Ježíšovi bratři

Ježíš se setkával s nepochopením i ve vlastním domě. Jeho bratři mu nerozuměli.

Josefovi synové neměli pro Ježíšovo dí­lo příliš velké pochopení. Zprávy o jeho životě a působení, které se k nim donesly, je ohromovaly a děsily. Slyšeli, že se celé noci modlí. Přes den je prý ob­klopen velkými zástupy lidí a neudělá si čas ani na jídlo. Jeho přátelům se zdá­lo, že se neustálou prací vyčerpává. Ne­dokázali pochopit jeho postoj k fari­zeům, a někteří se dokonce obávali o je­ho duševní zdraví.

To vše se doneslo jeho bratrům. Do­slechli se také, že farizeové obviňují Je­žíše z toho, že vyhání démony mocí satana. Cítili, že tyto výtky dopadají i na ně, protože jsou Ježíšovi příbuzní. Vědě­li, jaký rozruch jeho slova i činy vyvo­laly. Znepokojovala je nejen jeho smělá tvrzení, ale pobuřovalo je i jeho veřejné odsuzování farizeů a zákoníků. Rozhod­li se, že ho musí přesvědčit nebo nějak přinutit, aby s tím přestal. Přemluvili Marii, aby se k nim připojila. Mysleli si totiž, že pro lásku k matce si snad dá říct a bude opatrnější.

Krátce předtím Ježíš již podruhé zá­zračně uzdravil posedlého člověka, který byl navíc ještě slepý a hluchý. Fa­rizeové ho znovu obvinili: „Ve jménu knížete démonů vyhání démony." (Mt 9,34) Kristus jim otevřeně řekl, že přisuzují-li dílo Ducha svatého satanovi, od­vracejí se od zdroje požehnání. Lidem, kteří nerozpoznali Ježíšovo božství a mluvili proti němu, může být odpuš­těno. Pod vedením Ducha svatého totiž mohou poznat svůj omyl a činit poká­ní. Pokud člověk lituje svého hříchu a věří, může Ježíšova krev smýt všech­na jeho přestoupení. Avšak ten, kdo od­mítá působení Ducha svatého, nemůže dojít ani k pokání, ani k víře. Právě pro­střednictvím Ducha ovlivňuje Bůh lid­ské srdce. Člověk, který Ducha vědo­mě odmítá a tvrdí o něm, že pochází od satana, připravuje se o spojení s Bo­hem. Když potom Ducha svatého s ko­nečnou platností zavrhne, nemůže pro něho Bůh už nic udělat.

Farizeové, k nimž se Ježíš s varová­ním obrátil, sami nevěřili obviněním, která proti němu vznesli. Všichni tito hodnostáři cítili, že je ke Spasiteli něco přitahuje. Slyšeli ve svém srdci hlas Du­cha, který jej označoval za Pomazaného Izraele a vybízel je, aby se stali jeho učedníky. Ve světle jeho přítomnosti si uvědomili vlastní hříšnost a zatoužili po spravedlnosti, které sami nemohli dosáhnout. Ale když už Ježíše jednou zavrhli, bylo by pro ně nadmíru poni­žující uznat jej jako Mesiáše. Byli příliš pyšní na to, aby přiznali svůj omyl. Da­li se cestou nevěry. Zoufale se snažili zpochybnit Spasitelovo učení, jen aby nemuseli uznat pravdu. Důkazy jeho moci a milosrdenství je dráždily. Nemoh­li mu zabránit v činění zázraků, nemoh­li umlčet jeho učení. Ze všech sil se však snažili zkreslovat jeho povahu a pře­krucovat jeho slova. Boží Duch je stále ještě přesvědčoval a oni museli vyvi­nout značné úsilí na to, aby odolali je­ho moci. Stavěli se proti nejmocnější síle, která může na lidské srdce půso­bit. Nechtěli se jí poddat.

Bůh nezaslepuje lidem oči a neza­tvrzuje jejich srdce. Posílá jim světlo, aby mohli napravovat své chyby a nechali se vést po bezpečné cestě. Odmítnutí to­hoto světla připravuje lidi o zrak a utvr­zuje je v omylu. Často se tak děje postupně a téměř nepozorovaně. Světlo k člověku přichází prostřednictvím Bo­žího slova, Božích služebníků nebo přímým působením Božího Ducha. Když však člověk přehlíží první záblesky svět­la, jeho duchovní vnímání se částečně otupuje a další příliv světla už rozpo­znává hůře.

