Pavlovo uvěznění

„Když jsme přišli do Jeruzaléma, přijali nás bratří s radostí. Nazítří se Pavel odebral i s námi k Jakubovi, kde se sešli všichni starší.“ (Sk 21,17.18)

Při této příležitosti předali Pavel a jeho průvodci těm, kdo stáli v čele Božího díla v Jeruzalémě, příspěvky, které na podporu svých chudých židovských bratří věnovali křesťané z pohanů. Shromáždění těchto příspěvků stálo apoštola a jeho spolupracovníky hodně času, důkladného přemýšlení a vyčerpávajícího úsilí. Částka, která zdaleka předčila očekávání jeruzalémských starších, si ze strany nežidovských věřících vyžádala mnohé oběti, a dokonce i velké strádání.

Těmito dobrovolnými dary projevily obrácení pohané svou oddanost Božímu dílu na celém světě a všichni měli tyto prostředky přijmout s vděčným uznáním. Přesto bylo Pavlovi i jeho společníkům zřejmé, že mezi těmi, s nimiž se nyní setkali, jsou i takoví, kteří neumějí ocenit ducha bratrské lásky, který probudil v křesťanech ochotu obdarovat druhé.

NEPŘÁTELSTVÍ A PŘEDSUDKY

V prvních letech zvěstování evangelia pohanům lpěli někteří vedoucí představitelé jeruzalémského sboru na starých předsudcích a způsobech myšlení a nebyli příliš nakloněni spolupráci s Pavlem a jeho společníky. Ve snaze zachovat několik bezvýznamných zvyků a obřadů zapomněli na požehnání, která by spočinula na nich i na věci, kterou milovali, kdyby usilovali o sjednocení všech oblastí Božího díla. Přestože jim šlo o blaho křesťanské církve, nedařilo se jim odpovídajícím způsobem využívat stále větší počet příležitostí, které jim Bůh ve své prozřetelnosti nabízel. Ve své lidské moudrosti se pokoušeli zatěžovat Boží spolupracovníky řadou zbytečných omezení. Tak vznikla skupina mužů, kteří nebyli osobně obeznámeni s měnícími se okolnostmi a zvláštními potřebami pracovníků na vzdálených misijních polích. Přesto si však osobovali právo přesně těmto bratrům předepisovat, jakým způsobem mají pracovat. Domnívali se, že zvěstování evangelia musí postupovat v souladu s jejich názory.

Právě uplynulo několik let od doby, kdy bratři v Jeruzalémě společně se zástupci dalších předních sborů důkladně zvažovali složité otázky týkající se způsobů práce mezi pohany. Na tomto všeobecném shromáždění se bratři dohodli, že předají sborům jasná doporučení ohledně některých obřadů a zvyků, včetně obřízky. Při této příležitosti se také jednomyslně usnesli, že doporučí křesťanským sborům Pavla a Barnabáše jako pracovníky, kteří si zaslouží plnou důvěru každého věřícího.

Někteří z těch, kdo se shromáždění zúčastnili, ostře kritizovali metody práce apoštolů, na nichž spočívala největší tíha odpovědnosti za hlásání evangelia pohanům. Během zasedání však tito bratři lépe pochopili Boží vůli a společně s ostatními dospěli k moudrým rozhodnutím, která umožnila sjednocení věřících do jednoho velkého společenství.

Když se později ukázalo, že počet obrácených pohanů rychle roste, vrátilo se několik vedoucích představitelů jeruzalémského sboru ke své původní zaujatosti vůči metodám Pavla a jeho spolupracovníků. Tyto předsudky se v průběhu let stále více prohlubovaly. Nakonec se několik předních mužů rozhodlo, že zvěstování evangelia musí nadále probíhat podle jejich vlastních představ. Jestliže Pavel přizpůsobí svou práci některým zásadám, které zastávají, uznají ji a podpoří; jinak již nebudou moci jeho působení schvalovat a budou mu muset odepřít jakoukoli další podporu.

Tito muži zapomněli, že učitelem svého lidu je sám Bůh; že každý, kdo pracuje v Božím díle, by měl při následování nebeského Pána získat své osobní zkušenosti a neměl by očekávat, že dostane jednoznačné pokyny od člověka; že Boží služebníci by se neměli měnit a rozvíjet podle lidských představ, ale k Božímu obrazu.

