Poselství života

Po nějaké době, co Pavel působil v Antiochii, navrhl svému spolupracovníkovi, aby se vydali na další misijní cestu. Řekl Barnabášovi: „Navštivme opět naše bratry ve všech městech, kde jsme kázali slovo Páně, a podívejme se, jak se jim daří.“ (Sk 15,36)

Pavel i Barnabáš láskyplně vzpomínali na ty, kdo díky jejich službě nedávno přijali poselství evangelia, a toužili se s nimi opět setkat. Pavel nikdy nepřestal takto pečovat o věřící. I když pracoval na vzdálených misijních polích, daleko od míst svého dřívějšího působení, neustále na něm spočívalo břemeno odpovědnosti za tyto obrácené křesťany. Vyzýval je, aby zůstali věrní a přiváděli „k cíli své posvěcení v bázni Boží“ (2 K 7,1). Stále se jim snažil pomáhat, aby se z nich stali samostatní, zralí, hluboce věřící a nadšení křesťané, kteří celý svůj život zasvětí Bohu a budování jeho království.

Barnabáš byl ochoten s Pavlem jít, ale chtěl, aby s sebou vzali Marka, který se znovu rozhodl, že se bude věnovat službě. Proti tomu měl Pavel námitky. „Nepokládal za správné vzít ho s sebou“, protože je na první misijní cestě opustil v době nouze (Sk 15,38). Nehodlal omlouvat Markovu slabost, která se projevila jeho útěkem od práce do bezpečí a pohodlí domova. Trval na tom, že člověk, který má v sobě tak málo vytrvalosti, se nehodí pro dílo vyžadující trpělivost, sebezapření, statečnost, oddanost, víru, obětavost, a někdy dokonce i ochotu obětovat život. Postoje Pavla a Barnabáše se lišily do té míry, že se pohádali a rozešli. Barnabáš se řídil svým přesvědčením a vzal Marka s sebou: „Barnabáš vzal s sebou Marka a plavil se na Kypr, Pavel si vybral za spolupracovníka Silase, a když ho bratří poručili milosti Páně, vydal se i on na cestu.“ (Sk 15,39.40)

TIMOTEUS

Pavel a Silas procházeli Sýrií a Kilikií a všude posilovali církve. Nakonec dorazili do Derbe a Lystry v Lykaonii. V Lystře tehdy Pavla kamenovali; přesto se opět vrátil na místo, kde mu dříve hrozilo nebezpečí. Byl zvědav, jak ti, kdo díky jeho úsilí přijali evangelium, obstáli ve zkoušce. Nebyl zklamán, protože zjistil, že věřící v Lystře zůstali navzdory tvrdému odporu věrní.

Zde se Pavel opět setkal s Timoteem, který se v závěru jeho první návštěvy v Lystře stal svědkem jeho utrpení. Dojem, který v něm tyto události zanechaly, se časem natolik prohloubil, že dospěl k přesvědčení, že jeho povinností je cele se odevzdat do Boží služby. Byli si s Pavlem velmi blízcí a Timoteus si přál, aby mohl působit po boku tohoto apoštola a pomáhat mu, jakmile se k tomu naskytne příležitost.

Silas, který měl dar ducha proroctví, byl Pavlovým osvědčeným spolupracovníkem. Ale práce, kterou bylo třeba vykonat, bylo tolik, že pro aktivní službu bylo nutné vyškolit více pomocníků. V Timoteovi rozpoznal Pavel muže, který chápal práci kazatele jako posvátnou službu; nezalekl se strádání ani pronásledování a byl ochoten se učit. Apoštol se však neodvážil vzít na sebe odpovědnost za vyškolení mladého a nezkušeného Timotea k hlásání evangelia, dokud se důkladně neseznámil s jeho charakterem a dosavadním životem.

Timoteův otec byl Řek a jeho matka Židovka. Již jako dítě znal Timoteus Písmo. V domě svých rodičů byl obklopen zdravou a rozumnou zbožností. Víra jeho matky a babičky v posvátná zaslíbení mu neustále připomínala, jaké požehnání spočívá na plnění Boží vůle. Boží slovo bylo pravidlem, podle kterého obě bohabojné ženy Timotea vychovaly. Díky duchovní síle ponaučení, která mu vštípily, si uchoval čistotu projevu a byl ochráněn před škodlivými vlivy svého okolí. Takto jeho domácí vychovatelky spolupracovaly s Bohem a připravovaly ho na plnění obtížných úkolů.