Temnota narůstá, dokud duši člově­ka zcela nepohltí. Tak tomu bylo i s ži­dovskými vůdci. Byli přesvědčeni, že Krista provází Boží moc. Chtěli se však vzepřít pravdě, a proto přisoudili dí­lo Ducha svatého satanovi. Dobrovol­ně se rozhodli pro klam a podřídili se nepříteli. Od té doby byli pod jeho mocí.

VLIV SLOV

Kristovo varování před hříchem proti Duchu svatému úzce souvisí s varová­ním před prázdnými řečmi a pomluva­mi. Slova naznačují, co je v srdci. „Čím srdce přetéká, to ústa mluví." (Mt 12, 34) Slova však na povahu nejen ukazu­jí, ale také na ni působí. Člověk je ovlivňován tím, co sám říká. Satan ho často vede k tomu, aby dal z náhlého popu­du průchod žárlivosti nebo ošklivému podezření a řekl něco, čemu ve skuteč­nosti ani sám nevěří. Slova však zpětně působí na jeho myšlení. Člověk se kla­me svými vlastními slovy a začíná vě­řit, že to, co na satanův podnět vyslovil, je pravda. Lidé bývají pyšní, a když už jednou vyjádří určitý názor nebo roz­hodnutí, nechtějí je odvolat. Snaží se přesvědčit sami sebe, že mají pravdu, až tomu nakonec uvěří. Vyslovovat po­chybnosti o Božím světle, kritizovat je a nedůvěřovat mu je velmi nebezpečné. Časté neuvážené a neuctivé kritizování má vliv na povahu, podporuje neúctu a nevěru. Mnozí lidé si ani neuvědo­mují, jaké jim hrozí nebezpečí, a podlé­hají tomuto zlozvyku tak dlouho, až zač­nou odsuzovat a odmítat dílo Ducha svatého. Ježíš řekl: „Z každého planého slova, jež lidé promluví, budou skládat účty v den soudu. Neboť podle svých slov budeš ospravedlněn a podle svých slov odsouzen." (Mt 12,36.37)

OCHRANA PŘED ZLEM

Potom ještě varoval lidi, kteří nebyli ochotni přijmout Ducha svatého do svého srdce, přestože na ně jeho slova zapůsobila a s radostí je poslouchali. Duši člověka neničí jen odmítání, ale i lhostejnost.

Život na zemi byl
pro Ježíše trnitou cestou.
Nepochopení ve vlastním domě
jej nesmírně trápilo.

Ježíš řekl: „Když nečistý duch vyjde z člověka, bloudí po pustých místech a hledá odpočinutí, ale ne­nalézá. Tu řekne: 'Vrátím se do svého domu, odkud jsem vyšel.' Přijde a nalezne jej prázdný, vyčištěný a uklizený. Tu jde a přivede s sebou sedm jiných du­chů, horších než je sám, vejdou a bydlí tam." (Mt 12,43-45)

V Kristově době bylo mnoho lidí, nad kterými satan na čas ztratil svoji moc. Z Boží milosti byli vysvobozeni z moci démonů, kteří je ovládali. Radovali se z Boží lásky, ale nezůstali v ní stejně ja­ ko ti, o kterých vypráví podobenství o zrnu zasetém do kamenité půdy. Ne­podřizovali se každý den Bohu, a proto v nich Kristus nemohl přebývat. Když se potom zlý duch vrátil a přivedl s sebou „sedm jiných duchů, horších než on sám", moc zla je zcela ovládla. Stejně je tomu i dnes.

