Pavel působil v Efezu více než tři roky. Sbor, který zde vznikl, si vedl velmi dobře, a tak se evangelium z tohoto města rozšířilo mezi židy i pohany v celé provincii Asie.
Apoštol již nějakou dobu uvažoval o další misijní cestě. „Veden Duchem svatým“ se rozhodl, „že půjde přes Makedonii a Achaju do Jeruzaléma. Řekl: ‚Zůstanu tam nějaký čas, a potom musím také do Říma.‘“ Podle tohoto plánu „poslal do Makedonie dva ze svých pomocníků, Timotea a Erasta“ (Sk 19,21.22). Cítil, že je nutné, aby v Efezu ještě zůstal, a proto se rozhodl, že se zde zdrží až do letnic. Brzy však došlo k události, která jeho odchod uspíšila.
POBOUŘENÍ V EFEZU
Jednou za rok se v Efezu konaly zvláštní obřady na počest bohyně Artemidy. Lákaly sem davy lidí ze všech částí provincie. V období těchto obřadů se konaly slavnosti, které se vyznačovaly nebývalou okázalostí a nádherou.
Tyto sváteční dny byly obdobím zkoušky pro všechny, kdo přijali víru teprve nedávno. Skupina věřících, která se scházela v Tyrannově škole, se ke slavnostnímu chvalozpěvu odmítala připojit, a proto se stala terčem posměchu, výčitek a urážek. Pavlovo působení zasadilo pohanské bohoslužbě citelnou ránu. Počet účastníků tohoto státního svátku značně klesl a opadlo také nadšení vyznavačů bohyně Artemidy. Vliv apoštolova učení se zdaleka neomezoval jen na křesťany, kteří se skutečně obrátili na víru. Mnozí se k novému učení sice ještě veřejně nepřihlásili, ale získali takové poznání, že ke svým pohanským bohům ztratili veškerou důvěru.
Existoval však ještě další důvod k ne spokojenosti. Z výroby a prodeje napodobenin svatyně a sošek, zhotovených podle chrámu a sochy bohyně Artemidy, vyrostl v Efezu rozsáhlý a výnosný obchod. Ti, kdo v tomto oboru podnikali, nyní zjistili, že se jejich zisky ztenčují. Tuto nepříznivou změnu jednomyslně přičítali Pavlovu působení.
Demetrios, výrobce stříbrných napodobenin chrámu, svolal všechny řemeslníky a řekl: „Mužové, víte, že z této práce máme blahobyt, a vidíte a slyšíte, že tenhle Pavel přemluvil a svedl mnoho lidí nejen z Efezu, nýbrž skoro z celé provincie. Říká, že bohové udělaní lidskýma rukama nejsou žádní bohové. Je nebezpečí, že nejen náš obor ztratí vážnost, nýbrž i chrám veliké bohyně Artemidy nebude považován za nic, a začne upadat sláva té, kterou uctívá naše provincie i celý svět.“ (Sk 19,26.27) Tato slova probudila v lidech prudké vášně. „Když to uslyšeli, velmi se rozzlobili a začali křičet: ‚Veliká je efezská Artemis!‘“ (Sk 19,28)
Zpráva o Demetriově proslovu se rychle roznesla. „Pobouření se rozšířilo na celé město.“ (Sk 19,29) Efezané začali Pavla hledat, ale nebyl nikde k nalezení. Když se bratři dozvěděli, že apoštolovi hrozí nebezpečí, přiměli ho k rychlému odchodu z města. Bůh vyslal své anděly, aby ho chránili; čas jeho mučednické smrti ještě nenastal.
Dav nenašel původce svého hněvu, a proto se chopil „Makedonce Gaia a Aristarcha“, Pavlových průvodců na cestách. Jakmile se jich lidé zmocnili, „hromadně se hnali do divadla“. (Sk 19,29)
Místo Pavlova úkrytu nebylo příliš daleko, takže se apoštol brzy dozvěděl, jaké nebezpečí hrozí je ho milovaným bratrům. Nedbal na svou bezpečnost a okamžitě se chtěl do divadla vydat, aby k rozvášněnému davu promluvil. „Ale učedníci mu v tom zabránili.“ (Sk 19,30) Gaius a Aris tarchos přece nebyli kořistí, kterou lid hledal; proto se nemuseli obávat, že jim dav způsobí vážnou újmu. Pohled na apoštolovu bledou, ustaranou tvář by však rozpoutal v zástupu ty nejhorší vášně. Z lidského hlediska by pak na záchranu jeho života neexistovala žádná naděje.