BOŽÍ, NIKOLI LIDSKÉ DÍLO

Když apoštol Pavel sloužil Bohu a učil lid, jeho řeč a kázání „se neopíraly o vemlouvavá slova lidské moudrosti, ale prokazovaly se Duchem a mocí“. Pravdy, které hlásal, mu zjevil Duch svatý; „Duch totiž zkoumá všechno, i hlubiny Boží. Neboť kdo z lidí zná, co je v člověku, než jeho vlastní duch? Právě tak nikdo nepoznal, co je v Bohu, než Duch Boží… O tom i mluvíme ne tak, jak nás naučila lidská moudrost,“ prohlásil Pavel, „ale jak nás naučil Duch, a duchovní věci vykládáme slovy Ducha“. (1 K 2,4.10-13)

Po celou dobu svého působení se apoštol spoléhal na přímé Boží vedení. Zároveň však velmi dbal na to, aby jednal v souladu s rozhodnutími všeobecného shromáždění v Jeruzalémě. „A tak se církve upevňovaly ve víře a počet bratří rostl každým dnem.“ (Sk 16,5) Přestože se nyní u některých setkal s neporozuměním, nalezl útěchu ve vědomí, že splnil svou povinnost. Když mohl nyní předložit židovským starším štědré příspěvky, vyšlo najevo, že povzbuzoval obrácené křesťany k oddanosti, štědrosti a bratrské lásce.

Jakmile Pavel předal starším tyto dary, „vyprávěl jim podrobně všechno, co Bůh jeho působením vykonal mezi pohany“ (Sk 21,19). Tato zpráva naplnila všechny, dokonce i ty, kdo pochybovali, přesvědčením, že apoštolovu činnost provázelo Boží požehnání. „Když to vyslechli, chválili Boha.“ (Sk 21,20) Poznali, že nebe se přiznalo k metodám jeho práce. Štědré dary, které ležely před nimi, potvrzovaly Pavlovo svědectví o věrnosti nových sborů založených mezi pohany. Muži, kteří patřili k těm, kdo odpovídali za Boží dílo v Jeruzalémě, a kteří požadovali, aby byla přijata svévolná kontrolní opatření, viděli nyní apoštolovu službu v novém světle. Dospěli k přesvědčení, že jejich jednání nebylo správné, že žili v zajetí židovských zvyků a tradic, a že se tak stali velkou překážkou pro šíření evangelia. Nepoznali totiž, že zeď, která oddělovala židy a pohany, byla zbořena Kristovou smrtí.

KOMPROMIS

Všichni bratři, kteří stáli v čele sboru, měli nyní jedinečnou příležitost otevřeně vyznat, že skrze Pavla působil Bůh a že chybovali, když se nechali svést zprávami jeho nepřátel k žárlivosti a předsudkům. Nepokusili se však společnými silami zjednat ukřivděnému apoštolovi spravedlnost. Místo toho mu dali radu, z níž bylo zřejmé, že je stále ještě ovládá pocit, že si Pavel za přetrvávající zaujatost do značné míry může sám. Nepostavili se velkoryse na jeho obranu a nesnažili se nespokojeným bratřím dokázat, že jsou v neprávu. Chtěli dosáhnout kompromisu tím, že mu poradili, jak má podle jejich názoru jednat, aby odstranil všechny důvody k nedorozumění.

Když si vyslechli jeho svědectví, řekli: „Pohleď, bratře, kolik tisíc židů uvěřilo v Krista, a všichni jsou nadšenými zastánci Zákona. O tobě se doslechli, že prý učíš všechny židy, žijící mezi pohany, aby odpadli od Mojžíše: aby přestali obřezávat své syny a žít podle otcovských zvyků. Co teď? V každém případě se dovědí, žes přišel. Udělej tedy, co ti radíme: Jsou tu čtyři muži, kteří na sebe vzali slib. Připoj se k nim, podrob se s nimi očistnému obřadu a zaplať za ně, co je předepsáno; pak si budou moci dát ostříhat hlavu. Tak poznají všichni, že není ani trochu pravdy na tom, co se o tobě říká, a že naopak sám jsi věrný Zákonu a žiješ podle něho. Pokud jde o pohany, kteří přijali víru, těm jsme písemně oznámili své rozhodnutí, že nemají jíst pokrmy obětované modlám, ani krev, ani maso zvířat nezbavených krve, a že se mají vyvarovat smilstva.“ (Sk 21,20-25)

