Proměněn milostí

Život učedníka Jana je příkladem pravého posvěcení. V době, kdy žil v úzkém společenství s Kristem, byl Spasitelem často varován a napomínán a tyto výtky přijímal. Když mu byl zjeven charakter Božího Syna, uvědomil si své vlastní nedostatky a cítil hlubokou pokoru. Den co den poznával rozdíl mezi svou vlastní výbušnou povahou a Ježíšovou laskavostí a shovívavostí a naslouchal jeho učení o pokoře a trpělivosti. Každý den ho Kristus přitahoval stále víc, až nakonec z lásky ke svému Mistru úplně zapomněl sám na sebe. Moc a dobrota, vznešenost a mírnost, síla a trpělivost, které pozoroval v každodenním životě Božího Syna, ho naplňovaly obdivem. Podřizoval svou nedůtklivou a ctižádostivou povahu Kristově přetvářející moci a Boží láska ji proměňovala.

JAN A JIDÁŠ

V ostrém protikladu k posvěcení, k němuž došlo v Janově životě, je zkušenost jeho spoluučedníka Jidáše. Jidáš tvrdil stejně jako Jan, že je Kristovým učedníkem, svou zbožnost však pouze předstíral. Přitom nebyl vůči kráse Kristovy povahy zcela netečný. Když naslouchal Spasitelovým slovům, často se ho zmocňovalo přesvědčení o jejich pravdivosti. Nebyl však ochoten se pokořit a vyznat své hříchy. Protože se vzpíral božskému vlivu, zneuctíval Mistra, o němž prohlašoval, že ho miluje. Jan usilovně bojoval se svými nedostatky; kdežto Jidáš znásilňoval své svědomí, podléhal pokušení, a tak stále více propadal svým zlozvykům. Praktické uplatňování pravd, které Ježíš hlásal, bylo v rozporu s jeho přáními a záměry, a proto se nedokázal vzdát svých plánů, aby mohl přijmout nebeskou moudrost. Místo aby chodil ve světle, rozhodl se zůstat ve tmě. Tak dlouho v sobě živil hříšné touhy, chamtivost, pomstychtivost, nenávistné a vzpurné myšlenky, až ho zcela ovládl satan.

Jan a Jidáš jsou představitelé těch, kdo o sobě tvrdí, že jsou Kristovými následovníky. Oba tito učedníci měli stejné příležitosti seznámit se s božským vzorem a následovat ho. Oba žili v úzkém společenství s Ježíšem a měli tutéž přednost, že mohli naslouchat jeho učení. Každý z nich měl závažné povahové nedostatky, každý z nich měl však také přístup k Boží milosti, která proměňuje charakter. Zatímco však první učedník se pokorně učil od Ježíše, druhý dokazoval, že nejedná podle slova, že je jen jeho posluchačem. První z nich nechal každým dnem umírat své vlastní „já“, vítězil nad hříchem a byl posvěcován pravdou; druhý upadal do satanova otroctví, protože odolával přetvářející moci milosti a oddával se svým sobeckým touhám.

POSVĚCENÝ ŽIVOT

K takové změně povahy, jaká se projevila v Janově životě, dochází vždy v důsledku společenství s Kristem. Člověk může mít výrazné povahové vady, ale když se stane pravým Kristovým učedníkem, moc Boží milosti ho promění a posvětí. Bude-li se na jeho tváři zrcadlit „slavná zář Páně“, bude „ve stále větší slávě“ proměňován k obrazu toho, kterého uctívá (2 K 3,18).

Jan byl učitelem svatosti. Ve svých dopisech církvi stanovil neomylná pravidla, podle nichž by měli křesťané jednat. Napsal: „Každý, kdo má tuto naději v něho, usiluje být čistý, tak jako on je čistý.“ „Kdo říká, že v něm zůstává, musí žít tak, jak žil on.“ (1 J 3,3; 2,6) Jan učil, že křesťan musí být čistý ve svém smýšlení i chování. Nikdy by se neměl spokojit s pouhým vyznáním. Tak jako Bůh je ve své podstatě svatý, tak by měl být skrze víru v Krista ve své podstatě svatý i hříšný člověk.

„Toto je vůle Boží,“ píše apoštol Pavel, „vaše posvěcení“ (1 Te 4,3). Posvěcení církve je cílem veškerého Božího jednání s jeho dětmi. Již od věčnosti je Bůh vyvolil, aby byly svaté. Vydal svého Syna na smrt, aby mohly být posvěceny poslušností pravdy a osvobozeny od veškerých omezení své povahy. Vyžaduje od nich osobní snahu a odevzdanost. Ti, kdo vyznávají, že věří v Boha, jej uctívají pouze tehdy, když se podobají jeho obrazu a nechávají se vést jeho Duchem. Teprve pak mohou jako svědkové Spasitele hlásat, co pro ně vykonala Boží milost.

