Poselství přijato

Z Efezu se Pavel vydal na další misijní cestu a doufal, že během ní bude moci ještě jednou navštívit svá někdejší působiště v Evropě. Nějakou dobu se zdržel v Troadě, kam přišel „zvěstovat evangelium Kristovo“, a nalezl zde lidi, kteří byli ochotni vyslechnout si jeho poselství. Později o svém působení na tomto místě napsal: „Našel jsem tam dveře otevřené pro dílo Páně.“ (2 K 2,12) Přestože byla jeho práce v Troadě úspěšná, nemohl zde zůstat dlouho. Tížila ho „starost o všechny církve“ (2 K 11,28), zvláště pak o korintský sbor. Doufal, že se v Troadě setká s Titem a dozví se od něj, jak korintští bratři přijali rady a výtky, které jim zaslal. Byl však zklamán. O této zkušenosti prohlásil: „A přece jsem neměl stání, neboť jsem tam nezastihl bratra Tita.“ (2 K 2,13) Proto opustil Troadu a přeplavil se do Makedonie, kde se ve Filipech setkal s Timoteem.

STAROSTI I RADOST

Tehdy si Pavel dělal o korintský sbor velké starosti, ale stále ještě doufal, že vše dobře dopadne. Občas ho však napadlo, že by věřící mohli jeho rady a napomenutí špatně pochopit, a přepadl ho hluboký smutek. Po nějaké době napsal: „Nenašli jsme ve svých těžkostech žádnou úlevu, všude jen tíseň: navenek boje, uvnitř úzkosti. Ale Bůh, který těší sklíčené, potěšil i nás příchodem Titovým.“ (2 K 7,5.6)

Tento věrný posel přinesl radostnou zprávu, že mezi korintskými věřícími došlo k úžasné změně. Mnozí přijali ponaučení obsažená v Pavlově dopise a litovali svých hříchů. Svým životem již nedělali křesťanství ostudu, ale přispívali k šíření praktické zbožnosti.

Pavel byl velmi potěšen a napsal korintským křesťanům další dopis. Vyjádřil v něm svou radost z toho, že se změnili k lepšímu: „Jestliže jsem vás svým dopisem zarmoutil, už toho nelituji, i když jsem toho chvíli litoval.“ (2 K 7,8) Když ho mučily obavy, že by věřící mohli jeho slova zavrhnout, někdy se trápil, že jim psal tak nesmlouvavě a přísně. „Ale nyní se raduji,“ pokračuje apoštol, „ne že jste se zarmoutili, ale že zármutek vás vedl k pokání. Byl to zármutek podle Boží vůle, a tak jsme vám nezpůsobili žádnou škodu. Zármutek podle Boží vůle působí pokání ke spáse, a toho není proč litovat.“ (2 K 7,9.10) Lítost, kterou vyvolá působení Boží milosti na nitro člověka, vede k vyznání a zanechání hříchu. Apoštol říká, že právě taková změna se projevila v životech korintských věřících. „Pohleďte, k čemu vás vedl tento zármutek…: jakou ve vás vzbudil opravdovost, jakou ochotu k omluvě, jaké znepokojení, jakou bázeň, jakou touhu, jakou horlivost.“ (2 K 7,11)

Po určitou dobu spočívala na Pavlovi taková tíha starostí o sbory, že ji sotva mohl unést. Falešní učitelé se snažili narušit jeho vliv na věřící a namísto pravdy evangelia jim vnutit své vlastní učení. Zmatky a nesnáze, jimiž byl apoštol obklopen, se odrážejí v jeho slovech: Soužení na nás „dolehlo… nadmíru těžce, nad naši sílu, až jsme se dokonce vzdali naděje, že to přežijeme.“ (2 K 1,8)

Nyní se však Pavel jedné své starosti zbavil. Když obdržel zprávu, že Korintští jeho dopis přijali, byl naplněn radostí, kterou vyjádřil takto: „Pochválen buď Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista, Otec milosrdenství a Bůh veškeré útěchy! On nás potěšuje v každém soužení, abychom i my mohli těšit ty, kteří jsou v jakékoli tísni, tou útěchou, jaké se nám samým dostává od Boha. Jako na nás v hojnosti přicházejí utrpení Kristova, tak na nás skrze Krista přichází v hojnosti i útěcha. Máme-li soužení, je to k vašemu povzbuzení a spáse; docházíme-li útěchy, je to zase k vašemu povzbuzení; to vám dá sílu, abyste vydrželi stejné utrpení, v jakém jsme my. Máme pevnou naději a jsme si jisti, že jako jste účastni utrpení, tak budete účastni také útěchy.“ (2 K 1,3-7)