Bratři doufali, že pokud se Pavel zachová tak, jak mu navrhovali, podaří se mu jednoznačně vyvrátit nepravdivé zprávy, které se o něm šířily. Ujišťovali ho, že rozhodnutí předchozího shromáždění o obrácených pohanech a obřadním zákonu stále platí. Ale rada, kterou mu nyní dali, se s tímto rozhodnutím neslučovala. Jejich pokyn nepocházel z Božího Ducha; byl ovocem zbabělosti. Vedoucí představitelé jeruzalémského sboru věděli, že pokud křesťané nebudou dodržovat obřadní zákon, obrátí proti sobě nenávist židů a vystaví se pronásledování. Velerada dělala vše, co bylo v jejích silách, aby zastavila šíření evangelia. Zvolila muže, kteří měli sledovat apoštoly, a zejména Pavla, a všemožně bránit jejich působení. Kdyby byli křesťané souzeni před veleradou za porušování zákona, čekal by je okamžitý a přísný trest za odpadnutí od židovské víry.

Mnozí z židů, kteří přijali evangelium, měli stále ve velké úctě obřadní zákon a byli až příliš ochotní činit i nemoudré ústupky. Doufali, že tím získají důvěru svých krajanů, od stra ní jejich předsudky a probudí v nich víru, že Kristus je Vykupitel světa. Pavel pochopil, že dokud budou mnozí z vedoucích představitelů jeruzalémského sboru vůči němu zaujati, nepřestanou mařit jeho vliv. Cítil, že kdyby se mu je pomocí nějakého přijatelného ústupku podařilo získat pro pravdu, odstranil by velkou překážku, která brání úspěšnému šíření evangelia na jiných místech. Bůh mu však nedal právo, aby zašel tak daleko, jak požadovali.

Když si uvědomíme, jak velmi Pavel toužil po jednotě se svými bratry, jak ohleduplně jednal se slabými ve víře, jak si vážil apoštolů, kteří byli s Kristem, a zejména Jakuba, bratra Ježíšova, a jak se snažil vyjít každému člověku pokud možno co nejvíce vstříc, aniž by se přitom vzdal svých zásad — vezmeme-li toto vše v úvahu, pak nás tolik nepřekvapí, že se nechal přesvědčit a odchýlil se od cesty, kterou tak pevně a odhodlaně až dosud kráčel. Svými snahami o usmíření však vytouženého cíle nedosáhl. Pouze urychlil rozhodnutí, takže předpovězené utrpení ho postihlo dřív a odloučilo ho od jeho bratrů. Církev tak přišla o jeden ze svých nejsilnějších pilířů a křesťané ve všech zemích byli naplněni zármutkem.

Následujícího dne Pavel udělal, co mu poradili starší. Spolu s oněmi čtyřmi muži, kteří složili nazírský slib (Nu 6), jehož platnost již téměř vypršela, odešel do chrámu a „oznámil, kdy se skončí očistné dny a za každého z nich bude přinesena oběť“ (Sk 21,26). Ještě měly být totiž přineseny drahé oběti za očištění.

V OHROŽENÍ ŽIVOTA

Ti, kdo Pavlovi radili, aby učinil tento krok, si plně neuvědomovali, jak velkému nebezpečí se tím vystaví. V té době pobývali v Jeruzalémě lidé z mnoha zemí, kteří sem přišli na bohoslužby. Když Pavel plnil úkol, který dostal od Boha, a zvěstoval evangelium pohanům, navštívil řadu největších měst světa. Tisíce cizinců, kteří přišli do Jeruzaléma na svátky, ho dobře znali. Byli mezi nimi i takoví, kteří ho hluboce nenáviděli. Když apoštol vstupoval při veřejné příležitosti do chrámu, riskoval tím svůj život. Po několik dní vcházel do chrámu a vycházel z něj a nikdo z účastníků bohoslužby si ho zřejmě nevšiml. Ale krátce před uplynutím stanovené doby, když hovořil s knězem o obětech, které bylo třeba přinést, ho poznalo několik židů z provincie Asie.

