Kázání na hoře

Ježíšovo Kázání na hoře, které pronesl po ustanovení dvanácti apoštolů, patří k Jeho nejslavnějším proslovům. Bylo sice určeno učedníkům, obsahuje však zásady smysluplného života pro všechny lidi.

Kristus jen zřídka mluvil pouze k učed­níkům. Nevybíral si za posluchače jen ty, kdo znali cestu života. Jeho poslá­ním bylo oslovovat zástupy, které žily bez poznání a v bludu. Zvěstoval prav­du všude, kde mohla proniknout du­chovní tmou. On sám byl Pravda. Jeho ruce byly stále připravené k požehná­ní. Svými slovy varoval, napomínal i po­vzbuzoval a snažil se pozvednout kaž­dého, kdo k němu přišel.

Kázání na hoře bylo určeno přede­vším učedníkům, ale Ježíš je pronesl v přítomnosti zástupů. Když ustanovil apoštoly, sešli všichni společně dolů ke břehu jezera. Tam se již časně zrána za­čali shromažďovat lidé. Kromě obyvatel galilejských měst, kteří se tam obvykle scházeli, přišli i lidé z Judeje, a dokonce i z Jeruzaléma; byli tam i návštěvníci z Peřeje, Desetiměstí, z Idumeje, která leží na jih od Judeje, a z fénických měst na pobřeží Středozemního moře - Týru a Sidónu.

„Když slyšeli, co všechno činí," „přišli, aby ho slyšeli a byli uzdraveni ze svých nemocí... Z něho vycházela moc a uzdra­vovala všechny." (Mk 3,8; L 6,18.19)

Ani kdyby lidé stáli, nebylo by na úz­kém břehu dost místa pro všechny, kdo chtěli Ježíše slyšet. Spasitel je proto za­vedl zpátky na úbočí hory. Když našel dostatečně velké prostranství, posadil se do trávy a učedníci i zástup jej násle­dovali.

Učedníci byli vždy těsně u Ježíše. Lidé se na něho neustále tlačili, ale učedníci věděli, že se nemohou nechat z jeho pří­tomnosti vytlačit. Seděli těsně u něho, aby jim neuniklo ani jediné slovo z jeho kázání. Pozorně poslouchali a usilovně se snažili pochopit pravdy, které měli šířit do všech zemí a které měly být zvěstovány ve všech dobách.

Očekávali něco zvláštního, a proto se tísnili nezvykle blízko svého Mistra. Byli přesvědčeni, že již brzy nastolí nové království, a z toho, co se odehrálo ráno, usoudili, že jim o tom něco řekne. Pocit očekávání ovládl i ostatní a z jejich tvá­ří vyzařoval neobyčejný zájem. Lidé se usadili na zeleném úbočí a čekali, až nebeský Učitel promluví. Snili o budou­cí slávě. Byli tam zákoníci a farizeové, kteří se těšili na den, kdy ovládnou ne­náviděné Římany a bude jim patřit bohatství i sláva velké světové říše. Chudí rolníci a rybáři chtěli slyšet, že místo ubohých chatrčí, skrovné stravy, dřiny a strachu z nouze budou mít domy hoj­nosti a bezstarostný život. Doufali, že Kristus jim místo jediného obyčejného oděvu, kterým se ve dne odívali a v no­ci přikrývali, dá bohatá a drahá roucha jejich vládců. S hrdostí v srdci očekáva­li, že už brzy bude Izrael vyvýšen pře­de všemi národy jako Bohem vyvolený a Jeruzalém se stane hlavním městem světového království.

Kristus zklamal jejich naděje na svět­skou slávu. Kázáním na hoře se snažil napravit důsledky nesprávné výchovy a podat posluchačům pravdivý obraz o svém království i o sobě samém. Myl­né představy lidu však přímo nenapa­dal. Viděl bídu světa způsobenou hří­chem, ale nepředkládal jim jejich ubo­host ve všech podrobnostech. Učil je o věcech nekonečně lepších než vše, co dosud znali. Nevyvracel jejich ná­zory na Boží království. Seznamoval je s podmínkami, za kterých se do něho mohou dostat, a nechal je, aby si udě­lali svůj vlastní závěr. Pravdy, které zvě­stoval, jsou pro nás dnes stejně důleži­té jako tehdy pro zástup, který Ježíše poslouchal. I my si potřebujeme osvo­jit zásady Božího království.

BLAZE CHUDÝM V DUCHU

Kristus začal své Kázání na hoře po­žehnáním. Blahoslavení jsou ti, kdo si uvědomují svoji duchovní bídu a cítí potřebu vykoupení, řekl. Evangelium má být kázáno chudým, ne pyšným, kte­ří si myslí, že jsou duchovně bohatí a nic nepotřebují. Je určeno pokorným a zkroušeným. Jen jeden pramen po­máhá proti hříchu, a to je pramen pro chudé duchem.

