První křesťanský mučedník

Štěpán, hlavní ze sedmi diakonů, byl velmi zbožný a hluboce věřící muž. Přestože byl rodilý Žid, hovořil řecky a znal řecké zvyky a obyčeje. Proto měl příležitost kázat evangelium také v synagógách řeckých židů. Byl v Božím díle velmi přičinlivý a neohroženě vyznával svou víru. Učení rabíni a učitelé zákona se s ním pouštěli do veřejných diskuzí, protože byli přesvědčeni, že nad ním snadno zvítězí. „Nebyli však schopni čelit Duchu moudrosti, v jehož moci Štěpán mluvil.“ (Sk 6,10) Nejenže mluvil v moci Ducha svatého, ale bylo zřejmé, že znal dobře proroctví a byl zběhlý ve všech otázkách zákona. Obratně hájil pravdy, které zastával, a snadno své protivníky přemáhal. Naplnilo se na něm zaslíbení: „Vezměte si k srdci, abyste si předem nepřipravovali, jak se budete hájit. Neboť já vám dám řeč i moudrost, kterou nedokáže přemoci ani vyvrátit žádný váš protivník.“ (L 21,14.15)

Když kněží a přední mužové viděli, jaká moc provází Štěpánovo kázání, zmocnila se jich krutá nenávist. Místo aby se nechali přesvědčit důkazy, které předkládal, rozhodli se, že ho zabijí, a tak umlčí jeho hlas. Již dříve při několika příležitostech podplatili římské úřady, aby přehlédly případy, kdy Židé vzali zákon do svých vlastních rukou a vyslechli, odsoudili a popravili vězně podle svých národních zvyklostí. Štěpánovi nepřátelé nepochybovali, že totéž se jim podaří i tentokrát, aniž by tím sami sebe jakkoli ohrozili. Přestože si byli vědomi, jaké následky může jejich jednání mít, zmocnili se Štěpána a odvedli ho před veleradu k výslechu.

Z okolních zemí byli povoláni vzdělaní židé, aby vyvrátili tvrzení tohoto vězně. Byl zde i Saul z Tarsu, který hrál v procesu proti Štěpánovi důležitou roli. Použil veškerou svou výmluvnost a vnesl do případu logiku rabínů, a tak se snažil přesvědčit lid, že Štěpán káže klamné a nebezpečné učení. Ve Štěpánovi však narazil na člověka, který jasně chápal Boží záměr, že evangelium je třeba hlásat všem národům. Protože kněží a přední mužové nedokázali získat převahu nad Štěpánovou čistou a rozvážnou moudrostí, rozhodli se, že z něj učiní výstražný příklad. Tak ukojí svou pomstychtivost a nenávist a zároveň odradí ostatní, kteří budou mít strach přijmout jeho víru. Najali si svědky, kteří vydali lživé svědectví, že slyšeli Štěpána, jak rouhavě hovoří proti chrámu a zákonu: „Na vlastní uši jsme slyšeli, jak řekl, že Ježíš Nazaretský zboří tento chrám a změní ustanovení, která nám dal Mojžíš.“ (Sk 6,14)

ŠTĚPÁNOVA OBHAJOBA

Když stál Štěpán tváří tvář svým soudcům a měl se zodpovídat z rouhání, z něhož byl nařčen, jeho tvář ozářilo posvátné světlo. „Všichni, kteří v radě zasedali, pohlédli na Štěpána a viděli, že jeho tvář je jako tvář anděla.“ (Sk 6,15) Mnozí z těch, kdo toto světlo spatřili, se třásli a zahalovali si tvář, ale tvrdošíjná nevěra a předsudky předních mužů neochably.

Zeptali se Štěpána, zda jsou tato obvinění, která byla proti němu vznesena, pravdivá. Začal se hájit jasným a pronikavým hlasem, který se rozléhal celou soudní síní. Když hovořil o dějinách vyvoleného Božího lidu, shromáždění bylo ohromeno. Prokázal důkladné znalosti židovské bohoslužby a jejího duchovního významu, který byl nyní odhalen v Kristu. Zopakoval Mojžíšova slova, který o Mesiáši předpověděl: „Hospodin, tvůj Bůh, ti povolá z tvého středu, z tvých bratří, proroka jako jsem já. Jeho budete poslouchat.“ (Dt 18,15) Vyznal svou věrnost Bohu a židovské víře, ale zároveň zdůraznil, že zákon, v němž židé hledali svou spásu, nedokázal ochránit Izrael před modlářstvím. Hovořil o tom, že Ježíš Kristus je spjat s celými židovskými dějinami. Poukazoval na budování Šalomounova chrámu a na Šalomounova i Izajášova slova: „Avšak Nejvyšší nepřebývá v chrámech, vystavěných lidskýma rukama, jak praví prorok: ‚Mým trůnem je nebe a země podnoží mých nohou! Jaký chrám mi můžete vystavět, praví Hospodin, a je vůbec místo, kde bych mohl spočinout? Což to všechno nestvořila má ruka?‘“ (Sk 7,48-50)

Jakmile Štěpán dospěl až sem, vypukla mezi lidmi vřava. Když dával Krista do souvislosti s proroctvími a takto hovořil o chrámu, kněz předstíral zděšení a roztrhl své roucho. Tento čin byl pro Štěpána znamením, že brzy bude jeho hlas navždy umlčen. Když viděl, s jakým odporem se jeho slova setkala, uvědomil si, že vydává své poslední svědectví. Přestože byl teprve v polovině svého kázání, náhle je uzavřel.

