Odmítnuté varování

William Miller a jeho spolupracovníci kázáním o druhém příchodu Ježíše Krista sledovali jediný cíl – chtěli vyburcovat lidi, aby se připravili na soud. Usilovali o to, aby formální věřící přijali pravou naději církve a pochopili, že potřebují křesťanství plněji prožívat. Neobrácené lidi se snažili přesvědčit, že potřebují prožít pokání a obrátit se k Bohu. „Nesnažili se přivést někoho k určité církvi nebo náboženské organizaci. Působili ve všech církvích a náboženských denominacích, ale nezasahovali do jejich organizace nebo řádů.“

Miller prohlásil: „Nikdy jsem neusiloval o to, založit nějakou samostatnou organizaci vedle stávajících církví, nedával jsem přednost některé církvi na úkor ostatních. Snažil jsem se být prospěšný všem. Předpokládal jsem, že se z naděje na příchod Ježíše Krista budou radovat všichni křesťané a že lidé, kteří se mnou nebudou souhlasit, nebudou mít méně rádi ty, kdo toto učení přijmou. Vůbec by mě nenapadlo, že bude někdy potřebné konat samostatná shromáždění. Měl jsem jediný cíl: vést lidi k Bohu, upozornit je na přicházející soud a připravit je na to, aby se mohli setkat s Bohem v míru. Většina lidí, které jsem přivedl k obrácení, vstoupila do stávajících církví.“ (Bliss, Paměti Williama Millera, str. 328)

Protože Millerova činnost podporovala růst církví, církve ji po určitou dobu vítaly. Když se však kazatelé a představitelé církví rozhodli zakročit proti adventnímu učení s cílem potlačit všechny diskuse na toto téma, začali vystupovat proti adventnímu hnutí nejen z kazatelen, ale zakazovali také členům svých církví navštěvovat shromáždění, kde se káže o druhém Kristově příchodu. Dokonce jim zakazovali mluvit o této naději během církevních shromáždění. Tím se věřící ocitli v těžkém postavení: měli rádi své sbory a nechtěli se od nich odloučit. Když však církve odmítaly svědectví Božího slova a upíraly jim právo studovat proroctví, uvědomili si, že jim věrnost k Bohu nedovoluje podvolit se takovémuto nátlaku. Pro ně Kristova církev, „sloup a pevnost pravdy“ (1 Tm 3,15), nemohli být lidé, kteří zavrhli svědectví Božího slova. Proto považovali za správné odejít ze svých dosavadních církví. Tak v létě roku 1844 vystoupilo z různých církví asi padesát tisíc členů.

ÚPADEK V CÍRKVÍCH

V té době bylo možné pozorovat nápadnou změnu ve většině církví působících na území Spojených států. Řadu let se církve pomalu ale jistě čím dál více přizpůsobovaly světským způsobům a zvyklostem, což mělo za následek úpadek opravdového duchovního života. V roce 1844 se však téměř ve všech církvích projevily příznaky náhlého a výrazného úpadku. Hodně se o tom psalo v tisku, hovořilo z kazatelen, ale – jak se zdálo – nikdo tento jev neuměl vysvětlit.

Na jednom shromáždění presbyteriánské církve ve Philadelphii prohlásil pastor Barnes, který sloužil jako duchovní v jednom z největších sborů ve městě a byl autorem známého komentáře k Bibli, že „jako duchovní působí už dvacet let a s výjimkou posledního případu dosud nezažil slavnost večeře Páně, při které by nebyl do církve přijat větší či menší počet nových členů. Nyní se však neprojevuje žádné probuzení, žádné obrácení, není vidět, že by věřící rostli v milosti, nikdo nepřichází do mé pracovny, aby se mnou mluvil o svém spasení. S rozvojem podnikání, se stoupajícími vyhlídkami na rozkvět obchodu a průmyslu jde ruku v ruce i růst zájmu o tento svět. Tak je tomu ve všech církvích.“ (Congregational Journal, 23. května 1844)

