Letnice

Když se učedníci vrátili z Olivové hory do Jeruzaléma, lidé se na ně dívali a očekávali, že jejich tváře ponesou stopy zármutku, zmatení a porážky; spatřili však jen radost a vítězství. Nyní již učedníci neoplakávali zklamané naděje. Viděli přece zmrtvýchvstalého Spasitele a zaslíbení, které jim dal na rozloučenou, jim ještě znělo v uších.

Řídili se Kristovým příkazem a vyčkávali v Jeruzalémě, dokud se nenaplní Otcovo zaslíbení — dokud nebude vylit Duch svatý. Při tomto čekání však nezaháleli. Písmo nám říká, že „byli stále v chrámě a chválili Boha“ (L 24,53). Také se scházeli, aby v Ježíšově jménu předkládali své prosby Bohu. Věděli, že v nebi u Božího trůnu mají svého Zástupce a Obhájce. V posvátné úctě se skláněli na modlitbách a neustále si opakovali ujištění: „Budete-li o něco prosit Otce ve jménu mém, dá vám to. Až dosud jste o nic neprosili v mém jménu. Proste a dostanete, aby vaše radost byla plná.“ (J 16,23.24) Jejich víra rostla, když si připomínali přesvědčivá slova: „Vždyť Kristus Ježíš, který zemřel a který byl vzkříšen, je na pravici Boží a přimlouvá se za nás!“ (Ř 8,34)

DNY PŘÍPRAVY

Když učedníci čekali na splnění zaslíbení, projevovali upřímnou lítost a pokorně vyznávali svou nevěru. Vzpomínali na slova, která jim Kristus řekl před svou smrtí, a začínali plně chápat jejich význam. Vzájemně si připomínali pravdy, které se jim vytratily z paměti a nyní se jim znovu vybavovaly. Vyčítali si, že Ježíšovi nerozuměli. Znovu se jim před očima promítaly všechny události jeho úžasného života. Když přemýšleli o jeho svatosti, měli pocit, že žádné břemeno není příliš těžké a žádná oběť příliš velká, a i jejich touhou bylo svědčit svým životem o kráse Kristova charakteru. Kdyby mohli uplynulé tři roky prožít ještě jednou, zachovali by se úplně jinak. Kdyby se mohli se svým Učitelem setkat znovu, udělali by všechno pro to, aby poznal, jak hluboce ho milují a jak upřímně litují každého projevu nevěry, jímž ho zarmoutili. Utěšovali se však myšlenkou, že jim odpustil. A rozhodli se, že pokud to jen bude možné, odčiní svou nevěru vyznáním Krista před celým světem.

Učedníci se vytrvale a opravdo vě modlili, aby dokázali jednat s lid mi a promlouvat k nim při každodenních činnostech tak, aby byli hříšníci přiváděni ke Kristu. Odložili všechny neshody a touhu po prvenství, semkli se a vytvořili pravé křesťanské společenství. Čím blíže byli k Bohu, tím více si uvědomovali, jak velké přednosti se jim dostalo, když mohou mít tak těsné spojení s Kristem. Když si vzpomněli, kolikrát ho zarmoutili, protože odmítali nebo nechápali učení, které se jim v jejich zájmu snažil předat, zachvátil je smutek.

Tyto dny přípravy byly dny důkladného sebezpytování. Učedníci si byli vědomi své duchovní bídy a prosili svatého Boha, aby je pomazal a uschopnil k záchraně lidí. Nežádali požehnání jenom pro sebe, ale cítili tíhu zodpovědnosti za spasení druhých. Věděli, že evangelium má být hlásáno světu, a proto žádali o sílu, kterou jim Kristus zaslíbil.

V době patriarchů se působení Ducha svatého často projevovalo pozoruhodným způsobem, nikdy však ve své plnosti. Učedníci poslechli svého Spasitele a nyní pokorně prosili o tento dar. Ježíš podpořil jejich modlitby svou přímluvou v nebi. Požadoval dar Ducha, aby ho mohl vylít na svůj lid.

