Pavel před Neronem

Když byl Pavel předvolán k soudu před císaře Nerona, bylo téměř jisté, že ho brzy čeká smrt. Vzhledem k závažnosti zločinu, z něhož byl obviněn, a ke všeobecné nevraživosti vůči křesťanům se jen stěží dalo doufat, že vše dobře dopadne.

Řekové a Římané měli ve zvyku povolovat obžalovaným, aby si zvolili svého obhájce, který by je před soudem zastupoval. Pomocí pádných důkazů, strhujících projevů, naléhavých žádostí, proseb a slz se takovému právnímu zástupci často podařilo zvrátit rozhodnutí ve prospěch vězně anebo alespoň zmírnit krutost rozsudku. Když však byl před Nerona předvolán Pavel, jako jeho rádce nebo obhájce se neodvážil vystoupit nikdo. Nebyl tu žádný jeho přítel, který by alespoň zaznamenal obvinění, která byla proti němu vznesena, nebo důkazy, které apoštol uvedl na svou vlastní obranu. Mezi římskými křesťany se nenašel ani jediný, který by se v této těžké chvíli postavil na jeho stranu.

Jedinou spolehlivou zprávu o této události podává sám Pavel ve svém druhém dopise Timoteovi: „Při mé první obhajobě nikdo při mně nebyl,“ píše apoštol, „všichni mě opustili. Kéž jim to Bůh nepočítá! Pán však při mně stál a dal mi sílu, abych mohl dovršit zvěstování evangelia, a slyšeli je všichni pohané; a byl jsem vysvobozen ze lví tlamy.“ (2 Tm 4,16.17)

NERO A APOŠTOL PAVEL

Pavel a Nero — jak propastný byl mezi nimi rozdíl! Nadutý panovník, před nímž se měl Boží muž zodpovídat ze své víry, dospěl k vrcholu světské moci, vážnosti a bohatství, a přitom se dopouštěl těch nejpřízemnějších zločinů a nepravostí. Pokud šlo o moc a velikost, nikdo mu nebyl roven. Nikdo se neodvážil pochybovat o jeho autoritě nebo odporovat jeho vůli. Králové skládali své koruny k jeho nohám. Mocné armády se na jeho příkaz dávaly na pochod a vlajky na jeho lodích byly znamením vítězství. V soudní síni stála jeho socha a výnosy senátorů a rozhodnutí soudců byly jen ozvěnou jeho vůle. Miliony lidí se poslušně skláněly před jeho příkazy. Před jeho jménem se třásl celý svět. Upadnout u něj v nemilost znamenalo přijít o majetek, svobodu a život. Jeho káravého pohledu se lidé děsili víc než moru.

Starý vězeň, který byl předveden před Nerona, neměl peníze, přátele ani obhájce. Rysy císařovy tváře vypovídaly o nestoudných vášních, které zmítaly jeho nitrem; naproti tomu z obličeje obžalovaného bylo zřejmé, že je smířen s Bohem. Pavel ve svém životě zakusil chudobu, sebezapírání a utrpení. Přestože se ho jeho nepřátelé neustále snažili zastrašit pomluvami, potupami a urážkami, nepřestal neohroženě vyvyšovat korouhev kříže. Podobně jako jeho Pán byl poutníkem bez domova a stejně jako on žil proto, aby se stal požehnáním pro lidstvo. Jak by mohl Nero, náladový, prchlivý a zhýralý tyran, pochopit nebo jen ocenit charakter a pohnutky tohoto Božího muže?

PAVLOVA SMĚLÁ OBHAJOBA

V obrovské soudní síni se tísnil dav nedočkavých a znepokojených lidí, kteří se hrnuli a tlačili kupředu, protože chtěli vidět a slyšet vše, co se tu odehrávalo. Byli tu vznešení i prostí, bohatí i chudí, vzdělaní i nevzdělaní, pyšní i pokorní. Nikdo z nich však neznal pravou cestu k životu a ke spasení.

Židé vznesli proti Pavlovi stará obvinění z pobuřování a kacířství. Společně s Římany ho obžalovali ze založení požáru města. Zatímco přednášeli tyto žaloby, zachoval Pavel neochvějný klid. Lid a soudcové na něj s úžasem hleděli. Již se zúčastnili mnoha soudních přelíčení a viděli řadu zločinců, ještě nikdy se však nesetkali s člověkem, z něhož by vyzařoval tak posvátný pokoj jako z vězně, který stál před nimi. Pronikavé oči soudců, které byly zvyklé číst v obličejích vězňů, marně pátraly v Pavlově tváři po nějakém důkazu viny. Když mu bylo dovoleno, aby promluvil na svou obhajobu, všichni mu s napětím a se zájmem naslouchali.