V únoru téhož roku prohlásil profesor Finney z Oberlin College: „Můžeme konstatovat, že protestantské církve v naší zemi jsou všeobecně lhostejné nebo se stavějí proti jakýmkoli mravním reformám této doby. Existují dílčí výjimky, není jich však dost na to, aby se tento stav mohl výrazněji změnit. Máme ještě jiný přesvědčivý důkaz: Církvím všeobecně chybí oživení. Téměř všechno zachvátila hluboká duchovní otupělost, jak to potvrzuje i náboženský tisk celé země… Členové církví se do značné míry oddávají dnešní módě, spolu s nevěřícími se účastní různých nevázaných večírků, tanečních zábav, oslav atd… Není třeba tento smutný jev dále rozvádět. Máme o tom dostatek důkazů a velice nás tíží, že církve upadají. Odešly daleko od Pána a Pán se vzdálil od nich.“

Jiný pisatel v časopisu Religious Telescope podává následující svědectví: „Nikdy jsme nezažili tak všeobecný úpadek náboženství, jaký prožíváme nyní. Církev by se měla probudit a hledat příčinu tohoto stavu, protože každý, kdo miluje Boží církev, musí daný stav pokládat za neštěstí. Když sledujeme, jak málo lidí se skutečně obrací k Bohu, když jsme svědky bezpříkladné nevázanosti a zatvrzelosti hříšníků, musíme mimoděk zvolat: Přestal snad Bůh být milostivý? Zavřely se snad už dveře milosti?“

Příčiny takového stavu musíme vždy hledat také v samotné církvi. Duchovní temnota, která postihuje národy, církve i jednotlivce, není způsobena tím, že by Bůh svévolně odňal svou milost, ale tím, že lidé odmítají nebo neberou vážně Boží poselství. Téměř exemplární příklad nabízejí dějiny židovského národa v Ježíšově době. Protože se zabývali pouze záležitostmi tohoto světa a zapomínali na Boha a jeho slovo, jejich chápání se zatemnilo a jejich srdce zachvátil materialismus a smyslnost. Proto nevěděli o příchodu Mesiáše a ve své pýše a nevěře Spasitele zavrhli. Ale ani tehdy Bůh nezbavil židovský národ možnosti poznat záchranu nebo mít na ní podíl. Ovšem lidé, kteří pravdu zavrhli, ztratili jakoukoli touhu po Božím daru. Považovali „tmu za světlo a světlo za tmu“ (Iz 5,20), až se světlo v nich změnilo v tmu, a byla to velká temnota.

Satanovi vyhovuje, když lidé zachovávají náboženské formy, aniž by se jim dostávalo opravdu živé zbožnosti. Po odmítnutí evangelia Židé i nadále horlivě dodržovali staré obřady, přísně hlídali svou národní jedinečnost, museli však doznat, že se mezi nimi už neprojevuje Boží přítomnost. Danielovo proroctví ukazovalo velice přesně na dobu příchodu Mesiáše a zcela jednoznačně předvídalo i jeho smrt; není tedy divu, že se rabíni snažili lidi odvést od studia této knihy, až nakonec vyhlásili klatbu nad každým, kdo by se pokoušel vypočítat dobu příchodu Mesiáše. Další staletí prožili Židé v slepotě a zatvrzelosti, přehlíželi milostivou nabídku záchrany a požehnání evangelia, ale i vážná varování před nebezpečím, jemuž se vystavují odmítáním Boží nabídky.

Stejné příčiny přinášejí všude stejné následky. Kdo úmyslně potlačuje vědomí povinnosti, protože to odporuje jeho sklonům, ztratí nakonec schopnost rozlišovat mezi pravdou a bludem. Jeho rozum se zatemní, svědomí otupí, srdce se zatvrdí a duše se odloučí od Boha. Tam, kde lidé zlehčují nebo pohrdají poselstvím Boží pravdy, tam církev zahalí temnota, víra a láska ochladnou, projeví se odcizení a rozkol; členové církve pak veškeré své síly věnují záležitostem tohoto světa a hříšníci se ještě více zatvrdí ve svém odporu vůči Bohu.