Pyšný člověk si chce spasení zaslou­žit. Ale právo na vstup do nebe a způso­bilost pro život v něm nám dává jedině Kristova spravedlnost. Dokud člověk neuzná svoji vlastní slabost, nezbaví se pocitu soběstačnosti a nepodřídí se Bohu, nemůže Pán pro jeho záchranu nic udělat. Jen za těchto podmínek může člověk přijmout dar, který mu Bůh chce udělit. Tomu, kdo si uvědomuje svoji bídu, není nic odepřeno. Má neomeze­ný přístup k všemohoucímu Bohu. „To­to praví Vznešený a Vyvýšený, jehož přebývání je věčné, jehož jméno je Sva­tý:' Přebývám ve vyvýšenosti a svatosti, ale i s tím, jenž je zdeptaný a ponížené­ho ducha, abych oživil ducha poníže­ných, abych oživil srdce zdeptaných.'" (Iz 57,15)

BLAZE PLAČICÍM

„Blaze těm, kdo pláčou, neboť oni budou potěšeni," (Mt 5,4) řekl Kristus. Neučí však, že by pláč sám o sobě mohl člově­ka zbavit viny. Žádnou předstíranou či záměrnou pokoru neuznává. Pláč, o kte­rém hovoří, nemá nic společného s trudnomyslností a naříkáním. Pokud nás trá­pí hřích, máme se radovat ze vzácné přednosti, že jsme Božími dětmi.

Často se trápíme tím, že jsme si špat­ným jednáním způsobili nějaké nepří­jemnosti. To však není pokání. Skutečná lítost nad hříchem je výsledkem půso­bení Ducha svatého. On nám odhaluje naši nevděčnost, kterou znevažujeme a zarmucujeme Spasitele, vede nás k po­kání a ke kříži. Každý hřích Ježíše znovu zraňuje. Vzhlédneme-li ke Spasiteli, kte­rému jsme způsobili bolest, budeme li­tovat hříchů, pro které trpěl. Taková lí­tost potom vede k odmítnutí hříchu.

Pro svět může být tento zármutek sla­bostí, ve skutečnosti je však silou, kte­rá kajícníka nerozlučně spojuje s neko­nečným Bohem. Svědčí o tom, že Boží andělé vracejí člověku to, oč se hříchem a zatvrzelostí připravil. Slzy hříšníka, který činí pokání, jsou jen kapkami deš­tě, po nichž vysvitne slunce svatosti. Lítost předchází radosti, která je pro duši člověka živou vodou. „Poznej však svou nepravost, dopustila ses nevěry vůči Hospodinu, svému Bohu," „já se na vás neosopím, neboť jsem milosrdný, je výrok Hospodinův" (Jr 3,13.12). Tru­chlícím na Sijónu Hospodin zaslíbil dát „místo popela na hlavu čelenku, olej ve­selí místo truchlení, závoj chvály místo ducha beznaděje" (Iz 61,3).

Bůh má útěchu i pro ty, kdo pláčou v soužení a zármutku. Hořkost žalu a ponížení je však lepší než hříšná ra­dost. V utrpení nám Bůh odhaluje špat­né stránky naší povahy, abychom jeho milostí mohli své nedostatky překo­nat. Vede nás k lepšímu poznání sebe samých a my se musíme rozhodnout, zda jeho napomenutí a rady přijmeme. Když na nás přijde zkouška, neměli by­chom se rozčilovat a naříkat, vzpírat se a odvracet se od Krista. Měli bychom se pokořit před Bohem. Pro ty, kdo chtějí, aby vše bylo jen příjemné, jsou Boží cesty záhadou. Naší lidské přirozenosti se jeví jako temné a neradostné. Jsou však cestami milosrdenství, které vedou ke spasení. Když Elijáš na poušti ří­kal, že má již dost života, a modlil se, aby zemřel, nevěděl, co dělá. Bůh jej ve svém milosrdenství nevzal za slovo. Elijáš měl ještě vykonat veliké dílo, ale ani po jeho dokončení neměl za­hynout v zoufalství a samotě na poušti. Proto nesestoupil do prachu země, ale na ohnivém voze slavně vystoupil k ne­beskému trůnu.

Zarmouceným Boží slovo říká: „Vi­děl jsem jeho cesty; vyléčím jej však a povedu, vrátím potěšení jemu a těm, kdo s ním truchlí." „Jejich truchlení změním ve veselí, místo strasti jim dám útěchu a radost." (Iz 57,18; Jr 31,13)

BLAZE TICHÝM

„Blaze tichým." (Mt 5,5) Kdybychom si přivlastnili Kristovu tichost, měli by­chom mnohem méně problémů. S Kris­tovou pokorou bychom se dokázali povznést nad urážky, překážky a nepří­jemnosti, se kterými se denně setkává­me. Přestaly by nás zmalomyslňovat. Nej­přesvědčivějším důkazem ušlechtilosti křesťana je sebeovládání. Člověk, který pod tlakem nadávek a hrubosti nedo­káže zachovat klid a spoléhat se na Bo­ha, připravuje Boha o možnost zjevit v něm svoji dokonalou povahu. Pokor­né srdce je silou, která Kristovým ná­sledovníkům pomáhá vítězit a svědčí o jejich spojení s nebesy.

