Poselství naděje v Samaří

Po Štěpánově smrti začali být věřící v Jeruzalémě pronásledováni tak krutě, že „všichni kromě apoštolů se rozprchli po Judsku a Samařsku“. Saul „se snažil církev zničit: pátral dům od domu, zatýkal muže i ženy a dával je do žaláře“. (Sk 8,1.3) O své horlivosti v tomto krutém díle později řekl: „Také já jsem se ovšem domníval, že musím všemožně bojovat proti jménu Ježíše Nazaretského. A to jsem v Jeruzalémě vskutku dělal… Dal jsem mnoho věřících uvěznit… Po všech synagógách jsem je často dával trestat a nutil je, aby se rouhali. Jako smyslů zbavený jsem se chystal pronásledovat je i v cizích městech.“ Ze Saulových vlastních slov je zřejmé, že Štěpán nebyl jediný, kdo musel zemřít: „A když měli být usmrceni, schvaloval jsem to.“ (Sk 26,9-11)

NIKODÉM

V této nebezpečné době vystoupil Nikodém a nebojácně vyznal svou víru v ukřižovaného Spasitele. Nikodém byl členem velerady a Ježíšovo učení na něj stejně jako na ostatní hluboce zapůsobilo. Když viděl Ježíšovy úžasné činy, zmocnilo se jej přesvědčení, že Kristus byl poslán od Boha. Byl však příliš hrdý, než aby se veřejně přiznal ke své náklonnosti ke galilejskému Učiteli, a proto si chtěl s Ježíšem promluvit potají. V tomto rozhovoru mu Ježíš objasnil plán spasení a své poslání na tomto světě, ale Nikodém stále váhal. Skryl tuto pravdu ve svém srdci a tři roky nebylo vidět téměř žádný výsledek. Přestože se k Ježíšovi veřejně nepřiznal, ve veleradě opakovaně mařil vražedné plány kněží. Když byl nakonec Kristus vyvýšen na kříži, Nikodém se rozpomněl na to, co mu tehdy v noci řekl na Olivové hoře: „Jako Mojžíš vyvýšil hada na poušti, tak musí být vyvýšen Syn člověka.“ (J 3,14) Tehdy pochopil, že Ježíš je Spasitel světa.

Nikodém spolu s Josefem z Arimatie zaplatili Ježíšův pohřeb. Učedníci měli strach otevřeně se přiznat, že jsou Kristovými následovníky, ale Nikodém a Josef jim směle přišli na pomoc. Podpora tak bohatých a vážených mužů byla v této těžké době velmi potřebná. Udělali pro svého mrtvého Učitele to, co by chudí učedníci učinit nemohli. Jejich bohatství a vliv je do značné míry ochránily před nevraživostí kněží a předních mužů.

Když se nyní židé snažili zničit mla dou církev, z Nikodéma se stal její obhájce. Už se nechoval zdrženlivě, ale bez jakýchkoli pochybností povzbuzoval víru učedníků a ze svého majetku podporoval církev v Jeruzalémě a šíření díla evangelia. Ti, kdo mu dříve projevovali úctu, jím nyní pohrdali a pronásledovali ho. Tak se stal z pohledu tohoto světa chudým. Nepřestal však hájit svou víru.

EVANGELIUM ZA HRANICEMI IZRAELE

Pronásledování, které dolehlo na jeruzalémskou církev, bylo silným podnětem ke zvěstování evangelia. Kázání Božího slova v tomto městě provázel úspěch. Vzniklo však nebezpečí, že se zde učedníci zdrží příliš dlouho a zanedbají Spasitelovo pověření jít do celého světa. Zapomněli, že zlu mohou nejsnáze vzdorovat průbojnou službou, a začali se domnívat, že jejich nejdůležitějším úkolem je chránit jeruzalémskou církev před útoky nepřítele. Měli poučovat nově obrácené věřící, že je třeba hlásat evangelium těm, kteří je dosud neslyšeli. Místo toho jim však hrozilo nebezpečí, že se postupně spokojí s úspěchy, kterých již dosáhli. Bůh dopustil na své služebníky pronásledování, protože je chtěl rozptýlit na místa, kde by mohli pracovat pro druhé. Byli vyhnáni z Jeruzaléma a „začali kázat evangelium všude, kam přišli“ (Sk 8,4).

Mezi těmi, jimž Spasitel přikázal: „Jděte ke všem národům“ (Mt 28,19), bylo mnoho prostých lidí — mužů i žen, kteří se naučili milovat svého Pána a rozhodli se, že se budou řídit příkladem jeho nesobecké služby. Tito obyčejní lidé byli stejně jako učedníci, kteří pobývali s Ježíšem v době jeho pozemské služby, pověřeni důležitým úkolem. Měli přinést světu radostnou zprávu o spasení skrze Krista.