MOŽNOSTI NÁPRAVY

Poselství prvního anděla ze Zjevení čtrnácté kapitoly, které oznamuje příchod Božího soudu a nabádá k bázni a úctě před Bohem, mělo oddělit pravý Boží lid od zhoubného vlivu světa a vyburcovat ho, aby byl schopen rozpoznat svůj zesvětáčtělý a odpadlý stav. To bylo varující poselství, a kdyby ho církve přijaly, mohlo dojít k nápravě špatností, které je oddělovaly od Boha. Kdyby křesťané tuto zvěst přijali, pokořili se před Pánem a opravdově se připravili na to, aby mohli obstát v Boží přítomnosti, projevil by se mezi nimi Boží Duch a Boží moc. Církev by znovu dospěla k jednotě víry a lásky, jak ji prožívala za dnů apoštolů, kdy věřící „byli jedné mysli a jednoho srdce“ a „s odvahou mluvili Boží slovo“, kdy „Pán denně přidával k jejich společenství ty, které povolával ke spáse“ (Sk 4,32.31; 2,47).

Kdyby formální následovníci Ježíše Krista přijali zvěst, která vychází z Božího slova, dosáhli by jednoty, o niž se modlil Pán Ježíš a kterou apoštol označil za „jednotu Ducha ve svazku pokoje“. „Jedno tělo a jeden Duch, k jedné naději jste byli povoláni; jeden je Pán, jedna víra, jeden křest.“ (Ef 4,3-5)

Takové požehnání přineslo adventní poselství lidem, kteří je přijali. Tito věřící přišli z různých náboženských organizací, ale konfesijní přehrady padly; dali stranou, co je dělilo. Přestali věřit v tisíciletou říši pokoje na zemi, protože to odporuje Písmu, opravili své nesprávné názory na druhý příchod Pána Ježíše, zmizela pýcha a přizpůsobování se světu; usilovali o nápravu křivd a vytvářeli nejniternější společenství – vládla mezi nimi láska a radost. Jestliže toto učení tolik ovlivnilo těch několik lidí, kteří se s ním ztotožnili, mohlo stejně zapůsobit i v životě všech ostatních.

Církve však většinou poselství nepřijaly. Jejich duchovní, kteří coby strážci „izraelského domu“ měli jako první poznat znamení Ježíšova příchodu, nerozpoznali pravdu ani z proroctví ani ze znamení doby. Protože jejich srdce ovládaly světské tužby a ambice, ochladla jejich láska k Bohu a víra v jeho slovo. Když pak zaslechli adventní učení, vzbudilo v nich pouze předsudky a nevěru. Skutečnost, že poselství hlásali většinou laikové, uváděli kritikové jako důkaz proti němu. Jako kdysi vyvolávalo i nyní svědectví Božího slova otázku: „Uvěřil v něj někdo z předních mužů či farizeů?“ (J 7,48) Když zjistili, že není snadné vyvrátit důkazy o časových údajích z proroctví, odrazovali jiné od studia proroctví, protože – jak tvrdili – prorocké knihy jsou zapečetěné, a tedy nesrozumitelné. Mnozí slepě věřili svým farářům a odmítli vyslechnout poselství; jiní – i když se přesvědčili, co je pravda – se to neodvážili přiznat ze strachu, „aby nebyli vyloučeni ze synagógy“ (J 12,42). Poselství, které Bůh poslal, aby vyzkoušel a očistil církev, jasně ukázalo, kolik lidí miluje spíše tento svět než Krista. Pouta, která je vázala k zemi, byla silnější než pouta k nebeskému domovu. Proto dali na světskou moudrost a odmítli poselství, které ukazuje, co je v srdci.

Odmítnutím poselství prvního anděla se zřekli možnosti nápravy, kterou pro ně Bůh připravil. Nepřijali posla, který mohl napravit špatnosti, jež je odloučily od Boha, a ještě horlivěji usilovali o přízeň světa. To byla příčina zesvětáčtění, odpadlictví a duchovní smrti v církvích v roce 1844.

Podle čtrnácté kapitoly knihy Zjevení následuje prvního anděla druhý a volá: „Padl, padl veliký Babylón, který opojil všechny národy svým smilstvem a dal jim pít z poháru hněvu.“ (Zj 14,8) Slovo „Babylón“ je odvozeno od slova „Bábel“ a znamená zmatek. Bible tímto termínem označuje různé formy falešného nebo odpadlého náboženství. V sedmnácté kapitole Zjevení je Babylón přirovnán k ženě – žena totiž v Bibli symbolizuje církev: ctnostná žena představuje pravou církev, hříšná žena církev odpadlou.

