Narození Pána Ježíše

Betlémská událost je věčným zdrojem úvah. Jako každé narození, byl i Ježíšův příchod na svět radostnou událostí.

Král slávy se snížil a vzal na sebe lidskou podobu. Žil na zemi v drsných a odstrašujících podmínkách. Jeho sláva byla zahalena, aby vznešený vzhled neupoutával příliš mnoho pozornosti. Vyhýbal se veškeré okázalosti. Bohatství, světská sláva či uznání nikdy nemůže zachránit člověka před smrtí. Ježíš nechtěl, aby k němu lidi přivádělo něco pozemského. Přál si, aby je přitahovala krása nebeské pravdy. V proroctvích bylo dávno před jeho příchodem zapsáno, jaký bude, a on chtěl, aby ho lidé přijímali na základě svědectví Božího slova.

Andělé žasli nad obdivuhodným plánem vykoupení. Byli zvědaví, jak vyvolený lid přijme Božího Syna v lidské podobě. Ostatní národy věřily bájím a uctívaly nepravé bohy. Andělé však navštívili zemi vyvoleného lidu, kde se zjevila Boží sláva a kde svítilo prorocké světlo. Nepozorovaně vešli do Jeruzaléma k ustanoveným vykladačům Písma, k služebníkům Božího domu. Kněz Zachariáš, který sloužil před oltářem, se již o blízkosti Kristova příchodu dozvěděl. Mesiášův předchůdce se už narodil. Jeho poslání bylo potvrzeno zázrakem a proroctvím. Zprávy o jeho narození a o zvláštním významu jeho poslání se rozšířily široko daleko. Jeruzalém se však na uvítání Vykupitele nijak nepřipravoval.

Nebeští poslové s údivem sledovali lhostejnost vyvoleného lidu, jehož posláním bylo přinášet světu světlo Boží pravdy. Židovský národ se měl stát svědkem toho, že se Kristus narodí jako potomek Abrahama a z rodu Davida. Židé však nepoznali, že jeho příchod je již přede dveřmi. V chrámu se každé ráno a každý večer konaly obětní obřady, které ukazovaly na Božího Beránka, ale ani zde se na setkání s ním nikdo nepřipravoval. Kněží a učitelé národa zřejmě netušili, že v nejbližší době dojde k nejvýznamnější události v dějinách světa. Stále opakovali své bezduché modlitby a předváděli se při okázalých bohoslužbách. Honili se za bohatstvím a světskou slávou, a na zjevení Mesiáše nebyli vůbec připraveni. Netečnost vládla v celé izraelské zemi. Radost, která naplňovala nebe, se sobeckých srdcí plných přízemních zájmů ani nedotkla. Jen několik lidí toužilo spatřit Neviditelného. Právě k nim směřovalo nebeské poselství.

SVĚTLO NAD BETLÉMEM

Andělé provázeli Josefa a Marii na jejich cestě z rodného Nazareta do Davidova města. Výnos císařského Říma o sčítání lidu v celé rozlehlé říši se týkal i obyvatel galilejských pahorků. Stejně jako byl dávno předtím povolán na trůn světové říše Kýros, aby osvobodil zajatý Boží lid, stal se i císař Augustus nástrojem k uskutečnění Božího záměru. Na základě jeho výnosu se Ježíšova matka dostala do Betléma. Pocházela z Davidova rodu a Davidův Syn se musel narodit v Davidově městě. Z Betléma, řekl prorok, „vzejde ten, jenž bude vládcem v Izraeli, jehož původ je odpradávna, ode dnů věčných" (Mi 5,2). Josefa a Marii však ve městě jejich královských předků nikdo nepoznává. Jsou unavení a nemají střechu nad hlavou. Procházejí dlouhou úzkou ulicí od městské brány až k východnímu okraji města a marně hledají, kde by mohli přenocovat. V přeplněném hostinci pro ně není místo. Nakonec najdou útočiště v obyčejné stáji pro dobytek. Tam se narodí Spasitel světa.

Lidé o tom ještě nevědí, ale nebesa se radují. Nebeské bytosti se stále více a s láskou zajímají o dění na zemi. Celý svět září světlem Spasitelovy přítomnosti. Nad betlémskými kopci se shromáždily nesčetné zástupy andělů. Čekají, až budou moci oznámit radostnou zprávu světu. Kdyby byli představitelé izraelského národa věrni svému poslání, nemuseli zůstat stranou. I oni se mohli radovat a zvěstovat Ježíšovo narození.

Bůh řekl: „Já vyleji vody v místa zprahlá žízní, bystřiny na suchou zemi." (Iz 44,3) „Ve tmách vzchází přímým světlo." (Ž 112,4) Lidé, kteří hledají světlo a s radostí je přijímají, budou osvíceni.

