Na vnějším nádvoří

Na vnějším nádvoří chrámu promluvil Ježíš k Řekům. Toto setkání bylo provázeno další mimořádnou událostí.

„Někteří z poutníků, kteří se přišli o svátcích klanět Bohu, byli Řekové. Ti přistoupili k Filipovi, který byl z Betsaidy v Galileji, a prosili ho: 'Pane, rádi by­chom viděli Ježíše.' Filip šel a řekl to Ondřejovi, Ondřej a Filip to šli říci Ježí­šovi." (J 12,20-22)

Tehdy se zdálo, že Kristovo dílo utr­pělo těžkou porážku. Ježíš sice zvítězil ve sporu s kněžími a farizeji, ale bylo zřejmé, že jej jako Mesiáše nikdy neuznají. Nadešla doba konečného rozloučení. Učedníci viděli celou situaci beznadějně. Kristovo dílo však spělo ke svému naplnění. Již brzy mělo dojít k události, která bude mít dalekosáhlý význam nejen pro židovsky národ, ale pro celý svět. Když Kristus slyšel dychti­vou prosbu: „Rádi bychom viděli Ježí­še," která jako by odrážela toužebné volání světa, rozzářila se mu tvář a řekl: „Přišla hodina, aby byl oslaven Syn člo­věka." (J 12,23) V žádosti Řeků viděl předzvěst ovoce, které přinese jeho velká oběť.

Tito muži ze Západu přišli za Spa­sitelem na sklonku jeho života, podobně jako k němu na počátku přišli mudrci z Východu. V době Kristova narození byli Židé natolik zabráni do svých cti­žádostivých plánů, že jeho příchod nezaznamenali. Mudrci z pohanské země se přišli poklonit Spasiteli k jeslím a při­nesli mu své dary. Podobně jej přišli na­vštívit i Řekové, kteří se stali představite­li všech národů, kmenů a ras světa. Stej­ně budou ve všech dobách přicházet lidé všech zemí i ke Spasitelovu kříži. A potom „mnozí od východu i západu přijdou a budou stolovat s Abrahamem, Izákem a Jákobem v království nebes­kém" (Mt 8,11).

Řekové slyšeli o Kristově vítězoslavném vjezdu do Jeruzaléma. Někteří li­dé rozšiřovali zprávy o tom, že Ježíš vy­hnal kněze a přední muže z chrámu a sám se chystá usednout na Davidův trůn a vládnout jako král Izraele. Řeko­vé chtěli poznat pravdu o jeho poslání. „Rádi bychom viděli Ježíše," řekli. Jejich přání se splnilo. Učedníci vyhledali Je­žíše, který byl právě v té části chrámu, kam smějí vstoupit jen Židé, a řekli mu o prosbě Řeků. Ježíš vyšel na vnější ná­dvoří, aby se s nimi mohl setkat.

Nadešla hodina Kristova oslavení. Stál ve stínu kříže a přání Řeků pro ně­ho bylo příslibem, že oběť, kterou má podstoupit, přivede mnoho lidí k Bo­hu. Uvědomoval si, že Řekové jej zane­dlouho uvidí v situaci, kterou by si ani ve snu nedokázali představit. Spatří jej vedle Barabáše, zloděje a vraha, který bude propuštěn místo Božího Syna. Uslyší rozhodnutí lidu ovlivněné knězi a předními muži. Na otázku: „Co tedy mám učinit s Ježíšem zvaným Mesiáš?" dav odpoví: „Ukřižovat!" (Mt 27,22) Kris­tus věděl, že obětí za hříchy lidstva bu­de jeho království dovršeno a rozšíří se po celém světě. On bude působit jako Obnovitel a jeho duch zvítězí. Na chví­li se zahleděl do budoucnosti a slyšel hlasy, které se ozývaly po celé zemi: „Hle, beránek Boží, který snímá hřích světa." (J 1,29) Cizinci pro něho byli předzvěstí veliké žně. Až padne dělící zeď mezi Židy a pohany, lidé všech ná­rodů, jazyků a ras uslyší poselství spá­sy. Toto očekávání a naději vyjadřují slova: „Přišla hodina, aby byl oslaven Syn člověka." (J 12,23) Kristus však ni­kdy nezapomněl, co bude tomuto osla­vení předcházet. Obrácení pohanů na­stane až po jeho blížící se smrti. Svět může být zachráněn jedině jeho smrtí. Tak jako pšeničné zrno musí i Syn člo­věka zemřít a být pochován. Znovu však povstane k životu.