„Hospodin je vyvýšený, ale hledí na poníženého." (Ž 138,6) Bůh s láskou hledí na lidi, kteří ve svém životě proje­vují Kristovu tichost a pokoru. Svět jimi může pohrdat, ale v Božích očích mají velikou cenu. Do nebeského království nevejdou jen moudří, významní, štědří, činorodí, horliví a neúnavní lidé. Ne­beské brány budou do široka otevřeny chudým v duchu, kteří touží být stále s Kristem, a pokorným, jejichž nejvyš­ším cílem je konat Boží vůli. Oni budou mezi zástupy těch, kteří umyli a vyběli­li svá roucha v krvi Beránka. „Proto jsou před trůnem Božím a slouží mu v jeho chrámě dnem i nocí; a ten, který sedí na trůnu, bude jim záštitou." (Zj 7,15)

BLAZE TĚM, KDO TOUŽÍ PO SPRAVEDLNOSTI

„Blaze těm, kdo hladovějí a žízní po spra­vedlnosti." (Mt 5,6) Pocit nehodnosti probouzí v člověku hlad a žízeň po spra­vedlnosti a taková touha nezůstane ne­naplněná. Kdo přijme Ježíše do svého srdce, pozná jeho lásku. Všichni, kdo se svou povahou chtějí podobat Bohu, bu­dou uspokojeni. Duch svatý nikdy nene­chává bez pomoci člověka, který vzhlíží ke Kristu. Seznamuje jej s jednotlivými stránkami Kristovy povahy. A pokud člo­věk stále upírá svůj zrak na Ježíše, Duch svatý nepřestane ve svém díle, dokud jej nepřetvoří k Božímu obrazu. Láska pro­nikne celou lidskou duši a umožní člo­věku dosáhnout vyšších cílů a většího poznání nebeských věcí. Nic mu nebu­de odepřeno. „Blaze těm, kdo hladovějí a žízní po spravedlnosti, neboť oni bu­dou nasyceni." (Mt 5,6)

BLAZE MILOSRDNÝM A ČISTÉHO SRDCE

Milosrdní dojdou milosrdenství a ti, kdo mají čisté srdce, uvidí Boha. Každá nečistá myšlenka člověku škodí, narušuje jeho smysl pro mravnost a maří vliv Du­cha svatého. Zatemňuje duchovní zrak, a člověk potom není schopen vidět Boha. Hospodin může kajícímu se hříš­níkovi odpustit, a také mu odpouští. Skvrna na duši tím však nezmizí. Kdo chce jasně chápat duchovní pravdy, musí se vyhnout všem nečistým řečem i myšlenkám.

Kristova slova ale znamenají víc než jen osvobození od smyslnosti a obřadní nečistoty, které se Židé tak bránili. So­bectví nám nedovoluje vidět Boha. Člo­věk, který hledá pouze svůj vlastní zá­jem, posuzuje Boha podle sebe. Dokud se nezbavíme takových představ o Bo­hu, nemůžeme jej poznat. On je láska. Jen nesobecké, pokorné a důvěřivé srd­ce uvidí, že Bůh je „Hospodin! Bůh plný slitování a milostivý, shovívavý, nejvýš milosrdný a věrný." (Ex 34,6)

BLAZE TĚM, KDO PŮSOBÍ POKOJ

„Blaze těm, kdo působí pokoj." (Mt 5,9) Kristův pokoj se rodí z pravdy. Spočívá v souladu s Bohem. Svět je nepřítelem Božího zákona, hříšníci se stavějí ne­přátelsky ke svému Stvořiteli, a proto žijí v nepřátelství mezi sebou navzá­jem. Žalmista říká: „Hojný pokoj mají ti, kdo milují tvůj Zákon, o nic neklopýtnou." (Ž 119,165)

Lidé sami nedokáží vytvořit pokoj. Jejich plány na očištění a povznesení jednotlivců nebo celé společnosti ne­přinášejí pokoj, protože se nedotýkají srdce. Pokoj může vytvářet a udržovat jedině moc Kristovy milosti. Když se tato milost dostane do srdce, vypudí zlobu, která vede k hádkám a rozbro­jům. „Místo trní vyroste cypřiš, místo plevele vzejde myrta." (Iz 55,13) „Roz­jásá se" pustina života „a rozkvete kví­tím" (Iz 35,1).

Zástupy žasly nad Ježíšovým uče­ním, které bylo úplně jiné než nařízení a příklady farizeů. Lidé si už začali mys­let, že štěstí spočívá v hromadění hmot­ných statků a že je třeba usilovat o svět­skou slávu a uznání. Dávat na odiv své ctnosti, být oslovován „rabi" a vychva­lován jako moudrý a zbožný mnohým velmi lichotilo. Považovali to za vrchol štěstí.

Ježíš však o takových lidech v přítom­nosti zástupu prohlásil, že pozemský zisk a sláva jsou jejich jedinou odmě­nou. Mluvil jistě a přesvědčivě. Lidé zmlkli a zmocnila se jich bázeň. Nejistě se ohlíželi jeden po druhém. Je-li učení toho muže pravdivé, kdo z nich může být spasen? Mnozí byli přesvědčeni, že jejich obdivuhodný Učitel je veden Du­chem svatým a jeho ústy k nim pro­mlouvá Bůh.