SESTOUPENÍ DUCHA SVATÉHO

„Když nastal den letnic, byli všichni shromážděni na jednom místě. Náhle se strhl hukot z nebe, jako když se žene prudký vichr, a naplnil celý dům, kde byli.“ (Sk 2,1.2)

Duch sestoupil na čekající a modlící se učedníky v takové hoj nosti, že se dotkl každého člověka. Věčný Bůh se mocně zjevil své cír kvi. Zdálo se, jako by byla ta to síla po celá staletí zadržována a ja ko by se nyní nebe zaradovalo, že v podobě darů Ducha může na církev vylít bohatství Boží milosti. Pod vlivem Ducha se slova lítosti a vyznání mísila s chvalozpěvy za odpuštění hříchů. Ozývala se slova díků a proroctví. Celé nebe se sklánělo, aby spatřilo moudrost jedinečné a nepochopitelné Lásky a vzdalo jí čest. Užaslí apoštolové zvolali: „V tom je láska.“ (1 J 4,10) Pevně se chopili daru, který jim byl udělen. A co následovalo? Meč Ducha vybavený novou nebeskou silou zasazoval údery nevěře. V jednom dni se obrátily tisíce lidí.

„Prospěje vám, abych odešel,“ řekl Kristus svým učedníkům. „Když neodejdu, Přímluvce k vám nepřijde. Odejdu-li, pošlu ho k vám.“ „Jakmile však přijde on, Duch pravdy, uvede vás do veškeré pravdy, neboť nebude mluvit sám ze sebe, ale bude mluvit, co uslyší. A oznámí vám, co má přijít.“ (J 16,7.13)

Kristovo nanebevstoupení bylo znamením toho, že jeho následovníci dostanou slíbené požehnání. Měli na ně vyčkat, než se pustí do svého díla. Když Kristus vstoupil do nebeských bran, byl za chvalozpěvu andělů uveden na trůn. Ihned po skončení tohoto obřadu sestoupil na učedníky v bohatých proudech Duch svatý. Takto byl Kristus skutečně oslaven slávou, kterou měl u Otce již od věčnosti. Vylitím Ducha svatého o letnicích nebe oznámilo, že Kristus se ujal svého úřadu. Jak zaslíbil, seslal svým následovníkům Ducha svatého z nebe na znamení toho, že jako kněz a král převzal veškerou moc na nebi i na zemi a že byl pomazán, aby vládl nad svým lidem.

MLUVENÍ JAZYKY

„A ukázaly se jim jakoby ohnivé jazyky, rozdělily se a na každém z nich spočinul jeden; všichni byli naplněni Duchem svatým a začali ve vytržení mluvit jinými jazyky, jak jim Duch dával promlouvat.“ (Sk 2,3.4) Duch svatý v podobě ohnivých jazyků spočinul na shromážděných. Byl to symbol daru, který učedníci obdrželi a který jim propůjčil schopnost plynule hovořit jazyky, které předtím neznali. Podoba ohně naznačovala, jak horlivě budou apoštolové pracovat a jaká moc bude provázet jejich dílo.

„V Jeruzalémě byli zbožní židé ze všech národů na světě.“ (Sk 2,5) V době rozptýlení žili židé téměř ve všech částech obydleného světa a ve vyhnanství se naučili mluvit různými jazyky. Mnozí z těchto židů pobývali tehdy v Jeruzalémě, protože se chtěli zúčastnit náboženských slavností, které právě probíhaly. Mezi shromážděnými byly zastoupeny všechny známé jazyky. Takové množství jazyků by bylo velkou překážkou pro zvěstování evangelia; proto dal Bůh apoštolům to, čeho se jim nedostávalo, zázračným způsobem. Duch svatý za ně vykonal dílo, které by nedokázali vykonat za celý svůj život. Nyní mohli hlásat pravdy evangelia i v cizích zemích, protože bezchybně hovořili jazyky těch, pro něž pracovali. Tento zázračný dar byl pro svět přesvědčivým důkazem, že jejich pověření nese nebeskou pečeť. Od této chvíle byl jazyk učedníků čistý, jednoduchý a přesný, ať již hovořili svým rodným jazykem, nebo cizí řečí.

