Před velradou

Právě kříž, nástroj určený ke zneuctění a mučení, přinesl světu naději a spásu. Učedníci byli jen prostí lidé, kteří neměli žádné bohatství, a byli vyzbrojeni pouze Božím slovem. V Ježíšově síle se však vydali hlásat úžasný příběh o jeslích a kříži a odolávali veškerému odporu. Přestože nezískali světskou slávu a uznání, můžeme je nazvat hrdiny víry. Promlouval skrze ně Bůh a jejich slova pohnula světem.

V Jeruzalémě, kde o muži, který byl ukřižován jako zločinec, vládly ty nejzaujatější předsudky a nejzmatenější představy, kázali učedníci dál směle slova života, přičemž objasňovali židům Kristovo dílo a poslání, jeho ukřižování, vzkříšení a nanebevstoupení. Kněží a přední mužové s úžasem naslouchali jasnému a odvážnému svědectví apoštolů. Na učedníky opravdu sestoupila moc vzkříšeného Spasitele a jejich působení provázely znamení a zázraky, takže počet věřících se každým dnem zvyšoval. Na ulice, kudy měli učedníci procházet, vynášeli lidé své nemocné a pokládali je „na lehátka a na nosítka, aby na některého padl aspoň Petrův stín, až půjde kolem“ (Sk 5,15). Rovněž sem přiváděli ty, kteří byli sužováni nečistými duchy. Kolem nich se shromažďovaly davy lidí a ti, kdo byli uzdraveni, hlasitě chválili Boha a oslavovali Spasitelovo jméno.

VLNA ODPORU

Kněží a přední mužové viděli, že Kristus je uctíván více než oni. Když saduceové, kteří nevěřili ve vzkříšení, slyšeli, jak apoštolové prohlašují, že Kristus vstal z mrtvých, rozzuřili se. Uvědomili si totiž, že pokud budou apoštolové smět i nadále kázat o vzkříšeném Spasiteli a konat zázraky v jeho jménu, všichni zavrhnou jejich učení, podle kterého žádné vzkříšení neexistuje, a jejich sekta brzy zanikne. Farizeové se rozzlobili, když si uvědomili, že učedníci se svým učením snaží narušit židovské obřady a dokázat, že obětní služba ztratila svou platnost.

Až dosud byly všechny snahy o potlačení tohoto nového učení marné; nyní se však saduceové a farizeové rozhodli, že působení učedníků společně učiní přítrž, protože dokazovalo jejich vinu na Ježíšově smrti. Plni hněvu se kněží násilím zmocnili Petra a Jana a vsadili je do vězení.

Je zřejmé, že pokud jde o naplnění Božího záměru s jeho vyvoleným lidem, vůdcové židovského národa selhali. Ukázalo se, že ti, které Bůh pověřil opatrováním pravdy, byli nevěrní. Proto si Bůh k vykonání svého díla vyvolil jiné. Ve své zaslepenosti dali nyní tito vůdcové volný průchod svému údajně spravedlivému hněvu vůči těm, kteří napadali jejich oblíbené učení. Nechtěli ani připustit možnost, že by oni sami nesprávně pochopili, vykládali nebo používali Písmo. Chovali se, jako by přišli o rozum. Říkali: Jakým právem šíří tito učitelé, z nichž někteří jsou jen obyčejní rybáři, názory, které jsou v rozporu s tím, čemu učíme lid? A protože se rozhodli, že hlásání těchto myšlenek zastaví, zatkli ty, kdo je šířili.