Vrhli se na něj s ďábelskou zuřivostí a křičeli: „Izraelci, pojďte sem! To je ten člověk, který všude všechny učí proti vyvolenému lidu, proti Zákonu a proti chrámu.“ Když se kolem nich shromáždili lidé, kteří slyšeli jejich volání o pomoc, přidali ještě další obvinění: „A teď ještě přivedl do chrámu pohany a znesvětil toto svaté místo.“ (Sk 21,28)

Jestliže neobřezaný člověk vstoupil do vnitřního nádvoří této posvátné budovy, spáchal podle židovského zákona zločin, který se trestal smrtí. Lidé totiž viděli Pavla ve městě ve společnosti Trofima z Efezu a domnívali se, že ho s sebou přivedl do chrámu. To však neudělal; a protože sám byl Žid, tím, že vešel do chrámu, neporušil židovský zákon. I když tedy bylo obvinění židů zcela nepravdivé, dokázalo v lidech probudit předsudky. Strhl se pokřik, který se nesl chrámovými nádvořími, a shromážděného davu se zmocnilo silné vzrušení. Zpráva se rychle roznesla po Jeruzalémě, „v celém městě nastal rozruch a lid se začal sbíhat“ (Sk 21,30).

Skutečnost, že se odpadlý žid odvážil znesvětit chrám právě v době, kdy sem na bohoslužby přišly tisíce lidí ze všech koutů světa, rozpoutala v davu ty nejprudší vášně. „Chytili Pavla a vlekli ho ven z chrámu. A hned byly zavřeny brány.“ (Sk 21,30)

PAVLOVO ZATČENÍ

„Ve chvíli, kdy ho už chtěli zabít, došlo hlášení veliteli praporu, že celý Jeruzalém se bouří.“ (Sk 21,31) Klaudios Lysias dobře věděl, s jak nezkrotnými živly se musí střetnout, a proto „vzal okamžitě vojáky i důstojníky a běžel dolů k davu. Jakmile uviděli velitele a vojáky, přestali Pavla bít“ (Sk 21,32). Římský důstojník neznal příčinu pobouření. Viděl jen, že se hněv zástupu obrací proti Pavlovi. Došel tedy k závěru, že to nejspíše bude jistý egyptský povstalec, o němž sice slyšel, který však až dosud unikal vězení. Proto Pavla zatkl a „rozkázal vojákům, aby ho spoutali dvěma řetězy. Potom vyšetřoval, kdo je a co udělal.“ Okamžitě se ozvalo mnoho zvučných hlasů, které apoštola zlostně obviňovaly. „V davu křičel každý něco jiného. Protože se velitel nemohl pro zmatek dovědět nic jistého, rozkázal odvést Pavla do pevnosti. Když se dostali ke schodišti, museli ho vojáci pro násilí davu nést, neboť celé množství lidu šlo za ním a křičeli: ‚Pryč s ním!‘“ (Sk 21,33-36)

Uprostřed této vřavy zůstal apoštol klidný a vyrovnaný. Jeho myšlenky se upíraly k Bohu a věděl, že je obklopen nebeskými anděly. Nelíbilo se mu, že musel opustit chrám, aniž se pokusil představit svým krajanům pravdu. Než ho dovedli do pevnosti, zeptal se velitele: „Smím ti něco říct?“ Lysias odpověděl: „Ty umíš řecky? Nejsi ten Egypťan, který nedávno podnítil ke vzpouře a vyvedl na poušť čtyři tisíce vzbouřenců?“ Pavel řekl: „Já jsem Žid z Tarsu v Kilikii, občan ne bezvýznamného města. Prosím tě, dovol mi promluvit k lidu.“ (Sk 21,37-39)

ŘEČ K ŽIDŮM

Velitel jeho prosbě vyhověl a „Pavel, jak stál na schodišti, dal lidu znamení rukou“. Tímto gestem upoutal jejich pozornost a svým chováním v nich vzbudil respekt. „Nastalo napjaté ticho a Pavel je oslovil hebrejsky: ‚Bratří a otcové, vyslechněte, co vám chci nyní říci na svou obhajobu.‘“ Když lidé uslyšeli známá hebrejská slova, „úplně se uklidnili“ a za naprostého ticha apoštol pokračoval:

