Evangelium na císařovom dvoře

Evangelium se vždy s největším úspěchem šířilo mezi prostými lidmi. „Není mezi vámi mnoho moudrých podle lidského soudu, ani mnoho mocných, ani mnoho urozených.“ (1 K 1,26) Nedalo se tedy očekávat, že by si Pavel, chudý vězeň, který neměl žádné přátele, mohl získat pozornost majetných a vlivných římských občanů. Ti se stali dobrovolnými zajatci neřestí, které se jim nabízely v té nejsvůdnější podobě. Ale mezi těžce pracujícími a zbídačenými oběťmi jejich útisku, a dokonce i mezi ubohými otroky byli mnozí, kteří si Pavlova slova ochotně vyslechli. Ve víře v Krista nalezli naději a pokoj, které je navzdory jejich těžkému údělu naplňovaly radostí.

Přestože začal apoštol nejdříve působit mezi obyčejnými a utlačovanými lidmi, jeho vliv se šířil, až zasáhl palác samotného císaře.

Řím byl v té době světovým velkoměstem. Pyšní císařové vydávali zákony téměř pro všechny národy na zemi. Císař a dvořané buď nevěděli o pokorném nazorejci vůbec nic, anebo na něj pohlíželi s nenávistí a posmívali se mu. Přesto si evangelium za necelé dva roky našlo cestu z vězňova skromného domu až do císařských komnat. Pavel byl sice zbaven svobody jako zločinec; ale „Boží slovo není spoutáno“ (2 Tm 2,9).

V dřívějších letech apoštol s přesvědčivou mocí veřejně zvěstoval víru v Krista a prostřednictvím znamení a zázraků nezvratně dokazoval, že se zakládá na Bohu. Důstojně a rozhodně předstoupil před řecké mudrce a svými znalostmi a svou výmluvností umlčel námitky pyšných filozofů. Směle a neohroženě stál před králi a vládci a hovořil o spravedlnosti, střídmosti a budoucím soudu, takže se zpupní panovníci nakonec třásli, jako by již hleděli na hrozný den Božího soudu.

Takové příležitosti již nyní apoštol neměl. Nesměl opustit svůj dům, a proto mohl hlásat pravdu jen těm, kdo sem za ním přišli. Nedostal tak jako kdysi Mojžíš a Áron příkaz od Boha, aby šel za bezbožným císařem a ve jménu velkého „JSEM“ ho pokáral za jeho krutost a násilí. Největšího vítězství však evangelium dosáhlo právě v době, kdy byl jeho nejvýznamnější obhájce zdánlivě odtržen od veřejné práce. K církvi se totiž přidali členové císařovy domácnosti.

NEOHROŽENÝ SLUŽEBNÍK

Snad nikde neexistovalo prostředí, které by bylo pro křesťanství méně příznivé, než na císařském dvoře v Římě. Zdálo se, že Nero v sobě vymazal poslední stopu božského obrazu, a dokonce i lidství a byl zcela ovládán satanem. Jeho pobočníci a dvořané byli vesměs stejní jako on — prostopášní, zvrhlí a zkažení. Zdálo se být zcela nemožné, aby se křesťanství na Neronově dvoře a v jeho paláci ujalo.

Ale stejně jako v mnoha jiných případech se i zde prokázala pravdivost Pavlova tvrzení, že zbraně jeho boje „mají od Boha sílu bořit hradby“ (2 K 10,4). Dokonce i v Neronově domě bylo vybojováno vítězství kříže. Ze zhýralé družiny ještě zhýralejšího císaře se někteří obrátili a stali se Božími dětmi. Nebyli křesťany jen potají, ale svou víru veřejně vyznávali a nestyděli se za ni.

Jak ale mohlo křesťanství proniknout a pevně se uchytit tam, kde se zdálo nemožné se o něm jen zmínit? Ve svém dopise Filipským Pavel uvádí, že jen díky jeho uvěznění se mu podařilo obrátit některé z Neronova domu. Obával se, že by se někteří věřící mohli domnívat, že mu jeho utrpení brání v šíření evangelia, a proto je ujistil: „Rád bych, bratří, abyste věděli, že to, co mě potkalo, je spíše k prospěchu evangelia.“ (Fp 1,12)

Když se křesťanské sbory dozvěděly, že se Pavel chystá navštívit Řím, očekávaly, že evangelium dosáhne v tomto městě významného vítězství. Pavel již zasel pravdu v mnoha zemích a zvěstoval ji i ve velkých městech. Proč by se tomuto obránci víry nemělo podařit získat lidi pro Krista také v největší světové metropoli? Naděje křesťanů však vyhasly, když obdrželi zprávu, že se Pavel dostal do Říma jako vězeň. Pevně věřili, že až evangelium pronikne do tohoto významného střediska, rozšíří se rychle mezi všechny národy a na celé zemi zavládne jeho moc. Jak velké bylo nyní jejich zklamání! Přestože se však lidská očekávání nesplnila, Boží záměry zmařeny nebyly.