Svatý a trvalý vztah mezi Kristem a jeho církví znázorňuje Bible manželským svazkem. Pán připoutal svůj lid k sobě slavnostní smlouvou, v níž slíbil, že bude jeho Bohem, a v níž se lidé zavázali, že budou patřit jenom jemu. Pán řekl: „Zasnoubím si tě navěky, zasnoubím si tě spravedlností a právem, milosrdenstvím a slitováním.“ (Oz 2,21) A jindy prohlásil: „Já jsem váš manžel.“ (Jr 3,14) Apoštol Pavel pak používá v Novém zákoně stejný obraz, když říká: „Zasnoubil jsem vás jedinému muži, abych vás jako čistou pannu odevzdal Kristu.“ (2 K 11,2)

Jde o projev nevěry církve vůči Kristu, jestliže připustí, aby namísto důvěry a lásky se v lidském srdci uhnízdil pouhý zájem o světské věci. Bible to přirovnává k porušení manželského slibu. Také hřích, kterého se Izrael dopustil tím, že odešel od svého Boha, je znázorněn tímto obrazem. Obdivuhodná Boží láska, kterou odmítli, je popsána tak dojemně: „Přísahal jsem ti a vešel s tebou v smlouvu, je výrok Panovníka Hospodina, a stala ses mou.“ „Stala ses nesmírně krásnou a dosáhla jsi královských poct. Tvé jméno proniklo mezi pronárody pro tvou krásu; byla dokonalá pro důstojnost, kterou jsem na tebe vložil… Ty jsi však spoléhala na svou krásu a zhanobila jsi své jméno smilstvem.“  „Jako žena věrolomně opouští svého druha, tak věrolomně jste se zachovali vůči mně, dome izraelský, je výrok Hospodinův.“ „ Jako cizoložná manželka brala sis cizí místo svého muže.“ (Ez 16, 8.13-15.32; Jr 3,20)

Podobná slova jsou v Novém zákoně určena křesťanům, pro které je přízeň světa důležitější než přízeň Boha. Apoštol Jakub napsal: „Proradná stvoření! Což nevíte, že přátelství se světem je nepřátelství s Bohem? Kdo tedy chce být přítelem světa, stává se nepřítelem Božím.“ (Jk 4,4)

BABYLÓN JAKO OBRAZ ZMATKU

Babylón, žena ze Zjevení sedmnácté kapitoly, je vylíčen jako žena „oděná purpurem a šarlatem a ozdobená zlatem, drahokamy a perlami; v ruce držela zlatý pohár, plný ohavností a nečistoty ...a na čele měla napsáno jméno – je v něm tajemství: Babylón veliký, Matka všeho smilstva a všech ohavností na zemi.“ Prorok dále popisuje: „Viděl jsem tu ženu, zpitou krví svatých a krví Ježíšových svědků.“ O Babylónu se také říká, že je to „veliké město, panující nad králi země“ (Zj 17,4-6.18). Moc, která po dlouhá staletí neomezeně vládla nad křesťanskými panovníky, je Řím. Purpur a šarlat, zlato, drahé kamení a perly živě zobrazují jeho velkolepost a troufalou okázalost. O žádné jiné mocnosti než o římské církvi, která tak krutě pronásledovala Kristovy následovníky, se nedalo říci, že je „opilá krví svatých“. Babylónu se také vytýká nezákonné spojení „s králi země“. Tím, že se odloučila od Pána a spojila se s pohany, stala se nevěstkou židovská církev. A podobně upadla a stejný odsudek si zaslouží také římská církev, protože hledala oporu ve světské moci.

