Plavba a ztroskotání lodi

Konečně byl Pavel na cestě do Říma. „Jakmile bylo rozhodnuto, že pojedeme po moři do Itálie,“ píše Lukáš, „odevzdali Pavla a některé jiné vězně důstojníkovi, který se jmenoval Julius a byl od císařského praporu. Nastoupili jsme na loď z Adramytteia, která měla plout do přístavů v provincii Asii, a vypluli jsme. Byl s námi Makedoňan Aristarchos z Tesaloniky“ (Sk 27,1.2).

V prvním století křesťanské éry bylo cestování po moři spojeno s nejrůznějšími nesnázemi a velkým nebezpečím. Námořníci udržovali kurz většinou podle postavení nebeských těles. Jestliže však slunce a hvězdy nebylo vidět a jestliže vše nasvědčovalo tomu, že se blíží bouře, pak se majitelé lodí ne odvažovali vyplout na otevřené moře. Během určitého období roku byla bezpečná plavba téměř nemožná.

Nyní, když se měl apoštol Pavel vydat na dlouhou a úmornou plavbu do Itálie, měl projít obtížnými zkouškami, které byly údělem vězně spoutaného řetězy. Avšak jedna okolnost mu jeho obtížnou situaci značně usnadnila: jako průvodce si s sebou mohl vzít Lukáše a Aristarcha. V dopise Koloským se později apoštol vyjádřil o Aristarchovi jako o svém spoluvězni (viz Ko 4,10). Aristarchos však sdílel s Pavlem jeho zajetí dobrovolně, protože mu chtěl být v jeho utrpení nablízku.

Začátek cesty se vydařil. Již následujícího dne zakotvili v přístavu Sidón. Důstojník Julius „zacházel s Pavlem laskavě“. Když se dozvěděl, že v tomto městě žijí křesťané, „dovolil mu, aby navštívil své přátele a přijal jejich pohostinství“. (Sk 27,3) Apoštol, který měl podlomené zdraví, jeho povolení velmi uvítal.

BOUŘE

Když loď opustila Sidón, musela zápasit s protivětry, které ji odchylovaly od přímého směru, takže postupovala kupředu jen velmi pomalu. V Myře, v provincii Lykie, našel důstojník velkou loď z Alexandrie, která plula na pobřeží Itálie, a okamžitě na ni nechal své vězně přestoupit. Vítr však stále vál proti nim a plavba byla velmi obtížná. Lukáš uvádí: „Mnoho dní jsme pluli pomalu a stěží jsme se dostali do míst naproti Knidu. Protože nám vítr bránil, pluli jsme kolem Salmóny chráněni Krétou. S obtížemi jsme se plavili podél pobřeží, až jsme dopluli do místa, které se jmenovalo Dobré přístavy.“ (Sk 27,7.8)

V Dobrých přístavech museli nějakou dobu zůstat a čekat na příznivý vítr. Rychle se blížila zima a „plavba byla nebezpečná“ (Sk 27,9). Proto se námořníci museli vzdát naděje, že dorazí na určené místo dříve, než skončí období roku, kdy se dá cestovat po moři. Zbývalo jen rozhodnout, zda zůstanou v Dobrých přístavech, nebo se pokusí dostat na nějaké jiné místo, které by bylo pro přezimování vhodnější.

O této otázce se vážně diskutovalo a důstojník ji nakonec předložil Pavlovi, který si získal úctu námořníků i vojáků. Apoštol jim bez váhání doporučil, aby zůstali tam, kde jsou. „Vidím,“ řekl, „že plavba bude nejen spojena s nebezpečím a velkou škodou pro náklad a loď, nýbrž ohrozí i naše životy“ (Sk 27,10). Ale kormidelník a majitel lodi a také větší část cestujících a posádky nebyli ochotni jeho radu přijmout. Protože přístav, v němž kotvili, „nebyl vhodný k přezimování, většina se rozhodla plout odtud dále, dostat se — bude-li to možné — do Foiniku a tam zůstat přes zimu. Je to přístav na Krétě, otevřený k jihozápadu a severozápadu.“ (Sk 27,12)

Důstojník přistoupil na názor většiny. A tak „když začal vát slabý jižní vítr“, vypluli z Dobrých přístavů a doufali, že brzy dorazí do vytouženého cíle. „Ale zanedlouho se přihnal… bouřlivý vítr“ a „opřel se do lodi tak, že ji nemohli ovládat“ (Sk 27,13-15).