Pavel poznal, že Timoteus je věrný, vytrvalý a upřímný a zvolil si ho za společníka na svých cestách. Když obě ženy, které Timotea vychovaly, viděly, že jejich milované dítě se stalo blízkým spolupracovníkem velkého apoštola, bylo to pro ně odměnou. Timoteus byl sice ještě velmi mladý, když ho Bůh povolal, aby se stal učitelem; ale díky výchově v dětství byl tak zásadový, že byl způsobilý stát se Pavlovým pomocníkem. Navzdory svému mládí přijal svou odpovědnost s křesťanskou pokorou.

Pavel prozíravě a moudře poradil Timoteovi, aby se nechal obřezat. Bůh to po něm sice nevyžadoval, ale měl to udělat proto, aby židé nemohli proti jeho službě nic namítat. Pavel měl cestovat od města k městu a působit v různých zemích. Věděl, že často bude mít příležitost kázat Krista v židovských synagógách a na jiných shromážděních. Kdyby vyšlo najevo, že jeden z jeho spolupracovníků je neobřezaný, předsudky a slepý fanatismus židů by mohly jeho práci velmi uškodit. Apoštol se všude setkával s rozhodným odporem a krutým pronásledováním. Chtěl poznání evangelia předat jak svým židovským bratřím, tak pohanům. Proto se snažil — pokud se to slučovalo s jeho vírou — odstranit jakoukoli záminku k odporu. Přestože zaujatým židům takto vyšel vstříc, věřil a učil, že obřízka není ničím, zatímco evangelium o Kristu je vším.

Pavel miloval Timotea jako vlastního syna ve víře (viz 1 Tm 1,2). Velký apoštol si často bral mladého učedníka stranou a kladl mu otázky týkající se biblických dějin. Když putovali z místa na místo, pečlivě ho poučoval, v čem spočívá úspěšnost práce. Po celou dobu společného působení se Pavel i Silas snažili prohloubit Timoteovo přesvědčení o posvátnosti a závažnosti hlásání evangelia.

Timoteus zase neustále žádal Pavla o rady a poučení ohledně své práce. Nepodléhal náhlým nápadům, vše si důkladně v klidu rozmýšlel a zvažoval. Kdykoli se musel rozhodnout, kladl si otázku, zda jde Boží cestou. A tak na něj Duch svatý působil a proměňoval ho v chrám, v němž si věčný Bůh může zřídit svůj příbytek.

Jsou-li biblická ponaučení uplatňována v každodenním životě, pak mají hluboký a trvalý vliv na charakter. Timoteus si je osvojil a jednal podle nich. Přestože nevynikal žádným mimořádným nadáním, jeho práce měla velký význam, protože schopnosti, které dostal od Boha, využil ve službě pro Ježíše. Jeho náboženská zkušenost ho odlišovala od ostatních věřících a díky ní si získal autoritu.

Ti, kdo pracují na záchraně lidí, musí dospět k hlubšímu, plnějšímu a jasnějšímu poznání Boha, než jaké lze získat běžným úsilím. Do Božího díla musí vložit všechny své síly, protože jsou povoláni k důležitému a posvátnému úkolu. A pokud za odměnu získají lidi pro Krista, musí se pevně přimknout k Bohu a na každý den přijímat milost a sílu od Zdroje veškerého požehnání. „Ukázala se Boží milost, která přináší spásu všem lidem a vychovává nás k tomu, abychom se zřekli bezbožnosti a světských vášní, žili rozumně, spravedlivě a zbožně v tomto věku a očekávali blažené splnění naděje a příchod slávy velikého Boha a našeho Spasitele Ježíše Krista. On se za nás obětoval, aby nás vykoupil ze všeho hříchu a posvětil za svůj vlastní lid, horlivý v dobrých skutcích.“ (Tt 2,11-14)