Byla noc. Na místech, kde kdysi mladý David pásl ovce, hlídali pastýři svá stáda. Rozmlouvali o zaslíbeném Spasiteli a modlili se, aby Král již přišel a usedl na Davidův trůn. „Náhle při nich stál anděl Páně a sláva Páně se rozzářila kolem nich. Zmocnila se jich veliká bázeň. Anděl jim řekl: 'Nebojte se, hle, zvěstuji vám velikou radost, která bude pro všechen lid. Dnes se vám narodil Spasitel, Kristus Pán, v městě Davidově.'" (L 2,9-11)

Při těchto slovech naplnila pastýře vidina slávy. Vysvoboditel Izraele přišel! Všichni jeho příchod spojovali s mocí, povýšením a vítězstvím. Anděl je však musel připravit na to, aby poznali Spasitele i v chudobě a ponížení. Proto jim řekl: „Toto vám bude znamením: Naleznete děťátko v plenkách, položené do jeslí." (L 2,12)

Nebeský posel rozptýlil jejich obavy. Řekl jim, jak Ježíše najdou. S porozuměním pro jejich lidskou slabost jim poskytl čas, aby mohli snést božskou záři. Potom už ale radost a sláva nemohly zůstat skryty. Celou planinu ozářilo světlo Božích zástupů. Země ztichla a nebe se zaposlouchalo do písně:

„Sláva na výsostech Bohu
a na zemi pokoj mezi lidmi"
                       (L 2,14)

Kdyby tak lidé mohli tuto píseň slyšet i dnes! Vždyť její poselství bude znít po celé zemi až do konce času. Až Ježíš podruhé přijde na naši zem, její slova i melodie se znovu rozezní. Bude slyšet zpěv ohromného zástupu jako hukot množství vod: „Haleluja, ujal se vlády Pán Bůh náš všemohoucí." (Zj 19,6)

Když andělé zmizeli, světlo zhaslo a na betlémské pahorky se zase snesla tma. Pastýřům však navždy zůstal v paměti nejzářivější obraz, jaký kdy lidské oči viděly. „Jakmile andělé od nich odešli do nebe, řekli si pastýři: 'Pojďme až do Betléma a podívejme se na to, co se tam stalo, jak nám Pán oznámil.' Spěchali tam a nalezli Marii a Josefa i to děťátko položené do jeslí." (L 2,15.16)

Odešli s velkou radostí a všude pak vyprávěli o tom, co viděli a slyšeli. „Všichni, kdo to uslyšeli, užasli nad tím, co jim pastýři vyprávěli. Ale Maria to všechno v mysli zachovávala a rozvažovala o tom. Pastýři se pak navrátili oslavujíce a chválíce Boha." (L 2,18-20)

Nebe a země nejsou dnes od sebe dál, než byly v době, kdy pastýři slyšeli zpěv andělů. Bůh má dnes o lidstvo stejný zájem, jako měl v době, kdy se obyčejní lidé v poledne setkávali s anděly, kdy na polích a vinicích rozmlouvali s nebeskými posly. I pro nás může být nebe v každodenním životě velmi blízké. Nebeští andělé provázejí kroky všech, kdo kráčejí cestou Božích přikázání.

Betlémská událost je věčným zdrojem úvah. Je v ní skryta „hloubka Božího bohatství, jeho moudrosti i vědění" (Ř 11,33). Obdivujeme Spasitelovu oběť. Vždyť vyměnil nebeský trůn za jesle a společnost oddaných andělů za zvířata v chlévě. Jeho postoj je výtkou lidské pýše a nadutosti. A to vše byl jen počátek jeho ponížení. Pro Božího Syna by bylo téměř nekonečně pokořující už to, kdyby byl na sebe vzal lidskou podobu v době, kdy byl Adam ještě v ráji a bez hříchu. Ježíš však přijal lidství oslabené čtyři tisíce let trvajícím působením hříchu. Stejně jako každý Adamův potomek nesl i Kristus následky působení zákona dědičnosti. O jaké následky šlo, nám ukazuje život jeho pozemských předků. S takovým dědictvím tedy přišel na svět, aby zakusil stejné bolesti a stejná pokušení jako my, a aby nám ukázal, že lze žít bez hříchu.

Satan nenáviděl Krista pro jeho postavení už v nebi. Když byl sesazen, jeho nenávist ještě vzrostla. Nenáviděl Božího Syna, který sám sebe obětoval pro záchranu hříšného lidstva. Bůh dovolil svému Synu, aby se narodil jako slabé a bezbranné dítě do světa, ve kterém satan vyhlásil svoji vládu. Dovolil mu žít životem lidí se všemi jeho úskalími, bojovat boj, který člověk svádí s nebezpečím prohry a věčného zahynutí.

Každý otec na zemi miluje svého syna. Dívá se do jeho tváře a chvěje se při pomyšlení na nebezpečí, jaká ho v životě mohou potkat. Chtěl by ho ochránit před satanovou mocí, před pokušením a bojem. Bůh - k údivu nebe i země - poslal svého jediného Syna vybojovat ten nejtěžší a nejnebezpečnější boj, aby naše děti mohly s jistotou jít po cestě života. „V tom je láska." (1J 4,10) Divte se, nebesa, žasni, země!

Zdroj informací: Touha věků, Bible - český ekumenický překlad, BibleTV, Info-Bible.cz