Když se Pavel radoval, že se korintští křesťané znovu obrátili a rostli v Boží milosti, veškerou slávu za změnu jejich smýšlení a života přičítal Bohu. Zvolal: „Budiž vzdán dík Bohu, který nás stále vodí v triumfálním průvodu Kristově a všude skrze nás šíří vůni svého poznání. Jsme totiž jakoby vůní kadidla, jež Kristus obětuje Bohu; ta vůně proniká k těm, kteří docházejí spásy, i k těm, kteří spějí k zahynutí.“ (2 K 2,14.15) Tehdy bylo zvykem, že vojevůdce, který zvítězil ve válce, s sebou při návratu přivedl zástup zajatců. Při takových příležitostech měli někteří za úkol nést kadidlo. Když vítězná armáda pochodovala domů, libá vůně byla pro zajatce odsouzené k smrti smrtonosnou vůní, která jim oznamovala, že se blíží čas jejich popravy. Ale pro vězně, kteří našli u svých únosců milost a jejichž životy měly být ušetřeny, byla životodárnou vůní, protože jim ohlašovala blížící se propuštění.

Pavel byl nyní naplněn vírou a nadějí. Byl si jistý, že satan nad Božím dílem v Korintě nezvítězí, a tak vyjádřil svou vděčnost slovy chvály. Spolu se svými spolupracovníky chtěl oslavit vítězství nad nepřáteli Krista a pravdy tím, že se s novou horlivostí vydali šířit poznání Spasitele. Evangelium mělo jako vůně kadidla proniknout do celého světa. Těm, kdo Krista přijmou, mělo být toto poselství životodárnou vůní vedoucí k životu; ale těm, kdo budou setrvávat ve své nevěře, se stane smrtonosnou vůní vedoucí k záhubě.

PRAVÝ KRISTŮV SLUŽEBNÍK

Když si Pavel uvědomil ohromující velikost Božího díla, zvolal: „Kdo je k takovému poslání způsobilý?“ (2 K 2,16) Kdo je schopen kázat Krista takovým způsobem, že jeho nepřátelé nenajdou žádný rozumný důvod, proč by měli Božím poslem nebo jeho poselstvím pohrdat? Pavel se snažil věřícím objasnit, jak velká odpovědnost spočívá na služebnících evangelia. Bůh může najít zalíbení v úsilí svých služebníků pouze tehdy, pokud spojí věrné zvěstování Božího slova s bezúhonným a zásadovým životem. Jedině tak mohou být prospěšní svým bližním. Dnešní služebníci, které stejně jako apoštola tíží vědomí velikosti Božího díla, mohou spolu s ním říct: „Kdo je k takovému poslání způsobilý?“

Někteří členové sboru Pavla obvinili, že ve svém prvním dopise chválil sám sebe. Nyní na to apoštol naráží a ptá se jich, zda jeho pohnutky opravdu posuzují takto: „To zase začínáme sami sebe doporučovat? Či potřebujeme snad jako někdo doporučující listy k vám nebo od vás?“ (2 K 3,1) Když se věřící stěhovali, často si s sebou na nové místo přinášeli doporučující dopisy od sboru, k němuž až dosud patřili. Ale vedoucí představitelé a zakladatelé sborů taková doporučení nepotřebovali. Sami korintští věřící, kteří se vzdali modloslužby a uvěřili evangeliu, byli pro Pavla tím nejlepším doporučením. Tím, že přijali pravdu a změnili svůj život, jasně dosvědčovali, že Pavel věrně slouží Bohu a že je jako Kristův služebník oprávněn radit, kárat a napomínat.