„A když se ozval ten zvuk, sešlo se jich mnoho a užasli, protože každý z nich je slyšel mluvit svou vlastní řečí. Byli ohromeni a divili se: ‚Což nejsou všichni, kteří tu mluví, z Galileje? Jak to, že je slyšíme každý ve své rodné řeči?‘“ (Sk 2,6-8)

Kněze a přední muže tento zázračný úkaz rozběsnil, ale neodvážili se dát volný průchod své nenávisti, protože se báli násilností ze strany lidu. Ježíše Nazaretského popravili, ale teď tady stáli jeho učedníci, nevzdělaní galilejští muži, a ve všech jazycích, kterými se tehdy hovořilo, vyprávěli o jeho životě a službě. Kněží se rozhodli, že pro zázračnou moc učedníků najdou nějaký přirozený důvod, a tak tvrdili, že učedníci vypili příliš mnoho nového vína připraveného na slavnost a jsou opilí. Mezi shromážděnými byli prostí lidé, kteří tomuto obvinění uvěřili. Ti rozumnější však věděli, že je to křivé nařčení. Ti, kdo rozuměli cizím jazykům, dosvědčovali, že učedníci je ovládají velmi dobře.

PETROVO KÁZÁNÍ

Petr na obvinění kněží odpověděl, že tento projev je přímým naplněním Jóelova proroctví, v němž je předpovězeno, že taková síla sestoupí na lidi, aby je uschopnila ke zvláštnímu dílu. Řekl: „Muži judští a všichni, kdo bydlíte v Jeruzalémě, toto vám chci oznámit, poslouchejte mě pozorně: Tito lidé nejsou, jak se domníváte, opilí — vždyť je teprve devět hodin ráno. Ale děje se, co bylo řečeno ústy proroka Jóele: ‚A stane se v posledních dnech, praví Bůh, sešlu svého Ducha na všechny lidi, synové vaši a vaše dcery budou mluvit v prorockém vytržení, vaši mládenci budou mít vidění a vaši starci budou mít sny. I na své služebníky a na své služebnice v oněch dnech sešlu svého Ducha, a budou prorokovat.‘“ (Sk 2,14-18)

Petr jasně a mocně svědčil o Kristově smrti a vzkříšení: „Muži izraelští, slyšte tato slova: Ježíše Nazaretského Bůh potvrdil před vašimi zraky mocnými činy, divy a znameními, která mezi vámi skrze něho činil, jak sami víte… Vy jste ho rukou bezbožných přibili na kříž a zabili. Ale Bůh ho vzkřísil; vytrhl jej z bolestí smrti, a smrt ho nemohla udržet ve své moci.“ (Sk 2,22-24)

Ve snaze dokázat své tvrzení se Petr neodvolával na Kristovo učení. Věděl totiž, že předsudky jeho posluchačů jsou tak velké, že hovořit na toto téma by nemělo žádný smysl. Namísto toho mluvil o Davidovi, kterého Židé považovali za jednoho z praotců svého národa: „David o něm praví: ‚Viděl jsem Pána stále před sebou, je mi po pravici, abych nezakolísal; proto se mé srdce zaradovalo a jazyk můj se rozjásal, nadto i tělo mé odpočine v naději, neboť mě nezanecháš v říši smrti a nedopustíš, aby se tvůj Svatý rozpadl v prach…‘

Bratří, o praotci Davidovi vám mohu směle říci, že zemřel a byl pohřben; jeho hrob tu máme až dodnes… Mluvil tedy o vzkříšení Kristově, když řekl, že nezůstane v říši smrti a jeho tělo se nerozpadne v prach. Tohoto Ježíše Bůh vzkřísil a my všichni to můžeme dosvědčit.“ (Sk 2,25-32)