O Babylónu se říká, že je to „matka všeho smilstva“. Jako její dcery jsou označeny církve, které přijaly její učení, její tradice a řídí se jejím příkladem, jelikož obětují pravdu i Boží přízeň, aby mohly vytvořit protizákonné spojenectví se světem. Poselství ze Zjevení čtrnácté kapitoly, které ohlašuje pád Babylóna, musí označovat ty náboženské organizace, které byly kdysi čisté, ale které se zvrhly. Protože toto poselství následuje po upozornění na soud, bude hlásáno až v posledních dnech. Nemůže tedy označovat pouze římskou církev, protože ta odpadla od Boha už před mnoha staletími. Navíc, osmnáctá kapitola knihy Zjevení vyzývá Boží lid, aby „vyšel z Babylóna“. To znamená, že velká část Božího lidu je stále ještě v Babylónu. Ve kterých církvích můžeme dnes najít většinu Kristových následovníků? Nepochybně v různých protestantských církvích. V době svého vzniku se tyto církve postavily čestně k Bohu a k pravdě, proto je provázelo Boží požehnání. I nevěřící svět musel uznat, že přijetí zásad evangelia přináší blahodárné výsledky, jak to prorok slíbil Izraeli: „Tvé jméno proniklo mezi pronárody pro tvou krásu; byla dokonalá pro důstojnost, kterou jsem na tebe vložil, je výrok Panovníka Hospodina.“ Ovšem stejně jako Izraeli i těmto církvím se staly osudné jejich snahy napodobovat nevěřící a získat si jejich přízeň. „Ty jsi však spoléhala na svou krásu a zhanobila jsi své jméno smilstvem.“ (Ez 16, 14.15)

Mnohé protestantské církve napodobují příklad Říma v hříšném spojenectví s „králi země“ – státní církve spojenectvím se světskými vládami, jiné církve úsilím o přízeň světa. Označení „Babylón“ – zmatek – můžeme proto použít pro církve, které sice tvrdí, že své učení vyvozují z Bible, přesto se však rozštěpily na nespočet skupin a zásadně se liší svým vyznáním víry a svým učením.

Kromě hříšného spojení se světem vykazují církve, které se oddělily od Říma, také další rysy římské církve.

Jistá římskokatolická kniha tvrdí: „Kdyby se římská církev uctíváním svatých dopouštěla modloslužebnictví, pak se její dcera, anglikánská církev, dopouští téhož, protože na deset kostelů zasvěcených Panně Marii připadá jen jeden zasvěcený Kristu.“ (Richard Challoner v „The Catholic Christian Instructed,“ úvod, str. 21.22)

A dr. Hopkins prohlašuje ve svém pojednání o tisíciletém království: „Není důvodu tvrdit, že antikristovské postoje a zvyky jsou charakteristické pouze pro římskou církev. Protestantské církve mají v sobě mnoho antikristovského a jsou na hony vzdáleny tomu, aby se o nich mohlo říci, že jsou opravdu oproštěné od… zkaženosti a bezbožnosti.“ (Samuel Hopkins, Dílo, díl 2, str. 328)

O odluce presbyteriánské církve od Říma dr. Guthrie napsal: „Před třemi sty lety opustila naše církev s otevřenou Biblí na svém praporu a s heslem ‘Zkoumejte Písmo’ brány Říma.“ A pak klade důležitou otázku: „Vyšla čistá z bran Babylóna?“ (Thomas Guthrie, The Gospel in Ezekiel, str. 237)

Jak řekl Ch. Spurgeon: „Anglikánská církev je, jak se zdá, úplně prosáklá učením, že pro spasení jsou nejdůležitější svátosti. Ovšem ti, kdo se od této církve odlučují, jsou téměř vždy naplněni filozofickou nevěrou. Lidé, od nichž bychom očekávali lepší postoje, se jeden po druhém odvracejí od základů víry. Obávám se, že srdce Anglie je skrznaskrz prostoupeno zhoubnou nevěrou, která se navíc odvažuje vystupovat na kazatelnu a nazývat se křesťanskou vírou.“

PŘÍČINY ODPADNUTÍ

Z čeho pramení takové odpadlictví? Jak církev na počátku opustila čistotu evangelia? Tím, že přijala pohanské zvyky, aby usnadnila pohanům přijmout křesťanství. Apoštol Pavel prohlásil už ve své době: „Ta nepravost již působí.“ (2 Te 2,7) Dokud žili apoštolové, zůstala církev poměrně čistá. „Koncem druhého století však většina sborů přijala novou podobu. Když zemřeli staří učedníci, jejich potomci spolu s nově obrácenými… přijali nové formy a způsoby.“ (Robert Robinson, Ecclesiastical Researches, kap. 6, odst. 17, str. 51) Aby získali nové členy, nevyžadovali dodržování vznešených křesťanských zásad. Následkem toho proudila do církve „pohanská krev a přinášela s sebou pohanské zvyky, názory a modly“ (Gavazzi, Lectures, str. 278). S tím, jak si křesťanství získávalo přízeň a podporu světských vládců, stalo se přijatelným pro široké vrstvy; mnozí se však stali křesťany jen navenek – „v podstatě zůstali pohany, a dále tajně uctívali své bohy“ (Tamtéž, str. 278).

