Pavlova poslední cesta do Jeruzaléma

Pavel si velmi přál dostat se do Jeruzaléma ještě před Velikonocemi, aby se zde mohl setkat s lidmi, kteří sem na svátky přijdou ze všech koutů světa. Stále doufal, že se mu nějak podaří odstranit předsudky svých nevěřících krajanů a přimět je k přijetí vzácného světla evangelia. Také chtěl navštívit jeruzalémské věřící a předat jim dary, které poslaly nežidovské sbory chudým bratřím v Judsku. A konečně očekával, že svou návštěvou upevní jednotu mezi obrácenými židy, kteří přijali víru, a křesťany z pohanů.

Jakmile dokončil své dílo v Korintě, rozhodl se, že odpluje přímo do jednoho z přístavů na pobřeží Palestiny. Když dokončil všechny přípravy a chystal se vstoupit na palubu lodi, dozvěděl se, že židé proti němu zosnovali spiknutí a chtějí ho připravit o život. Až dosud se těmto odpůrcům víry přes veškeré jejich snahy nepodařilo práci apoštola zastavit.

Úspěch, který provázel hlásání evangelia, znovu vyvolal hněv židů. Odevšad přicházely zprávy o šíření nového učení, které osvobozuje židy od zachovávání obřadů ceremoniálního zákona a přiznává pohanům stejné výhody jako židům, kteří jsou potomky Abrahama. Ve svých kázáních v Korintě předkládal Pavel tytéž důkazy, které tak naléhavě zdůrazňoval ve svých dopisech. Jeho jednoznačné prohlášení: „Už není Řek a Žid, obřezaný a neobřezaný“ (Ko 3,11) považovali apoštolovi nepřátelé za opovážlivé rouhání. Proto se rozhodli, že jeho hlas umlčí.

CESTA PŘES MAKEDONII

Když byl Pavel varován před těmito úklady, rozhodl se, že půjde oklikou přes Makedonii. Musel se vzdát svého plánu, že dorazí do Jeruzaléma včas a stihne velikonoční bohoslužby. Doufal však, že se tam dostane do letnic.

Spolu s Pavlem a Lukášem se vydali na cestu „Sopatros, Pyrrhův syn z Beroje, Aristarchos a Sekundus z Tesaloniky, Gaius a Timoteus z Derbe a Tychikos a Trofimos z Asie“ (Sk 20,4). Pavel měl u sebe velkou částku peněz od nežidovských sborů. Chtěl ji odevzdat bratřím, kteří měli na starosti Boží dílo v Judsku. Proto se dohodl se sbory, které přispěly ze svých prostředků, že ho tito bratři jako zástupci sborů doprovodí do Jeruzaléma.

Ve Filipech se Pavel zdržel, aby oslavil Velikonoce. Zůstal tu s ním pouze Lukáš; ostatní členové jeho doprovodu pokračovali dál až do Troady, kde na něj měli počkat. Ze všech křesťanů, kteří se obrátili díky apoštolovu úsilí, byli Filipští nejlaskavější a nejupřímnější, a tak se Pavel těšil ze společenství s nimi a strávil zde osm klidných a šťastných svátečních dní.

Potom Pavel a Lukáš odpluli z Filip do Troady, kde se o pět dní později setkali se svými průvodci, a dalších sedm dní zůstali u tamějších věřících.

V poslední večer apoštolova pobytu se bratři sešli „k lámání chleba“ (Sk 20,7). Protože se jejich milovaný učitel chystal odjet, sešlo se více lidí než obvykle. Shromáždili se „v horní místnosti“ (Sk 20,8) ve třetím poschodí. Tady jim apoštol s hlubokou láskou starostlivě kázal až do půlnoci.

V jednom z otevřených oken seděl mladík jménem Eutychos. Na tomto nebezpečném místě usnul a spadl dolů na dvůr. Okamžitě nastala panika a zmatek. Když ho zvedli, byl mrtvý. Shromáždilo se kolem něj mnoho lidí a všichni plakali a naříkali. Pavel si však prorazil cestu vyděšeným davem, objal chlapce a úpěnlivě se modlil k Bohu, aby vrátil mrtvému život. Jeho prosba byla vyslyšena. Nářek a bědování přehlušil apoštolův hlas: „Upokojte se, je v něm život.“ Věřící se s radostí opět sešli v horní místnosti. Společně oslavili Večeři Páně a Pavel s nimi „dlouho do rána“ rozmlouval. (Sk 20,10.11)

