Působení mezi pohany

Z Pisidské Antiochie se Pavel a Barnabáš vydali do Ikonia a také zde začali stejně jako v Antiochii pracovat v synagóze svého vlastního lidu. Měli velký úspěch — „uvěřilo mnoho Židů i Řeků“. Ale tak jako na jiných místech, kde apoštolové působili, i v Ikoniu se stalo, že „židé, kteří neuvěřili, pobouřili pohany a vyvolali jejich nenávist proti bratřím“. (Sk 14,1.2)

Apoštolové se však od svého poslání nenechali odradit, protože mnozí evangelium o Kristu přijímali. Navzdory odporu, závisti a předsudkům pokračovali ve své práci a „přes všechny překážky mluvili o Pánu“. A Bůh „dosvědčoval svou milost tím, že jim dával moc konat znamení a zázraky“. (Sk 14,3) Tyto důkazy Božího přiznání silně působily na ty, kdo byli ochotni nechat se přesvědčit, takže počet lidí, kteří přijali evangelium, se zvyšoval.

Vzrůstající obliba poselství zvěstovaného apoštoly naplnila nevěřící Židy závistí a záští. Proto se rozhodli, že práci apoštolů okamžitě učiní přítrž. Lživými a přehnanými zprávami vzbudili v úřadech obavy, že celé město je pobouřeno a hrozí nebezpečí povstání. Prohlašovali, že k apoštolům se připojuje velký počet lidí, a tvrdili, že mají tajné a nebezpečné úmysly.

Kvůli těmto obviněním byli učedníci opakovaně předvoláváni před úřady. Ale hájili se tak jasně a přesvědčivě a o svém učení hovořili tak klidně a srozumitelně, že nakonec vše vyznělo v jejich prospěch. Ačkoli byly úřady kvůli nepravdivým zprávám, které se jim donesly, vůči apoštolům zaujaty, neodvážily se je odsoudit. Musely uznat, že cílem Pavlova a Barnabášova učení bylo vychovat z lidí počestné občany poslušné zákona. Kdyby lidé přijali pravdy, které apoštolové hlásali, mravy a pořádek ve městě by se zlepšily.

Díky odporu, na který učedníci naráželi, si poselství pravdy získalo velký zájem veřejnosti. Židé si uvědomovali, že jejich snahy zmařit dílo nových učitelů jenom přispěly k tomu, že nová víra si získává stále větší počet stoupenců. „Obyvatelstvo města se rozdělilo: jedni byli při židech, druzí při apoštolech.“ (Sk 14,4)

Vývoj událostí židovské vůdce natolik rozzuřil, že se rozhodli dosáhnout svého cíle násilím. V hlučném davu nevzdělanců probudili ty nejpřízemnější vášně a podařilo se jim vyvolat vzpouru, kterou označili za následek učení apoštolů. Doufali, že si tímto křivým obviněním získají podporu úřadů a budou moci uskutečnit svůj záměr. Dohodli se, že apoštolové nesmí dostat příležitost k obhajobě a že je třeba podnítit dav ke kamenování Pavla a Barnabáše. Viděli v tom možnost, jak zastavit jejich působení.

Přátelé, a to dokonce nevěřící, varovali apoštoly před zákeřnými úmysly židů a naléhavě je vyzývali, aby se zbytečně nevystavovali zuřivému davu, ale zachránili si život útěkem. Pavel a Barnabáš tedy tajně opustili Ikonium a pověřili bratry a sestry, aby po určitou dobu pokračovali v díle sami. V žádném případě však neodešli navždy; jakmile rozruch utichne, hodlali se sem vrátit a dokončit práci, kterou začali.

V každé době a v každé zemi musí Boží poslové čelit tvrdošíjnému odporu těch, kdo vědomě zavrhli nebeské světlo. Nepřátelé evangelia často zdánlivě vítězili, když svým zkreslováním a lhaním zavírali dveře, jimiž mohli vstoupit Boží poslové. Tyto dveře však nemohly být zavřeny navždy. A tak když se Boží služebníci po určité době vrátili, aby pokračovali ve své práci, Bůh mocně působil v jejich prospěch a umožnil jim oslavit jeho jméno.

V LYSTŘE

Když museli apoštolové kvůli pronásledování uprchnout z Ikonia, odešli do lykaonských měst Lystry a Derbe, kde žili převážně pověrčiví pohané. Někteří z nich však byli ochotni vyslechnout si a přijmout poselství evangelia. Apoštolové se rozhodli, že budou pracovat v těchto městech a jejich okolí, přičemž doufali, že se vyhnou předsudkům a pronásledování židů.