Ježíš vysvětlil lidem podstatu pravé­ho štěstí a ukázal jim, jak ho mohou do­sáhnout. Zdůraznil přitom úlohu učed­níků, kteří jsou Bohem vyvolenými uči­teli a mají ostatní přivádět na cestu spravedlnosti a věčného života. Věděl, že budou často zklamáni a zmalomyslněni, že se setkají s tvrdým odporem a urážkami a že lidé budou jejich svě­dectví odmítat. Uvědomoval si, že tito obyčejní lidé, kteří tak pozorně naslou­chají jeho slovům, budou muset při plnění svého poslání snášet falešná ob­vinění a často je bude čekat i mučení, věznění a smrt.

BLAZE PRONÁSLEDOVANÝM PRO SPRAVEDLNOST

Řekl: „Blaze těm, kdo jsou pronásledo­váni pro spravedlnost, neboť jejich je království nebeské. Blaze vám, když vás budou tupit a pronásledovat a lživě mluvit proti vám všecko zlé kvůli mně. Radujte se a jásejte, protože máte hoj­nou odměnu v nebesích; stejně proná­sledovali i proroky, kteří byli před vá­mi." (Mt 5,10-12)

Svět si libuje v hříchu a nenávidí spravedlnost, proto nenávidí i Ježíše. Li­dem, kteří odmítají jeho nekonečnou lásku, křesťanství vadí. Kristovo světlo rozptyluje tmu, která přikrývá jejich hříchy a odhaluje potřebu nápravy. Ti, kdo se podřizují působení Ducha svaté­ho, začínají sami se sebou bojovat. Kdo se však nechce vzdát hříchu, brojí pro­ti pravdě a jejím zastáncům.

Tak vzniká napětí a Kristovi násle­dovníci jsou obviňováni jako nepřátelé lidu. Ve skutečnosti je však svět nená­vidí pro jejich vztah k Bohu. Nesou Kris­tovo pohanění. Jdou cestou, kterou šli nejšlechetnější osobnosti světa. Při pronásledování by se tedy neměli poddá­vat zármutku. Měli by mu čelit s rados­tí. Každá zkouška ohněm je očišťuje a připravuje na službu v Božím díle. Kaž­dý zápas má své místo v boji za sprave­dlnost a přispívá k radosti z konečné­ho vítězství. To by měli mít Boží služeb­níci stále na paměti a ze zkoušek víry a trpělivosti by se měli spíš těšit než se jim s hrůzou vyhýbat. Měli by se snažit dostát své povinnosti vůči světu, vždy jednat podle Boží vůle a splnit každý úkol nehledě na to, zda jim hrozí nějaké nebezpečí nebo zda jim jsou lidé příznivě nakloněni.

SŮL A SVĚTLO

Ježíš řekl: „Vy jste sůl země." (Mt 5,13) Neutíkejte ze světa, abyste se vyhnuli pronásledování. Zůstaňte mezi lidmi, aby vůně Boží lásky mohla být jako sůl, která chrání svět před zkázou.

Prostřednictvím lidí, kteří se nechá­vají vést Duchem svatým, se šíří Boží požehnání. Kdyby byli Boží služební­ci na zemi vyhlazeni a Duch svatý od­stoupil od lidí, propadl by svět úplné­mu zpustošení a zkáze, které přináší satanova vláda. Bezbožní si to sice ne­uvědomují, ale za všechna požehnání ve svém životě vděčí přítomnosti Bo­žího lidu, kterým pohrdají a který utla­čují. Pokud jsou však křesťané křes­ťany jen podle jména, podobají se so­li, která ztratila chuť. Nemají na svět dobrý vliv. Vzbuzují mylné představy o Bohu, a působí tak více škody než nevěřící.

„Vy jste světlo světa." (Mt 5,14) Ži­dé si mysleli, že spasení je určeno jen pro jejich národ. Kristus jim však uká­zal, že spása je jako sluneční světlo. Patří celému světu. Náboženství Bible nemá být uzavřeno v deskách knihy či mezi chrámovými zdmi. Nemáme je používat jen příležitostně k vlastnímu prospěchu a potom je zase opatrně odkládat. Biblické náboženství má po­svěcovat náš každodenní život, mělo by se projevovat v práci i ve všech na­šich vztazích k ostatním lidem.

Povaha není vnější záležitostí, člověk si ji nemůže nasadit jako masku. Vyzařuje zevnitř. Pokud chceme druhé lidi přivést na cestu spravedlnosti, musíme mít zásady spravedlnosti zakořeněné ve svém vlastním srdci. Naše vyznání víry může svědčit o jisté náboženské teorii, pravdu však zvěstuje jen zbožnost, která se projevuje v každodenním životě. Zásadovost, posvěcené chování, neochvěj­ná poctivost, činorodost, ochota a dobrý příklad, to vše napomáhá šíření světla ve světě.

