K dalšímu šíření svého díla nevyužil Kristus ani učenosti nebo výmluvnosti židovské velerady, ani moci Říma. Samolibým židovským učitelům nevěnoval pozornost a ke zvěstování pravd, které měly pohnout světem, si vyvolil pokorné, nevzdělané muže. Chtěl je vyučit a vychovat z nich vůdce své církve. Ti pak měli vzdělávat další, kteří by předávali poselství evangelia dál. Aby byla jejich práce úspěšná, měli obdržet moc Ducha svatého. Evangelium nemělo být hlásáno v lidské síle nebo moudrosti, ale v Boží moci.
PŘÍPRAVA UČEDNÍKŮ
Tři a půl roku byli učedníci vzděláváni tím největším Učitelem, jakého kdy svět poznal. Osobním kontaktem a společenstvím je Kristus připravoval pro svou službu. Den co den s ním chodili a hovořili s ním, slyšeli, jak povzbuzuje unavené a vyčerpané, a viděli, jak se jeho moc projevuje na nemocných a trpících. Někdy je učil, když s nimi seděl na horské stráni; jindy jim odhaloval tajemství Božího království, když šli po mořském břehu. Kdekoli byli lidé ochotni přijmout Boží poselství, zjevoval pravdu o cestě ke spasení. Nepřikazoval svým učedníkům, aby dělali to či ono, ale říkal jim: „Následujte mě!“ Když procházel zemí a městy, bral je s sebou, aby viděli, jak učí lid. Putovali s ním z místa na místo, sdíleli s ním jeho skromný pokrm a stejně jako on měli občas hlad a byli často unavení. Byli s ním na přeplněných ulicích, na břehu jezera i v ústraní pouště. Poznali ho v každé životní situaci.
Prvním krokem k založení církve, která měla po Kristově odchodu pokračovat v jeho pozemském díle, bylo povolání dvanácti apoštolů. O tomto povolání čteme: „Vystoupil na horu a zavolal k sobě ty, které si vyvolil; i přišli k němu. Ustanovil jich dvanáct, aby byli s ním, aby je posílal kázat.“ (Mk 3,13.14)
Jak dojemná scéna: Kristus ve své nebeské vznešenosti je obklopen dvanácti apoštoly, které si vyvolil, a chystá se je oddělit ke službě. Vybaveni jeho slovem a duchem mají tito slabí pomocníci nabídnout spasení všem lidem.
Bůh a andělé sledovali tento výjev s radostí a potěšením. Otec věděl, že z těchto mužů bude vyzařovat nebeské světlo, že svědectví, které vydají o jeho Synu, bude znít po všechny generace až do konce času.
Učedníci se měli vydat do světa, aby svědčili o tom, co viděli a slyšeli od Krista. Bylo to to nejvýznamnější poslání, k jakému byl kdy člověk povolán, po Kristově poslání to úplně nejdůležitější. Měli spolupracovat s Bohem na záchraně lidstva. Stejně jako ve Starém zákoně zastupovalo dvanáct patriarchů Izrael, dvanáct apoštolů představuje Boží církev.
Během své pozemské služby začal Kristus bořit dělicí zeď mezi židy a pohany a kázal spasení pro všechny lidi. Přestože byl Žid, svobodně se stýkal se Samařany, čímž odmítl farizejské zvyky Židů týkající se tohoto opovrhovaného národa. Spal v jejich domech, jedl u jejich stolů a učil na jejich ulicích.
Spasitel chtěl svým učedníkům odhalit pravdu o „zdi, která rozděluje a působí svár“ mezi Izraelem a ostatními národy, o tom, že „pohané jsou spoludědicové“ tak jako židé a „mají v Kristu Ježíši podíl na zaslíbeních evangelia“ (Ef 2,14; 3,6). Částečně jim tuto pravdu zjevil, když odměnil víru setníka v Kafarnaum a také když kázal evangelium obyvatelům Sycharu. Ještě zřetelněji na ni však poukázal při své návštěvě ve Fénicii, když uzdravil dceru kananejské ženy. Tyto zkušenosti pomohly učedníkům pochopit, že mezi těmi, které mnozí považovali za nehodné spasení, byli lidé toužící po poznání pravdy.