„Já jsem Žid a narodil jsem se v Tarsu v Kilikii, ale vychován jsem byl zde v Jeruzalémě. V Gamalielově škole jsem byl přesně vyučen zákonu našich otců. Byl jsem právě tak plný horlivosti pro Boha, jako jste dnes vy všichni.“ (Sk 21,40; 22,1-3) Nikdo nemohl Pavlova slova popřít, protože skutečnosti, o nichž hovořil, byly mnoha židům, kteří stále ještě žili v Jeruzalémě, dobře známy. Pak apoštol mluvil o tom, že kdysi také horlivě pronásledoval Kristovy učedníky, a dokonce je i vydával na smrt. Vylíčil svým posluchačům okolnosti svého obrácení a vyprávěl jim, jak nakonec musel odložit svou pýchu a sklonit se před ukřižovaným Ježíšem Nazaretským. Kdyby se byl pustil se svými protivníky do diskuze, byli by tvrdošíjně odmítali si ho vyslechnout. Vyprávění o jeho zkušenostech však na ně zapůsobilo velmi přesvědčivě, takže se na chvíli zdálo, že je obměkčil a že začali být mnohem přístupnější.

Potom se jim Pavel snažil vysvětlit, že mezi pohany nezačal působit ze svého vlastního rozhodnutí. Toužil pracovat pro svůj národ; ale právě v jeruzalémském chrámě k němu Bůh promluvil ve vidění a přikázal mu, aby se vydal „daleko k pohanům“ (Sk 22,21).

Až do této chvíle mu lidé dychtivě naslouchali. Když však ve svém příběhu dospěl až k okamžiku, kdy byl povolán stát se Kristovým poslem mezi pohany, opět se jich zmocnila zuřivost. Byli zvyklí považovat se za jediný národ, jemuž byl Bůh nakloněn. Proto nebyli ochotni připustit, že by i pohané, jimiž pohrdali, měli mít podíl na výsadách, které až dosud vztahovali výhradně na sebe. Proto volali tak hlasitě, až řečníka překřičeli: „Sprovoď ho ze světa! Nesmí zůstat na živu!

Protože křičeli, strhávali ze sebe šaty a házeli do vzduchu prach, rozkázal velitel vojákům, aby Pavla zavedli do pevnosti; dal jim pokyn, aby při výslechu použili bičování, neboť chtěl zjistit, proč proti němu tolik běsní. 

PŘED VELERADOU

Když ho přivázali, řekl Pavel důstojníkovi, který měl službu: ‚Smíte bičovat římského občana, a to bez soudu?‘ Když to důstojník uslyšel, šel k veliteli a hlásil mu to. Řekl mu: ‚Co chceš dělat? Ten člověk je římský občan!‘ Velitel přišel k Pavlovi a ptal se ho: ‚Řekni mi, jsi římský občan?‘ On odpověděl: ‚Ano.‘ Velitel mu na to řekl: ‚Já jsem získal toto občanství za veliké peníze.‘ Ale Pavel prohlásil: ‚Já jsem se jako římský občan už narodil.‘ Ihned od něho odstoupili ti, co ho měli vyslýchat. A velitel dostal strach, když se dověděl, že Pavel je římský občan, a on ho dal spoutat.

Na druhý den, aby bezpečně zjistil, z čeho židé Pavla obviňují, dal ho vyvést z vězení a nařídil, aby se shromáždili velekněží a celá rada. Pak dal přivést Pavla a postavil ho před ně.“ (Sk 22,22-23,1)

Nyní měl apoštola vyslýchat stejný soud, k jehož členům před svým obrácením sám patřil. Když stál před židovskými vůdci, choval se klidně a z jeho tváře vyzařoval Kristův pokoj. „Upřel zrak na jejich shromáždění a řekl: ‚Bratří, až do dneška žiju se zcela dobrým svědomím před Bohem.‘“ Když uslyšeli tato slova, znovu je zachvátila nenávist. „Tu nařídil velekněz Ananiáš těm, kdo stáli u Pavla, aby ho udeřili přes ústa.“ Na tento surový rozkaz reagoval apoštol zvoláním: „‚Tebe bude bít Bůh, ty obílená stěno. Sedíš zde, abys mě soudil podle Zákona, a proti Zákonu rozkazuješ, aby mě bili?‘ Ti, co stáli u Pavla, řekli: ‚Troufáš si urážet Božího velekněze?‘“ Pavel odpověděl se svou obvyklou zdvořilostí: „Nevěděl jsem, bratří, že je to velekněz. Vím, že je psáno: ‚Nebudeš tupit vládce svého lidu.‘