Pavel považoval korintské věřící za svůj doporučující dopis. Napsal: „Naším doporučujícím listem jste vy sami; je napsán na našem srdci, všichni jej znají a mohou číst. Je pře ce zjevné, že vy jste listem Kris to vým, vzniklým z naší služby a na psaným ne inkoustem, nýbrž Duchem Boha živého, ne na kamenných deskách, nýbrž na živých deskách lidských srdcí.“ (2 K 3,2.3)

Obrácení hříšníci, kteří jsou posvěceni pravdou, jsou tím nejpřesvědčivějším důkazem, který je pro Božího služebníka ujištěním, že ho Bůh povolal ke zvěstování evangelia. Svědectví o tom, že byl pověřen apoštolským úřadem, je napsáno na srdcích obrácených křesťanů a potvrzují ho jejich proměněné životy. Žije v nich Kristus, naděje na slávu. Pohled na takové pečeti své služby je pro Boží služebníky velkým povzbuzením.

Ve prospěch práce dnešních Kristových služebníků by měly hovořit stejné důkazy, jaké podal o Pavlově úsilí korintský sbor. Přestože je dnes hodně kazatelů, schopných a posvěcených služebníků, naplněných Kristovou láskou, je velmi málo. Pýcha, samolibost, láska k světu, lpění na maličkostech, zahořklost, závist — takové ovoce nesou mnozí, kteří se hlásí ke křesťanství. Jejich životy, které jsou v příkrém rozporu s životem Spasitele, jsou často smutným svědectvím o charakteru kazatelské práce, skrze kterou byli obráceni.

POKLAD V HLINĚNÝCH NÁDOBÁCH

Žádnému člověku se nemůže dostat větší cti, než když ho Bůh přijme za schopného služebníka evangelia. Ale ti, jejichž práci Bůh požehná mocí a úspěchem, se nechlubí. Vyznávají, že jsou zcela závislí na Bohu, a uvědomují si, že sami jsou bezmocní. Spolu s Pavlem říkají: „Ne že bychom mohli tuto způsobilost při čítat sami sobě na základě toho, co je v nás; naše způsobilost je od Boha, který nás učinil způsobilými sloužit nové smlouvě.“ (2 K 3,5.6)

Věrný služebník koná dílo svého Pána. Vnímá důležitost své práce a ví, že má k církvi i ke světu podobný vztah jako Kristus. Neúnavně se snaží vést hříšníky k ušlechtilejšímu a lepšímu životu, aby mohli získat odměnu, která čeká na vítěze. Jeho úst se dotkl žhavý uhlík z oltáře a vyvyšuje Ježíše jako jedinou naději hříšníků. Kdo ho uslyší, pozná, že prostřednictvím upřímné a účinné modlitby udržuje živý vztah s Bohem. Spočinul na něm Duch svatý, v jeho nitru hoří životodárný nebeský oheň a duchovní věci je schopen posuzovat duchovně. Dostal sílu bořit satanovy hradby. Když hovoří o Boží lásce, lidé jsou hluboce dojati, takže mnozí se ptají: „Co mám dělat, abych měl podíl na věčném životě?“ (L 18,18)

„A proto, když nám byla z Božího slitování svěřena tato služba, nepoddáváme se skleslosti. Nepotřebujeme skrývat nic nečestného, nepočínáme si lstivě ani nefalšujeme slovo Boží, nýbrž činíme pravdu zjevnou a tak se před tváří Boží doporučujeme svědomí všech lidí. Je-li přesto naše evangelium zahaleno, je zahaleno těm, kteří spějí k záhubě. Bůh tohoto světa oslepil jejich nevěřící mysl, aby jim nevzešlo světlo evangelia slávy Kristovy, slávy toho, který je obrazem Božím. Vždyť nezvěstujeme sami sebe, nýbrž Krista Ježíše jako Pána, a sebe jen jako vaše služebníky pro Ježíše. Neboť Bůh, který řekl ‚ze tmy ať zazáří světlo‘, osvítil naše srdce, aby nám dal poznat světlo své slávy ve tváři Kristově.“ (2 K 4,1-6)

Tak apoštol oslavil Boží milost a slitování, které se projevily v tom, že byl jako Kristův služebník pověřen svatým úkolem. Ve své nekonečné milosti podpíral Bůh Pavla i jeho bratry v nesnázích, protivenství a nebezpečí. Svou víru a své učení se nesnažili přizpůsobit přáním svých posluchačů; ani se nesnažili učinit své učení přitažlivější tím, že by jim zatajovali pravdy nezbytné pro jejich spasení. Vysvětlovali jim je prostě a jasně a modlili se za ně, aby uvěřili a obrátili se. Upřímně se snažili uvést svůj život do souladu se svým učením, aby poselství, které zvěstovali, promlouvalo ke svědomí každého člo věka.