Loď unášená bouří se přiblížila až k ostrůvku Kauda. V jeho závětří se námořníci připravovali na nejhorší. Záchranný člun, jejich jediná možnost úniku v případě, že by loď ztroskotala, byl stále ještě vlečen na laně. Hrozilo nebezpečí, že se každou chvíli roztříští na kusy. Nejdříve ho museli vyzvednout na palubu. Pak byla učiněna všechna možná opatření, která měla loď zpevnit a připravit ji na nápor bouře. Nepatrná ochrana, kterou jim poskytoval malý ostrov, netrvala dlouho a brzy byli znovu vystaveni prudkému nárazu bouře.

Bouře zuřila celou noc. Přes všechna opatření začala do lodi natékat voda. „Druhý den vyhazovali do moře náklad, aby lodi ulehčili.“ (Sk 27,18) Opět nastala noc, ale vítr neustával. Loď se zborceným stěžněm a rozervanými plachtami se zmítala v bouři a běsnící vichřice ji vrhala ze strany na stranu. Jak se svíjela a třásla pod bouřlivým přívalem, zdálo se, že sténající trámy musí každou chvíli povolit. Trhlina se rychle zvětšovala a cestující a posádka bez ustání pracovali u čerpadel. Nikdo z těch, kdo byli na palubě, si nemohl ani na okamžik odpočinout. „Třetí den,“ píše Lukáš, „vlastníma rukama hodili do moře lodní výstroj. Po mnoho dní se neukázalo ani slunce ani hvězdy. Prudká bouře nepřestávala a již jsme ztráceli všechnu naději, že se zachráníme.“ (Sk 27,19.20)

Celých čtrnáct dní bezcílně bloudili pod nebem bez slunce a bez hvězd. Přestože apoštol sám tělesně strádal, dokázal i v těch nejtěžších chvílích povzbuzovat druhé a pomáhat, kdykoli to bylo třeba. S důvěrou se chopil ruky všemocného Boha a přimkl se k němu. Nebál se sám o sebe; věděl přece, že ho Bůh zachová, aby mohl v Římě svědčit o Kristově pravdě. Hluboce však soucítil s hříšnými a ubohými nešťastníky, které viděl kolem sebe a kteří vůbec nebyli připraveni zemřít. Když úpěnlivě prosil Boha, aby ušetřil jejich životy, dostal zjevení, že jeho modlitba byla vyslyšena.

Pavel využil situace, kdy se bouře na chvíli uklidnila, vyšel na palubu a zvolal: „Měli jste mě poslechnout a neopouštět Krétu, a mohli jste si ušetřit toto nebezpečí a škodu. Ale teď vás vyzývám, abyste neztráceli naději, neboť nikdo z vás nepřijde o život, jenom loď vezme za své. Dnes v noci ke mně přišel anděl od Boha, kterému patřím a kterému sloužím, a řekl mi: ‚Neboj se, Pavle, ty se před císaře dostaneš. A Bůh ti daroval všechny, kdo jsou s tebou na lodi.‘ Buďte proto dobré mysli. Věřím Bohu, že tomu bude tak, jak mi oznámil. Máme se dostat k nějakému ostrovu.“ (Sk 27,21-26)

Jeho slova naplnila všechny novou nadějí. Cestující i posádka se probrali ze své netečnosti. Bylo třeba udělat ještě hodně práce a museli vynaložit všechny své síly, aby odvrátili zkázu.

Když se již čtrnáctou noc zmítali v černých, vzdouvajících se vlnách, „kolem půlnoci“ zaslechli lodníci zvuk příboje a měli dojem, „že je nablízku nějaká země. Spustili olovnici a naměřili hloubku dvacet sáhů. Kousek dále ji spustili znovu a naměřili patnáct sáhů. Báli se,“ píše Lukáš, „abychom nenajeli na nějaká ska liska, a proto spustili ze zádi čtyři kot vy; toužebně čekali, až se rozední.“ (Sk 27,27-29)

ZTROSKOTÁNÍ

Za svítání spatřili mlhavé obrysy pobřeží, omývaného rozbouřeným mořem; nedokázali však rozeznat, jaká je to země. Situace vypadala tak beznadějně, že pohanští námořníci propadali malomyslnosti a pokoušeli se „utéci z lodi“. Předstírali, že se chystají „spustit kotvy také z přídi“, přitom však již spustili na hladinu záchranný člun. Pavel jejich podlý úmysl prohlédl a řekl důstojníkovi a vojákům: „Nezůstanou- li oni na lodi, nemáte ani vy naději na záchranu.“ Vojáci okamžitě „přesekli lana u člunu a nechali ho uplavat“. (Sk 27,30-32)

Nejtěžší chvíle byla stále ještě před nimi. Apoštol znovu všechny povzbudil a naléhavě vyzval námořníky i cestující, aby se najedli. Řekl: „Už čtrnáct dní čekáte na záchranu, nic nejíte a jste o hladu. Proto vás vybízím, abyste pojedli. Je to potřebí k vaší záchraně. Neboť nikdo z vás nepřijde ani o vlas na hlavě.“ (Sk 27,33.34)