Protože apoštol věděl, že jedna část rady patří k saduceům a druhá k farizeům, zvolal: ‚Bratří, já jsem farizeus, syn farizeův. Jsem souzen pro naději ve zmrtvýchvstání.‘

Když to řekl, vznikl spor mezi farizeji a saduceji a shromáždění se rozdvojilo. Saduceové totiž říkají, že není zmrtvýchvstání a že nejsou andělé a duchové, kdežto farizeové vyznávají obojí.“ Obě strany se začaly mezi sebou přít, a tak byla moc jejich odporu proti Pavlovi zlomena. „Někteří zákoníci z farizejské strany vstali a začali namítat: ‚Nic zlého na tom člověku nenacházíme. Co když k němu mluvil duch nebo anděl? Nebojujme proti Bohu.‘“ (Sk 23,1-9)

V nastalém zmatku se saduceové ze všech svých sil snažili apoštola zmocnit, aby ho mohli zabít. Farizeové se ho stejně usilovně snažili chránit. „Velitel se bál, že Pavla rozsápou. Proto povolal vojenský oddíl, aby Pavla vyrval z jejich středu a zavedl ho do pevnosti.“ (Sk 23,10)

V PEVNOSTI

Když apoštol později přemýšlel o zkouškách, které ho v uplynulém dni potkaly, začal se obávat, že se jeho chování nelíbilo Bohu. Dopustil se snad přece jen chyby, když navštívil Jeruzalém? Nezavinila tento nešťastný konec jeho veliká touha po jednotě s tamějšími bratry?

Způsob, jak se židé jako údajný Boží lid chovali před nevěřícím světem, naplnil Pavla hlubokou vnitřní úzkostí. Co si jen o nich pomyslí pohanští důstojníci? Tvrdí, že vyznávají Boha a jsou povoláni ke svaté službě, a přitom se nechali ovládnout slepým a nesmyslným hněvem. Dokonce usilovali o život svých bratrů, kteří se opovážili mít odlišné názory na otázky náboženství a víry. I nejslavnostnější poradní shromáždění dokázali proměnit ve scénu plnou hádek a divokých zmatků. Pavel měl pocit, že Boží jméno bylo před pohany zneváženo.

Nyní byl apoštol ve vězení a věděl, že jeho nepřátelé udělají ve své šílené nenávisti všechno proto, aby ho připravili o život. Chýlí se snad jeho práce pro církev ke svému závěru? Vtrhnou teď do ní draví vlci? Pavlovi na Božím díle velmi záleželo. Když pomyslel na to, jaká nebezpečí hrozí jednotlivým sborům, až budou vystaveny pronásledování ze strany stejných mužů, s nimiž se setkal ve veleradě, byl hluboce znepokojen. A tak ve své sklíčenosti a malomyslnosti plakal a modlil se.

V této těžké chvíli však Bůh na svého služebníka nezapomněl. Chránil ho před krvežíznivým davem již na chrámovém nádvoří; byl s ním i před veleradou; a neopustil ho ani nyní v pevnosti. Když ho jeho věrný svědek úpěnlivě prosil o vedení, zjevil se mu: „Následující noc stanul před Pavlem Pán a řekl: ‚Neztrácej odvahu! Jako jsi svědčil o mně v Jeruzalémě, tak musíš svědčit i v Římě.‘“ (Sk 23,11)

Pavel se již dlouho zabýval myšlenkou, že navštíví Řím. Velmi si přál svědčit tam o Kristu, ale cítil, že v jeho úmyslech mu až dosud bránilo nepřátelství židů. Proto nemohl uvěřit, že by tam měl jít právě teď jako vězeň.