Pavel neupoutal pozornost dvora ke křesťanství svými kázáními, ale svými řetězy. Přestože sám byl ve vězení, podařilo se mu osvobodit mnohé z pout, která je držela v otroctví hříchu. To však nebylo vše. Prohlásil: „Mnohé bratry právě mé okovy povzbudily, aby se spolehli na Pána a s větší smělostí mluvili beze strachu slovo Boží.“ (Fp 1,14)

Pavlova trpělivost a radostná mysl, které projevoval během svého dlouhého a nespravedlivého zajetí, a jeho odvaha a víra byly samy o sobě jedním nepřetržitým kázáním. Jeho smýšlení, které se tolik lišilo od smýšlení světských lidí, svědčilo o tom, že v něm přebývá vyšší než pozemská moc. Apoštol svým příkladem povzbuzoval křesťany k horlivějšímu obhajování Boží věci, pro kterou nyní nemohl veřejně pracovat. V tomto ohledu mělo jeho uvěznění dalekosáhlý vliv. Právě když se zdálo, že je zbaven veškeré moci a nemůže už vůbec nic udělat ani nikomu prospět, sklízel úrodu pro Krista na polích, která pro něj byla zdánlivě nepřístupná.

Ještě než skončilo jeho dvouleté věznění, mohl Pavel říct: „Po celém soudu i všude jinde je známo, že jsem vězněn pro Krista.“ Mezi křesťany, jejichž pozdravy vyřizoval Filipským, zmiňuje zvláště ty, „kteří jsou z císařského domu“. (Fp 1,13; 4,22)

OVOCE TRPĚLIVOSTI A ODVAHY

Trpělivost může vést k vítězství stejně jako odvaha. Lidi lze získat pro Krista nejen statečností a činorodostí, ale také vytrvalostí ve zkouškách. Křesťan, který je trpělivý a raduje se navzdory bolestným ztrátám a utrpení a který dokáže pokojně, klidně a s neochvějnou vírou přijmout dokonce i smrt, může pro evangelium udělat více, než by byl udělal, kdyby dlouho žil a po celý svůj život věrně pracoval. Často se stává, že je Boží spolupracovník odvolán ze služby a my toho ve své krátkozrakosti litujeme. Ve skutečnosti však tajemná Boží prozřetelnost vše řídí tak, aby bylo vykonáno dílo, které by jiným způsobem nebylo možné vykonat.

Žádný Kristův následovník by si neměl myslet, že je užitečný a má nárok na odměnu pouze tehdy, může-li veřejně a aktivně pracovat pro Boha a jeho pravdu. Věrní Kristovi svědkové nebudou nikdy stát v pozadí. Bůh je neustále používá — ve zdraví i v nemoci, v životě i ve smrti. Když satan nenávistně pronásledoval Kristovy služebníky a bránil jim ve veřejném působení, když byli uvrhováni do vězení a vláčeni na popraviště nebo na hranici, slavila pravda svá největší vítězství. Když tito věrní křesťané zpečetili své svědectví vlastní krví, mnozí lidé, kteří až dosud pochybovali a váhali, se rozhodli pro víru v Krista a nebojácně se postavili na jeho stranu. Z popela mučedníků vyrostla hojná úroda pro Boha.

Horlivost a věrnost apoštola Pavla a jeho spolupracovníků a také víra a poslušnost těch, kdo se obrátili na křesťanství za tak nepříznivých okolností, jsou napomenutím pro všechny vlažné a malověrné Kristovy služebníky. Pavel a jeho společníci mohli namítat, že je zbytečné volat k pokání a k víře v Krista Neronovy služebníky, kteří jsou beztak vystaveni lákavým pokušením a krutému odporu a obklopeni hroznými překážkami. I kdyby se tito lidé nechali přesvědčit o pravdě, jak by mohli poslouchat Boha? Pavel však takto neuvažoval a ve víře jim zvěstoval evangelium. Mezi jeho posluchači byli takoví, kteří se rozhodli pro poslušnost za každou cenu. Nedbali na překážky a nebezpečí, přijali poznání a důvěřovali Bohu, že jim pomůže, aby je mohli předávat dál.