PLATNOST ZÁKONA

Ježíš se sice nezabýval podrobným popisem všech přikázání zákona, ale ani v nejmenším nenaznačil, že přišel zru­šit jeho požadavky. Dobře věděl, že špe­hové čekají na každé slovo, které by mohli překroutit a použít pro svůj zá­měr. Znal předsudky svých poslucha­čů, proto se ani slovem nedotkl jejich víry v obřady a nařízení, která jim pře­dal Mojžíš. Vždyť Kristus sám ustanovil mravní i obřadní zákon. Nepřišel pod­kopávat důvěru v to, co sám nařídil. Měl k zákonu i prorokům nesmírnou úctu, a proto se snažil prolomit přehradu tradičních židovských požadavků. Vy­vracel jejich falešné výklady zákona. Úzkostlivě však chránil učedníky před tím, aby se vzdávali životně důležitých pravd, které byly Židům svěřeny.

Farizeové se chlubili tím, jak zacho­vávají zákon, ale o uplatňování jeho zá­sad v každodenním životě věděli tak má­lo, že jim Kristova slova připadala jako rouhání. Když Ježíš odstraňoval nánosy nesmyslů, pod kterými byla pravda po­hřbena, mysleli si, že sahá i na samou pravdu. Šeptali si, že zlehčuje zákon. Ježíš četl jejich myšlenky a odmítl jejich obvinění slovy:

„Nedomnívejte se, že jsem přišel zru­šit Zákon nebo Proroky; nepřišel jsem zrušit, nýbrž naplnit." (Mt 5,17) Jeho posláním bylo obhájit svaté požadavky zákona, a oni jej obvinili z jejich pře­stupování. Pokud by bylo možné Boží zákon změnit nebo zrušit, nebyl by Kristus musel trpět za naše přestoupe­ní. Přišel objasnit vztah zákona k člo­věku a představit jeho požadavky po­slušností ve svém vlastním životě.

Bůh nám dal svá svatá přikázání z lás­ky. Chce nás ochránit před následky přestoupení, a proto nám zjevuje zása­dy spravedlnosti. Zákon je vyjádřením Božího myšlení, a přijmeme-li jej v Kris­tu, stane se součástí našeho myšlení. Bude nás povznášet nad naše přirozené touhy a sklony i nad pokušení, která nás svádějí k hříchu. Bůh si přeje, abychom byli šťastní. Proto nám dává přikázání zákona. Budeme-li je zachovávat, může­me žít v radosti. Při Ježíšově narození andělé zpívali: „Sláva na výsostech Bo­hu a na zemi pokoj mezi lidmi." (L 2,14) Vyhlašovali tak zásady zákona, který Ježíš přišel vyvýšit a oslavit.

Vyhlášením zákona na Sinaji Bůh li­dem zjevil svoji svatost a chtěl, aby si ve srovnání s ní uvědomili svoji hříš­nost. Zákon je měl usvědčovat z hříchu a ukazovat jim, že potřebují Spasitele. To bylo možné jedině tehdy, když Duch svatý vepsal zásady zákona do jejich srdcí. Stejně je tomu i dnes. Kristův ži­vot objasňuje zásady zákona. Duch sva­tý se dotýká lidského srdce a Kristovo světlo zjevuje lidem, že potřebují je­ho očišťující krev a spravedlnost. Zákon i nadále zůstává prostředkem, který nás přivádí ke Kristu, abychom mohli být ospravedlněni vírou. „Hospodinův zákon je dokonalý, udržuje při životě." (Ž19,8)

Ježíš řekl: „Dokud nepomine nebe a země, nepomine jediné písmenko ani jediná čárka ze Zákona, dokud se všech­no nestane." (Mt 5,18) Slunce na obloze i země, kterou obýváme, svědčí o tom, že Boží zákon je neměnný a věčný. Slun­ce a země snad mohou pominout, Boží zásady však přetrvají. „Spíše pomine ne­be a země, než aby padla jediná čárka Zákona." (L 16,17) Systém předobrazů, které představovaly Krista jako Berán­ka Božího, měl být zrušen Kristovou smrtí. Přikázání Desatera jsou však stej­ně neměnná jako Boží trůn.

„Hospodinův zákon je dokonalý" a každé odchýlení se od něho je špat­né. Kristus odsuzuje lidi, kteří nepo­slouchají Boží přikázání a svádí k tomu i druhé. Spasitel svou poslušností obhá­jil požadavky zákona. Dokázal, že člo­věk je schopen Boží zákon zachovávat a ukázal, že poslušností se zdokonaluje povaha. Lidé, kteří žijí podle zákona ja­ko Kristus, potvrzují, že přikázání je „svaté, spravedlivé a dobré" (Ř 7,12). Na druhé straně všichni, kdo přestu­pují Boží přikázání, potvrzují satano­vo obvinění, že zákon je nespravedlivý a není možné jej dodržovat. Tím při­zvukují podvodům nepřítele a zneva­žují Boha. Stávají se dětmi satana, který se jako první vzbouřil proti Božímu zá­konu. Kdyby se dostali do nebe, znovu by tam zasévali neshodu a vzpouru, a ohrožovali tak pokoj ve vesmíru. Člo­věk, který vědomě nedbá byť jen jediné zásady zákona, nevejde do nebeské­ho království.

