Milovaný učedník

Jan vyniká nad ostatními apoštoly jako „učedník, kterého Ježíš miloval“ (J 21,20). Zdá se, že se těšil Kristovu přátelství ve zvláštní míře a přijímal mnohé projevy Spasitelovy důvěry a lásky. Byl jedním ze tří učedníků, jimž bylo dovoleno stát se svědky Kristovy slávy na hoře proměnění a jeho smrtelného zápasu v Getsemane. Právě do jeho péče svěřil Pán v posledních hodinách svého utrpení na kříži svou matku.

Náklonnost, kterou Spasitel projevoval milovanému učedníkovi, mu Jan ze všech svých sil oplácel nadšenou oddaností. Přilnul ke Kristu stejně, jako se vinná réva upíná k opěrnému sloupku. Navzdory nebezpečí následoval svého Mistra až do soudní síně a zůstal s ním, i když byl na kříži. Jakmile se dozvěděl, že byl Kristus vzkříšen, spěchal k hrobu tak rychle, že ve svém zápalu předstihl i horlivého Petra.

NEDOSTATKY JANOVA CHARAKTERU

Důvěřivá láska a nesobecká odevzdanost, o nichž svědčí Janův život a jeho povaha, jsou pro křesťanskou církev nesmírně cenným ponaučením. Zpočátku se však v charakteru tohoto učedníka projevovaly závažné nedostatky. Byl nejenom pyšný, samolibý a ctižádostivý, ale také prchlivý a nedůtklivý. Jemu a jeho bratrovi proto říkali „synové hromu“ (Mk 3,17). Milovaný učedník byl náladový, pomstychtivý a rád kritizoval. Božský Učitel však věděl, že za všemi těmito chybami se skrývá vřelost, upřímnost a láskyplnost. Ježíš ho káral za jeho sobectví, mařil jeho ctižádost a zkoušel jeho víru. Zároveň mu zjevoval to, po čem toužil — krásu svatosti a proměňující moc lásky.

Janovy povahové nedostatky výrazně vystoupily do popředí při několika příležitostech během jeho společného života se Spasitelem. Kristus jednou vyslal posly do jedné samařské vesnice. Měli jít napřed a požádat její obyvatele, aby pro Ježíše a jeho učedníky připravili občerstvení. Když se však Spasitel blížil k této vesnici, zdálo se, že má v úmyslu ji minout a pokračovat v cestě do Jeruzaléma. To vzbudilo  v Samařanech závist. Nejenže ho nepozvali, aby u nich zůstal, ale neprokázali mu ani ty zdvořilosti, které jinak prokazovali běžným poutníkům. Ježíš nikdy nikomu nevnucuje svou přítomnost a Samařané se připravili o požehnání, které by byli dostali, kdyby ho poprosili, aby byl jejich hostem.

Učedníci věděli, že Kristus chtěl svou přítomností Samařanům požehnat; proto je chladnost, žárlivost a nezdvořilost vůči jejich Mistrovi překvapila a rozhořčila. Nejvíce rozhněvaní byli Jakub a Jan. Způsob, jakým Samařané jednali s jejich Pánem, kterého si tak hluboce vážili, považovali za velkou křivdu, kterou nelze přejít bez okamžitého potrestání. Ve své horlivosti se ptali Ježíše: „Pane, máme přivolat oheň s nebe, aby je zahubil, jako to učinil Eliáš?“ Přitom naráželi na zničení samařských velitelů a jejich vojáků, kteří byli vysláni, aby zajali proroka Elijáše. S překvapením zjistili, že Ježíše jejich slova mrzí. Ještě více však žasli, když uslyšeli jeho pokárání: „Nevíte, jakého jste ducha. Syn člověka nepřišel lidi zahubit, ale zachránit.“ (L 9,54-56)

Ke Kristovu poslání nepatří nutit člověka, aby ho přijal. Naproti tomu satan a lidé, kteří jsou ovládáni jeho duchem, se snaží vyvíjet tlak na svědomí. Ti, kteří se spolčili se zlými anděly, někdy předstírají, že jim jde o spravedlnost, a přitom se snaží vnutit svým bližním své náboženské názory, a tak jim způsobují utrpení. Kristus však vždy projevuje milosrdenství, vždy se snaží získat lidi tím, že jim zjevuje svou lásku. Nestrpí v lidském nitru žádného protivníka a nespokojí se ani s polovičatou službou. Touží po dobrovolné službě a ochotné odevzdanosti, k níž vede člověka láska.