Loď, na které měli Pavel a jeho společníci pokračovat v cestě, byla připravena k vyplutí a bratři spěchali na palubu. Apoštol sám dal však přednost kratší trase po souši a z Troady se vydal do Assu, kde se měl ke svým společníkům připojit. Tak získal alespoň trochu času na rozjímání a modlitbu. Potíže a nebezpečí spojené s jeho blížící se návštěvou Jeruzaléma, postoj jeruzalémského sboru k němu a jeho dílu, ale také situace dalších sborů a záležitosti týkající se zvěstování evangelia na jiných místech apoštola znepokojovaly a nutily ho k vážnému zamyšlení. Proto využil této zvláštní příležitosti, aby prosil Boha o sílu a vedení.

Když se cestující plavili směrem na jih od Assu, míjeli město Efez, kde apoštol velmi dlouho působil. Pavel by byl velmi rád navštívil efezský sbor, aby mu předal důležitá ponaučení a rady. Po zralé úvaze se však rozhodl neztrácet čas a pokračovat dál, protože chtěl být „pokud možno na den letnic v Jeruzalémě“ (Sk 20,16). Když dorazil do Milétu, který se nacházel asi čtyřicet pět kilometrů od Efezu, dozvěděl se, že by se ještě před odplutím lodi mohl s efezskými křesťany spojit. Proto okamžitě poslal starším tohoto sboru zprávu, v níž je naléhavě žádal, aby si pospíšili do Milétu, aby se s nimi mohl setkat, dříve než bude pokračovat ve své cestě.

POSLEDNÍ SLOVA K EFEZSKÝM

Uposlechli jeho výzvu a přišli. Apoštol k nim pronesl závažný a dojemný proslov, v němž je napomenul a zároveň se s nimi rozloučil. Řekl: „Vy víte, jak jsem si u vás počínal celou dobu od prvního dne, kdy jsem přišel do Asie. Sloužil jsem Pánu s velkou pokorou, v slzách a zkouškách, které mě potkaly pro úklady židů. Víte, že jsem vám nezamlčel nic, co by vám bylo k prospěchu; všechno jsem vám řekl, když jsem vás učil ve shromáždění i v rodinách. Naléhal jsem na Židy i Řeky a vyzýval je, aby se obrátili k Bohu a uvěřili v našeho Pána, Ježíše Krista.“ (Sk 20,18-21)

Pavel vždy vyvyšoval Boží zákon. Přitom však učil, že zákon sám o sobě nemá moc zachránit člověka před trestem za neposlušnost. Ti, kdo páchají zlo, musí litovat svých hříchů a pokořit se před Bohem, jehož spravedlivý hněv na sebe přivolali tím, že porušili jeho přikázání. Musí také složit svou důvěru v Kristovu krev, protože jedině skrze ni mohou dosáhnout odpuštění. Boží Syn pro ně obětoval svůj život a vystoupil do nebe, kde se za ně před Otcem přimlouvá. Pokáním a vírou se lidé mohou zbavit prokletí hříchu a díky Kristově milosti budou již nadále schopni poslouchat Boží zákon.

„Nyní jdu do Jeruzaléma,“ pokračuje Pavel, „protože mě Duch nutí, a nevím, co mě tam potká. Vím jen tolik, že mi Duch svatý město od města ohlašuje, že na mne čekají pouta a utrpení. Ale já nepřikládám svému životu žádnou jinou cenu, než abych dokončil svůj běh a splnil úkol, který jsem dostal od Pána Ježíše: hlásat evangelium o Boží milosti. Nyní vím, že mě už neuvidí nikdo z vás, k nimž jsem na svých cestách přišel hlásat Boží království.“ (Sk 20,22-25)

Pavel neměl původně v úmyslu vydat toto svědectví; ale zatímco mluvil, sestoupil na něj Duch proroctví a potvrdil jeho obavy, že je to jeho poslední setkání s efezskými věřícími.