PRAVÁ SPRAVEDLNOST

Rabíni považovali svoji spravedlnost za vstupenku do nebe. Ježíš ji však pro­hlásil za nedostatečnou a neplatnou. Farizejská spravedlnost byla založena na vnější obřadnosti a teoretické zna­losti pravdy. Rabíni se usilovně snažili zachovávat zákon a tvrdili, že se tak stá­vají svatými. Jejich činy však oddělova­ly spravedlnost od zbožnosti. Důsledně zachovávali obřadní předpisy, ale žili ne­mravně a zkaženě. Jejich takzvaná spra­vedlnost se do nebeského království ni­kdy nemohla dostat.

Největším klamem v Kristově době bylo tvrzení, že ke spravedlnosti stačí jen souhlasit s pravdou. Dějiny lidstva však ukazují, že teoretická znalost prav­dy člověka nezachrání. Nenese ovoce spravedlnosti. Žárlivé střežení teologic­ké pravdy je často provázeno nenávistí ke skutečné pravdě, která se projevuje v životě. Nejtemnější stránky lidských dějin jsou popsány záznamy o zloči­nech, které spáchali náboženští fana­tici. Farizeové se chlubili tím, že jsou potomky Abrahama a že jim patří Boží zjevení. Přesto je tyto přednosti neo­chránily před sobectvím, záští, ziskuchtivostí a hanebným pokrytectvím. Mysleli si, že jsou nejzbožnějšími lidmi na světě, ale jejich takzvaná pravověrnost je vedla k ukřižování Pána slávy.

I v dnešní době hrozí lidem stejné nebezpečí. Mnozí se s naprostou samo­zřejmostí považují za křesťany jen pro­to, že souhlasí s určitými náboženskými názory. Neuvádějí však pravdu do svého života. Neuvěřili jí a nemilují ji. Nepřijali moc ani milost, kterou přijí­mají ti, kdo se nechávají pravdou po­světit. Lidé mohou vyznávat, že věří pravdě, ale pokud je jejich víra nevede k upřímnosti, laskavosti, trpělivosti, sná­šenlivosti a zbožnosti, je pravda pro ně a prostřednictvím jejich vlivu i pro svět prokletím.

Spravedlnost, o které učil Kristus, je podřízení srdce i života zjevené Boží vůli. Hříšný člověk se může stát spravedlivým jedině vírou v Boha a živým spojením s ním. Pravá zbožnost povzná­ší mysl a zušlechťuje život. Vnější pro­jevy zbožnosti potom vyvěrají z křesťa­novy vnitřní čistoty. Bohoslužebné úko­ny nejsou prázdné a nesmyslné jako obřady pokryteckých farizeů.

Ježíš probírá jedno přikázání po dru­hém a vysvětluje hloubku a dosah je­jich požadavků. Neubírá z nich ani je­diné písmenko, ale poukazuje na jejich dalekosáhlý význam. Odhaluje vnější okázalou poslušnost Židů jako osudný omyl. Prohlašuje, že přestoupením Bo­žího zákona je i zlá myšlenka či chtivý pohled. Člověk, který se podílí na se­bemenší nespravedlnosti, porušuje zá­kon a podlamuje svoji mravní sílu. Vraž­da začíná myšlenkou. Ten, kdo ve svém srdci chová nenávist, sestupuje na ces­tu vraha a jeho oběti urážejí Boha.

Židé v sobě pěstovali touhu po od­vetě. Nenáviděli Římany a hrubě jim spílali. Satan se radoval, když viděl, jak se v nich projevují jeho vlastnosti. Byla to příprava na strašné činy, ke kterým je potom svedl. Náboženský život fari­zeů nemohl pohany nadchnout pro zbožnost. Ježíš farizeje varoval, aby ne­klamali sami sebe a nemysleli si, že v srdci se mohou proti svým utiskova­telům bouřit a toužit po pomstě.

Je pravda, že i Kristovi následovníci mohou být oprávněně rozhořčeni. Když vidí, že lidé urážejí Boha, znevažují jeho službu či utlačují nevinného, zmocňu­je se jich spravedlivý hněv. Rozhořčení, které vyvěrá z citlivosti vůči porušová­ní mravních zásad, není hříchem. Avšak lidé, kteří se rozčilují při každé příleži­tosti, otevírají svá srdce satanovi. Chceme-li žít v souladu s nebem, musíme se zbavit veškeré zloby a nepřátelství.

Spasitel zachází ještě dále. Říká: „Přinášíš-li tedy svůj dar na oltář a tam se rozpomeneš, že tvůj bratr má něco pro­ti tobě, nech svůj dar před oltářem a jdi se nejprve smířit se svým bratrem; po­tom teprve přijď a přines svůj dar." (Mt 5,23.24) Mnozí lidé jsou nábožensky vel­mi horliví, a přitom mají se svými bratry nesrovnalosti, které by mohli dát do po­řádku. Bůh vyžaduje, aby pro obnovení dobrých vztahů udělali vše, co je v jejich silách. Dokud tak neučiní, nemůže je­jich službu přijmout. Povinnost křesťa­na v tomto ohledu je zcela zřejmá.

