„Málem bys mě přesvědčil…“

Pavel se odvolal k císaři a Festovi nezbylo nic jiného než ho poslat do Říma. Trvalo však nějakou dobu, než se našla vhodná loď. Kromě toho měli spolu s Pavlem odcestovat ještě další vězni a prošetřování jejich případů také oddalovalo odjezd. Tak získal apoštol příležitost hovořit o důvodech své víry nejen s předními cesarejskými muži, ale také s králem Agrippou II., posledním z Herodovců.

„Uplynulo několik dní a do Cesareje přišli král Agrippa a Bereniké, aby pozdravili Festa. Protože se tam zdrželi nějakou dobu, předložil Festus králi Pavlův případ. Řekl: ‚Je zde muž, kterého Félix zanechal ve vazbě. Když jsem přišel do Jeruzaléma, obrátili se na mne velekněží a židovští starší se žalobou proti němu a žádali jeho odsouzení.‘“ (Sk 25,13-15) Pak mu popsal okolnosti, které přiměly vězně k tomu, aby se odvolal k císaři, a vyprávěl králi, jak Pavla nedávno vyslýchal. Uvedl, že Židé proti apoštolovi nevznesli takové obvinění, jaké očekával, ale „měli s ním jen nějaké spory o své náboženství a o nějakého zemřelého Ježíše, o němž Pavel tvrdil, že je živ“ (Sk 25,19).

PŘED AGRIPPOU

Když Festus vylíčil králi celý případ, Agrippa projevil zájem a řekl: „Také já bych rád slyšel toho člověka.“ Místodržitel jeho přání vyhověl a na příští den bylo domluveno setkání. „Na druhý den tedy přišli Agrippa a Bereniké s velkou okázalostí a vstoupili spolu s vysokými důstojníky a předními muži města do přijímací síně. Na Festův rozkaz byl přiveden Pavel.“ (Sk 25,22.23)

Na počest svých hostů se Festus snažil proměnit tuto událost v neobyčejnou podívanou. Drahocenná roucha místodržitele a jeho hostů, meče vojáků a blýskající se zbroj jejich velitelů přispívaly k velkoleposti celého výjevu.

Když se před shromážděnými objevil Pavel, měl stále ještě na rukou pouta. Všichni si mohli všimnout obrovského protikladu: Agrippa a Bereniké měli moc a postavení, a proto jim byl svět nakloněn. Chyběly jim však ty povahové vlastnosti, kterých si cení Bůh. Přestupovali Boží zákon a jejich myšlení i jednání bylo zkažené. Jejich způsob života budil v nebi odpor.

Na zevnějšku starého apoštola, připoutaného řetězem k vojákovi, který ho hlídal, však nebylo nic, co by vedlo svět k tomu, aby mu vzdal hold. Přesto se však o tohoto muže, který zjevně neměl přátele, majetek ani postavení a byl uvězněn pro svou víru v Božího Syna, zajímalo celé nebe a provázeli ho andělé. Kdyby mohli lidé spatřit slávu jen jediného z těchto zářících poslů, královská nádhera a pýcha by vybledly; král i dvořané by padli na zem stejně jako kdysi římské stráže u Kristova hrobu.

Sám Festus představil Pavla shromážděným těmito slovy: „Králi Agrippo a všichni zde přítomní, vidíte toho muže, na něhož si u mne všichni Židé jak v Jeruzalémě, tak zde stěžovali a křičeli, že nesmí zůstat na živu. Já jsem zjistil, že nespáchal nic, zač by zasluhoval smrt. Protože on sám se odvolal k císaři, rozhodl jsem, že ho k němu pošlu. Nemám však nic určitého, co bych o něm císaři napsal. Proto jsem ho dal předvést před vás a zvláště před tebe, králi Agrippo, abyste ho vyslechli a já se dověděl, co mám napsat. Zdá se mi totiž nerozumné poslat vězně a neuvést zároveň obvinění vznesená proti němu.“ (Sk 25,24-27)

Nyní král Agrippa vyzval Pavla, aby se sám vyjádřil. Apoštol se nenechal vyvést z míry třpytivou krásou ani důstojností svých posluchačů. Věděl totiž, jak nepatrnou hodnotu má pomíjivé bohatství a vysoké postavení. Světská okázalost a moc ho nemohly ani na okamžik zastrašit nebo způsobit, že by se přestal ovládat.

PAVLOVA OBHAJOBA

„Pokládám se za šťastného, králi Agrippo,“ prohlásil Pavel, „že se smím dnes před tebou hájit proti všemu, z čeho mě Židé obviňují, zvláště proto, že dobře znáš všecky židovské obyčeje i sporné otázky. Pro sím tedy, abys mě trpělivě vyslechl.“ (Sk 26,2.3)

Potom Pavel vyprávěl, jak se obrátil od tvrdošíjné nevěry na víru v Ježíše Nazaretského, Vykupitele světa. Popsal nebeské vidění, které ho nejprve naplnilo nevýslovnou hrůzou, ale později se stalo zdrojem jeho největší útěchy. V tomto zjevení nebeské slávy spatřil trůn, na kterém seděl Kristus, jímž pohrdal, kterého nenáviděl a jehož následovníky se tehdy snažil zahubit. Od té chvíle se pod vlivem proměňující moci Boží milosti stal z apoštola nový člověk, upřímný a horlivý Ježíšův stoupenec.