REAKCE LIDU

Jak zajímavá podívaná: Odevšad přicházejí lidé, aby si vyslechli od apoštolů pravdu o Ježíši. Tisknou se jeden na druhého a zaplňují chrám. Jsou zde i kněží a přední mužové. Stále ještě se nenávistně mračí. Jsou plní nesmiřitelné zášti vůči Kristu a na jejich rukou stále ještě ulpívá krev, kterou prolili, když křižovali Spasitele světa. Domnívali se, že apoštolové budou zastrašeni násilím a vraždou; namísto toho se setkávají s nebojácnými muži, kteří plni Ducha a s velkou mocí hlásají, že Ježíš Nazaretský je Bůh. Slyší je, jak směle prohlašují, že ten, koho před nedávnem ponižovali, zesměšňovali, surově bičovali a nakonec ukřižovali, je Pánem života, který je nyní vyvýšen a usedl po Boží pravici.

Někteří z těch, kdo apoštolům naslouchali, se aktivně podíleli na Kristově odsouzení a popravě. Přizvukovali hlučícímu davu, když volal po jeho ukřižování. Když před nimi Ježíš a Barabáš stáli v soudní síni a Pilát se zeptal: „Koho vám mám propustit?“, křičeli: „Toho ne, ale Barabáše!“ (Mt 27,17; J 18,40) Potom jim Pilát vydal Krista se slovy: „Vy sami si ho ukřižujte! Já na něm vinu nenalézám;“ „já nejsem vinen krví toho člověka“ a oni volali: „Krev jeho na nás a na naše děti!“ (J 19,6; Mt 27,24.25)

Nyní se od apoštolů dozvěděli, že ukřižovali Božího Syna. Kněží a přední mužové se třásli. Lidu se zmocnila úzkost a pocit viny. „Byli zasaženi v srd ci a řekli Petrovi i ostatním apoštolům: ‚Co máme dělat, bratří?‘“ (Sk 2,37) Mezi posluchači byli i zbožní, upřímně věřící Židé. Moc, s jakou řeč ník pronášel svá slova, je přesvědčila, že Ježíš byl skutečně Mesiáš.

„Petr jim odpověděl: ‚Obraťte se a každý z vás ať přijme křest ve jménu Ježíše Krista na odpuštění svých hříchů, a dostanete dar Ducha svatého. Neboť to zaslíbení platí vám a vašim dětem i všem daleko široko, které si povolá Pán, náš Bůh.‘“ (Sk 2,38.39)

Lidem, kteří uznali svou vinu, Petr připomněl, že Krista zavrhli jenom proto, že se nechali oklamat kněžími a předními muži. Pokud si k nim dál budou chodit pro rady a budou vyčkávat, až oni uznají Krista, pak se jej sami nikdy neodváží přijmout. Přestože tito vlivní muži předstírali zbožnost, dychtili po pozemském bohatství a světské slávě. Nebyli ochotni přijít ke Kristu a nechat se jím osvítit.

BOHATÁ ÚRODA

Pod vlivem tohoto nebeského světla viděli nyní učedníci nádheru dokonalé pravdy ukryté v těch místech Písma, která jim Kristus vysvětloval. Byl stržen závoj skrývající účel věcí, které nyní ztratily svou platnost, a učedníci zcela jasně pochopili cíl Kristova poslání a podstatu jeho království. Dokázali přesvědčivě hovořit o Spasiteli; a když svým posluchačům objasňovali plán spasení, mnozí z nich uznali svou vinu a uvěřili. Skoncovali s tradicemi a pověrami, které jim vštěpovali kněží, a přijali Ježíšovo učení.