Při jiné příležitosti se Jakub a Jan obrátili prostřednictvím své matky na Ježíše s prosbou, aby směli v jeho království zaujmout nejvyšší a nejčestnější místa. Přestože Kristus tyto mladé učedníky mnohokrát poučil o povaze svého království, stále doufali, že Mesiáš se zmocní trůnu a uplatní svou královskou moc podle lidských přání. Matka, která také toužila, aby byla jejím synům přidělena v Kristově království čestná místa, prosila Ježíše: „Ustanov, aby tito dva moji synové měli místo jeden po tvé pravici a druhý po tvé levici ve tvém království.“ (Mt 20,21)

Spasitel však řekl: „Nevíte, oč žádáte. Můžete pít kalich, který já piji, nebo být pokřtěni křtem, kterým já jsem křtěn?“ Ačkoli si vzpomněli na jeho tajemná slova o zkouškách a utrpení, které ho čekají, sebejistě odpověděli: „Můžeme.“ (Mk 10,38.39) Pokládali by za nejvyšší čest, kdyby mohli prokázat svou oddanost tím, že by se svým Pánem sdíleli vše, co ho potká.

„Kalich, který já piji, budete pít a křtem, kterým já jsem křtěn, budete pokřtěni,“ prohlásil Kristus (Mk 10,39). Nečekal ho trůn, ale kříž a jeho společníky měli být dva zločinci — jeden po jeho pravici a druhý po jeho levici. Ale i Jakub a Jan se měli stát účastníky utrpení svého Pána. Jeden z nich měl zahynout rychlou smrtí mečem a druhý měl nejdéle ze všech učedníků sloužit svému Mistru a sdílet s ním potupu a pronásledování. Ježíš pokračoval: „Ale udělovat místa po mé pravici či levici není má věc; ta místa patří těm, jimž je připravil můj Otec.“ (Mt 20,23)

Ježíš věděl, jaké pohnutky vedly oba učedníky k této žádosti, a proto je pokáral za jejich pýchu a ctižádost slovy: „Vládcové panují nad národy a velicí je utlačují. Ne tak bude mezi vámi: kdo se mezi vámi chce stát velkým, buď vaším služebníkem; a kdo chce být mezi vámi první, buď vaším otrokem. Tak jako Syn člověka nepřišel, aby si dal sloužit, ale aby sloužil a dal svůj život jako výkupné za mnohé.“ (Mt 20,25-28)

V Božím království se čestná místa nezískávají protekcí. Nelze si je zasloužit ani nejsou udělována svévolně. Jsou důsledkem povahy. Koruna a trůn jsou znamení splněného předpokladu — znamení vítězství nad sebou samým skrze milost našeho Pána Ježíše Krista.

Po dlouhé době, když Jan začal Krista chápat, protože podobně jako on procházel utrpením, zjevil mu Pán Ježíš, za jakých podmínek získává člověk podíl na jeho království. „Kdo zvítězí,“ řekl Kristus, „tomu dám usednout se mnou na trůn, tak jako já jsem zvítězil a usedl s Otcem na jeho trůn“ (Zj 3,21). Nejblíže Kristu bude stát ten, kdo si osvojil nejvíce jeho obětavé lásky — lásky, která „se nevychloubá a není domýšlivá…, nehledá svůj prospěch, nedá se vydráždit, nepočítá křivdy“ (1 K 13,4.5). Tato láska vede učedníky, stejně jako vedla našeho Pána, aby se všeho vzdali, aby žili, pracovali, a dokonce i obětovali své životy pro záchranu lidstva.