Bůh žehná všem. „Dává svému slun­ci svítit na zlé i dobré a déšť posílá na spravedlivé i nespravedlivé." (Mt5,45) „On je dobrý k nevděčným i zlým." (L 6,35) Vyzývá nás, abychom byli stej­ní jako on. „Milujte své nepřátele a mod­lete se za ty, kdo vás pronásledují, abys­te byli syny nebeského Otce." (Mt 5, 44.45) To jsou zásady zákona, ze kte­rých vyvěrá život.

Bůh vede svůj lid k cíli, jenž přesa­huje všechny naše představy. „Buďte tedy dokonalí, jako je dokonalý váš ne­beský Otec." (Mt 5,48) Tato výzva je zaslíbením. Plán vykoupení předpoklá­dá naše úplné vysvobození ze satano­vy moci. Kristus chrání před hříchem všechny zkroušené. Přišel zmařit ďáb­lovy činy a ustanovil Ducha svatého, aby každému, kdo činí pokání, pomá­hal nehřešit.

Satanovo působení není omluvou pro žádný špatný čin. Pokušitel jásá, když slyší, jak se Kristovi následovníci vymlouvají na své povahové nedostat­ky. Výmluvy totiž vedou k hříchu. Hřích však nemůže být ničím ospravedlněn. Každý, kdo věří v Boha a činí pokání, může získat čistou povahu a žít podle Kristova vzoru.

Ideálem křesťanské povahy je podo­bat se Kristu. Syn člověka byl ve svém životě dokonalý a stejně dokonalí mají být ve svých životech i jeho následov­níci. Ježíš se ve všem podobal svým bratrům. Měl stejné tělo jako my. Poci­ťoval hlad, žízeň i únavu. Sytil se jídlem a osvěžoval spánkem. Nesl úděl člověka, a přece byl neposkvrněným Božím Synem. Byl Bohem v těle. My bychom si měli přivlastnit jeho povahu. O li­dech, kteří v něho věří, Pán říká: „Budu přebývat a procházet se mezi nimi, bu­du jejich Bohem a oni budou mým li­dem." (2 K 6,16)

Kristus je žebříkem z Jákobova snu. Jeho spodní část se opírá o zem a vr­chol dosahuje až k nebeské bráně, na samý práh slávy. Kdyby byl žebřík jen o jedinou příčku kratší a nedotýkal se země, byli bychom ztraceni.

Kristus však za námi přichází, ať jsme kdekoli. Vzal na sebe naši podobu a zví­tězil, abychom se my mohli podobat je­mu a zvítězit. „V těle jako má hříšný člověk" (Ř 8,3) žil bezhříšným životem. Nyní se svým božstvím drží nebeské­ho trůnu a svým lidstvím je s námi. Vy­bízí nás, abychom vírou v něho dosa­hovali slávy Boží povahy. Proto máme být dokonalí, jako je dokonalý náš ne­beský Otec.

Ježíš ukázal, v čem spočívá spravedl­nost, a zdůraznil, že její zdroj je v Bohu. Potom se věnoval běžným záležitos­tem. Řekl, že dobročinnost, modlitby či půst nemají být okázalé a lidé je nema­jí konat pro vlastní chválu. Mají z upřím­ného soucitu přispívat na pomoc pro trpící chudé. V modlitbách mají roz­mlouvat s Bohem. Když se postí, nema­jí chodit se svěšenými hlavami a mys­let jen na sebe. Srdce farizeje je suchá a neúrodná půda, ve které nemůže vzklí­čit ani jediné semínko nebeského živo­ta. Nejlépe slouží Bohu ten, kdo se mu cele poddá. Lidé, kteří žijí ve společen­ství s Bohem, odrážejí jeho povahu, a stávají se tak jeho spolupracovníky.

Upřímná služba bývá bohatě odmě­něna. „Tvůj Otec, který vidí, co je skry­to, ti odplatí." (Mt 6,4) Životem podří­zeným Kristově milosti se přetváří lid­ská povaha. Člověku se postupně vrací původní krása, získává vlastnosti Kris­tovy povahy a začíná odrážet Boží ob­raz. Z tváří lidí, kteří chodí s Bohem a pracují pro něho, vyzařuje pokoj. Šíří kolem sebe atmosféru nebes. Pro ně už Boží království nastalo. Sdílejí Kristovu radost z toho, že mohou být pro svět požehnáním. Mají velkou přednost, pro­tože Mistr je přijal do své služby a svě­řil jim své dílo.

NELZE SLOUŽIT DVĚMA PÁNŮM

„Nikdo nemůže sloužit dvěma pánům." (Mt 6,24) Nemůžeme sloužit Bohu s roz­děleným srdcem. Biblické náboženství není jen jedním z mnoha vlivů, které na nás působí. Jeho vliv má být rozho­dující, má převyšovat a přesahovat všechny ostatní. Nemá být jako kapka barvy, která tu a tam zbarví látku. Musí prostoupit celým životem, jako když se látka ponoří do barevného roztoku a všechna její vlákna se sytě a natrvalo obarví. „Je-li tedy tvé oko čisté, celé tvé tělo bude mít světlo.