Neopakuje se totéž téměř v každé církvi, která se nazývá protestantskou? Když zemřeli zakladatelé prodchnutí pravým duchem nápravy, nastoupila další generace a začala církev přetvářet. Potomci reformátorů obvykle slepě lpí na věrouce otců a odmítají uznat cokoli, co jejich otcové nepřijali, přitom se však rozcházejí s jejich příkladem pokory, sebezapření a odmítání světa. Tak „se vytrácí původní prostota“. Do církve pak proniká záplava světa a „přináší s sebou světské zvyky, názory a modly“.

Je smutnou skutečností, že domnělí následovníci Ježíše Krista dnes do značné míry usilují o přátelství se světem, které je „nepřátelstvím vůči Bohu“ (Jk 4,4). Jak daleko se většina křesťanských církví vzdálila biblickému vzoru pokory, sebezapření, prostoty a zbožnosti. John Wesley jednou o správném používání peněz řekl: „Neplýtvejte ani nejmenší částí této hřivny, jen abyste uspokojili žádost oka zbytečným nebo drahým oblečením nebo nepotřebnou ozdobou. Nepromrhejte prostředky na výzdobu svých domů zbytečným nebo nákladným nábytkem, drahými obrazy, malbami, zlacením… Nevynakládejte peníze, abyste ukojili svou pýchu a dosáhli obdivu a chvály od druhých… Pokud se budeš oblékat do purpuru a jemného prádla, každý den žít v přepychu a zábavách, budou mnozí lidé jistě chválit tvůj vybraný vkus, tvou štědrost a pohostinnost. Nekupuj si však jejich potlesk tak draze, spokoj se raději s poctou, kterou dává Bůh.“ (Wesley, Dílo, kázání 50, Užívání peněz) V mnoha církvích se však dnes taková naučení neberou vážně.

Všeobecně je dnes populární hlásit se k nějakému náboženství. Státníci, politici, právníci, lékaři, obchodníci vstupují do církví, aby získali společenskou vážnost a důvěru, a tak podpořili své zájmy. Křesťanským vyznáním se snaží zakrýt nečestné jednání. Různé náboženské organizace, podporované dary těchto vlivných lidí, dělají všechno možné, aby získaly popularitu a příznivce. Na hlavních ulicích budují nápadně vyzdobené kostely, návštěvníci přicházejí oblečeni v drahém módním oblečení. Vyplácejí vysoké mzdy výřečným kazatelům, kteří se pak snaží lidi zaujmout a pobavit. Kázání se nesmí dotýkat rozšířených hříchů, ale musí znít uším posluchačů příjemně a chlácholivě. Hříšníci pak vstupují do církve, protože je to módní, a jejich hříchy kryje pláštík zbožnosti.

V předním americkém časopise se o současném postoji amerických křesťanů ke světu píše: „Církev se nepozorovaně podrobila duchu doby a přizpůsobila bohoslužebné formy moderním požadavkům… Využívá opravdu všechny dostupné prostředky, aby se náboženství stalo přitažlivým.“ Newyorský časopis Independent píše na adresu metodismu: „Dělicí čára mezi věřícími a bezbožnými vybledla do jakéhosi polostínu a horlivci na obou stranách se snaží smazat všechny rozdíly mezi jejich způsobem života a zábavy… Obliba náboženství přispívá k tomu, že přibývá lidí, kteří chtějí získat požehnání, aniž by přijali nějaké povinnosti.“

Howard Crosby prohlásil: „Je znepokojující, že Kristova církev tak nedostatečně plní záměry svého Pána. Právě tak jako se kdysi Židé díky svým přátelským svazkům s pohanskými národy vzdalovali ve svých srdcích od Boha, tak i dnes Kristova církev pěstováním falešného přátelství s nevěřícím světem opouští Boží směrnice správného života a přijímá škodlivé – i když často zdánlivě správné – zvyky nekřesťanské společnosti. Používá při tom argumenty a dochází k názorům, které jsou cizí Božímu zjevení a neslučitelné s růstem v milosti.“ (Howard Crosby, The Healthy Christian, An Appeal to the Church, str. 141.142)