PODOBENSTVÍ O ZRNU

Ježíš chtěl, aby mu učedníci rozuměli, a proto jim odhaloval budoucnost na příkladech z přírody. Jeho poslání mů­že přinést pravý užitek jen tehdy, když on sám zemře. Řekl jim: „Amen, amen, pravím vám, jestliže pšeničné zrno ne­padne do země a nezemře, zůstane samo. Zemře-li však, vydá mnohý užitek." (J 12,24) Když se pšeničné zrno dostane do země a zemře, vyklíčí a přinese úro­du. Podobně i Kristova smrt měla při­nést ovoce pro Boží království. Stejně jako v rostlinné říši měl být i mezi lidmi život výsledkem Kristovy smrti.

Zemědělci tento příklad důvěrně znají. Každoročně zabezpečují dosta­tek obilí tím, že zdánlivě ničí nejlepší část úrody. Na nějakou dobu ji musí přikrýt zemí a svěřit do Boží péče. Po čase se objeví stéblo, potom klas a v kla­su nakonec i zrno. K tomuto zázraku by však nemohlo dojít, kdyby zrno ne­bylo pohřbeno, ukryto v zemi a zdánli­vě ztraceno.

Zrno pohřbené do země přináší úro­du, a ta se opět zasévá. Užitek se náso­bí. Stejně i Kristova smrt na kříži nese ovoce pro věčný život. Rozjímání o jeho oběti bude slávou lidí, kteří díky ní bu­dou žít navěky.

Pšeničné zrno, které si zachová svůj život, nemůže přinést žádné plody. Zů­stává samo. Kdyby byl Kristus chtěl, mohl se před smrtí zachránit. I on by však zůstal sám. Nemohl by k Bohu ni­koho přivést. Jedině obětováním vlast­ního života mohl darovat život lidem. Jen tím, že zemřel a byl pochován, se stal zrnem a přinesl Bohu bohatou úro­du - obrovské zástupy vykoupených všech národů, ras a jazyků.

Spasitel spojil tuto pravdu s pouče­ním. Zdůraznil, že je nutné se obětovat. Chtěl, abychom si jeho slova vzali k srd­ci: „Kdo miluje svůj život, ztratí jej; kdo nenávidí svůj život v tomto světě, uchrá­ní jej pro život věčný." (J 12,25) Kaž­dý, kdo chce nést ovoce v Kristově díle, musí nejprve zemřít, obětovat svůj život potřebám světa. Musí se zbavit se­belásky a sobectví. Zákon sebeobětová­ní je zákonem sebezáchovy. Hospodář si zajišťuje dostatek obilí tím, že jej roz­hazuje. Tak je tomu i v lidském životě. Dávat znamená žít. Život si zachová jen ten, kdo jej věnuje službě Bohu a lidem. Ti, kdo obětují svůj život pro Krista, jej získají pro věčnost.

Život člověka, který žije jen sám pro sebe, je jako snědené zrno. Zmizí, ale nepřinese žádný užitek. Člověk může hromadit, co se mu zlíbí, žít si, jak chce, může si přemýšlet, plánovat, ale jeho život uběhne a nemá nic. Kdo žije sám pro sebe, zákonitě sám sebe ničí.