„Je-li však tvé oko špatné, celé tvé tělo bude ve tmě." (Mt 6,22.23) Čistota a cílevědomost jsou předpokla­dy pro získání Božího světla. Kdo chce poznat pravdu, musí být ochoten při­jmout vše, co zjevuje. Nesmí v ničem slevit a ustoupit nesprávným názorům. Váhat a být polovičatý ve vztahu k prav­dě znamená volit tmu bludu a satan­ského klamu.

Světské způsoby a zásady spravedl­nosti nepřecházejí jedno do druhého tak plynule jako barvy duhy. Odděluje je silná a zřetelná čára, kterou tam na­kreslil věčný Bůh. Kristova podoba se od podoby satana liší jako polední slun­ce od půlnoční tmy. Kristovými slu­žebníky jsou jen ti, kdo žijí jeho živo­tem. Pokud člověk setrvává v jediném hříchu nebo ve svém životě povoluje jednomu zlozvyku, je zasažena celá je­ho bytost a stává se nástrojem nepra­vosti.

Všichni, kdo se rozhodli sloužit Bohu, se mají odevzdat do jeho péče. Kristus ukázal na nebeské ptactvo a polní květiny, které Bůh stvořil, a vyzval své po­sluchače, aby se nad nimi zamysleli. Řekl: „Což vy nejste o mnoho cennější?" (Mt 6,26) Míra pozornosti, kterou Bůh věnuje svému výtvoru, odpovídá jeho postavení mezi ostatním stvořením. Bůh se stará o malého vrabce i o polní kvě­tiny či trávu na zemi. Liliím dal takovou krásu, že zastiňují i slávu krále Šalo­mouna. Oč více se potom stará o člově­ka, kterého stvořil ke svému obrazu a ke své slávě! Chce, aby se v jeho dětech od­rážela jeho povaha. Stejně jako sluneční paprsky dávají květům rozmanité a jem­né odstíny barev, propůjčuje Bůh člo­věku krásu své povahy.

Každý, kdo se rozhodne pro Kristovo království lásky, spravedlnosti a pokoje a všechno mu podřídí, je spojen s nebe­sy. Patří mu všechna požehnání, která v tomto životě potřebuje. V knize Boží prozřetelnosti má každý z nás svoji strán­ku, je na ní podrobný záznam našeho ži­vota, dokonce i vlasy na hlavě máme se­čteny. Bůh má své děti stále na paměti.

ZÁKLADNÍ PRAVIDLA ŽIVOTA

„Nedělejte si tedy starost o zítřek." (Mt 6,34) Každý den máme následovat Kris­ta. Bůh nám nenabízí pomoc pro zítřek. Nedává svým dětem všechny rady pro jejich cestu životem najednou, byly by z toho zmatené. Říká jim jen to, co jsou schopny si zapamatovat a uskutečnit. Síla a moudrost, kterou od něho dostá­váme, jsou určeny pro naše současné potřeby. „Má-li kdo z vás nedostatek moudrosti," - pro dnešní den - „ať prosí Boha, který dává všem bez výhrad a bez výčitek, a bude mu dána." (Jk 1,5)

„Nesuďte, abyste nebyli souzeni." (Mt 7,1) Nemyslete si, že jste lepší než ostat­ní, a nesuďte je. Neznáte pohnutky jejich jednání, a proto je nemůžete posuzovat. Kritikou vynášíte rozsudek sami nad sebou. Dáváte najevo, že jste na straně satana, žalobce svých bratří. Pán říká: „Sami sebe se ptejte, zda vskutku žijete z víry, sami sebe zkoumejte." (2 K 13,5) To je naším úkolem. „Kdybychom sou­dili sami sebe, nebyli bychom souzeni." (1K 11,31)

Dobrý strom nese dobré ovoce. Když je ovoce nechutné a k ničemu, je strom špatný. Plody života svědčí o stavu srd­ce i o povahových vlastnostech. Dobré skutky nás sice nikdy nemohou spasit, jsou však důkazem víry, která se proje­vuje láskou a očišťuje duši. Věčnou od­měnu nedostaneme za své zásluhy, ale přesto bude úměrná dílu, které jsme z Kristovy milosti vykonali.

Kristus vysvětlil zásady svého krá­lovství a prohlásil je za základní pravi­dla života. Pro zdůraznění ještě uvedl příklad. Řekl: Nestačí, že má slova slyšíte. Musíte je poslouchat a vybudovat na nich svoji povahu. Vaše „já" je jen sypkým pískem. Stavíte-li na lidských teoriích a vynálezech, váš dům se zří­tí. Smetou jej větry pokušení a bouře zkoušek. Avšak zásady, které jsem vám představil, přetrvají. Přijměte mě a stavte na mých slovech. „A tak každý, kdo slyší tato má slova a plní je, bude podo­ben rozvážnému muži, který postavil svůj dům na skále. Tu spadl příval, při­hnaly se vody, zvedla se vichřice, a vrh­ly se na ten dům; ale nepadl, neboť měl základy na skále." (Mt 7,24.25) 

 

Zdroj informací: Touha věků, Bible - český ekumenický překlad, BibleTV, Info-Bible.cz