Učedníci se tímto jednáním nenechali zastrašit ani odradit. Duch svatý jim připomněl Kristova slova: „Sluha není nad svého pána. Jestliže pronásledovali mne, i vás budou pronásledovat — jestliže mé slovo zachovali, i vaše zachovají. Ale to vše vám učiní pro mé jméno, poněvadž neznají toho, který mě poslal.“ „Budou vás vylučovat ze synagóg; ano, přichází hodina, že ten, kdo vás zabije, bude se domnívat, že tím uctívá Boha.“ „Ale to jsem vám pověděl, abyste si vzpomněli na má slova, až přijde ta hodina.“ (J 15,20.21; 16,2.4)

ZPĚT V CHRÁMU

Sám Bůh, který je v nebesích, mocný vládce vesmíru, vzal záležitost uvězněných učedníků do svých rukou, protože lidé bojovali proti jeho dílu. V noci otevřel Boží anděl dveře vězení a řekl učedníkům: „Jděte znovu do chrámu a zvěstujte lidu ta slova života.“ (Sk 5,20) Tento příkaz byl v přímém rozporu s nařízením, které vydali židovští vůdcové; apoštolové však neřekli: To nemůžeme udělat. Nejdříve se musíme zeptat úředníků a vyžádat si od nich povolení. Bůh jim řekl: „Jděte,“ a oni poslechli. „Vešli na úsvitě do chrámu a učili.“ (Sk 5,21)

Když se Petr a Jan objevili mezi věřícími, vyprávěli, jak je anděl provedl zástupem vojáků hlídajících vězení a vyzval je, aby pokračovali v přerušené práci. Bratři byli naplněni úžasem a radostí.

Mezitím velekněz se svými lidmi „svolali veleradu a všechny starší izraelské“ (Sk 5,21). Kněží a přední mužové se rozhodli, že nařknou učedníky ze vzpoury a že je obviní ze zabití Ananiáše a Safiry a ze spiknutí proti kněžskému úřadu. Doufali, že tím popudí dav natolik, že vezme celou záležitost do svých rukou a naloží s učedníky tak, jak naložil s Ježíšem. Byli si však vědomi i toho, že mnohé z těch, kteří nepřijali Kristovo učení, již omrzela svévolná vláda židovských vůdců a toužili po změně. Kněží se obávali, že pokud by tito nespokojení lidé přijali pravdy hlásané apoštoly a uznali Ježíše za Mesiáše, hněv celého národa by se mohl obrátit proti židovským vůdcům, kteří by se pak museli zodpovídat z Ježíšovy smrti. Aby tomu zabránili, rozhodli se, že přijmou přísná opatření.

Jak velký byl však jejich údiv, když poslali pro vězně, aby je nechali předvést. Dostali totiž zprávu, že dveře žaláře jsou sice pevně zavřené a stojí před nimi stráže, ale vězni nejsou k nalezení.

Brzy přišla další překvapivá novina: „‚Ti muži, které jste vsadili do vězení, jsou v chrámě a učí lid.‘ Velitel a stráž tedy pro ně došli a vedli je, ale bez násilí; báli se totiž, aby je lid nezačal kamenovat.“ (Sk 5,25.26)

PŘED VELERADOU

Přestože byli apoštolové zázračným způsobem vysvobozeni z vězení, nebyli ušetřeni výslechu a trestu. Když byl Kristus ještě s nimi, řekl jim: „Vy sami se mějte na pozoru! Budou vás vydávat soudům.“ (Mk 13,9) Bůh k nim poslal anděla, který je vysvobodil, a tak jim poskytl důkaz své lásky a ujistil je, že je s nimi. Nyní bylo na nich, aby trpěli pro toho, jehož evangelium hlásali.

V dějinách proroků a apoštolů nacházíme mnoho ušlechtilých příkladů věrnosti Bohu. Kristovi svědkové raději snášeli vězení, mučení, a dokonce i smrt, než by přestoupili Boží přikázání. Zpráva, kterou zde máme o Petrovi a Janovi, pojednává o jednom z největších projevů statečnosti v dějinách křesťanství. Když podruhé stáli před muži, kteří již byli zřejmě rozhodnuti, že je zničí, v jejich slovech a chování nebylo ani stopy po strachu nebo nerozhodnosti. Když velekněz řekl: „Důrazně jsme vám zakázali učit o tom člověku, a vy jste tím svým učením naplnili celý Jeruzalém; a na nás byste chtěli svalit odpovědnost za jeho krev!“, Petr odpověděl: „Boha je třeba poslouchat, ne lidi.“ (Sk 5,28.29) Nebeský anděl je vysvobodil z vězení a přikázal jim, aby učili v chrámě. Řídili se jeho nařízením, a tak uposlechli Boží příkaz; a své chování nezmění, ať už za to zaplatí jakoukoli cenu.

