Opět v Káně

Po příchodu do Kány Ježíše vyhledal královský úředník a požádal ho o uzdravení svého syna.

Galilejci se vraceli z velikonočních slav­ností a vyprávěli o Ježíšových obdivu­hodných činech. Postoj jeruzalémských hodnostářů k jeho počínání mu v Gali­leji otevřel cestu. Mnozí lidé naříkali nad znesvěcováním chrámu a nad hrabivostí a nadutostí kněží. Doufali, že muž, který vyhnal židovské představi­tele, by mohl být dlouho očekávaným Vysvoboditelem. Nyní se k nim dones­ly zprávy, které podle všeho potvrzo­valy jejich nejodvážnější naděje. Pro­rok se prý sám prohlásil za Mesiáše.

Obyvatelé Nazareta však v něho ne­uvěřili. Proto se Ježíš na cestě do Kány v Nazaretě nezastavil. Řekl učedníkům, že prorok nemá úctu ve své vlasti. Lidé posuzují povahu druhého podle toho, čeho si sami váží. Omezení a přízemní lidé posuzovali Krista podle jeho níz­kého původu, chudého oblečení a oby­čejného zaměstnání. Nedokázali oce­nit dokonalou čistotu jeho ducha.

Zpráva o Kristově návratu do Kány se brzy rozšířila po celé Galileji. V srd­cích trpících a nešťastných lidí svitla na­děje. V Kafarnaum zaujaly zvěsti o Ježí­ši jednoho židovského šlechtice, který byl královským úředníkem. Jeho syn trpěl nevyléčitelnou nemocí. Lékaři se již vzdali všech pokusů o jeho záchra­nu a nedávali mu žádnou naději na pře­žití. Když se jeho otec doslechl o Ježíši, rozhodl se hledat pomoc u něho. Dítě už na tom bylo velmi špatně a všichni se obávali, že se otcova návratu ani nedo­žije. Šlechtic však byl pevně přesvěd­čen, že musí jít za Ježíšem a osobně jej požádat o pomoc. Doufal, že jeho pros­ba vzbudí ve velkém Lékaři soucit.

Přišel do Kány a našel Ježíše upro­střed velkého zástupu. Se srdcem plným obav se protlačil až k němu. Když viděl jen zaprášeného a unaveného poutní­ka v obyčejném šatu, jeho víra zakolí­sala. Začal pochybovat o tom, že by ten­to muž mohl splnit jeho prosbu. Přesto chtěl s Ježíšem mluvit. Řekl mu, proč za ním přišel, a prosil ho, aby s ním šel do jeho domu. Ježíš už o jeho trápení věděl. Dříve než se úředník vydal na cestu, Spasitel viděl, co jej tíží.

Věděl však také, že si otec v duchu stanovil podmínku, a pokud ta nebude splněna, neuvěří. Pokud Ježíš nesplní jeho prosbu, šlechtic jej jako Mesiáše nepřijme. Plný úzkosti čekal úředník na odpověd a Ježíš mu řekl: „Neuvidíte-li znamení a zázraky, neuvěříte..." (J 4,48)

Otci nemocného dítěte nestačily všechny dosavadní důkazy o tom, že Je­žíš je Kristus. Byl ochoten v něho uvěřit jen tehdy, když splní jeho žádost. Spasi­tel poukazoval na rozdíl mezi pochy­bováním a nevírou židovského šlechti­ce a upřímnou vírou Samařanů, kteří od něho žádný zázrak ani znamení ne­žádali. Ježíšovo slovo mocně zasáhlo je­jich srdce a stalo se pro ně nepomíjejí­cím důkazem jeho božství. Krista velmi mrzelo, že lid, jemuž byla svěřena svatá Písma, neslyší, jak k nim Bůh promlou­vá ve svém Synu.

Královsky úředník přece jen nějakou víru měl. Jinak by byl nepřišel prosit o nejvzácnější požehnání, jaké znal. Je­žíš měl pro něho ještě větší dar. Nejenže chtěl uzdravit jeho dítě, ale přál si, aby úředník i celá jeho rodina měli podíl na spasení. Chtěl, aby v Kafarnaum, kde měl již brzy začít působit, svítilo světlo. Dříve, než šlechtic zatouží po Kristově milosti, si však musí uvědomit, co nejvíc potřebuje. Tento dvořan představoval značnou část svého národa. O Krista se zajímal jen pro vlastní prospěch. Také mnozí další doufali, že z Ježíšovy moci získají nějaké zvláštní výhody, a svou ví­ru zakládali na pomíjivém prospěchu. Nerozpoznali nemoc svého ducha a ne­cítili potřebu Boží milosti.