Pravé posvěcení je důsledkem uplatňování zásady lásky. „Bůh je láska, a kdo zůstává v lásce, v Bohu zůstává a Bůh v něm.“ (1 J 4,16) V životě člověka, v jehož nitru přebývá Kristus, se projeví praktická zbožnost. Jeho charakter bude očištěn, povznesen, zušlechtěn a oslaven. Čisté učení budou provázet skutky spravedlnosti a nebeské příkazy budou spojeny se svatým jednáním.

Ti, kdo chtějí získat požehnání související s posvěcením, musí nejdříve pochopit, co je to sebeobětování. Kristův kříž je ústředním pilířem, na němž spočívá přenesmírná váha „věčné slávy“. Ježíš říká: „Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mne.“ (2 K 4,17; Mt 16,24) Jedině láska k našim bližním, která se šíří kolem jako příjem ná vůně, dokazuje, že milujeme Bo ha. Pouze trpělivá služba vnáší do duše pokoj. Jen pokorná, pilná a věrná práce přispívá k blahu Izraele. Člověka, který je ochoten chodit po Kristových cestách, Bůh podpoří a posílí.

Posvěcení není dílem okamžiku, hodiny ani dne, ale celého života. Jeho získávání není spojeno s libými pocity, ale dochází k němu, když se vytrvale zříkáme hříchu a neustále žijeme pro Krista. Chabým a nedůsledným úsilím nemůžeme napravit žádnou křivdu ani změnit svůj charakter. Chceme-li zvítězit, musíme se dlouho a neochvějně snažit, musíme se podřídit tvrdé kázni a statečně bojovat. Dnes nemůžeme vědět, jak těžký zápas nás čeká zítra. Dokud bude vládnout satan, budeme muset přemáhat své sobectví a zdolávat hříchy, které na nás doléhají. Dokud budeme naživu, nikdy si nebudeme moci odpočinout; nikdy nedospějeme do bodu, kdy bychom si mohli říct: Konečně jsem dorazil do cíle! Posvěcení je totiž výsledkem celoživotní poslušnosti.

ZRCADLO BOŽÍ DOKONALOSTI

Žádný z apoštolů a proroků nikdy netvrdil, že je bez hříchu. Lidé, kteří byli Bohu nejblíže, kteří by raději obětovali svůj život, než by se vědomě dopustili něčeho zlého, lidé, které Bůh poctil zvláštním zjevením a mocí, vyznávali, že jejich povaha je hříšná. Nedůvěřovali sami sobě, neprohlašovali, že jsou sami o sobě spravedliví, ale cele se spoléhali na Kristovu spravedlnost.

Tak tomu bude se všemi, kteří hle dí na Krista. Čím více se budeme přibližovat Ježíšovi, čím lépe budeme poznávat čistotu jeho povahy, tím zřetelněji si uvědomíme nesmírnou zhoubnost hříchu a tím menší budeme mít potřebu vyvyšovat sami sebe. Budeme naplněni neustálou touhou po Bohu, neustále mu budeme opravdově a upřímně vyznávat své hříchy a nikdy se před ním nepřestaneme pokořovat. Kdykoli postoupíme v našem křesťanském životě o krůček dál, naše lítost se prohloubí. Pak poznáme, že vše, co potřebujeme, je nám k dispozici v Kristu, a společně s apoštolem vyznáme: „Vím totiž, že ve mně, to jest v mé lidské přirozenosti, nepřebývá dobro.“ „Já však se zanic nechci chlubit ničím, leč křížem našeho Pána Ježíše Krista, jímž je pro mne svět ukřižován a já pro svět.“ (Ř 7,18; Ga 6,14)

Kéž by andělé vedli záznamy o svatých zápasech a bojích Božích dětí; kéž by zapisovali jejich modlitby a psali o jejich slzách. Bůh by však nikdy neměl být zneucťován tím, že lidé prohlašují: „Jsem bez hříchu; jsem svatý.“ Posvěcené rty nikdy nevysloví tato opovážlivá slova.

Apoštol Pavel byl přenesen až do třetího nebe a viděl a slyšel věci, které nelze vyslovit. Přesto skromně prohlásil: „Nemyslím, že bych již byl u cíle anebo již dosáhl dokonalosti; běžím však, abych se jí zmocnil.“ (Fp 3,12) Kéž nebeští andělé zaznamenají také Pavlova vítězství v dobrém boji víry. Kéž se nebe raduje z toho, že odhodlaně směřoval ke svému věčnému cíli a že kvůli odměně, která ho čekala, považoval vše ostatní za ztrátu. Andělé s potěšením vyprávějí o Pavlových vítězstvích, ale apoštol se svými úspěchy nechlubil. Stejný postoj jako on by měl zaujmout každý Kristův následovník, který postupuje vpřed a bojuje o korunu nesmrtelnosti.