Ježíš řekl: „Kdo mně chce sloužit, ať mě následuje, a kde jsem já, tam bude i můj služebník. Kdo mně slouží, dojde cti od Otce." (J 12,26) Každý, kdo nese s Kristem kříž a obětuje se, bude mít podíl na jeho slávě. Kristus se ve svém utrpení a ponížení radoval z toho, že spolu s ním budou oslaveni i jeho učed­níci. Oni jsou ovocem jeho oběti. Odměnou je mu skutečnost, že v nich půso­bí jeho povaha a jeho duch. Navěky se z ní bude radovat. A jeho následovníci se budou těšit spolu s ním, když uvidí, jak se ovoce jejich práce a jejich oběti odráží v srdcích a životech dalších lidí. Spolupracují s Kristem a Otec je odmě­ní, jako odměňuje svého Syna.

Zpráva o příchodu Řeků, která na­značovala obrácení pohanů, připomně­la Ježíši celé jeho poslání. V mysli se mu promítlo dílo vykoupení od chvíle, kdy bylo plánováno v nebi, až k jeho blížící se smrti. Božího Syna jako by za­halil tajemný mrak. I lidé kolem něho cítili tíhu, která na něho padla. Ježíš ti­še seděl ponořen do svých myšlenek. Potom přerušil ticho a smutně řekl: „Ny­ní je má duše sevřena úzkostí. Mám snad říci: 'Otče, zachraň mě od této ho­diny?'" (J 12,27) Kristus již v duchu pře­dem pil z kalicha hořkosti. Jako člověk se děsil chvíle, kdy bude opuštěn, kdy od něho podle všeho zdání odstoupí dokonce i Bůh, kdy se všichni budou domnívat, že je raněný a ztrápený od Bo­ha. Děsil se veřejné potupy, chvíle, kdy s ním budou zacházet jako s nejhorším zločincem a bude muset podstoupit ha­nebnou a ponižující smrt. Ježíš věděl, že jej čeká zápas s temnými mocnostmi, uvědomoval si strašlivou tíhu lidského přestoupení. Znal velikost Božího hně­vu, který plál proti hříchu. To vše jej tís­nilo a jeho tvář byla smrtelně bledá.

OTEC A SYN

Potom se zcela podřídil Otcově vůli. Řekl: „Vždyť pro tuto hodinu jsem při­šel. Otče, oslav své jméno!" (J 12,27.28) Jen Kristova smrt mohla svrhnout sa­tanovu vládu. Jedině díky ní mohl být člověk vykoupen a Bůh oslaven. Ježíš podstoupil smrtelný zápas, obětoval se. Majestát nebes dobrovolně trpěl za hří­chy světa. „Otče, oslav své jméno," řekl. A z oblaku nad jeho hlavou zazněla od­pověď: „Oslavil jsem a ještě oslavím." (J 12,28) Kristus oslavoval Boha celým svým životem, od narození až do chví­le, kdy pronesl tato slova. I v nadcháze­jící zkoušce měl svým božsko-lidským utrpením oslavit Otcovo jméno.

Když promluvil, zazářilo z oblaku světlo a obklopilo ho jako ohnivá zeď tvořená z rukou Nekonečné moci. Lidé užasli. Nikdo se neodvážil promluvit. Všichni mlčky a se zatajeným dechem hleděli na Ježíše. Když Otcovo svědec­tví doznělo, oblak se zvedl a rozplynul. Zjevné spojení mezi Otcem a Synem bylo na čas přerušeno.

„Zástup, který tam stál a slyšel to, ří­kal, že zahřmělo. Jiní tvrdili: 'Anděl k ně­mu promluvil.'" (J 12,29) Řekové však viděli oblak, slyšeli hlas, pochopili jeho význam a poznali v Kristu zjeveného Božího Posla.