V tomto přílivu světskosti a honby za požitky se téměř vytrácí sebezapření a sebeobětování pro věc Ježíše Krista. „Mnozí dnešní členové našich církví byli v dětství vychováni, aby přinášeli oběti a pro Krista něco vykonali.“ I když má dnes „církev nedostatek prostředků,… nesmí nikoho vyzývat, aby něco dal. To se údajně nesmí! Je třeba konat burzy, výstavy, prodej starožitností nebo společenská setkání, prostě něco, aby se lidé bavili.“

Guvernér státu Wisconsin, Washburn, ve svém novoročním projevu z 9. ledna 1873 řekl: „Zřejmě je třeba vydat zákon, který by umožnil uzavřít školy, kde se vychovávají hazardní hráči. Je to prostě všude. I církve (jistě nevědomky) někdy konají ďáblovo dílo, když pořádají dobročinné koncerty, tomboly, loterie, soutěže o ceny. Obvykle tím sice sledují účely náboženské nebo dobročinné, někdy jsou za tím ale i cíle méně ušlechtilé. To všechno jsou akce, jejichž účelem je získat peníze, aniž se však za ně poskytují odpovídající hodnoty. Nic není tak demoralizujícího, tak jedovatého – zvláště pro mladé – jako získávání peněz nebo majetku bez práce. Úctyhodní lidé, kteří se angažují v takových vlastně hazardních podnicích, uklidňují své svědomí tím, že získané peníze poslouží dobrým účelům. Nelze se pak divit, že mládež tak snadno propadá vzrušení, které přinášejí hazardní hry.“

Sklon přizpůsobovat se světu je patrný ve všech církvích. Robert Atkins vykreslil v jednom svém kázání v Londýně ponurý obraz duchovního úpadku, který zavládl v Anglii: „Opravdu spravedliví lidé se ztrácejí a nikdo si s tím nedělá starosti. Dnešní křesťané – ať patří k jakékoli církvi – milují svět, přizpůsobují se mu, usilují o osobní pohodlí a touží po úctě a vážnosti. Pán je povolal, aby trpěli s Kristem, oni se však zhroutí, sotva zaslechnou drobnou urážku… Odpadlictví, odpadlictví, odpadlictví je vytesáno nad vchodem do každého kostela. Kdyby si to uvědomovali, kdyby to cítili, byla by ještě naděje, ale běda,oni jen volají: Jsme bohatí, máme všeho dost a nic nepotřebujeme.“ (Robert Atkins, Second Advent Library, traktát č. 39)

VĚROUČNÉ PROBLÉMY

Velký hřích, který Písmo vytýká Babylónu, spočívá v tom, že „opojil všechny národy svým smilstvem“ (Zj 14,8). Opojný pohár nabízený světu představuje falešné učení, které církev přijala jako důsledek svého nesprávného spojení s mocnými tohoto světa. Přátelství se světem znehodnocuje víru věřících a na druhé straně má zhoubný vliv na svět, protože šíří učení, které odporuje jasným výrokům Písma.

Řím vzal lidem Bibli a vyžadoval, aby přijali jeho učení. Úkolem reformace bylo vrátit lidem Boží slovo. Přesto však církve naší doby lidi učí, aby svou víru zakládali spíše na vyznání a na učení své církve než na Písmu. Charles Beecher o protestantských církvích prohlásil: „Děsí se každého tvrdšího slova proti své věrouce, stejně jako se svatí otcové děsili každého tvrdšího slova proti rostoucímu uctívání svatých a mučedníků, které zaváděli… Protestantské evangelické církve si do té míry svázaly navzájem i každá sobě ruce, že se u nich nemůže stát kazatelem nikdo, kdo kromě Bible neuzná také jejich další knihy… Myslím, že není nijak zkreslené tvrzení, že vyznání mají takovou moc, že to vede k zakazování Bible. Stejně to dělal i Řím, v tomto případě se to ovšem děje rafinovaněji.“ (Charles Beecher, kázání „Bible je dostatečnou věroukou“, přednesené ve Fort Wayne, ve státě Indiana, 22. února 1846).