Když museli kvůli pronásledování odejít ze země, ujali se svého úkolu s misionářským nadšením. Uvědomili si, jak zodpovědné mají poslání. Věděli, že v rukou drží chléb života pro hladovějící svět, a Kristova láska je pobízela, aby jej rozdávali všem potřebným. Bůh skrze ně působil. Všude, kam přišli, byli uzdravováni nemocní a chudým bylo zvěstováno evangelium.

FILIP V SAMAŘÍ

Filip, jeden ze sedmi diakonů, patřil k těm, kdo byli vyhnáni z Jeruzaléma. „Odešel do města Samaří a zvěstoval tam Krista. Všichni lidé byli zaujati Filipovými slovy, když je slyšeli, a když viděli znamení, která činil. Neboť z mnoha posedlých vycházeli… nečistí duchové a mnoho ochrnutých a chromých bylo uzdraveno. A tak nastala veliká radost v tom městě.“ (Sk 8,5-8)

Poselství, které Ježíš předal samařské ženě, s níž rozmlouval u Jákobovy studny, přineslo své ovoce. Když tehdy tato žena vyslechla jeho slova, šla k obyvatelům města a vyzvala je: „‚Pojďte se podívat na člověka, který mi řekl všecko, co jsem dělala. Není to snad Mesiáš?‘ Vyšli tedy z města a šli k němu.“ „Prosili ho, aby u nich zůstal. I zůstal tam dva dny. A ještě mnohem víc jich uvěřilo pro jeho slovo.“ (J 4,29.30.40.41)

Když byli Ježíšovi učedníci vyhnáni z Jeruzaléma, někteří z nich našli v Samařsku bezpečné útočiště. Samařané tyto posly evangelia přivítali, takže obrácení židé sklízeli bohatou úrodu mezi těmi, kteří byli dříve jejich úhlavními nepřáteli.

Filipova práce v Samařsku byla velmi úspěšná. Povzbuzen tímto zdarem poslal Filip do Jeruzaléma pro pomoc. Teprve nyní apoštolové plně pochopili význam Ježíšových slov: „Budete mi svědky v Jeruzalémě a v celém Judsku, Samařsku a až na sám konec země.“ (Sk 1,8)

KŘEST ETIOPSKÉHO DVOŘANA

Když byl Filip ještě v Samařsku, nebeský posel jej vyzval: „‚Vydej se na jih k cestě, která vede z Jeruzaléma do Gázy…‘ Filip se vydal k té cestě.“ (Sk 8,26.27) Vůbec o tomto příkazu nepochyboval a neváhal jej uposlechnout, protože se naučil plnit Boží vůli.

„A hle, právě přijížděl etiopský dvořan, správce všech pokladů kandaky, to jest etiopské královny. Ten vykonal pouť do Jeruzaléma a nyní se vracel na svém voze a četl proroka Izaiáše.“ (Sk 8,27.28) Tento Etiopan byl vysoce postavený a vlivný muž. Bůh věděl, že kdyby byl obrácen, nenechal by si své poznání pro sebe a vykonal by velké dílo ve prospěch evangelia. Když hledal pravdu, provázeli jej Boží andělé a byl přitahován ke Spasiteli. Prostřednictvím Ducha svatého mu Bůh přivedl do cesty člověka, který ho mohl dovést k poznání.

Filip dostal příkaz, aby šel k etiopskému dvořanovi a vysvětlil mu proroctví, které právě četl: Duch mu řekl: „Běž k tomu vozu a jdi vedle něho!“ Když Filip přistoupil k dvořanovi, zeptal se ho: „‚Rozumíš tomu, co čteš?‘ On odpověděl: ‚Jak bych mohl, když mi to nikdo nevyloží!‘ A pozval Filipa, aby nastoupil a sedl si vedle něho.“ Místo Písma, které četl, bylo Izajášovo proroctví o Kristu: „Jako ovce vedená na porážku, jako beránek, němý, když ho stříhají, ani on neotevřel ústa. Ponížil se, a proto byl soud nad ním zrušen; kdo bude moci vypravovat o jeho potomcích? Vždyť jeho život na této zemi byl ukončen.“ (Sk 8,29-33)

Dvořan se zeptal: „O kom to prorok mluví — sám o sobě, či o někom jiném?“ Nato mu Filip odhalil velkou pravdu o spasení. Vyšel z tohoto místa v Písmu „a zvěstoval mu Ježíše“. (Sk 8,34.35)

Dvořana výklad Písma velmi zaujal. Když učedník skončil, byl ochoten přijmout poznání, jehož se mu dostalo. Své vysoké světské postavení nepoužil jako záminku k odmítnutí evangelia. „Jak pokračovali v cestě, přijeli k místu, kde byla voda. Dvořan řekl: ‚Zde je voda. Co brání, abych byl pokřtěn?‘ Filip mu řekl: ‚Jestliže věříš celým svým srdcem, nic tomu nebrání.‘ On mu odpověděl: ‚Věřím, že Ježíš Kristus je Syn Boží.‘ Dal zastavit vůz a oba, Filip i dvořan, sestoupili do vody a Filip jej pokřtil.