Přestože v Lystře žilo několik židů, nebyla zde žádná synagóga. Mnozí obyvatelé Lystry chodili na bohoslužby do chrámu, který byl zasvěcen Diovi. Pavel a Barnabáš přišli do města a shromáždili kolem sebe jeho obyvatele, aby jim objasnili prosté pravdy evangelia. Mnozí se pak pokoušeli spojit jejich učení se svou vlastní modlářskou vírou v Dia.

Apoštolové se snažili předat těmto modloslužebníkům poznání o Bohu Stvořiteli a jeho Synu, který se stal Spasitelem lidstva. Nejprve obraceli jejich pozornost k úžasnému Božímu dílu — ke slunci, měsíci a ke hvězdám, k podivuhodnému střídání ročních období, k majestátním horám se zasněženými vrcholy, vzrostlým stromům a k dalším zázrakům přírody svědčícím o moudrosti přesahující lidské chápání. Poukazovali na dílo Všemocného Boha, a tak vedli pohany k přemýšlení o velkém Vládci vesmíru.

Když apoštolové vysvětlili obyvatelům Lystry tyto základní pravdy o Stvořiteli, vyprávěli jim o Božím Synu, který z lásky k člověku sestoupil z nebe a přišel na náš svět. Hovořili o jeho životě a službě a o tom, jak byl zavržen těmi, které přišel zachránit. Dále mluvili o jeho výslechu, ukřižování, vzkříšení a odchodu do nebe, kde je nyní obhájcem lidí. A tak Pavel a Barnabáš v Boží moci a Duchu kázali evangelium v Lystře.

Když jednoho dne Pavel vyprávěl lidem, jak Kristus uzdravoval nemocné a trpící, spatřil mezi svými posluchači mrzáka. Upíral svůj zrak na Pavla a s vírou přijímal jeho slova. Pohled na tohoto trpícího muže vzbudil v Pavlovi hluboký soucit a apoštol poznal, „že věří v Boží pomoc“ (Sk 14,9). Před davem modloslužebníků přikázal mrzákovi, aby se postavil. Až dosud byl nemocný schopen pouze sedět. Nyní však okamžitě uposlechl Pavlův příkaz a poprvé v životě se postavil na nohy. Jakmile projevil svou víru, vstoupila do něj síla, takže „vyskočil a chodil“, ačkoli ještě před okamžikem by toho nebyl schopen (Sk 14,10).

„Když zástupy viděly, co Pavel učinil, provolávaly lykaonsky: ‚To k nám sestoupili bohové v lidské podobě!‘“ (Sk 14,11) Tento výrok vy cházel z jejich tradice, podle níž vě řili, že bohové čas od času navště vují zemi. Barnabášovi začali kvůli jeho důstojnému vzhledu, zdvořilému cho vání a laskavému a mírné mu vý razu tvá ře říkat Zeus, otec bo hů. Pavla považovali za Herma, protože „to byl především on, kdo mluvil“ (Sk 14,12), a protože byl hor livý, energický a výmluvný, pokud šlo o varování a napomínání.

Obyvatelé Lystry chtěli vyjádřit svou vděčnost, a proto přesvědčili Diova kněze, aby prokázal apoštolům poctu. A tak „dal přivést k bráně ověnčené býky a chtěl je s lidmi apoštolům obětovat“ (Sk 14,13). Pavel a Barnabáš, kteří se odebrali do ústraní, aby si v klidu odpočinuli, o těchto přípravách nevěděli. Brzy však jejich pozornost upoutala hudba a nadšené volání velkého davu, který se shromáždil před domem, v němž bydleli.