Když Spasitel promluvil, jeho slova odhalila dvořanovo srdce jako silný zá­blesk světla. Šlechtic pochopil, že Krista vyhledal jen ze sobeckých pohnutek. Poznal pravou podstatu své kolísavé ví­ry. V zoufalství si uvědomil, že pochybnosti by mohly stát jeho syna život. Viděl, že stojí vedle někoho, kdo dokáže číst myšlenky a pro něhož není nic ne­možné. Úpěnlivě zvolal: „Pane, pojď, než mé dítě umře!" (J 4,49) Vírou se chy­til Krista jako kdysi Jákob, který zápasil s andělem a zvolal: „Nepustím tě, dokud mi nepožehnáš." (Gn 32,27)

A stejně jako Jákob i on zvítězil. Spa­sitel se nikdy neodvrací od člověka, kte­rý se k němu v nouzi upíná a volá o pomoc. „Vrať se domů, tvůj syn je živ!" (J 4,50) Královský služebník odcházel od Krista s pokojem a radostí, jakou dosud nepoznal. Nejenže uvěřil, že je­ho syn bude zdráv, ale získal i pevnou víru v Krista jako svého Vykupitele.

V téže chvíli zpozorovali sluhové u lůžka umírajícího dítěte v Kafarnaum náhlou a nepochopitelnou změnu. Z tvá­ře nemocného zmizel stín smrti. Horeč­ka ustoupila a chlapec se začal uzdra­vovat. Kalné oči se rozjasnily, zesláblé a vyčerpané tělo zesílilo. Nezůstala na něm ani stopa nemoci. Rozpálené tělo se zklidnilo a chlapec usnul. Horečka ustoupila v době největšího sluneční­ho žáru. Všichni v domě byli ohromeni a velmi se radovali.

Kána nebyla od Kafarnaum daleko a královský úředník se mohl vrátit do­mů ještě večer. On však nepospíchal a domů dorazil až ráno. To byl ale ná­vrat! Když odcházel za Ježíšem, byl zoufalý. I slunce se mu zdálo být kruté a zpěv ptáků na něho působil jako výs­měch. Teď bylo všechno jiné. Celá pří­roda byla jako proměněná. Díval se na svět jinýma očima. Vracel se brzy ráno. Všude bylo ticho. Zdálo se mu, že celá příroda chválí Boha spolu s ním. Ještě než došel domů, vyšli mu naproti jeho sluhové. Představovali si, jak se asi trá­pí, a chtěli ho potěšit. Když mu však oznámili radostnou novinu, šlechtic ne­byl vůbec překvapen. Z jim nepocho­pitelného důvodu se naléhavě ptal, kdy přesně se dítě začalo uzdravovat. Od­pověděli: „Včera hodinu po poledni mu přestala horečka." (J 4,52) V okamžiku, kdy dvořan uvěřil ujištění: „Tvůj syn ži­je," dotkla se Boží láska umírajícího dí­těte. Rozradostněný otec spěchal, aby objal svého syna. Přivinul ho k sobě ja­ko zmrtvýchvstalého a znovu a znovu děkoval Bohu za jeho zázračné uzdra­vení.

Královský dvořan se chtěl o Kristu dozvědět více. Když se později seznámil s jeho učením, připojil se s celým svým domem k jeho učedníkům. Utrpe­ní nakonec přispělo k obrácení celé ro­diny. Zprávy o zázračném uzdravení se rychle rozšířily a Kafarnaum, kde Ježíš vykonal tolik podivuhodných skutků, bylo připraveno na jeho přímé půso­bení. Ježíš pomohl šlechtici v Kafarna­um a chce pomoci i nám. My se však často chováme stejně jako onen zoufa­lý otec a obracíme se k Ježíši jen tehdy, když nám jde o nějaký pozemský zá­jem. Podle toho, jak splní naši žádost, potom důvěřujeme jeho lásce. Spasitel nám chce dát víc, než žádáme. Nevyho­vuje našim prosbám hned, aby nám ukázal, jak zvrácené je naše srdce a jak nutně potřebujeme jeho milost. Chce, abychom se zbavili sobectví, které nás k němu přivádí. Musíme uznat svou bezmocnost a ubohost a cele se spo­lehnout na jeho lásku.

Dvořan chtěl, aby se jeho žádost spl­nila dříve, než uvěří. Musel však při­jmout Ježíšovo slovo, spolehnout se na to, že jeho prosba byla vyslyšena a že mu požehnal. To je poučením i pro nás. Nemáme věřit proto, že vidíme nebo cí­tíme, že nás Bůh slyší. Máme věřit jeho zaslíbením. Když k němu přicházíme s vírou, proniká k němu každá naše pros­ba. Pokud jsme se modlili za požehnání, měli bychom věřit, že nám je dává, a dě­kovat za ně. Můžeme se věnovat svým povinnostem a být si jisti, že se požeh­nání projeví, až je budeme nejvíc po­třebovat. Dokážeme-li to, získáme jisto­tu, že naše prosby jsou vyslyšeny. Bůh pro nás učiní „neskonale víc" - „pro bohatství své slávy", vždyť „je nesmírně veliký ve své moci" (Ef 3,20.16; 1,19).

Zdroj informací: Touha věků, Bible - český ekumenický překlad, BibleTV, Info-Bible.cz