Ti, kdo rádi vychvalují svou svatost, by se měli zahledět do zrcadla Božího zákona. Jakmile poznají jeho dalekosáhlé požadavky a pochopí, že posuzuje i nejniternější myšlenky a úmysly, přestanou se pyšnit svou bezhříšností. „Říkáme-li, že jsme bez hříchu,“ píše Jan a přitom nedělá žádný rozdíl mezi sebou a svými bratry, „klameme sami sebe a pravda v nás není“. „Říkáme-li, že jsme nezhřešili, děláme z něho lháře a jeho slovo v nás není.“ „Jestliže doznáváme své hříchy, on je tak věrný a spravedlivý, že nám hříchy odpouští a očišťuje nás od každé nepravosti.“ (1 J 1,8.10.9)

Někteří lidé se považují za svaté a tvrdí, že cele patří Pánu, a proto mají právo na Boží zaslíbení. Odmítají však poslouchat Boží přikázání. Tito přestupníci zákona si dělají nárok na vše, co je zaslíbeno Božím dětem. Je to od nich opovážlivé, protože Jan říká, že pravá láska k Bohu se projeví poslušností všech jeho přikázání. Nestačí souhlasit s pravdou pouze teoreticky, vyznávat víru v Krista a být přesvědčen o tom, že Ježíš není žádný podvodník a že biblická zpráva není jen chytrý výmysl. Jan napsal: „Kdo říká: ‚Poznal jsem ho‘, a jeho přikázání nezachovává, je lhář a není v něm pravdy. Kdo však zachovává jeho slovo, vpravdě v něm láska Boží dosáhla svého cíle. Podle toho poznáváme, že v něm jsme.“ „Kdo zachovává jeho přikázání, zůstává v Bohu a Bůh v něm.“ (1 J 2,4.5; 3,24)

Jan neučil, že bychom si spasení měli zasloužit poslušností, ale že poslušnost je důsledkem víry a lásky. „A víte, že Syn Boží se zjevil, aby hříchy sňal,“ řekl, „a v něm žádný hřích není. Kdo v Synu zůstává, nehřeší; kdo hřeší, ten ho neviděl ani nepoznal.“ (1 J 3,5.6) Jestliže zůstáváme v Kristu, jsme-li naplněni Boží láskou, pak jsou naše city, myšlenky i činy v souladu s Boží vůlí. Posvěcený člověk zachovává přikázání Božího zákona.

PRAVÉ POSVĚCENÍ

Mnozí lidé nacházejí jen málo radosti a pokoje, přestože se snaží poslouchat Boží přikázání. Jejich problém spočívá v neschopnosti věřit. Zdá se, že kráčejí slanou zemí, vyprahlou pustinou. Požadují pro sebe jen málo, i když by mohli požadovat mnoho, protože Boží zaslíbení jsou neomezená. Takoví lidé nejsou správným příkladem posvěcení, kterého lze dosáhnout poslušností pravdy. Pán si přeje, aby všichni jeho synové a dcery byli šťastní, klidní a poslušní. Tato požehnání získává křesťan tím, že věří. Vírou je možné odstranit každou povahovou vadu, očistit každou nepravost, opravit každou chybu a rozvinout každou ctnost.

Modlitba je nebem ustanovený nástroj, který nám umožňuje vítězit v boji proti hříchu a úspěšně budovat křesťanský charakter. Boží síly působící na člověka, který se ve víře modlí, vykonají v jeho nitru vše, oč žádá. Boha můžeme prosit o všechny dary, které nám slíbil: o odpuštění hříchu, o Ducha svatého, o stejné smýšlení, jaké měl Kristus, o moudrost a sílu ke konání Božího díla. Přitom pro nás platí zaslíbení: „Bude vám dáno.“ (Mt 7,7)

Když byl Mojžíš s Bohem na hoře, spatřil vzor úžasné stavby, v níž měla přebývat Boží sláva. Také my bychom se měli s Bohem setkávat v ústraní, které se podobá oné hoře, a přemýšlet o jeho velkolepém záměru s lidstvem. Když Boží děti zůstávaly ve spojení s nebem, Bůh s nimi v každé době uskutečňoval své plány a postupně jim zjevoval učení o své milosti. Způsob, jakým jim oznamoval pravdu, vyjadřují slova: „Jako jitřenka, tak jistě on vyjde.“ (Oz 6,3) Kdo vykročí tam, kde ho Bůh může osvítit, bude vyveden z šera ranního svítání do jasné polední záře.