„Tento poklad máme však v hliněných nádobách,“ pokračuje apoštol, „aby bylo patrno, že tato nesmírná moc je Boží a není z nás.“ (2 K 4,7) Bůh mohl ke zvěstování pravdy použít nevinné anděly, ale to nebylo v jeho plánu. Za nástroje, které mají spl nit jeho záměry, si volí nedokonalé lidské bytosti. Drahocenný poklad je vložen do hliněných nádob. Boží požehnání mají světu zprostředkovat lidé. Skrze ně má Boží sláva prozářit temnotu hříchu. Mají hledat chudé a hříšné, s láskou jim sloužit a přivádět je ke kříži. A za všechny své činy mají vzdávat slávu, čest a chválu nejvyššímu Bohu, který vládne nad celou zemí.

HRDINA KŘÍŽE

Na základě svých vlastních zkušeností poukazoval Pavel na to, že se nerozhodl sloužit Kristu ze sobeckých pohnutek. Vždyť jeho život byl plný zkoušek a pokušení. Ve svém dopise uvádí: „Na všech stranách jsme tísněni, ale nejsme zahnáni do úzkých; jsme bezradni, ale nejsme v koncích; jsme pronásledováni, ale nejsme opuštěni; jsme sráženi k zemi, ale nejsme poraženi. Stále nosíme na sobě znamení Ježíšovy smrti, aby i život Ježíšův byl na nás zjeven.“ (2 K 4,8-10)

Pavel připomněl svým bratřím, že jako Kristovi poslové se on a jeho spolupracovníci neustále nacházejí v nebezpečí. Těžkosti, které musejí snášet, vyčerpávají jejich síly. Píše: „Vždyť my, pokud žijeme, jsme pro Ježíše stále vydáváni na smrt, aby byl na našem smrtelném těle zjeven i Ježíšův život. A tak na nás koná své dílo smrt, na vás však život.“ (2 K 4,11.12) Když Kristovi služebníci procházeli tělesným utrpením, když snášeli bídu a tvrdě pracovali, brali na sebe podobu Ježíšovy smrti. Ale to, co jim působilo smrt, přinášelo Korintským duchovní život a zdraví. Vírou v pravdu získávali tito křesťané podíl na věčném životě. Proto měli být Ježíšovi následovníci obezřetní, aby svou nedbalostí a vzpurností práci Božích služebníků neztěžovali a nepřipravovali jim ještě více zkoušek.

Dále Pavel píše: „Máme ducha víry, o níž je psáno: ‚Uvěřil jsem, a proto jsem také promluvil‘ — i my věříme, a proto také mluvíme.“ (2 K 4,13) Apoštol si byl naprosto jistý, že pravda, která mu byla svěřena, odpovídá skutečnosti. Proto ho také nic nemohlo přimět k překrucování Božího slova nebo ke skrývání jeho nejhlubšího přesvědčení. Odmítal se přizpůsobit světským názorům kvůli tomu, aby získal bohatství, uznání nebo požitky. I když mu pro víru, kterou zvěstoval Korintským, neustále hrozila mučednická smrt, nenechal se zastrašit. Věděl totiž, že ten, který zemřel a opět vstal z mrtvých, vzkřísí i jeho, vyvede ho z hrobu a představí Otci.

„To všechno je kvůli vám, aby se milost ve mnohých hojně rozmáhala a tak přibývalo i díků k slávě Boží.“ (2 K 4,15) Apoštolové nekázali evangelium, aby oslavili sami sebe. Zasvětili své životy Božímu dílu v naději, že tím zachrání lidi. A právě díky této naději neochabovali ve svém úsilí, ani když jim hrozilo nebezpečí nebo když trpěli.