PÉČE O NOVĚ OBRÁCENÉ

Dříve než se Pavel a jeho spolupracovníci vydali na nová místa, navštívili sbory, které byly založeny v Pisidii a jejím okolí. „Ve všech městech, jimiž procházeli, předávali závazná ustanovení, na nichž se usnesli apoštolové a starší v Jeruzalémě. A tak se církve upevňovaly ve víře a počet bratří rostl každým dnem.“ (Sk 16,4.5)

Apoštol Pavel cítil velkou odpovědnost za ty, kdo se díky jeho úsilí obrátili. Z celého srdce toužil, aby zůstali věrní, aby se jimi „mohl pochlubit v den Kristův, že… nadarmo neběžel ani se nadarmo nenamáhal“ (Fp 2,16). Dělal si starosti o výsledek své služby. Měl pocit, že kdyby selhal při plnění svých povinností nebo kdyby s ním církev odmítla spolupracovat na záchraně lidí, mohlo by být ohroženo i jeho vlastní spasení. Byl si vědom, že pouhým kázáním nemůže přimět věřící k tomu, aby se pevně drželi slova života. Věděl, že pokud mají v Kristově díle postupovat kupředu, musí je vyučovat jednomu pravidlu po druhém, jednomu přikázání po druhém, krůček za krůčkem.

Obecně platí, že pokud člověk od mítne využívat schopnosti, které do stal od Boha, pak tyto schopnosti sláb nou a nakonec zcela vymizí. Pravda, která není uplatňována v životě a hlásána, ztrácí svou životodárnou a uzdravující moc. Proto se apoštol obával, že by se mu nemuselo podařit přivést každého člověka před Boha jako dokonalého v Kristu. Když si představil, že by v důsledku jeho selhání byla církev vedena člověkem namísto Bohem, ztrácel naději, že jednou bude v nebi. Pavel měl velké poznání, byl výmluvný, konal zázraky, a když byl přenesen až do třetího nebe, spatřil věčné věci. Ale to vše by bylo zbytečné, kdyby ti, pro které pracoval, přišli kvůli jeho nesvědomitosti o Boží milost. A tak písemně i ústně prosil ty, kdo přijali Krista, aby „byli bezúhonní a ryzí, Boží děti bez poskvrny uprostřed pokolení pokřiveného a zvráceného… jako hvězdy, které osvěcují svět,“ a aby se drželi „slova života.“ (Fp 2,15.16)

Každý upřímný Boží služebník cítí velkou odpovědnost za duchovní růst věřících, o které pečuje, a toužebně si přeje, aby spolupracovali s Bohem. Je si vědom toho, že blaho církve do značné míry závisí na svědomitém konání díla, které mu Bůh svěřil. Horlivě a neúnavně se snaží probudit ve svých bratrech touhu získávat lidi pro Krista. Přitom má na paměti, že každý nový člen církve by se měl stát dalším nástrojem podílejícím se na naplnění Božího plánu vykoupení.

POSELSTVÍ ŽIVOTA

Poté, co Pavel a Silas navštívili sbory v Pisidii a v přilehlé oblasti, procházeli společně s Timoteem „Frygií a krajinou galatskou“ (Sk 16,6). Také zde s velkou mocí hlásali radostnou zvěst o spasení. Galatští propadli mod lářství; když si však vyslechli kázání apoštolů, radostně přijali poselství, které jim slibovalo vysvobození z otroctví hříchu. Pavel a jeho spolupracovníci jim zvěstovali učení o ospravedlnění z víry v Kristovu oběť smíření. Krista jim představili jako toho, kdo znal bezmocnost padlého lidstva a přišel vykoupit muže i ženy tím, že žil v poslušnosti Božího zákona a vzal na sebe trest za jejich neposlušnost. Ve světle kříže pak mnozí, kteří dosud nic nevěděli o pravém Bohu, začali chápat velikost Otcovy lásky.