ODESLÁN DO CESAREJE

Zatímco Bůh povzbuzoval svého služebníka, Pavlovi nepřátelé horlivě plánovali jeho záhubu. „Když nastal den, židé se spolčili a zapřisáhli, že nebudou jíst ani pít, dokud Pavla nezabijí. Bylo jich více než čtyřicet, kdo se takto spikli.“ (Sk 23,12.13) Drželi půst, který Bůh odsoudil skrze Izajáše: „Postíte se jenom pro spory a hádky, abyste mohli svévolně udeřit pěstí.“ (Iz 58,4)

Spiklenci „šli k velekněžím a starším a řekli: ‚Zapřisáhli jsme se, že nic nevezmeme do úst, dokud Pavla nezabijeme. Vy teď spolu s radou požádejte velitele, aby dal Pavla přivést před vás, pod záminkou, že chcete důkladněji vyšetřit jeho případ. A my jsme připraveni zabít ho dříve, než přijde na místo.‘“ (Sk 23,14.15)

Místo toho, aby je kněží a přední mužové za tento krutý návrh pokárali, okamžitě s ním souhlasili. Když Pavel přirovnal Ananiáše k obílené stěně, mluvil pravdu.

Bůh však zasáhl, aby zachránil život svého služebníka. Když se o těchto vražedných úkladech doslechl syn Pavlovy sestry, „šel do pevnosti a oznámil to Pavlovi. Pavel zavolal jednoho z důstojníků a řekl mu: ‚Zaveď tohoto mladíka k veliteli, má pro něho zprávu.‘ Ten ho vzal s sebou, dovedl k veliteli a řekl mu: ‚Zavolal mě vězeň Pavel a požádal mě, abych tohoto mladíka dovedl k tobě, protože ti chce něco sdělit.‘“ (Sk 23,16-18)

Klaudios Lysias mladíka ochotně přijal, vzal si ho stranou a zeptal se ho: „‚Co mi chceš oznámit?‘ On mu řekl: ‚Židé se domluvili, že tě požádají, abys dal zítra Pavla dovést před radu, která bude předstírat, že chce jeho případ důkladněji vyšetřit. Ale ty jim nevěř, neboť na něho číhá více než čtyřicet mužů, kteří se zavázali přísahou, že nebudou jíst ani pít, dokud ho nezabijí, a nyní jsou připraveni a čekají jen na tvé rozhodnutí.‘

Velitel mladíka propustil a přikázal mu: ‚Nikomu nevyzraď, žes mi to oznámil.‘“ (Sk 23,19-22)

Lysias okamžitě rozhodl, že předá apoštola do pravomoci místodržitele Félixe. Jako národ byli Židé velmi výbušní a prchliví, takže mezi nimi často docházelo k výtržnostem. Kdyby apoštol i nadále zůstával v Jeruzalémě, mohlo to mít nebezpečné následky nejen pro město, ale dokonce i pro samotného velitele. Proto „zavolal dva ze svých důstojníků a dal jim rozkaz: ‚Připravte na devátou hodinu večer dvě stě pěšáků pro cestu do Cesareje, dále sedmdesát jezdců a dvě stě lehkooděnců. Ať přichystají mezky a Pavla bezpečně dopraví k místodržiteli Félixovi.‘“ (Sk 23,23.24)

Jestliže chtěl velitel Pavla poslat pryč, nesměl ztrácet čas. „Vojáci tedy podle rozkazu vzali Pavla a během noci ho dopravili do Antipatridy.“ (Sk 23,31) Odtud jezdci pokračovali s vězněm až do Cesareje, zatímco čtyři sta vojáků se vrátilo zpět do Jeruzaléma.

Velitel oddílu předal vězně Félixovi a zároveň mu odevzdal dopis, který mu svěřil jeho nadřízený:

„Klaudios Lysias zdraví vznešeného místodržitele Félixe. Muže, kterého ti posílám, se zmocnili Židé a chtěli ho zabít. Když jsem se dověděl, že je to římský občan, za sáhl jsem s vojenským oddílem a vysvobodil ho. Chtěl jsem přesně zjistit, z čeho jej obviňují, a proto jsem ho dal přivést před jejich radu. Shledal jsem, že se žaloba týká sporných otázek jejich zákona, ale že nejde o žádný zločin, který by zasluhoval smrt nebo vězení. Protože jsem se dověděl, že proti tomuto muži chystají úklady, posílám ho ihned k tobě a také žalobcům jsem nařídil, aby ho žalovali před tvým soudem. Buď zdráv!“ (Sk 23,26-30)

Když si Félix tuto zprávu přečetl, zeptal se, z jaké provincie vězeň pochází, a když se dozvěděl, že je z Kilikie, řekl: „‚Vyslechnu tě, jakmile se dostaví tvoji žalobci.‘ A dal rozkaz, aby byl hlídán v Herodově paláci.“ (Sk 23,35)

Nestalo se poprvé, že Boží služebník našel u pohanů útočiště před nenávistí těch, kdo se vydávali za Boží lid. Svým hněvem namířeným proti Pavlovi připsali Židé na černou listinu dějin svého národa další zločin. Stále více se zatvrzovali vůči pravdě, čímž stále nezvratněji zpečeťovali svůj osud.