Pavel by byl velmi rád hájil pravdu před velkým shromážděním lidu; nakonec ho však odradila varovná zpráva o událostech v divadle. „Také někteří vysocí úředníci provincie, kteří mu byli nakloněni, mu vzkázali, aby se tam neodvažoval.“ (Sk 19,31)
Neklid v divadle stále vzrůstal. „Každý křičel něco jiného, neboť v shromáždění byl zmatek a většina nevěděla, proč se vůbec sešli.“ (Sk 19,32) Protože Pavel a někteří jeho spolupracovníci byli židovského původu, židé chtěli dát jasně najevo, že nemají s ním ani s jeho dílem nic společného. Proto vyzvali jednoho muže ze svého středu, aby to lidu vysvětlil. Za svého mluvčího si zvolili Alexandra, jednoho z řemeslníků, kováře, o němž Pavel později prohlásil, že mu způsobil mnoho zlého (viz 2 Tm 4,14). Alexandr byl mimořádně schopný člověk a vynaložil všechny své síly na to, aby obrátil hněv lidu pouze proti Pavlovi a jeho pomocníkům. Když však zástup poznal, že je to Žid, odstrčil ho stranou a „všichni jedním hlasem křičeli asi dvě hodiny: ‚Veliká je efezská Artemis!‘“ (Sk 19,34)
PROSLOV MĚSTSKÉHO TAJEMNÍKA
Konečně byli tak vyčerpaní, že křik ustal a na chvíli zavládlo úplné ticho. Teprve teď se městskému tajemníkovi podařilo upoutat pozornost zástupu, aby mohl promluvit z moci svého úřadu. Zdůraznil, že mu jde o stejnou věc, a poukázal na to, že není důvod k takovému povyku. Dovolával se jejich zdravého rozumu těmito slovy: „‚Efezané, kterýpak člověk by nevěděl, že město Efez je strážcem chrámu velké Artemidy a jejího obrazu seslaného z nebe! Protože o tom nemůže být pochyb, musíte zachovat klid a nedělat nic ukvapeného. Přivedli jste tyto lidi, ale oni se nedopustili ani svatokrádeže, ani netupili naši bohyni. Chce-li si Demetrios a řemeslníci na někoho stěžovat, k tomu jsou soudní dny a místodržitelé. Tam ať se soudí. A žádáte-li ještě něco jiného, může se to vyřídit v řádném shromáždění. Vždyť je nebezpečí, že budeme kvůli dnešku obžalováni ze vzpoury. Není tu žádný důvod, kterým bychom mohli obhájit toto srocení.‘ Po těch slovech rozpustil shromáždění.“ (Sk 19,35-40)
Ve svém proslovu vyjádřil Demetrios obavy, že jejich „obor ztratí vážnost“ (Sk 19,27). Jeho slova odhalila pravou příčinu pobouření, k němuž v Efezu došlo, a také důvod četných pronásledování, kterým museli apoštolové během své práce neustále čelit. Demetrios a ostatní řemeslníci si uvědomovali, že zvěstování a šíření evangelia ohrožuje výrobu model, která byla zdrojem jejich příjmů. Byly v sázce zisky pohanských kněží a uměleckých řemeslníků, a proto podnítili proti Pavlovi prudký odpor.
Rozhodnutím tajemníka a dalších představitelů, kteří ve městě zastávali čestné funkce, byl Pavel veřejně zproštěn veškerých obvinění z nezákonného jednání. Křesťanství tak opět zvítězilo nad omyly a pověrami. Bůh použil významného městského úředníka, aby ospravedlnil svého apoštola a udržel rozzuřený lid pod kontrolou. Pavel byl Bohu vděčný za to, že zachoval jeho život a že křesťanství nezískalo kvůli vzpouře v Efezu špatnou pověst.
ODCHOD Z EFEZU
„Když ten zmatek ustal, svolal si Pavel učedníky a povzbudil je. Pak se s nimi rozloučil a vydal se na cestu do Makedonie.“ (Sk 20,1) Na této cestě ho doprovázeli dva věrní bratři z Efezu, Tychikos a Trofimos.
Pavlova práce v Efezu skončila. Jeho působení v tomto městě bylo obdobím nepřetržité práce, mnoha zkoušek a velkých starostí. Zvěstoval evangelium veřejně i při návštěvách domácností a naléhavě každého poučoval a varoval. Židé ho neustále napadali a využili každé příležitosti, aby proti němu popudili veřejné mínění.
Pavel bojoval proti tomuto odporu, neúnavně a horlivě šířil evangelium, pečoval o potřeby těch, kdo uvěřili teprve nedávno, a přitom na něj těžce doléhalo břemeno odpovědnosti za všechny sbory.
Zprávy o odpadnutí některých členů, k nimž docházelo ve sborech, které sám založil, ho velmi rmoutily. Bál se, že veškeré úsilí, které pro ně vynaložil, by mohlo být zbytečné. Když se dozvěděl, jakými způsoby nepřítel maří jeho dílo, strávil mnoho bezesných nocí na modlitbách a přemýšlením o vážných věcech. Když se mu naskytla příležitost a když to vyžadovaly okolnosti, psal sborům dopisy, v nichž je káral, napomínal, povzbuzoval a v nichž jim uděloval rady. Nerozepisoval se nijak podrobně o svých vlastních těžkostech; přesto nám jeho dopisy občas umožňují nahlédnout do jeho práce a utrpení pro Kristovu věc. Bití a vězení, zimu, hlad a žízeň, nebezpečí na zemi i na moři, ve městě i na poušti, pronásledování od svých krajanů, pohanů i od těch, kdo se vydávali za bratry — to vše musel snášet pro evangelium. Lidé mu zlořečili, byl tupen a stal se vyděděncem světa (viz 1 K 4,12.13).
Připadal si bezradný, byl pronásledován a tísněn na všech stranách. Pro Ježíše byl stále vydáván na smrt (viz 2 K 4,8.9.11) a v každou hodinu se vydával v nebezpečí (viz 1 K 15,30).
Nebojácný apoštol byl neustále obklopen bouřlivým odporem a křikem nepřátel a přátelé ho opouštěli. Proto není divu, že téměř ztratil odvahu. Vzpomněl si však na Golgotu a s novým nadšením se vydal šířit poznání o ukřižovaném Spasiteli. Kráčel cestou zkropenou krví, kterou již před ním prošel Kristus. Nechtěl opustit boj, dokud nebude moci složit svou zbroj u nohou Spasitele.
Zdroj informací: Poslové naděje a lásky, Bible - český ekumenickký překlad, BibleTV, Info-Bible.cz