Takto se Kristus snažil svým učedníkům vštípit pravdu, že v Božím království neexistují žádné územní hranice, společenské vrstvy ani žádná vládnoucí třída a že musí jít ke všem národům a zvěstovat jim poselství o Spasitelově lásce. Teprve později si však plně uvědomili, že Bůh „stvořil z jednoho člověka všechno lidstvo, aby přebývalo na povrchu země, určil pevná roční údobí i hranice lidských sídel. Bůh to učinil proto, aby jej lidé hledali, zda by se ho snad nějakým způsobem mohli dopátrat a tak jej nalézt, a přece není od nikoho z nás daleko.“ (Sk 17,26.27)
Tito první učedníci se od sebe výrazně lišili. Měli se stát učiteli světa a představovali rozmanité povahové typy. Aby tito muži, jejichž vrozené sklony a životní návyky byly tak rozdílné, mohli úspěšně pokračovat v díle, k němuž byli povoláni, jejich pocity, myšlenky a činy se musely sjednotit. Ježíš chtěl, aby k této jednotě dospěli, a proto usiloval o to, aby byli jedno s ním. Modlitba k jeho nebeskému Otci vyjadřuje, s jakým vypětím sil za ně bojoval: „Aby všichni byli jedno jako ty, Otče, ve mně a já v tobě, aby i oni byli v nás,“ „a svět aby poznal, že ty jsi mě poslal a zamiloval sis je tak jako mne.“ (J 17,21.23) Vytrvale se modlil za to, aby byli posvěceni pravdou. A modlil se s důvěrou, protože věděl, že všemocný Bůh o tom rozhodl již před stvořením světa. Věděl, že evangelium o království bude kázáno všem národům na svědectví, že v boji se zlem zvítězí pravda vyzbrojená neomezenou mocí Ducha svatého a že jednoho dne nad jeho následovníky vítězoslavně zavlaje prapor potřísněný krví.
NADĚJE NAVZDORY TEMNOTÁM
Když se Kristova pozemská služba chýlila ke svému závěru a když si Ježíš uvědomil, že brzy bude muset své učedníky opustit, aby pokračovali v díle bez jeho osobního vedení, snažil se jim dodat odvahy a připravit je na budoucnost. Nevzbuzoval v nich žádné falešné naděje. Jako by otevřel knihu a četl, co se má stát. Věděl, že od nich brzy odejde a zanechá je jako ovce mezi vlky. Věděl, že budou pronásledováni, vylučováni ze synagóg a uvrhováni do vězení. Byl si vědom toho, že někteří z nich půjdou na smrt, protože jej vyznají jako Mesiáše. A něco z toho jim také řekl. O budoucnosti hovořil jasně a rozhodně, aby se v nadcházejícím období zkoušek na jeho slova rozpomněli a byli utvrzeni ve víře, že on je Spasitel.
Hovořil však také o naději a snažil se je povzbudit. „Vaše srdce ať se nechvěje úzkostí!“ řekl. „Věříte v Boha, věřte i ve mne. V domě mého Otce je mnoho příbytků; kdyby tomu tak nebylo, řekl bych vám to. Jdu, abych vám připravil místo. A odejdu-li, abych vám připravil místo, opět přijdu a vezmu vás k sobě, abyste i vy byli, kde jsem já. A cestu, kam jdu, znáte.“ (J 14,1-4) Kvůli vám jsem přišel na svět a pro vás konám toto dílo. Přestože odejdu, budu pro vás usilovně pracovat. Přišel jsem na svět a zjevil jsem se vám, abyste ve mne uvěřili. Odcházím ke svému a vašemu Otci, abych s ním spolupracoval ve váš prospěch.