Když se člověk odevzdá Kristu, ovlád­ne jeho nové srdce nová moc. Jeho ži­vot se změní tak, jak by jej on sám ni­kdy změnit nedokázal. Nadpřirozeným zásahem se do něho dostává nadpřiro­zená moc. Stává se Kristovou pevností v rozbouřeném světě a Kristus si přeje, aby byl pro něho jedinou svrchovanou autoritou. Člověk vedený nebeskými silami je schopen odolávat satanovým útokům. Pokud se však neodevzdáme Kristu, ovládne nás nepřítel. Každý z nás je pod vládou jedné nebo druhé moc­nosti, které bojují o svrchovanost v tom­to světě. Jiná možnost není. Pod vládu království temnosti se dostaneme snad­no, ani nemusíme mít v úmyslu jí slou­žit. Stačí, abychom zanedbávali spojení s královstvím světla. Nebudeme-li spolu­pracovat s nebeskými silami, zmocní se našeho srdce satan a zabydlí se v něm. Jedinou obranou proti zlu je přijmout Krista do svého srdce vírou v jeho spra­vedlnost. Pokud nebudeme mít živé spojení s Bohem, neodoláme hříšnému vlivu sebelásky, nestřídmosti a pokuše­ní. Můžeme se zbavit mnoha zlozvyků, na nějakou dobu se můžeme od satana odtrhnout, ale bez živého spojení s Bo­hem a bez naprosté odevzdanosti Kris­tu budeme přemoženi. Bez osobního poznání Spasitele a bez neustálého spo­lečenství s ním se vydáváme na milost a nemilost nepříteli a nakonec se mu poddáme.

„A konce toho člověka jsou horší než začátky. Tak bude i s tímto zlým po­kolením," řekl Ježíš (Mt 12,45). Nejza­tvrzelejší jsou lidé, kteří nedbali na na­bídku milosti a pohrdli jeho Duchem. Nejběžnějším projevem hříchu proti Duchu svatému je neustálé přehlížení nebeské výzvy k pokání. Každý odmíta­vý krok ve vztahu ke Kristu je krokem k odmítnutí spasení a k hříchu proti Duchu svatému.

Odmítnutím Krista se Židé dopustili nenapravitelné chyby. Odmítneme-li na­bídku milosti, dopustíme se téhož omy­lu. Když nechceme poslouchat Kristo­vy posly a místo nich nasloucháme slu­žebníkům satana, kteří nás od Krista odvádějí, urážíme Knížete života před satanovým chrámem i před celými ne­besy. Připravujeme se tak o naději i od­puštění a nakonec můžeme ztratit i tou­hu po smíření s Bohem.

BRATŘI

Když Ježíš učil lid, přišli za ním učed­níci a oznámili mu, že venku na něho čeká jeho matka a bratři a chtějí s ním mluvit. Ježíš věděl, co mají na srdci, a „odpověděl tomu, kdo mu to řekl: 'Kdo je má matka a kdo jsou moji bra­tři?' Ukázal na své učedníky a řekl: 'Hle, moje matka a moji bratři. Neboť, kdo činí vůli mého Otce v nebesích, to je můj bratr, má sestra i matka.'" (Mt 12, 48-50)

Každý, kdo vírou přijal Krista, byl se Spasitelem spojen těsněji než se svými příbuznými. Vstoupil v jednotu s Kris­tem, jako byl Kristus jedno se svým Otcem. Ježíšova matka byla jako věřící, která jedná podle Kristových slov, své­mu Synu blíže než jako jeho příbuzná. Rovněž jeho bratři neměli žádný užitek z příbuzenského vztahu s Ježíšem, do­kud ho nepřijali za svého osobního Spa­sitele.

Kristus mohl mít ve svých příbuz­ných nesmírnou oporu, kdyby byli uvě­řili, že ho poslalo nebe, a spolupracova­li s ním na Božím díle. Jejich nedůvěra Ježíše zraňovala. Byla to část kalichu hořkosti, který za nás vypil.

Nepřátelství vůči evangeliu nesl Bo­ží Syn velice těžce a zvlášť bolestné pro něho bylo v jeho vlastním domově. Je­ho srdce bylo plné milosrdenství a lás­ky. Velmi si vážil dobrých rodinných vztahů. Jeho bratři si přáli, aby uznal je­jich názory, i když by to bylo v rozpo­ru s jeho božským posláním. Mysleli si, že potřebuje jejich radu. Dívali se na něho ze svého lidského pohledu a do­mnívali se, že kdyby říkal jen to, s čím by farizeové a zákoníci souhlasili, vy­hnul by se nepříjemným sporům, kte­ré svými výroky vyvolával. Když si při­vlastňoval Boží moc a káral rabíny za jejich hříchy, mysleli si, že se pomátl. Věděli, že farizeové hledají vhodnou pří­ležitost, aby ho mohli obvinit, a uvědo­movali si, že jim ji často poskytuje.

