobozeni; nyní však byli napomenuti, aby se statečně a s Boží bázní pustili do práce, která je čeká. Apoštol je vyzval, aby nezanedbávali své povinnosti a neoddávali se zahálčivému čekání. Po vzrušeném očekávání brzkého vysvobození jim koloběh každodenního života a odpor, kterému budou muset čelit, bude připadat mnohem nesnesitelnější. Proto je Pavel povzbudil k vytrvalosti ve víře:

„Stůjte pevně a držte se toho učení, které jsme vám odevzdali, ať už slovem nebo dopisem. Sám pak náš Pán Ježíš Kristus a Bůh náš Otec, který si nás zamiloval a ze své milosti nám dal věčné potěšení a dobrou naději, nechť povzbudí vaše srdce a dá vám sílu ke každému dobrému činu i slovu.“ „Pán je věrný; on vás posílí a ochrání od zlého. Spoléháme na vás v Pánu, že konáte a budete konat, co přikazujeme. A Pán nechť řídí vaše srdce k Boží lásce a k trpělivosti Kristově.“ (2 Te 2,15-17; 3,3-5)

Věřící dostali svůj úkol od Boha. Věrným zachováváním pravdy měli dalším lidem předávat poznání, kterého se jim dostalo. Apoštol je vybídl, aby nepřestávali konat dobro, a poukazoval na to, že svou pílí jim sám byl příkladem, když plnil své časné povinnosti a přitom neúnavně a horlivě pracoval pro Boží dílo. Pokáral ty, kdo se oddávají lenošení a bezcílným zábavám, a nařídil jim, „aby žili řádně a živili se vlastní prací“ (2 Te 3,12).

Také přikázal církvi, aby ze svého společenství vyloučila každého, kdo trvale znevažuje pokyny, které dostal od Božích služebníků. A k tomu dodal: „Ale nejednejte s ním jako s nepřítelem, nýbrž varujte ho jako bratra.“ (2 Te 3,15)

Také tento dopis zakončil Pavel modlitbou, aby věřící uprostřed životních strastí a zkoušek nalezli útěchu a oporu v Božím pokoji a milosti Pána Ježíše Krista.

Zdroj informací: Poslové naděje a lásky, Bible - český ekumenickký překlad, BibleTV, Info-Bible.cz