Jakmile apoštolové zjistili, co je důvodem této návštěvy a všeobecného vzrušení, které ji provázelo, „roztrhli svůj oděv“ a „vběhli do zástupu mezi lidi“. Doufali, že je tak odvrátí od dalších úmyslů. Hlasitým, pronikavým hlasem, který přehlušil pokřik lidu, je Pavel požádal o pozornost. Hluk náhle ustal a Pavel řekl: „Co to děláte? Vždyť i my jsme smrtelní lidé jako vy. Zvěstujeme vám, abyste se od těchto marných věcí obrátili k živému Bohu, který učinil nebe, zemi, moře a všechno, co je v nich. Tento Bůh sice v minulosti nechával pohanské národy žít, jak chtěly, avšak nepřestal dosvědčovat sám sebe tím, že jim prokazoval dobro: dával vám s nebe déšť i úrodu v pravý čas, sytil vás pokrmem a naplňoval radostí.“ (Sk 14,14-17)

Apoštolové jednoznačně popřeli, že by byli bohové, a Pavel se snažil obrátit pozornost lidu k pravému Bohu, který jediný je hoden uctívání. Bylo však téměř nemožné odvrátit pohany od jejich úmyslu. Byli tak pevně přesvědčeni o tom, že tito muži jsou skutečně bohové, a tak nadšení, že nedokázali uznat svou chybu. V Bibli stojí, že apoštolům se „jen s námahou podařilo zadržet zástupy“ (Sk 14,18).

Obyvatelé Lystry namítali, že na vlastní oči spatřili zázračnou moc apoštolů. Viděli přece, že mrzák, který nikdy nemohl chodit, je nyní při síle a těší se pevnému zdraví. Pavel je dlouho přesvědčoval a trpělivě jim vysvětloval, že jeho a Barnabášovým posláním je představovat lidem nebeského Boha a jeho Syna, velkého Lékaře. Teprve potom se mu podařilo je přimět, aby upustili od svého záměru.

KAMENOVÁNÍ PAVLA

Pavlovo a Barnabášovo působení v Lystře náhle ukončily zlomyslné intriky Židů z Antiochie a Ikonia (viz Sk 14,19). Ti se dozvěděli o úspěšné práci apoštolů mezi obyvateli Lykaonie a rozhodli se, že se za nimi vydají, aby je pronásledovali. Když přišli do Lystry, brzy se jim podařilo probudit v lidu stejnou nenávist, jaká ovládala i je. Lidé, kteří ještě nedávno považovali Pavla a Barnabáše za bohy, uvěřili lžím a pomluvám a nechali si namluvit, že ve skutečnosti jsou apoštolové horší než vrahové a zaslouží si smrt.

Lystřané byli zklamaní, že jim apoštolové odepřeli jejich výsadu a nepřijali jejich oběť. Proto se nyní pro ti Pavlovi a Barnabášovi obrátili s té měř stejným nadšením, s jakým je předtím oslavovali jako bohy. Pobouřeni Židy hodlali apoštoly fyzicky napadnout. Židé jim důrazně přikázali, aby nedali Pavlovi příležitost k proslovu. Tvrdili, že pokud ho nechají mluvit, ovlivní lid pomocí svých kouzel.

Vražedné plány nepřátel evangelia se brzy nato uskutečnily. Obyvatelé Lystry podlehli vlivu zla a posedlí ďábelskou zuřivostí se chopili Pavla a nemilosrdně ho kamenovali. Apoštol si pomyslel, že nastal jeho konec. Živě se mu vybavilo umučení Štěpána a vzpomněl si, jak krutě se sám na jeho smrti podílel. Když byl samá modřina a omdléval bolestí, upadl na zem. Rozzuření Lystřané se domnívali, „že je mrtev“, a „vyvlekli ho z města“ (Sk 14,19).

Ve chvíli této těžké zkoušky zůstala skupina Lystřanů, kteří se obrátili na víru v Ježíše, jehož jim zvěstovali Pavel a Barnabáš, věrná a vytrvalá. Bezdůvodný odpor a kruté pronásledování ze strany nepřátel tyto horlivé bratry pouze utvrdily v jejich víře. Přestože jim hrozilo nebezpečí a posměch, projevili svou oddanost tím, že se v zármutku shromáždili kolem Pavla, o němž si mysleli, že je mrtev.

Jaké však bylo jejich překvapení, když uprostřed jejich nářku apoštol náhle zvedl hlavu, vstal a chválil Boha. Věřící považovali nečekané uzdravení Božího služebníka za zázrak Boží moci. Zdálo se, že jeho prostřednictvím chtěl Bůh vtisknout nebeskou pečeť jejich obrácení. Naplnila je nevýslovná radost a s novou vírou chválili Boha.