Jasně a působivě představil Pavel Agrippovi hlavní události spojené s Kristovým životem na této zemi. Dokazoval, že Mesiáš, o němž hovořila proroctví, se již zjevil v osobě Ježíše Nazaretského. Vysvětloval, že ve Starém zákoně stojí, že Mesiáš bude žít jako člověk mezi lidmi, a že předpovědi Mojžíše a proroků se do nejmenších podrobností naplnily v Ježíšově životě. Svatý Boží Syn snášel potupu a nechal se ukřižovat, aby vykoupil ztracený svět, a potom jako vítěz nad smrtí a hrobem vystoupil do nebe.

Proč by se mělo zdát neuvěřitelné, že Kristus vstal z mrtvých?, ptal se Pavel. Kdysi si také myslel, že to není možné, ale jak by mohl pochybovat o něčem, co sám viděl a slyšel? Před branami Damašku na vlastní oči spatřil ukřižovaného a vzkříšeného Krista, téhož Krista, který se procházel jeruzalémskými ulicemi, zemřel na Golgotě, rozlomil pouta smrti a vystoupil do nebe. Viděl ho a hovořil s ním stejně jako Petr, Jakub, Jan nebo kterýkoli jiný učedník. Ježíšův hlas mu přikázal, aby hlásal evangelium o vzkříšeném Spasiteli. Jak ho tedy mohl neuposlechnout? Proto svědčil v Damašku, Jeruzalémě, v celém Judsku, a dokonce i ve vzdálených zemích o ukřižovaném Ježíši a napomínal lidi všech společenských vrstev, „aby se v pokání obrátili k Bohu a podle toho žili“ (Sk 26,20).

„Z toho důvodu,“ pokračoval Pavel, „se mne Židé zmocnili, když jsem byl v chrámě, a chtěli mě zabít. Ale Bůh mi pomáhal až do dnešního dne, a tak zde stojím jako svědek před velkými i malými. Neříkám nic než to, co předpověděli proroci i Mojžíš: Mesiáš má trpět, jako prvý vstane z mrtvých a bude zvěstovat světlo lidu izraelskému i pohanům.“ (Sk 26,21-23)

AGRIPPA ODMÍTÁ MILOST

Zatímco Pavel vyprávěl své úžasné zkušenosti, všichni přítomní mu naslouchali jako očarovaní. Apoštol hovořil o svém oblíbeném tématu. Nikdo z posluchačů nemohl pochybovat o jeho upřímnosti. Ale uprostřed jeho strhujícího výkladu ho náhle přerušilo Festovo zvolání: „Jsi blázen, Pavle, mnoho vědomostí tě připravuje o rozum!“ (Sk 26,24)

Apoštol odpověděl: „Nejsem blázen, vznešený Feste, nýbrž mluvím slova pravdivá a rozumná. Vždyť král to všechno zná, a proto také k němu mluvím otevřeně. Jsem přesvědčen, že mu nic z toho není neznámo. Vždyť se to neudálo někde v ústraní.“ Potom se obrátil přímo na Agrippu a zeptal se ho: „Věříš, králi Agrippo, prorokům? Vím, že věříš.“ (Sk 26,25-27)

Silně rozrušený Agrippa zapomněl na okamžik na důstojnost svého postavení i na to, kde se nachází. Myslel jen na pravdu, kterou si právě vyslechl; viděl pouze pokorného vězně, který před ním stál jako Boží posel, a spontánně odpověděl: „Málem bys mě přesvědčil, abych se stal křesťanem.“ (Sk 26,28)

Apoštol na to se vší vážností řekl: „Kéž by dal Bůh, aby ses nejen ty, nýbrž i všichni, kdo mě slyší, stali dříve nebo později tím, čím jsem já.“ Přitom zvedl své spoutané ruce a dodal: „Kromě těchto pout.“ (Sk 26,29)

Pouta, jimiž byl svázán apoštol, měli mít ve skutečnosti Festus, Agrip pa a Bereniké. Všichni se dopus tili těžkých zločinů. Toho dne bylo těmto provinilcům nabídnuto spasení skrze Kristovo jméno. Přinejmenším jeden z nich se téměř nechal přesvědčit, aby nabízenou milost a odpuštění přijal. Ale nakonec i Agrippa dar milosti odmítl a zdráhal se vzít na sebe Vykupitelův kříž.

Králova zvědavost byla uspokojena. Povstal, a tím dal znamení, že je shromáždění ukončeno. Když se přítomní rozcházeli, říkali si mezi sebou: „Tento člověk nedělá nic, za co by zasluhoval smrt nebo vězení.“ (Sk 26,31)

Přestože byl Agrippa Žid, nesdílel s farizeji jejich fanatickou horlivost a slepé předsudky. Festovi řekl: Tento člověk „mohl být osvobozen, kdyby se nebyl odvolal k císaři“ (Sk 26,32). Nyní však byl celý případ předán vyššímu soudu a již nepodléhal pravomoci ani Festa, ani Agrippy.

Zdroj informací: Poslové naděje a lásky, Bible - český ekumenickký překlad, BibleTV, Info-Bible.cz