Když vystoupili z vody, Duch Páně se Filipa zmocnil a dvořan ho už neviděl, ale radoval se a jel dál svou cestou. Filip se pak ocitl v Azótu. Procházel všemi městy a přinášel jim radostnou zvěst, až se dostal do Cesareje.“ (Sk 8,36-40)

Etiopský dvořan je představitelem velké skupiny lidí, kteří musí být vyučeni takovými misionáři, jako byl Filip — misionáři, kteří zaslechnou Boží hlas a půjdou tam, kam je Bůh posílá. Mnozí lidé čtou Písmo, ale nechápou jeho pravý význam. Na celém světě jsou muži i ženy, kteří toužebně vzhlížejí k nebi. Modlitby, slzy a otázky lidí, kteří touží po poznání, milosti a Duchu svatém, stoupají vzhůru. Mnozí stojí na prahu Božího království a čekají jen na to, až do něj budou uvedeni.

DÍLO ZÁCHRANY

Anděl zavedl Filipa k člověku, který toužil po poznání a byl ochoten přijmout evangelium. I dnes povedou andělé kroky těch služebníků, kteří dovolí Duchu svatému, aby posvětil jejich ústa a očistil a zušlechtil jejich charakter. Anděl, který byl vyslán k Filipovi, mohl etiopskému dvořanovi posloužit sám. Takto však Bůh nepracuje. Jeho záměrem je, aby si lidé navzájem sloužili.

Úkol svěřený prvním učedníkům je odkazem pro věřící v každé době. Každý, kdo přijal evangelium, obdržel posvátnou pravdu, kterou má oznámit světu. Věrní Boží lidé byli vždy pilnými misionáři, kteří věnovali své prostředky na oslavu Božího jména a moudře využívali své schopnosti k jeho službě.

Obětavá práce křesťanů v minulosti by pro nás měla být příkladem a motivací. Členové Boží církve by měli být pohotoví k dobrým skutkům, měli by se oprostit od světské ctižádosti a jít ve stopách toho, který konal dobro všude, kam přišel. Se soucitem a porozuměním by měli sloužit těm, kdo potřebují pomoc, a vyprávět hříšníkům o Spasitelově lásce. Taková práce vyžaduje úsilí a je namáhavá, ale při náší bohatou odměnu. Ti, kdo se takové službě upřímně oddají, budou přivádět lidi ke Spasiteli. Vlivu, který provází plnění Božího pověření, totiž nelze odolat.

Odpovědnost za plnění Božího poslání nespočívá pouze na vysvěceném kazateli. Každý, kdo přijal Krista, je povolán, aby pracoval pro záchranu svých bližních. „A Duch i nevěsta praví: ‚Přijď!‘ A kdokoli to slyší, ať řekne: ‚Přijď!‘“ (Zj 22,17) Výzva předávat toto pozvání dál se vztahuje na celou církev. Každý, kdo je zaslechne, má opakovat „Přijď!“, aby se ozvěnou tohoto poselství rozezněly hory i údolí.

Domnívat se, že dílo záchrany lidí je pouze věcí kazatelů, je osudným omylem. Pokorný, posvěcený věřící, jehož Pán vinice pověřil službou pro jiné lidi, potřebuje povzbuzení od těch, jimž byla svěřena větší odpovědnost. Ti, kdo stojí v čele Boží církve, by si měli uvědomit, že Spasitelovo pověření platí pro všechny, kdo věří v jeho jméno. Bůh vyšle na svou vinici mnohé, kteří nebyli ke službě odděleni vkládáním rukou.

Stovky, ba dokonce tisíce těch, kteří zaslechli poselství o spasení, stále ještě nečinně postávají na trhu, přestože by se mohli aktivně zapojit do některé oblasti služby. Kristus jim říká: „Co tu stojíte celý den nečinně?“ A dodává: „Jděte i vy na mou vinici.“ (Mt 20,6.7) Proč na tuto výzvu nereaguje mnohem více lidí? Mohou se snad vymluvit na to, že nejsou kazatelé? Měli by pochopit, že kromě práce kazatelů je zde mnoho úkolů, které musí vykonat tisíce posvěcených laických členů.

Bůh již dlouho čeká, až celou církev ovládne duch služby, až pro něj každý bude pracovat podle svých schopností. Až členové Boží církve dokončí zvěstování evangelia na bílých místech doma i v zahraničí, splní úkol, jímž byli pověřeni. Brzy nato bude celý svět varován a Pán Ježíš se vrátí na tuto zemi v moci a velké slávě. „Toto evangelium o království bude kázáno po celém světě na svědectví všem národům, a teprve potom přijde konec.“ (Mt 24,14)

Zdroj informací: Poslové naděje a lásky, Bible - český ekumenickký překlad, BibleTV, Info-Bible.cz