V„opozici“ vůči věrným vykladačům Božího slova stojí vzdělanci a kazatelé, kteří tvrdí, že rozumějí Písmu a správné učení si dovolí označit za kacířství. Tím ale brání těm, kdo hledají pravdu. Kdyby svět nebyl beznadějně „opilý vínem Babylóna“, pravdy Bible by přesvědčily a přivedly k obrácení mnoho lidí. Křesťanská věrouka se však jeví tak zmatená a rozporná, že lidé nevědí, čemu mají vlastně věřit; netouží najít Boha. A vinu na tom nese církev.

Poselství druhého anděla ze Zjevení čtrnácté kapitoly bylo poprvé kázáno v létě roku 1844. Tehdy se nejvíce hodilo na církve ve Spojených státech – poselství o blížícím se soudu tam bylo hlásáno velmi „hlasitě“ a církve ho také nejvíce odmítaly a zažily i prudký úpadek. Poselství druhého anděla se však v roce 1844 nenaplnilo beze zbytku. Mravní úpadek církví byl důsledkem toho, že odmítly adventní poselství; úpadek však nebyl úplný. Když pak dále odmítaly jednotlivé pravdy potřebné pro tuto dobu, klesaly stále hlouběji a hlouběji. Ani potom se však nedalo jednoznačně tvrdit, že „padl Babylón, který opojil všecky národy svým smilstvem“. Ještě k tomu nesvedl všechny národy. Snaha přizpůsobit se světu a lhostejnost k aktuálním pravdám pro naši dobu i nadále přetrvává a získává další půdu v protestantských církvích ve všech křesťanských zemích. Těchto církví se také týká obvinění druhého anděla z knihy Zjevení, i když jejich odpadnutí ještě nedosáhlo vrcholu.

Bible upozorňuje na to, že před příchodem Pána Ježíše bude satan konat „kdejaký mocný čin, klamná znamení a zázraky a všemožnou nepravostí bude svádět ty, kdo… nepřijali a nemilovali pravdu, která by je zachránila. Proto je Bůh vydá do moci klamu, aby uvěřili lži.“ (2 Te 2,9-11) Teprve až nastane takový stav a až se křesťanské církve plně spojí se „světem“, bude pád Babylóna úplný. Církve k tomu spějí, ale proroctví z knihy Zjevení 14,8 se naplní teprve v budoucnosti.

Přestože církve, které jsou znázorněny Babylónem, se nacházejí ve stavu duchovní temnoty a odcizení od Boha, žije v nich stále ještě většina pravých Kristových následovníků. Mnozí z nich ještě neslyšeli zvláštní pravdy pro tuto dobu; a mnozí nejsou spokojeni se svým stavem a touží po hlubším poznání. Marně hledají podobu Ježíše Krista v církvích, ke kterým patří. Nakolik se tyto církve uchylují od pravdy a přibližují se světu, v té míře se prohlubuje i rozdíl mezi oběma skupinami, jehož vyústěním bude nakonec rozchod. Přijde doba, kdy lidé, kteří milují Boha nade všechno, nebudou moci zůstat pospolu s lidmi, kteří „budou mít raději rozkoš než Boha; budou se tvářit jako zbožní, ale svým jednáním to budou popírat“ (2 Tm 3,4.5).

Osmnáctá kapitola Zjevení popisuje dobu, kdy po odmítnutí trojího varovného poselství ze Zjevení 14,6-12 upadnou církve do stavu, jak jej předpověděl druhý anděl, kdy Boží lid, který stále ještě bude v Babylónu, bude vyzván, aby se od těchto církví oddělil. Bude to poslední poselství pro tento svět a dosáhne svého cíle. Až lidé, kteří „neuvěřili pravdě, ale nalezli zalíbení v nepravosti“ (2 Te 2,12), budou ponecháni vlivu klamů a uvěří lži, pak pravdu přijmou ti, jejichž srdce pro ni budou otevřena, a všechny Boží děti, které zůstaly v Babylónu, uposlechnou výzvu: „Vyjdi, lide můj, z toho města.“ (Zj 18,4)

Zdroj informací: Velké drama věků, Bible - český ekumenickký překlad, BibleTV, Info-Bible.cz