Mezi obrácenými Lystřany, kteří byli očitými svědky Pavlova utrpení, byl také mladý muž, který se měl stát významným Božím služebníkem. Později prožíval společně s apoštolem zkoušky i radosti spojené s prací průkopníků v obtížných podmínkách. Jmenoval se Timoteus. Když byl Pavel vyvlečen z města, tento mladý učedník byl mezi těmi, kdo se shromáždili kolem jeho zdánlivě mrtvého těla. Spolu s ostatními viděl, jak se ubitý a krvácející apoštol zvedl a chválil Boha za to, že směl trpět pro Krista.

ZAKLÁDÁNÍ SBORŮ

Následujícího dne po kamenování Pavla odešli apoštolové do Derbe. Bůh žehnal jejich úsilí a mnoho lidí přijalo Krista za svého Spasitele. „I v tomto městě kázali evangelium a získali mnoho učedníků.“ (Sk 14,21) Pavel ani Barnabáš však nechtěli začít pracovat jinde, dokud neutvrdili ve víře ty obrácené křesťany, které museli na určitou dobu zanechat opuštěné na místech svého dřívějšího působení. A tak se nezalekli nebezpečí a vraceli se „přes Lystru, Ikonium a Pisidskou Antiochii. Všude tam po silovali učedníky a povzbuzovali je, aby vytrvali ve víře.“ (Sk 14,21.22) Mnozí přijali radostnou zvěst evangelia, a tak se vystavili potupě a protivenství. Apoštolové se snažili posílit jejich víru, aby mohlo dílo pokračovat.

Ve snaze podpořit duchovní růst nově obrácených křesťanů dbali apoštolové na zavedení ochrany v podobě řádu odpovídajícího evangeliu. Ve všech oblastech Lykaonie a Pisidie, kde žili věřící, byly založeny sbory. V každém z nich byly ustanoveny služebnosti a byl zaveden náležitý řád a systém, jímž se řídily všechny záležitosti týkající se duchovního blaha věřících.

Tato organizace byla v souladu s plánem evangelia, podle něhož měli být všichni, kdo věřili v Krista, sjednoceni v jeden celek. Na tento plán Pavel v průběhu celé své služby důsledně dbal. Kdekoli lidé pod vlivem jeho působení přijali Krista za svého Spasitele, byli v příhodnou chvíli sdruženi ve sbor, přestože jich byl jen malý počet. Tak se křesťané učili vzájemně si pomáhat a přitom mít na paměti zaslíbení: „Kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich.“ (Mt 18,20)

Na takto založené církve Pavel nezapomínal. Péče o ně na něj doléhala jako břemeno, jehož tíha neustále roste. Nepřetržitě se staral i o to nejmenší společenství. Bedlivě dohlížel na malé sbory, protože věděl, že potřebují zvláštní pozornost, aby byli jejich členové pevně utvrzeni ve víře a naučili se horlivě a nezištně pracovat pro lidi ve svém okolí.

Ve své misijní práci se Pavel a Barnabáš vždy snažili následovat Kristův příklad ochoty, obětavosti a svědomité služby lidem. Byli prozíraví, horliví a neúnavní a nebrali ohled na své zájmy ani na své vlastní pohodlí; s upřímnými modlitbami vytrvale zasévali semeno pravdy. Zároveň ochotně rozdávali nesmírně cenné praktické rady všem, kdo se postavili na stranu evangelia. Jejich upřímnost a Boží bázeň měli na nové učedníky trvalý vliv, takže se jim důležitost evangelia provždy vryla do paměti.

Když se na víru obrátili nadějní a schopní muži, jako byl Timoteus, Pavel a Barnabáš se jim důrazně snažili vysvětlit, že je třeba, aby praco vali na Boží vinici. A když pak apoštolové odešli na jiné místo, víra těchto mužů neochabla, ale spíše se upevnila. Byli svědomitě vyučeni, jak chodit s Bohem, a proto věděli, že mají nezištně, pilně a vytrvale pra covat na záchraně svých bližních. Důkladná příprava nově obrácených křesťanů významným způsobem přispěla k pozoruhodnému úspěchu, který provázel Pavla a Barnabáše, když zvěs tovali evangelium v pohanských zemích.

První misijní cesta se rychle chýlila ke svému závěru. Apoštolové svěřili nově založené církve Bohu, odešli do Pamfylie „a tam kázali v městě Perge. Potom se odebrali do Attalie a odpluli do Antiochie.“ (Sk 14,25.26)

Zdroj informací: Poslové naděje a lásky, Bible - český ekumenickký překlad, BibleTV, Info-Bible.cz