„Proto vám v tento den prohlašuji před Bohem, že mou vinou nikdo nezahyne, neboť jsem vám oznámil celou Boží vůli a nic jsem nezamlčel.“ (Sk 20,26.27) Ani obava, že někoho urazí, ani touha po přátelství nebo uznání nemohly Pavla přimět k tomu, aby jim zatajil slova, která mu Bůh dal pro jejich poučení, varování či nápravu. I dnes Bůh od svých služebníků očekává, že budou směle hlásat jeho slovo a plnit jeho příkazy. Kristův služebník by neměl lidem předkládat pouze ty pravdy, které se jim nejvíce zamlouvají, a přitom jim zamlčovat vše, co by jim mohlo být nepříjemné. Měl by velmi pečlivě dohlížet na rozvoj jejich charakteru. Jestliže zjistí, že někteří z jeho stáda hřeší, je jako věrný pastýř povinen poučit je s ohledem na danou situaci z Božího slova. Pokud však dovolí, aby si dál šli sebejistě svou vlastní cestou, aniž by je varoval, bude se za ně zodpovídat. Kazatel, který chce splnit svůj důležitý úkol, musí ty, kdo mu byli svěřeni, věrně poučovat o všech bodech křesťanské věrouky. Musí jim ukazovat, jací musí být a jak musí jednat, aby obstáli, až nastane velký den našeho Boha. Pouze věrný učitel pravdy bude moci v závěru svého působení spolu s Pavlem říct: „Mou vinou nikdo nezahyne.“

Poté apoštol napomenul své bratry takto: „Dávejte pozor na sebe i na celé stádo, ve kterém si vás Duch svatý ustanovil za strážce, abyste byli pastýři Boží církve, kterou si Bůh získal krví vlastního Syna.“ (Sk 20,28) Kdyby měli služebníci evangelia neustále na paměti, že mají na starosti lidi, které Kristus vykoupil svou krví, lépe by si uvědomovali význam své práce. Měli by dávat pozor na sebe i na své stádo. Svá ponaučení by měli objasňovat a prosazovat svým vlastním příkladem. Jako učitelé, kteří ukazují druhým cestu k životu, by neměli zavdávat příčinu ke znevažování pravdy. Jako Kristovi zástupci by měli zachovat jeho jméno ve vážnosti. Svou oddaností, svým čistým životem a bohabojným jednáním by měli dokazovat, že jsou hodni svého důležitého poslání.

Apoštolovi bylo zjeveno, jaká nebezpečí ohrozí efezský sbor. Řekl: „Vím, že po mém odchodu přijdou mezi vás draví vlci, kteří nebudou šetřit stádo. I mezi vámi samými povstanou lidé, kteří povedou scestné řeči, aby strhli učedníky na svou stranu.“ (Sk 20,29.30) Když se Pavel zahleděl do budoucnosti a viděl, jakým útokům ze strany vnějších i vnitřních nepřátel bude sbor muset čelit, velmi se o něj strachoval. S posvátnou vážností vyzval své bratry, aby bedlivě střežili to, co jim bylo svěřeno. Připomněl jim, že jim sám byl příkladem, když mezi nimi neúnavně působil: „Buďte proto bdělí a pamatujte, že jsem se slzami v očích po tři roky ve dne v noci každému z vás neustále ukazoval cestu.“ (Sk 20,31)

Dále apoštol pokračuje: „Nyní vás svěřuji Bohu a slovu jeho milosti, které má moc vás proměnit a dát vám podíl mezi všemi, kdo jsou posvěceni. Od nikoho jsem nežádal stříbro, zlato ani oděv.“ (Sk 20,32.33) Někteří z efezských bratří byli bohatí; Pavel se je však nikdy nesnažil využít ke svému osobnímu prospěchu. S poselstvím, které hlásal, se neslučovalo, aby upozorňoval na své vlastní potřeby. „Tyto mé ruce,“ prohlásil, „vydělávaly na všechno, co jsem potřeboval já i moji společníci“ (Sk 20,34). Navzdory namáhavé práci a dlouhým cestám, na které se vydával za Božím dílem, byl schopen postarat se nejen o své vlastní potřeby, ale dokázal ušetřit i něco pro obživu svých spolupracovníků a zmírnění nouze chudých. Dařilo se mu to jen díky vytrvalé píli a krajní šetrnosti. Proto mohl právem poukázat na svůj vlastní příklad, když řekl: „,Tím vším jsem vám ukázal, že máme takto pracovat, pomáhat slabým a mít na paměti slova Pána Ježíše, který řekl: »Blaze tomu, kdo dává, ne tomu, kdo bere.«‘

Po těch slovech si s nimi se všemi klekl a pomodlil se. Všichni se dali do hlasitého pláče, objímali Pavla a líbali ho, dojati nejvíce jeho slovy, že ho už nikdy neuvidí. Pak ho doprovodili k lodi.“ (Sk 20,35-38)