Pravé posvěcení znamená dokonalou lásku a poslušnost a dokonalý soulad s Boží vůlí. Měli bychom se posvěcovat pro Boha poslušností pravdy. Naše svědomí musí být očištěno od mrtvých skutků, aby sloužilo živému Bohu. Ještě nejsme dokonalí; ale máme tu přednost, že se můžeme osvobodit z pout svého sobectví a hříchu a směřovat k dokonalosti. Skvělé možnosti a vysoké a svaté cíle jsou dosažitelné pro nás pro všechny.

Důvod, proč dnes mnozí lidé nedělají v duchovním životě žádné větší pokroky, tkví v tom, že za Boží vůli považují to, co sami chtějí. Zatímco se řídí svými vlastními přáními, namlouvají si, že jednají podle Boží vůle. Takoví lidé nemusejí nikdy zápasit sami se sebou. Jiní zase po určitou dobu úspěšně bojují proti svým sobeckým touhám po požitcích a pohodlí. Myslí to upřímně a vážně, nakonec je však neustálé úsilí, každodenní sebezapírání a ustavičný neklid unaví. Zahálení jim připadá lákavé, odříkání nepříjemné. A tak zavírají své ospalé oči a podléhají moci pokušení, místo aby jí odolávali.

BEZVÝHRADNÉ NÁSLEDOVÁNÍ

Zásady obsažené v Božím slově nám nedovolují činit žádné ústupky zlu. Boží Syn se zjevil, aby všechny lidi přitáhl k sobě. Nepřišel svět ukolébat, ale ukázat mu úzkou cestu, po které se musí vydat všichni, kteří nakonec dorazí k branám Božího města. Jeho děti ho musí následovat po cestě, kterou před nimi sám prošel. Neustále musí bojovat samy se sebou a přitom vůbec nezáleží na tom, jaké pohodlí nebo sobecké požitky budou muset obětovat nebo jaké úsilí či utrpení je to bude stát.

Boha nejvíce oslavují lidé, kteří jsou jeho posvěcenými nástroji, jejichž prostřednictvím může působit. Čas plyne a rychle spějeme k věčnosti. Neupírejme Bohu to, co mu patří. Nezdráhejme se dát mu to, na čem sice nemáme žádné zásluhy, ale co nám přinese záhubu, jestliže mu to odepřeme. Bůh chce, abychom mu patřili celí; odevzdejme se mu; jsme jeho, protože nás stvořil i vykoupil. Jestliže tě Bůh žádá, abys mu dal svůj rozum, dej mu jej; patří jemu. Žádá-li tě, abys mu dal své peníze, dej mu je; patří jemu. „Nepatříte sami sobě! Bylo za vás zaplaceno výkupné.“ (1 K 6,19.20) Bůh očekává, že ho budou uctívat posvěcení lidé, kteří jsou připraveni sloužit mu ve víře, „která se uplatňuje láskou“ (Ga 5,6). Vytyčil před námi ten nejvyšší ideál, jímž je dokonalost. Prosí nás, abychom v tomto světě žili výhradně a pouze pro něj, stejně jako Kristus žije pro nás v Boží přítomnosti.

„Toto je vůle Boží, vaše posvěcení.“ (1 Te 4,3) Je to také tvoje vůle? Tvé hříchy se před tebou mohou tyčit jako hory. Jestliže se však pokoříš, vyznáš je a spolehneš se na zásluhy ukřižovaného a vzkříšeného Spasitele, Bůh ti odpustí a očistí tě od veškeré nespravedlnosti. Pán od tebe vyžaduje naprostou poslušnost svého zákona. Tento zákon je ozvěnou jeho hlasu, který na tebe volá: Světější, ano, ještě světější! Usiluj o hojnost Kris tovy milosti. Nechej se naplnit sil nou touhou po jeho spravedlnosti. Boží slovo říká, že tato spravedlnost „vytvoří pokoj“ a „zajistí klid a bezpečí navěky“ (Iz 32,17).

Jestliže budeš toužit po Bohu, pak budeš ve stále větší míře objevovat nevyzpytatelné bohatství jeho milosti. Budeš-li o tomto bohatství uvažovat, přivlastníš si je a budeš zvěstovat zásluhy Spasitelovy oběti, záštitu, kterou je jeho spravedlnost, plnost jeho moudrosti a jeho moc přivést tě před Otce čistého a bez poskvrny (2 Pt 3,14).

Zdroj informací: Poslové naděje a lásky, Bible - český ekumenickký překlad, BibleTV, Info-Bible.cz