„Když to řekl, vzal chléb, vzdal přede všemi díky Bohu, lámal jej a začal jíst.“ (Sk 27,35) Teprve potom se zástup dvě stě sedmdesáti šesti vyčerpaných a vystrašených mužů, kteří by, nebýt Pavla, propadli zoufalství, pustil společně s ním do jídla. „Když se nasytili, vyhazovali obilí do moře, aby lodi odlehčili.“ (Sk 27,38)

Mezitím se úplně rozednilo, ale stále ještě neobjevili nic, podle čeho by mohli určit, kde se nacházejí. „Viděli jen nějaký záliv s plochým pobřežím a rozhodli se, že u něho s lodí přistanou, bude-li to možné. Odsekli kotvy a nechali je v moři a zároveň rozvázali provazy u kormidel. Pak nastavili přední plachtu větru a udržovali loď ve směru k břehu. Najeli však na mělčinu a uvízli s lodí. Příď se zabořila a nemohla se pohnout a záď se bortila pod náporem vlnobití.“ (Sk 27,39-41)

Pavlovi a ostatním vězňům hrozil nyní mnohem horší osud než ztros kotání. Vojáci viděli, že budou potřebovat všechny své síly na to, aby se dostali na pevninu, a nebudou schopni vězně uhlídat. Každý z nich bude mít co dělat, aby se sám zachránil. Kdyby jim však některý z vězňů chyběl, ti, kdo za ně zodpovídali, by za to zaplatili životem. Proto chtěli vojáci všechny vězně za bít. Římský zákon takové kruté jed nání schvaloval a jejich záměr by byl ihned uskutečněn, nebýt Pavla, jemuž byli všichni hluboce zavázáni. Důstojník Julius věděl, že všichni, kdo se nacházejí na palubě, vděčí za svou záchranu apoštolovi. Kromě toho byl přesvědčen, že je s ním Bůh, a proto měl strach mu ublížit. Vydal tedy rozkaz, „aby ti, kdo umějí plavat, první skočili do vody a plavali k zemi a ostatní aby se zachránili na prknech nebo troskách lodi. Tak se všichni dostali na břeh živi a zdrávi“ (Sk 27,43.44). Když pak byl přečten seznam jmen, nechyběl ani jediný z nich.

NA MALTĚ

Obyvatelé ostrova Malta přijali trosečníky velmi laskavě. „Zapálili hranici dříví,“ píše Lukáš, „a všechny nás k ní pozvali, protože začalo pršet a bylo zima“. Pavel patřil k těm, kdo se ochotně starali o blaho ostatních. Když „nasbíral náruč chrastí a přiložil na oheň, zakousla se mu do ruky zmije, která prchala před žárem“. Ti, kdo stáli kolem něj, se zděsili. Podle řetězu poznali, že Pavel je vězeň, a říkali si mezi sebou: „Ten člověk je určitě vrah. I když se zachránil z moře, bohyně odplaty nedovolila, aby zůstal na živu.“ Ale apoštol „setřásl hada do ohně a nic zlého se mu nestalo“. Lidé věděli, jak je tento plaz jedovatý, a proto očekávali, že se Pavel každou chvíli zhroutí na zem v hrozných křečích. „Když to však dlouho trvalo a viděli, že se s ním nic neděje, začali naopak říkat, že je to nějaký bůh.“ (Sk 28,2-6)

Posádka lodi strávila na Maltě tři měsíce a během této doby měli Pavel a jeho spolupracovníci mnoho příležitostí ke kázání evangelia. Bůh skrze ně působil pozoruhodným způ sobem. Kvůli Pavlovi jednali domorodci s trosečníky velmi přátelsky a poskytovali jim vše, co potřebovali. Když pak opouštěli Maltu, obstarali jim všechno, co potřebovali na cestu. Hlavní události, k nimž došlo během jejich pobytu, Lukáš stručně popisuje takto:

„Blízko toho místa měl své statky správce ostrova Publius. Ten nás přijal a tři dni se o nás laskavě staral jako o své hosty. Publiův otec ležel s horečkou a úplavicí. Pavel přišel k němu, pomodlil se, vložil na něj ruce a uzdravil ho. A potom začali přicházet i jiní nemocní z ostrova a Pavel je uzdravoval. Štědře nás obdarovali, a když jsme měli odjíždět, přinesli nám, co jsme potřebovali na cestu.“ (Sk 28,7-10)

Zdroj informací: Poslové naděje a lásky, Bible - český ekumenickký překlad, BibleTV, Info-Bible.cz