„Ti, kteří přijali jeho slovo, byli pokřtěni a přidalo se k nim toho dne na tři tisíce lidí.“ (Sk 2,41)

Vedoucí představitelé židovského národa se domnívali, že Ježíšovo dílo skončí jeho smrtí; namísto toho se stali svědky úžasných událostí, k nimž došlo o letnicích. Slyšeli, jak učedníci, nadaní doposud nepoznanou silou a mocí, kážou Krista, a viděli, že jejich slova jsou potvrzována znameními a zázraky. V Jeruzalémě, kde se nacházelo těžiště judaismu, tisíce lidí otevřeně vyznávaly svou víru, že Ježíš Nazaretský je Mesiáš.

Učedníci žasli a jásali, když viděli tak bohatou úrodu obrácených. Tuto skvělou žeň nepovažovali za výsledek svého vlastního úsilí; byli si vědomi toho, že jen pokračují v práci jiných lidí. Již od pádu Adama svěřoval Kristus semeno svého slova vyvoleným služebníkům, aby je zasévali do lidských srdcí. I on sám během svého pozemského života rozséval semeno pravdy a zalil je svou krví. Lidé, kteří se obrátili o letnicích, byli plody této setby, úrodou Kristova díla, v němž se projevila moc jeho učení.

Přestože byly argumenty apoštolů jasné a přesvědčivé, samy o sobě by nemohly překonat předsudky, které již odolaly tolika důkazům. Když se však lidského nitra dotkl Duch svatý, Boží moc přesvědčila člověka o jejich správnosti. Slova apoštolů byla jako ostré šípy všemocného Boha. Dokazovala totiž lidem, jak obrovskou vinu nesou, protože zavrhli a ukřižovali Pána slávy.

NEBESKÉ OSVÍCENÍ

Když Kristus vyučoval své učedníky, vedl je k tomu, aby vnímali potřebu Ducha svatého. Pod jeho vlivem v nich dozrály schopnosti, které potřebovali k zahájení svého životního díla. Už nebyli ani hloupí, ani nevzdělaní. Už nebyli jen skupinou nespolupracujících nebo hádajících se individualistů. Už neupínali své naděje k světské velikosti, ale „pobývali svorně v chrámu“ a byli „jedné mysli a jednoho srdce“ (Sk 2,46; 4,32). Neustále přemýšleli o Kristu a chtěli pracovat pro jeho království. Svým smýšlením a svou povahou se podobali svému Učiteli a lidé „poznávali, že jsou to ti, kteří bývali s Ježíšem“ (Sk 4,13).

Letnice přinesli učedníkům nebeské osvícení. Nyní jim byly zjeveny pravdy, které nechápali, dokud byl Kristus ještě mezi nimi. S dosud nepoznanou vírou a jistotou přijímali učení Písma svatého. Již nepochybovali o tom, že Kristus byl Bo ží Syn. Věděli, že byl opravdu Me siášem, přestože přišel v podobě člověka. Důvěra, s jakou vyprávěli svou zkušenost, přesvědčovala svět o tom, že je s nimi Bůh.

Učedníci mohli o Ježíši hovořit s jistotou. Vždyť byl jejich přítelem a starším bratrem. Byli s ním v tak úzkém spojení, jako by seděli vedle něj v nebeském království. Když o něm vydávali svědectví, hovořili s velkým nadšením. Jejich nitro přetékalo tak dokonalou, hlubokou a nevýslovnou laskavostí, že byli ochotni jít až na konec světa a svědčit o Kristově moci. Z celého srdce toužili pokračovat v díle, které Ježíš začal. Uvědomovali si, jak velký dluh mají vůči nebi, a cítili odpovědnost za své dílo. Posíleni darem Ducha svatého a plni nadšení se vydali roz množovat vítězství kříže. Duch je povzbuzoval a promlouval skrze ně. Z jejich tváří vyzařoval Kristův pokoj. Zasvětili své životy jeho službě a celou svou bytostí potvrzovali toto rozhodnutí.

Zdroj informací: Poslové naděje a lásky, Bible - český ekumenickký překlad, BibleTV, Info-Bible.cz