„Amen, amen, pravím vám: Kdo věří ve mne, i on bude činit skutky, které já činím, a ještě větší, neboť já jdu k Otci.“ (J 14,12) Kristus tím nechtěl říct, že učedníci budou pracovat usilovněji než on, ale že jejich dílo bude mít větší rozsah. Neměl na mysli pouze zázraky, ale vše, co bude vykonáno v moci Ducha svatého. Řekl: „Až přijde Přímluvce, kte rého vám pošlu od Otce, Duch prav dy, jenž od Otce vychází, ten o mně vy dá svědectví. Také vy vydávejte svě dectví, neboť jste se mnou od začátku.“ (J 15,26.27)
Je úžasné, jak se tato slova naplnila. Po vylití Ducha svatého byli učedníci naplněni takovou láskou ke Spasiteli a k těm, za něž zemřel, že jejich slova a modlitby otevíraly cestu k lidskému nitru. Hovořili v moci Ducha svatého a pod vlivem této moci se obrátily tisíce lidí.
Jako Kristovi zástupci měli apoštolové výrazně ovlivnit svět. Jejich prostý původ nic neubíral na jejich vlivu, naopak jej zvětšoval. Odvraceli totiž pozornost svých posluchačů od sebe a obraceli ji ke Spasiteli, který, ač neviditelný, s nimi stále spolupracoval. Jejich úžasné učení a jejich slova povzbuzení a důvěry byla pro všechny důkazem, že nepracovali ve své vlastní moci, ale v moci Kristově. Pokorně prohlašovali, že Ježíš, kterého Židé ukřižovali, je Pánem života, Synem živého Boha, a že v jeho jménu konají stejné skutky jako on.
ZDROJ POKOJE A LÁSKY
Když Ježíš v noci před svým ukřižováním naposledy rozmlouval se svými učedníky, ani slovem se nezmínil o utrpení, kterým již prošel a které ještě bude muset podstoupit. Nemluvil o potupě, která ho čeká, ale snažil se obrátit jejich pozornost k tomu, co mohlo posílit jejich víru. Chtěl, aby upřeli svůj zrak k radostem, které čekají na vítěze. Těšilo ho vědomí, že pro své následovníky může učinit a učiní více, než zaslíbil; že od něj bude proudit láska a slitování, která zbaví lidi jejich vin a promění jejich povahu k jeho obrazu; že jeho pravda vyzbrojená mocí Ducha bude dobývat svět a nakonec zvítězí.
Řekl: „To jsem vám pověděl, abyste nalezli ve mně pokoj. Ve světě máte soužení. Ale vzchopte se, já jsem přemohl svět.“ (J 16,33) Kristus neselhal ani se nenechal zmalomyslnět. Stejně vytrvalou víru měli projevit i jeho učedníci. Měli pracovat stejně jako on a přitom se spoléhat na jeho sílu. I kdyby jim v cestě stály zdánlivě nepřekonatelné překážky, v jeho milosti měli jít dál, nezoufat si a nikdy neztrácet naději.
Kristus dokončil dílo, které mu bylo svěřeno. Vyvolil ty, kdo v něm měli pokračovat a šířit je mezi lidmi. Řekl: „V nich jsem oslaven. Již nejsem ve světě, ale oni jsou ve světě, a já jdu k tobě. Otče svatý, zachovej je ve svém jménu, které jsi mi dal; nechť jsou jedno jako my.“ „Neprosím však jen za ně, ale i za ty, kteří skrze jejich slovo ve mne uvěří; aby všichni byli jedno… — já v nich a ty ve mně; aby byli uvedeni v dokonalost jednoty a svět aby poznal, že ty jsi mě poslal a zamiloval sis je tak jako mne.“ (J 17,10.11.20-23)
Zdroj informací: Poslové naděje a lásky, Bible - český ekumenickký překlad, BibleTV, Info-Bible.cz