Nečekaně přerušil svůj výklad dějin, obrátil se na rozzuřené soudce a zvolal: „Jste tvrdošíjní a máte pohanské srdce i uši! Nepřestáváte odporovat Duchu svatému, jako to dělali vaši otcové. Byl kdy nějaký prorok, aby ho vaši otcové nepronásledovali? Zabili ty, kteří předpověděli příchod Spravedlivého, a toho vy jste nyní zradili a zavraždili. Přijali jste Boží zákon z rukou andělů, ale sami jste jej nezachovali!“ (Sk 7,51-53)

MUČEDNICKÁ SMRT

Po těchto slovech byli kněží a přední mužové zlostí celí bez sebe. Když se se skřípáním zubů vrhli na Štěpána, podobali se spíše dravé zvěři než lidským bytostem. Vězeň si v krutých tvářích, které ho obklopovaly, přečetl svůj osud; přesto však nezaváhal. Strach ze smrti ho opustil. Rozzuření kněží a znepokojený dav jej nemohli vyděsit. Neviděl, co se před ním odehrává. Upíral svůj zrak na dokořán otevřené nebeské brány. Když nahlédl dovnitř, spatřil slávu nebeského království a Krista, který právě povstal ze svého trůnu, aby podpořil svého služebníka. Štěpán vítězoslavně zvolal: „Hle, vidím nebesa otevřená a Syna člověka, stojícího po pravici Boží.“ (Sk 7,56)

Popis slávy, na kterou Štěpán hleděl, byl pro jeho pronásledovatele nesnesitelný. Zacpávali si uši, aby neslyšeli jeho slova, s hlasitým křikem se na něj vrhli „a hnali ho za město… Když Štěpána kamenovali, on se modlil: ‚Pane Ježíši, přijmi mého ducha!‘ Pak klesl na kolena a zvolal mocným hlasem: ‚Pane, odpusť jim tento hřích!‘ To řekl a zemřel.“ (Sk 58-60)

Nad Štěpánem nebyl vynesen právoplatný rozsudek. Římské úřady dostaly velké částky peněz jako úplatek, aby případ dále nevyšetřovaly.

Umučení Štěpána hluboce zapůsobilo na všechny, kdo se stali jeho svědky. Vzpomínka na Boží pečeť na jeho tváři, na jeho slova, která zasáhla nejhlubší nitro posluchačů, se všem přítomným vryla do paměti a svědčila o pravdivosti toho, co hlásal. Štěpánova smrt byla pro církev bolestnou zkouškou. Měla však za následek obrácení Saula, který nedokázal zapomenout na mučedníkovu víru a houževnatost a na slávu, která vyzařovala z jeho tváře.

SAUL

V době Štěpánova výslechu a smrti se zdálo, že Saul propadl fanatickému šílenství. Později se na sebe Saul zlobil, protože se nedokázal zbavit svého vlastního tajného přesvědčení, že v okamžiku, kdy byl Štěpán zneuctěn lidmi, byl ve velké vážnosti u Boha. Saul pokračoval v pronásledování Boží církve; dál pátral po věřících, zatýkal je v jejich domech a vydával je kněžím a předním mužům, aby je uvěznili a zabili. Horlivost, s jakou pronásledoval věřící, naháněla křesťanům v Jeruzalémě hrůzu. Římské úřady se nijak nesnažily toto kruté dílo zastavit, a dokonce Židy tajně podporovali, aby je získali na svou stranu a zajistili si jejich přízeň.

Po Štěpánově smrti byl Saul s ohledem na své zásluhy v tomto případu zvolen členem velerady. Po určitou dobu byl mocným nástrojem v satanových rukou, který bojoval proti Božímu Synu. Avšak tento neústupný pronásledovatel, který se snažil zničit církev, se měl brzy zapojit do jejího budování. Bůh, který je mocnější než satan, si vyvolil Saula, aby nahradil umučeného Štěpána, aby kázal Krista, trpěl pro jeho jméno a všude šířil zprávu o spasení skrze jeho krev.

Zdroj informací: Poslové naděje a lásky, Bible - český ekumenickký překlad, BibleTV, Info-Bible.cz