ZASLEPENOST BOŽÍHO LIDU

Jen málo lidí plně chápe význam toho, co Kristus řekl, když se v nazaretské synagóze prohlásil za Mesiáše. Oznámil, že jeho posláním je utěšovat a zachraňovat trpící a hříšné a přinášet jim požehnání. Když pak viděl, jaká pýcha a nevěra ovládá jeho posluchače, připomněl jim, že v minulosti se Bůh odvrátil od svého vyvoleného lidu kvůli jeho nedůvěře a vzpurnosti a dal se poznat lidem v pohanských zemích, kteří nebeské světlo nezavrhli. Vdova ze Sarepty a Aramejec Naamán žili podle poznání, kterého se jim dostalo. Proto je Bůh považuje za spravedlivější než svůj vyvolený národ, který od něj odpadl a kvůli pohodlí a světské slávě se vzdal svých zásad.

Když Ježíš nazaretským Židům řekl, že v odpadlém Izraeli nebude věrný Boží posel v bezpečí, sdělil jim hroznou pravdu. Izraelci nepoznají Spasitelovu cenu a nebudou si vážit jeho díla. Židovští vůdcové předstírali, že horlivě hájí Boží čest a zájmy Izraele, ale ve skutečnosti byli nepřáteli Boha i svého národa. Svými předpisy a svým vlastním příkladem stále více odváděli lid od poslušnosti Boha, takže Bůh jim v době nouze již nemohl být útočištěm.

Spasitelovy výtky určené nazaretským mužům neplatily v Pavlově případě jen pro nevěřící Židy, ale také pro jeho vlastní bratry ve víře. Kdyby se byli vedoucí představitelé sboru zcela zbavili svých pocitů zatrpklosti vůči apoštolovi a uznali, že byl zvláštním způsobem povolán k hlásání evangelia pohanům, Bůh by ho kvůli nim ušetřil. Nebylo jeho záměrem, aby Pavlovo působení skončilo tak brzy. Přesto však Pán neudělal žádný zázrak, aby zastavil sled událostí, které vyvolali vedoucí představitelé jeruzalémského sboru svým chováním. 

Totéž smýšlení má stále stejné následky. Církev se již sama připravila o mnohá požehnání, protože nedocenila a nevyužila opatření, která Bůh ve své milosti učinil. Pán by velmi často prodloužil působení některých věrných služebníků, kdyby si lidé vážili jejich úsilí. Jestliže však církev dovolí, aby nepřítel člověka překrucoval a mylně vykládal slova a činy Kristových služebníků, takže jsou nesprávně pochopeny, jestliže se odvažuje postavit se jim do cesty a ztěžovat jim práci, pak jí Bůh někdy odnímá požehnání, která jí dal.

Satan neustále působí prostřednictvím svých nástrojů a snaží se odradit a zničit ty, které Bůh vyvolil k vykonání důležité a užitečné práce. Tito pracovníci mohou být ochotni obětovat pro šíření Kristova díla dokonce i svůj život, ale mistr podvodu způsobí, že o nich jejich bratři začnou pochybovat. Jestliže se nechají těmito pochybnostmi přemoci, ztratí důvěru v poctivost těchto služebníků a budou jim bránit v jejich působení. Až příliš často dokáže nepřítel připravit Božím služebníkům prostřednictvím jejich bratří takovou duševní trýzeň, že milosrdný Bůh musí zasáhnout a dopřát svým pronásledovaným spolupracovníkům pokoj. Teprve když složí své ruce na nehybnou hruď, když utichne hlas, který varoval a povzbuzoval ostatní, mohou zatvrzelí hříšníci procitnout a poznat, o jak vzácná požehnání se připravili. Snad alespoň svou smrtí dosáhnou Boží služebníci toho, co se jim nepodařilo v jejich životě.

Zdroj informací: Poslové naděje a lásky, Bible - český ekumenickký překlad, BibleTV, Info-Bible.cz