Ještě jednou měl Pavel příležitost vyzvednout před udiveným zástupem prapor kříže. Když před sebou spatřil dav lidí, mezi nimiž byli Židé, Řekové, Římané i cizinci z mnoha zemí, zahořel nepřekonatelnou touhou ukázat jim cestu ke spasení. Zapomněl, kde se nachází, nedbal na nebezpečí, kterým je obklopen, ani na to, že ho s největší pravděpodobností brzy stihne hrozný osud. Viděl jen Ježíše, Prostředníka, který se před Bohem přimlouvá za hříšného člověka. S nadlidskou výmluvností a mocí zvěstoval apoštol svým posluchačům pravdy evangelia. Ukázal jim, jaká oběť byla přinesena za padlé lidstvo. Prohlásil, že za vykoupení člověka byla zaplacena nekonečně vysoká cena a že Bůh učinil opatření, aby se lidé mohli opět podílet na jeho vládě. Země je spojena s nebem prostřednictvím andělů, takže věčná Spravedlnost vidí všechny lidské skutky, dobré i zlé. 

Takto se tedy obhajoval zastánce pravdy. Stál tu jako Boží zástupce — věřící mezi nevěřícími, věrný mezi nevěrnými — a jeho hlas zněl jako hlas z nebe. V jeho slovech ani v jeho pohledu nebylo ani stopy po strachu, smutku nebo malomyslnosti. Byl pevně přesvědčen o své nevině a vyzbrojen pravdou, a proto se radoval, že je Božím dítětem. Jeho slova se podobala vítěznému volání v bitevní vřavě. Řekl, že věc, které zasvětil svůj život, je jediná věc, která nemůže skončit neúspěchem. I když sám zahyne, evangelium nikdy nezanikne. Bůh žije a jeho pravda zvítězí.

Mnozí, kteří se tehdy na Pavla dívali, „viděli, že jeho tvář je jako tvář anděla“ (Sk 6,15).

Nikdy předtím neslyšeli shromáždění posluchači nic podobného. Apoštolova slova se dotkla dokonce i těch nejzatvrzelejších. Jasná a přesvědčivá pravda zvítězila nad bludem. Mysl mnohých byla osvícena a později se s radostí začali řídit tím, co poznali. Pravdy, které byly v onen den zvěstovány, měly otřást národy a přečkat všechny časy. Měly působit na lidi i tehdy, až bude ten, z jehož úst vyšly, dávno ležet v hrobě jako mučedník.

NERONŮV KONEC

Dosud nikdy neslyšel Nero pravdu tak, jako při této příležitosti. Ještě nikdy mu nebylo odhaleno, jak hrozných vin se ve svém životě dopustil. Nebeské světlo proniklo do jeho hříšného nitra, a když si pomyslel, že jako vládce světa bude nakonec předvolán před soud, aby dostal spravedlivou odměnu za své skutky, třásl se hrůzou. Bál se Pavlova Boha a neodvažoval se apoštola odsoudit, protože obvinění, která byla proti němu vznesena, nebyla podložena. Posvátná bázeň potlačila ještě na nějakou dobu jeho krvežíznivost.

Na chvíli se pro zatvrzelého a provinilého Nerona otevřelo nebe a zdálo se, že zatoužil po jeho pokoji a čistotě. V té chvíli bylo pozvání milosti nabídnuto i jemu. Myšlenkou, že by mu mohlo být odpuštěno, se však zabýval jen okamžik. Pak vydal příkaz, aby byl Pavel odveden zpět do vězení. Jakmile se za Božím poslem zavřely dveře žaláře, zavřely se také pro římského císaře navždy dveře pokání. Temnotou, která ho obklopovala, neměl již nikdy proniknout žádný paprsek nebeského světla. Brzy na něj měly dopadnout trestající Boží soudy.

Krátce poté se Nero vydal na neblaze proslulé tažení do Řecka, kde svou opovrženíhodnou a potupnou lehkomyslností zostudil sebe i své království. Když se s velkou okázalostí vrátil do Říma, obklopil se svými dvořany a společně s nimi se oddával bezuzdnému hýření. Uprostřed hodování bylo náhle slyšet hluk z ulice. Posel, který byl vypraven, aby zjis til, co se děje, se vrátil s děsivou zprávou: Galba pochoduje v čele vojska a rychle se blíží k Římu. Kromě toho již ve městě vypuklo povstání. Rozzuřený dav zaplnil ulice a právě  postupuje k paláci a vyhrožuje smrtí císaři i všem jeho přívržencům.

V této nebezpečné situaci se Nero nemohl tak jako věrný apoštol Pavel spolehnout na mocného a soucitného Boha. Hanebný tyran dostal strach, že by ho dav mohl trápit a mučit, a proto chtěl sám ukončit svůj život. V rozhodujícím okamžiku však ztratil odvahu. Zcela zdrcený potupně uprchl z města a snažil se ukrýt na několik kilometrů vzdáleném statku. Ale nebylo mu to nic platné. Jeho skrýš byla brzy objevena. Když se přiblížili jeho pronásledovatelé na koních, přivolal si na pomoc otroka a smrtelně se zranil. Tak skončil tyran Nero. Bylo mu pouhých dvaa třicet let.

Zdroj informací: Poslové naděje a lásky, Bible - český ekumenickký překlad, BibleTV, Info-Bible.cz