Takto byli Galatští poučeni o základních pravdách týkajících se „Boha Otce“ a „Pána Ježíše Krista, který sám sebe vydal za naše hříchy, aby nás vysvobodil z nynějšího zlého věku podle vůle našeho Boha a Otce“. „Uvěřili zvěsti, kterou… slyšeli“, přijali Božího Ducha a stali se „syny Božími v Kristu Ježíši“. (Ga 1,3.4; 3,2.26)

Pavel žil mezi Galatskými tak, že později mohl říct: „Buďte jako já…; prosím vás o to.“ (Ga 4,12) Jeho rtů jako by se dotkl žhavý uhlík z oltáře, takže byl schopen překonat své tělesné slabosti a představit Ježíše jako jedinou naději hříšníka. Ti, kdo ho slyšeli, poznali, že chodil s Ježíšem. Byl vybaven Boží mocí, a proto byl schopen vykládat duchovní věci slovy Ducha a bořit satanovy hradby. Když vyprávěl, jak Bůh zjevil svou lásku obětováním svého jednorozeného Syna, jeho posluchači byli dojati. Mnozí z nich si museli položit otázku: Co mám dělat, abych byl spasen?

Takovým způsobem hlásal apoštol evangelium po celou dobu své služby mezi pohany. Neustále obracel jejich pozornost ke golgotskému kříži. Později o své zkušenosti řekl: „Vždyť nezvěstujeme sami sebe, nýbrž Krista Ježíše jako Pána, a sebe jen jako vaše služebníky pro Ježíše. Neboť Bůh, který řekl ‚ze tmy ať zazáří světlo‘, osvítil naše srdce, aby nám dal poznat světlo své slávy ve tváři Kristově.“ (2 K 4,5.6)

Poslové evangelia, kteří v raných dobách křesťanství zvěstovali hynoucímu světu radostnou zprávu o spasení, nedopustili, aby byť jen jediná myšlenka na vlastní vyvýšení znevážila jejich vyprávění o ukřižovaném Kristu. Netoužili ani po moci, ani po prvenství. Do popředí stavěli svého Spasitele a vyvyšovali velkolepý plán spasení a život Ježíše Krista, který stál na jeho počátku i konci. Kristus, který je tentýž včera, dnes i navěky, byl středem jejich učení.

Kdyby ti, kdo dnes učí Boží slovo, stále více vyvyšovali Kristův kříž, jejich služba by byla mnohem úspěšnější. Kdyby bylo možné přimět hříšníky, aby se alespoň jednou pozorně zahleděli na kříž, kdyby mohli spatřit skutečnou velikost ukřižovaného Spasitele, uvědomili by si hloubku Božího slitování a zrůdnost hříchu.

Kristova smrt svědčí o velikosti Boží lásky k člověku. Je zárukou našeho spasení. Odstranit z křesťanství kříž by bylo stejné jako uhasit slunce na obloze. Kříž nás přivádí blíž k Bohu a smiřuje nás s ním. S něžným soucitem a s otcovskou láskou shlíží Bůh na utrpení svého milovaného Syna. Podstoupil je, aby zachránil lidstvo před věčnou smrtí. V Ježíši Kristu nás pak Bůh přijímá.

Bez kříže by žádný člověk nemohl žít ve společenství s Otcem. Na něm závisí všechny naše naděje. Z něj vyzařuje světlo Spasitelovy lásky. Když hříšník stojí pod křížem a vzhlíží k tomu, který zemřel, aby ho zachrá nil, může prožívat dokonalou radost, protože jeho hříchy jsou mu od puštěny. Kdo ve víře klečí u kříže, nachází se na nejvyšším místě, kterého člověk může dosáhnout.

Skrze kříž poznáváme, že nás nebeský Otec miluje nekonečnou láskou. Není divu, že Pavel zvolal: „Já však se zanic nechci chlubit ničím, leč křížem našeho Pána Ježíše Krista.“ (Ga 6,14) Také naší výsadou je chlubit se křížem a cele se odevzdat tomu, kdo za nás položil svůj život. Budou-li naše tváře odrážet světlo vyzařující z Golgoty, můžeme vyjít do světa a zjevovat je těm, kdo jsou dosud ve tmě.

Zdroj informací: Poslové naděje a lásky, Bible - český ekumenickký překlad, BibleTV, Info-Bible.cz