V zajetí svých omezených názorů nedokázali pochopit jeho poslání ani s ním nemohli cítit v jeho utrpení. Nevybíravými a nechápavými poznámka­mi dávali najevo, že mají zkreslenou představu o jeho povaze a nevidí, jak se v ní božské spojuje s lidským. Často ho viděli zarmouceného, ale místo aby ho utěšili, ještě více jej svými slovy zra­ňovali. Ježíš trpěl a lidé nechápali jeho pohnutky ani dílo.

Ježíšovi bratři se často odvolávali na ubohé a otřepané farizejské moudrosti. Chtěli poučovat Krista, který zná veškerou pravdu i všechna tajemství. To, čemu nerozuměli, klidně zavrhovali. Jejich urážky se Spasitele hluboce dotýkaly, bý­val vyčerpaný a smutný. Zakládali si na své víře v Boha a mysleli si, že ho ob­hajují. Bůh byl přitom v těle mezi nimi, a oni ho nepoznali.

Život na zemi byl tak pro Ježíše trni­tou cestou. Nepochopení ve vlastním domě jej nesmírně trápilo. Vždy se mu ulevilo, když odešel někam, kde se s ním nesetkával. Jeden dům navštěvoval ob­zvláště rád - dům Lazara, Marie a Marty. Panovalo tam ovzduší víry a lásky a Ježíš si tam vždy odpočinul a načer­pal síly. Přesto se na zemi nenašel ni­kdo, kdo by plně chápal jeho božské poslání a věděl o břemenu, které nesl za celé lidstvo. Často nalézal úlevu jen v samotě a v rozhovoru se svým nebes­kým Otcem.

Lidé, kteří jsou povoláni trpět pro Krista a narážejí na nepochopení a ne­důvěru i ve vlastní rodině, se mohou utě­šovat tím, že Ježíš prožíval stejné těž­kosti. On jim rozumí. Vyzývá je, aby pří­tele hledali v něm a útěchu tam, kde ji nalézal i on - ve společenství s Otcem.

Kristus neopouští lidi, kteří jej přijali za svého osobního Spasitele, aby muse­li v osamění jako sirotci snášet životní zkoušky. Přijímá je do nebeské rodiny a vyzývá je, aby jeho Otce nazývali svým Otcem. Jsou jeho „dětmi" a Bůh je milu­je. Spojuje je s ním pouto nejhlubší a nej­stálejší lásky. Zahrnuje je nekonečnou přízní. Jeho vztah k nim převyšuje lásku rodičů k jejich bezbranným potomkům tak, jako božské převyšuje lidské.

Zákony, které dostali Izraelci, vypoví­dají o Kristově vztahu k jeho lidu. Když se Žid pro chudobu musel vzdát svého dědictví a prodat se do otroctví, bylo povinností jeho nejbližšího příbuzné­ho, aby ho i s dědictvím vykoupil (Lv 25,25; 47-49; Rt 2,20). Naše vykoupení i vykoupení dědictví, o které nás při­pravil hřích, připadlo na toho, kdo je nám „nejbližší". A Kristus se stal naším nejbližším proto, aby nás mohl vykou­pit. Spasitel je nám blíže než otec, matka, bratr, přítel nebo milý. Říká: „Neboj se, já jsem tě vykoupil, povolal jsem tě tvým jménem, jsi můj... Protože jsi v očích mých tak drahý, vzácný, protože jsem si tě zamiloval, dám za tebe mnohé lidi a národy za tvůj život." (Iz 43,1-4)

Kristus miluje nebeské bytosti, kte­ré obklopují jeho trůn. Jak si však mů­žeme vysvětlit lásku, kterou miluje nás? Nejsme schopni ji pochopit, ale může­me ji poznat z vlastní zkušenosti. Pokud jsme přijali Krista za svého nejbližšího, měli bychom s láskou přistupovat i k je­ho bratrům a sestrám. Měli bychom ochotně plnit povinnosti, které vyplý­vají z našeho vztahu k Bohu. Jako čle­nové Boží rodiny bychom měli ctít své­ho Otce i ostatní duchovní příbuzné.

Zdroj informací: Touha věků, Bible - český ekumenický překlad, BibleTV, Info-Bible.cz