VE SVĚTĚ, ALE NE ZE SVĚTA

Členové císařovy domácnosti, kteří přijali pravdu, zůstali po svém obrá cení v císařově domě. Ačkoli pro středí, v němž žili, jim přestalo vy hovovat, neviděli důvod, proč by měli utíkat před svými povinnostmi. Tam poznali pravdu a tam také zůstali, aby svým proměněným životem a povahou svědčili o přetvářející moci nové víry.

Víš o někom, kdo je v pokušení přestat svědčit o Kristu a svalovat vinu na okolnosti? Řekni mu, ať se zamyslí nad situací učedníků v císařově domě — nad zvrhlostí císaře a mravním úpadkem celého dvora. Jen stěží si dokážeme představit prostředí, které by bylo pro duchovní život méně příznivé a které by vyžadovalo větší oběti a přemáhání, než prostředí, v němž se nacházeli tito obrácení křesťané. Přesto zůstali navzdory nesnázím a nebezpečí věrní. Křesťan může poukazovat na zdánlivě nepřekonatelné překážky a vymlouvat se, že nemůže poslouchat pravdu tak, jak ji představuje Ježíš. Důvody, které uvádí, však nikdy nemohou být dostatečně závažné. Kdyby byly, dokazovalo by to, že Bůh je nespravedlivý, protože svým dětem nabízí spasení za podmínek, kterým nemohou vyhovět.

Člověk, který je pevně odhodlaný sloužit Bohu, si také najde příležitost, aby o něm mohl svědčit. Jestliže se rozhodl hledat především Boží království a spravedlnost, žádné potíže pro něj nebudou překážkou. V moci, kterou získá na modlitbách a při studiu Božího slova, bude usilovat o ctnosti a zřekne se neřestí. „S pohledem upřeným na Ježíše, který vede naši víru od počátku až do cíle“ (Žd 12,2) a který sám musel snášet odmlouvání hříšníků, bude věřící ochoten čelit pohrdání a posměchu. A Bůh, jehož slovo je pravda, slibuje dostatečnou pomoc a milost pro každou životní situaci. Svou pevnou paží objímá každého, kdo se k němu utíká o pomoc. V něm na cházíme bezpečný úkryt, takže mů žeme říct: „Přichází den strachu, já však doufám v tebe.“ (Ž 56,4) Bůh splní svá zaslíbení všem, kdo v něj vkládají svou důvěru.

Na svém vlastním příkladě Spasitel ukázal, že jeho následovníci mohou žít ve světě, a přece nebýt ze světa. Ježíš nepřišel, aby se účastnil pochybných zábav, aby se nechal ovládnout zvyky tohoto světa a řídil se jeho způsoby, ale aby plnil vůli svého Otce a hledal a zachraňoval ztracené. Bude-li mít křesťan na zřeteli tento cíl, může si zachovat svou čistotu v jakémkoli prostředí. Pak nebude záležet na tom, jak důležité je jeho postavení, ani na tom, zda pochází ze skromných nebo bohatých poměrů; moc jeho pravé zbožnosti se projeví tím, že bude věrně plnit své povinnosti.

Křesťanský charakter se nerozvíjí, je-li člověk chráněn před zkouškami, ale tehdy, když jim musí odolávat. Překážky a odpor vedou Kristova následovníka k větší bdělosti a upřímnějším modlitbám k jeho mocnému Pomocníkovi. Těžké zkoušky, jimiž z Boží milosti procházíme, nás vychovávají k trpělivosti, ostražitosti, odvaze a k hluboké a trvalé víře v Boha. Vítězství křesťanské víry spočívá v tom, že ti, kdo ji mají, trpí, a přece jsou silní; podléhají, a přece tím vítězí; jsou neustále vydáváni na smrt, a přece žijí; nesou kříž, a přece tím získávají korunu slávy.

Zdroj informací: Poslové naděje a lásky, Bible - český ekumenickký překlad, BibleTV, Info-Bible.cz