Jindy — bylo to na počátku jejich působení v Božím díle — se zase Jakub a Jan setkali s člověkem, který v Ježíšově jménu vyháněl démony, přestože nepatřil k uznávaným Kristovým následovníkům. Oba učedníci mu zakázali, aby to dělal, a mysleli si, že jednají správně. Když však tuto záležitost předložili Kristu, pokáral je: „Nebraňte mu! Žádný, kdo učiní mocný čin v mém jménu, nemůže mi hned nato zlořečit.“ (Mk 9,39) Učedníci neměli zavrhovat nikoho, kdo jakýmkoli způsobem projevoval přátelství vůči Kristu. Neměli být ani úzkoprsí, ani povýšení, ale měli projevovat stejně velkorysé porozumění, s nímž se setkali u svého Mistra. Jakub a Jan se domnívali, že když brání tomuto muži v působení, hájí tím čest svého Pána. Nyní si však uvědomili, že si tak počínali ze žárlivosti. Uznali svou chybu a přijali napomenutí.

VLIV BOŽÍ LÁSKY

Kristovo učení o tom, že mírnost, pokora a láska jsou nezbytnými předpoklady růstu v milosti a způsobilosti ke službě, bylo pro Jana nejcennější. Všechny rady si pečlivě vštěpoval do paměti a neustále se snažil žít podle božského vzoru. Začínal chápat, že Kristova sláva nespočívá ve světské okázalosti a moci, v něž ho druzí naučili doufat. Uvědomoval si, že se jedná o „slávu, jakou má od Otce jednorozený Syn, plný milosti a pravdy“ (J 1,14).

Janova hluboká a vřelá náklonnost k Mistrovi nebyla důvodem, proč ho Kristus miloval, ale byla důsledkem Ježíšovy lásky. Jan toužil být jako Ježíš a pod proměňujícím vlivem jeho lásky se stal mírným a pokorným. Jeho vlastní „já“ se skrylo v Kristu. Jan se více než kterýkoli z učedníků podřídil moci onoho úžasného života. Vyznává: „Ten život byl zjeven, my jsme jej viděli.“ „Z jeho plnosti jsme byli obdarováni my všichni milostí za milostí.“ (1 J 1,2; J 1,16) Jan znal Spasitele, protože s ním měl osobní zkušenosti. Mistrova ponaučení se mu hluboce vryla do paměti. Když svědčil o Spasitelově milosti, láska, jíž byl naplněn, dodávala jeho prostým slovům moc.

Jan hluboce miloval Krista, a proto neustále toužil být v jeho blízkosti. Spasitel měl rád všech dvanáct učedníků, ale žádný z nich nebyl tak vnímavý jako Jan. Byl mladší než ostatní a otevřel se Ježíši s důvěřivostí dítěte. Tak rozuměl Kristu stále více a Spasitel skrze něj sdělil lidem svá nejhlubší duchovní ponaučení.

Ježíš miluje každého, kdo správně představuje Otce, a Jan dokázal o Otcově lásce hovořit jako žádný jiný z učedníků. Sděloval svým bližním to, co cítil ve svém nitru, a v jeho povaze se projevovaly Boží vlastnosti. V jeho tváři byla patrná Boží sláva. Stejně jako z Kristovy tváře i z jeho obličeje vyzařovala krása svatosti, která ho proměnila. S úctou a láskou hleděl na Spasitele, dokud neměl jen jedno přání — podobat se Kristu a žít ve společenství s ním — a dokud se v jeho povaze neodrážela povaha Mistra.

„Hleďte,“ napsal, „jak velikou lásku nám Otec daroval: byli jsme nazváni dětmi Božími… Milovaní, nyní jsme děti Boží; a ještě nevyšlo najevo, co budeme! Víme však, až se zjeví, že mu budeme podobni, protože ho spatříme takového, jaký jest.“ (1 J 3,1.2)

Zdroj informací: Poslové naděje a lásky, Bible - český ekumenickký překlad, BibleTV, Info-Bible.cz