Pavel prohlásil: „A proto neklesáme na mysli: i když navenek hyneme, vnitřně se den ze dne obno vujeme.“ (2 K 4,16) Pavel věděl, jakou moc má nepřítel. Přestože mu však ubývalo tělesných sil, dál věrně a vytrvale zvěstoval Kristovo evangelium. Oblečen v plnou Boží zbroj, pokračoval tento hrdina kříže v boji. Radost v jeho hlase svědčila o jeho úspěchu. S pohledem upřeným na odměnu, která čeká na věrné, vítězoslavně zvolal: „Toto krátké a lehké soužení působí přenesmírnou váhu věčné slávy nám, kteří nehledíme k viditelnému, nýbrž k neviditelnému. Viditelné je dočasné, neviditelné však věčné.“ (2 K 4,17.18)

KRISTOVA LÁSKA

Naléhavě a dojemně vyzývá apoštol korintské křesťany, aby se znovu zamysleli nad nedostižnou láskou svého Spasitele. Píše jim: „Znáte přece štědrost našeho Pána Ježíše Krista: byl bohatý, ale pro vás se stal chudým, abyste vy jeho chudobou zbohatli.“ (2 K 8,9) Víte, z jakých výšin k nám sestoupil a jak hluboce se pokořil. Když už vstoupil na cestu sebezapření a oběti, nevzdal se, dokud nepoložil svůj život. Dokud od trůnu nedošel ke kříži, nenašel klid.

Pavel jim dopodrobna vysvětlil, co pro ně Ježíš udělal. Chtěl, aby každý, kdo bude jeho dopis číst, plně po chopil obdivuhodnou Spasitelovu laskavost. Ukázal jim, jaký byl Kristus, když byl roven Bohu a když spolu s ním přijímal pocty andělů. Pak jim vylíčil jeho cestu až po nejhlubší a nejpotupnější pokoření. Apoštol byl přesvědčen, že kdyby jim dokázal objasnit, jak úžasnou oběť Vládce nebes přinesl, vymizelo by z jejich životů veškeré sobectví. Vyprávěl jim, jak Boží Syn odložil svou slávu, dobrovolně na sebe vzal lidskou přirozenost a pak se ponížil jako služebník. „V poslušnosti podstoupil i smrt, a to smrt na kříži“ (Fp 2,8), aby pozvedl hříšné lidstvo, které propadlo zkáze, naplnil ho nadějí a radostí a daroval mu nebe.

Budeme-li zkoumat Boží povahu ve světle kříže, spatříme milost, laskavost a ochotu odpouštět spojenou s nestranností a spravedlností. Na trůnu uvidíme Ježíše, který na nohou, rukou a v boku nese znamení utrpení, jímž prošel, aby usmířil člověka s Bohem. Uvidíme Otce, který je věčný a přebývá v nepřístupném světle, ale přesto nás skrze zásluhy svého Syna přijímá. Mrak odvety, který hrozil jen bídou a zoufalstvím, se rozplynul ve světle vyzařujícím z kříže a odhalil slova napsaná Boží rukou: Žij, hříšníku, žij! Všichni, kdo litujete svých hříchů a věříte, žijte! Zaplatil jsem za vás výkupné. 

Budeme-li uvažovat o Kristu, poznáme nekonečnou lásku. Jestliže budeme o této lásce hovořit, nebudou nám stačit slova. Když přemýšlíme o Ježíšově životě na zemi, o tom, jak se pro nás obětoval, o jeho službě v nebi, kde je naším Přímluvcem, a o příbytcích, které připravuje pro ty, kdo ho milují, pak můžeme v obdivu nad nekonečnou hloubkou Kristovy lásky zvolat: „V tom je láska: ne že my jsme si zamilovali Boha, ale že on si zamiloval nás a poslal svého Syna jako oběť smíření za naše hříchy.“ (1 J 4,10) „Hleďte, jak velikou lásku nám Otec daroval: byli jsme nazváni dětmi Božími.“ (1 J 3,1)

Tato láska hoří jako posvátný oheň v nitru každého pravého učedníka. Boží láska se zjevila v Kristu na této zemi. A právě zde se má odrážet v bezúhonných životech Božích dětí. Tak budou hříšníci přiváděni ke kříži, aby spatřili Božího beránka.

Zdroj informací: Poslové naděje a lásky, Bible - český ekumenickký překlad, BibleTV, Info-Bible.cz