Z MILÉTU DO JERUZALÉMA

Z Milétu se Pavel a jeho průvodci plavili „přímou cestou… na Kós, druhý den na Rodos a odtud… pluli do Patary“ na jihozápadním pobřeží Malé Asie. „Tam… našli loď, která plula do Fénicie. Nasedli… na ni a vypluli.“ (Sk 21,1.2) V Týru, kde měl být z lodi vyložen náklad, vyhledali několik učedníků a zůstali u nich sedm dní. Duch svatý upozornil tyto učedníky na nebezpečí, která hrozí Pavlovi v Jeruzalémě. Proto na něj naléhali, „aby nechodil do Jeruzaléma“ (Sk 21,4). Strach z utrpení a uvěznění však nemohl apoštola od jeho záměru odradit.

Když uplynul týden, který Pavel strávil v Týru, všichni bratři i jejich ženy a děti ho vyprovodili k lodi. Dříve než vstoupil na palubu, poklekli na břehu a pomodlili se; apoštol se modlil za ně a oni za něj.

Cestující pokračovali směrem na jih, až dorazili do Cesareje, kde „navštívili Filipa, kazatele evangelia a jednoho ze sedmi jáhnů, a ubytovali se u něho“ (Sk 21,8). Tady Pavel prožil několik klidných a šťastných dní — na dlouhou dobu posledních dní, kdy si mohl užívat dokonalé svobody.

Za Pavlova pobytu v Cesareji „přišel z Judska prorok jménem Agabos. Přišel k nám,“ vypráví Lukáš, „vzal Pavlův opasek, svázal si jím nohy i ruce a řekl: ‚Toto praví Duch svatý: Muže, kterému patří tento opasek, židé v Jeruzalémě takto svážou a vydají pohanům.‘

Když jsme to uslyšeli,“ pokračuje Lukáš, „prosili jsme my i tamější bratří Pavla, aby do Jeruzaléma nechodil.“ Pavel však nechtěl utíkat před svou povinností. Chtěl následovat Krista kamkoli, a bude-li to třeba, i do vězení a na smrt. „Proč pláčete a působíte mi tím větší bolest?“ zvolal. „Vždyť já jsem připraven nejen nechat se svázat, nýbrž i zemřít v Jeruzalémě pro jméno Pána Ježíše!“ Když bratři viděli, že ho zarmucují, aniž by se jim ho podařilo odvrátit od jeho úmyslu, přestali na něj naléhat a řekli jen: „Děj se vůle Páně!“ (Sk 21,10-14)

Krátký pobyt v Cesareji brzy skončil, a tak se Pavel a jeho společníci v doprovodu několika bratří vydali do Jeruzaléma. Těžce na ně doléhala předtucha nadcházející pohromy.

Ještě nikdy neprožíval apoštol při příchodu do Jeruzaléma takový smutek. Věděl, že zde najde jen málo přátel, ale zato hodně nepřátel. Blížil se k městu, které zavrhlo a ukřižovalo Božího Syna a nad nímž nyní visela hrozba Božího hněvu. Když si vzpomněl, jak silně byl sám zaujatý proti Kristovým následovníkům, pocítil ke svým oklamaným krajanům hluboký soucit. Naděje, že jim bude schopen pomoci, byla jen velmi malá. Stejná zaslepenost a stejný hněv, který kdysi hořel v jeho nitru, vzplály nyní s nevýslovnou silou v celém národě a obracely se proti němu.

Nemohl počítat dokonce ani s účastí a podporou svých vlastních bratří ve víře. Neobrácení Židé, kteří po něm bez ustání usilovně pátrali, nelenili a ústně i písemně o něm a o jeho díle rozšířili v Jeruzalémě ty nejhorší pomluvy. Dokonce i někteří apoštolové a starší těmto lživým zprávám uvěřili, aniž by se je pokusili vyvrátit. Neprojevili žádnou touhu se Pavla zastat.

I přes všechny nepříznivé okolnosti však apoštol nepropadal zoufalství. Věřil, že Boží hlas, který promlouval k jeho nitru, osloví i jeho krajany a že Pán, kterého on i ostatní učedníci milovali a jemuž sloužili, navzdory všemu uvede jejich smýšlení do souladu s jeho vlastním a budou společně pracovat pro dílo evangelia.

Zdroj informací: Poslové naděje a lásky, Bible - český ekumenickký překlad, BibleTV, Info-Bible.cz