Boží hlas zazněl při Ježíšově křtu na počátku jeho služby a potom znovu při jeho proměnění na hoře. Nyní v závěru jeho díla se ozval potřetí a za zvláštních okolností jej slyšel velký zástup lidí. Ježíš právě pronesl závažnou pravdu o sku­tečném stavu Židů. Naposledy je varo­val a předpověděl jejich zkázu. Bůh se svou pečetí znovu přiznal k dílu svého Syna. Uznal toho, koho Izrael zavrhl. Je­žíš řekl: „Tento hlas se neozval kvůli mně, ale kvůli vám." (J 12,30) Byl to hlavní důkaz o jeho mesiášství, zname­ní od Otce, které potvrzovalo, že Ježíš mluví pravdu a že je Božím Synem.

„PŘITÁHNU VŠECHNY K SOBĚ"

Potom Kristus prohlásil: „'Nyní je soud nad tímto světem, nyní bude vládce to­hoto světa vyvržen ven. A já, až budu vyvýšen ze země, přitáhnu všecky k so­bě.' To řekl, aby naznačil, jakou smrtí má zemřít." (J 12,31-33) Přišla rozho­dující chvíle pro celý svět. Pokud se stanu obětním beránkem za hříchy lidí, bude svět zachráněn. Satan ztratí svoji moc nad lidmi. Zničený Boží obraz v člověku bude zase obnoven a věřící svatí nakonec zdědí nebeský domov. To vše přinese Kristova smrt. Spasitel si v du­chu představil vítězný okamžik. Viděl kříž, děsivý a potupný nástroj v celé je­ho hrůze, byl však ozářený slávou.

Dílo vykoupení ale není jediným ovo­cem kříže. Vesmír se přesvědčil o Boží lásce. Kníže tohoto světa je vyvržen ven. Obvinění, která satan vznášel pro­ti Bohu a nebesům, jsou navždy vyvrá­cena. Andělé i lidé jsou přitahováni k Vykupiteli, který řekl: „A já, až budu vyvýšen ze země, přitáhnu všecky k so­bě." (J 12,32)

Když Kristus takto mluvil, stálo ko­lem něho mnoho lidí a jeden z nich poznamenal: „'My jsme slyšeli ze Záko­na, že Mesiáš má zůstat na věky; jak ty můžeš říkat, že Syn člověka musí být vyvýšen? Kdo je ten Syn člověka?' Ježíš jim řekl: 'Ještě jen na malou chvíli je světlo mezi vámi. Dokud máte světlo, ne­ustávejte v cestě, aby vás nepřekvapila tma; kdo chodí ve tmě, neví, kam jde. Do­kud máte světlo, věřte ve světlo, abyste se stali syny světla.'" (J 12,34-36)

„Ač před nimi učinil taková zname­ní, nevěřili v něho." (J 12,37) Jednou se zeptali Spasitele: „Jaké znamení učiníš, abychom je viděli a uvěřili ti?" (J 6,30) Ježíš již vykonal mnoho zázraků, ale oni před nimi zatvrzele zavírali oči. Nyní promluvil sám Otec, nemohli už žádat žádná další znamení, a přece nechtěli uvěřit.

„Přesto v něho uvěřili i mnozí z před­ních mužů, ale kvůli farizeům se k ně­mu nepřiznávali, aby nebyli vyloučeni ze synagogy." (J 12,42) Lidská chvála jim byla milejší než Boží. Raději zapřeli Krista a odmítli dar věčného života, než by se vystavili posměchu a hanbě. Od té doby se tak zachovalo již mnoho lidí. Právě na ně se vztahuje Spasitelovo varování: „Kdo miluje svůj život, ztratí jej." (J 12,25) Ježíš řekl: „Kdo mě od­mítá a nepřijímá moje slova, má, kdo by jej soudil: Slovo, které jsem mluvil, to jej bude soudit v poslední den." (J 12,48)

Běda těm, kdo nepoznali den svého navštívení! Kristus pomalu a s lítostí na­vždy opouštěl posvátné nádvoří chrá­mu.

Zdroj informací: Touha věků, Bible - český ekumenický překlad, BibleTV, Info-Bible.cz