Pak do učedníků vstoupil prorocký duch; z obžalovaných se stali žalobci, kteří obvinili členy velerady ze zavraždění Krista. Petr prohlásil: „Bůh našich otců vzkřísil Ježíše, kterého vy jste pověsili na kříž a zabili; toho Bůh vyvýšil jako vůdce a spasitele a dal mu místo po své pravici, aby přinesl Izraeli pokání a odpuštění hříchů. My jsme svědkové toho všeho a s námi Duch svatý, kterého Bůh dal těm, kdo ho poslouchají.“ (Sk 5,30-32)

Tato slova Židy tak popudila, že se rozhodli, že vezmou zákon do svých rukou a popraví vězně bez dalšího soudního procesu a bez povolení římských úředníků. Již nesli vinu za Kristovu smrt a nyní chtěli poskvrnit své ruce i krví jeho učedníků.

MOUDRÝ GAMALIEL

Ve veleradě však byl jeden muž, který ve slovech učedníků rozpoznal Boží hlas. Byl to Gamaliel, farizeus s dobrou pověstí, vzdělaný a vysoce postavený muž. Zdravý rozum mu říkal, že násilný postup, který kněží plánovali, by měl hrozné následky. Dříve než se obrátil k přítomným, požádal, aby byli vězni vyvedeni ven. Velmi dobře věděl, s jakými lidmi jedná a že Kristovi vrahové nebudou se splněním svého záměru otálet.

Pak klidně a velmi rozvážně řekl: „Dobře si rozmyslete, Izraelci, co s těmi lidmi chcete udělat. Před nedávnem povstal Theudas a tvrdil, že je Vyvolený; přidalo se k němu asi čtyři sta mužů. Když byl zabit, byli všichni jeho stoupenci rozprášeni a nakonec z toho nebylo nic. Po něm povstal ve dnech soupisu Judas Galilejský a strhl za sebou lid; také on zahynul a jeho stoupenci byli rozehnáni. Proto vám teď radím: Nechte tyto lidi a propusťte je. Pochází-li tento záměr a toto dílo z lidí, rozpadne se samo; pochází-li z Boha, nebudete moci ty lidi vyhubit — nechcete přece bojovat proti Bohu.“ (Sk 5,35-39)

Kněží věděli, že tyto názory jsou rozumné, a museli dát Gamalielovi za pravdu. Nedokázali však v sobě potlačit své předsudky a svou nenávist. Teprve když učedníky zbili a znovu jim pohrozili ztrátou života, budou-li dál kázat v Ježíšově jménu, velmi neochotně je propustili. „A oni odcházeli z velerady s radostnou myslí, že se jim dostalo té cti, aby nesli potupu pro jeho jméno. Dále učili den co den v chrámě i po domech a hlásali evangelium, že Ježíš je Mesiáš.“ (Sk 5,41.42)

POKOJ I SVÁR

Krátce před svým ukřižováním předal Kristus svým učedníkům poselství o pokoji: „Pokoj vám zanechávám, svůj pokoj vám dávám; ne jako dává svět, já vám dávám. Ať se vaše srdce nechvěje a neděsí!“ (J 14,27) Takového pokoje nedosáhne člověk přizpůsobováním se světu. Kristus nikdy nezískával pokoj za cenu kompromisů se zlem. Pokoj, který zanechal Kristus svým učedníkům, je spíše vnitřní než vnější a má navždy provázet jeho svědky v bojích a zápasech.

Kristus řekl sám o sobě: „Nemyslete si, že jsem přišel na zem uvést pokoj; nepřišel jsem uvést pokoj, ale meč.“ (Mt 10,34) Ačkoli byl Vládcem pokoje, způsobil rozdělení. Přišel, aby zvěstoval radostnou zprávu a dal lidem naději a radost. Tím však rozpoutal spor, který má hluboké kořeny a probouzí v lidech prudké vášně. Ježíš varuje své následovníky: „Ve světě máte soužení.“ „Vztáhnou na vás ruce a budou vás pronásledovat; budou vás vydávat synagógám na soud a do vězení a vodit před krále a vládce pro mé jméno.“ „Zradí vás i vaši rodiče, bratři, příbuzní a přátelé a někteří z vás budou zabiti.“ (J 16,33; L 21,12.16)

Toto proroctví se naplnilo pozoruhodným způsobem. Ježíšovy následovníky postihla každá urážka, potupa a krutost, k níž mohl satan lidi poštvat. A bude se stále znovu pozoruhodným způsobem naplňovat, protože tělesný člověk má Boží zákon i nadále v nenávisti a odmítá se přizpůsobit jeho přikázáním. Dnešní svět nežije v souladu s Kristovými zásadami o nic víc než v době apoštolů. Stejná nenávist, která podnítila lidi k volání „Ukřižuj ho! Ukřižuj ho!“ a která rozpoutala pronásledování učedníků, stále ještě působí v neposlušných lidech. Tentýž duch posílal lidi v temném středověku do vězení, do vyhnanství a na smrt; vymyslel strastiplná muka inkvizice, naplánoval a uskutečnil krveprolití bartolomějské noci a zapálil ohně ve Smithfieldu; dodnes má na neznovuzrozené lidi stejně zhoubný vliv. Dějiny pravdy byly vždy dějinami boje mezi dobrem a zlem. Hlásání evangelia v tomto světě bylo vždy spojeno s odporem, nebezpečím, ztrátami a utrpením.

Odkud čerpali ti, kdo byli v minulosti pronásledováni kvůli Kristu, svou sílu? Ze společenství s Bohem, Duchem svatým a Ježíšem. Potupa a pronásledování oddělily mnohé od jejich pozemských přátel, nikdy však od Kristovy lásky. Nejvroucněji miluje Spasitel zápasícího člověka tehdy, když snáší potupu kvůli pravdě. Kristus řekl: „Já ho budu milovat a dám se mu poznat.“ (J 14,21) Když je věřící člověk kvůli pravdě postaven před světský soud, Kristus stojí vedle něj. Když jej obklopují zdi vězení, Kristus se mu zjevuje a utěšuje ho svou láskou. Musí-li pro Ježíše podstoupit smrt, Spasitel ho ujišťuje, že sice mohou zabít tělo, ale duši ublížit nemohou. „Vzchopte se, já jsem přemohl svět.“ „Neboj se, vždyť já jsem s tebou, nerozhlížej se úzkostlivě, já jsem tvůj Bůh. Dodám ti odvahu, pomocí ti budu, budu tě podpírat pravicí své spravedlnosti.“ (J 16,33; Iz 41,10)

„Kdo doufají v Hospodina, jsou jak hora Sijón: nepohne se, strmí věčně. Kolem Jeruzaléma jsou hory, kolem svého lidu je Hospodin, nyní i navěky.“ „Vykoupí je z útisku a od násilí, jejich krev mu bude drahocenná.“ (Ž 125,1.2; 72,14)

„Hospodin zástupů jim bude štítem… Tak je Hospodin, jejich Bůh, v onen den zachrání, stádečko svého lidu. Jako drahokamy v čelence budou zářit nad jeho zemí.“ (Za 9,15.16)

Zdroj informací: Poslové naděje a lásky, Bible - český ekumenickký překlad, BibleTV, Info-Bible.cz