Reformace v Holandsku a ve Skandinávii

V Holandsku vyvolala papežská krutovláda záhy rozhodný odpor. Již sedm set let před Lutherem odhalili podstatu římského papežství dva stateční biskupové, kteří byli posláni do Říma jako vyslanci. Na adresu „svaté stolice“ řekli: Bůh „učinil svou církev, svou královnu a choť, vznešeným a věčným opatřením pro její dítky, dal jí věno, které nepomíjí ani se nekazí, dal jí věčnou korunu a žezlo… Z toho všeho žijete jako zloděj. Usadil jste se v Božím chrámu, stal jste se vlkem ovcím, místo abyste jim byl pastýřem… Chcete, abychom uvěřili, že jste nejvyšším knězem, chováte se však spíše jako tyran… Místo abyste byl služebníkem služebníků, jak se sám nazýváte, usilujete stát se pánem pánů… Kvůli vám lidé opovrhují Božími přikázáními… Duch svatý buduje všechny církve na celé zemi… Město našeho Boha, jehož jsme občany, sahá do všech končin nebes, a je větší než město, nazvané svatými proroky ‘Babylón’, které tvrdí, že je Boží, vyvyšuje se až do nebe a chvástá se, že jeho moudrost je nesmrtelná, a bez odůvodnění prohlašuje, že se nikdy nezmýlilo a ani zmýlit nemůže.“ (Gerhard Brandt, Dějiny reformace v Nizozemí a v okolních zemích, sv. 1, str. 6)

V následujících staletích přicházeli s podobnými protesty i mnozí další. Někteří učitelé, kteří procházeli různý mi zeměmi pod různými jmény jako kdysi valdenští misionáři a všude šířili pravdy evangelia, přišli také do Holandska. Jejich učení se rychle šířilo; kromě toho přeložili do holandštiny i valdenskou Bibli. O této Bibli, jejímuž textu dali veršovanou podobu, prohlásili, že „má velkou přednost – nejsou v ní smyšlenky, klamy, podvody, nýbrž jen slova pravdy, ledacos je v ní tu a tam sice řečeno tvrdě, snadno se však v ní dá nalézt jádro toho, co je dobré a svaté“ (Gerhard Brandt, Dějiny reformace v Nizozemí a v okolních zemích, sv. 1, str. 14). Tak popisovali její vliv přátelé staré víry ve dvanáctém století.

Pak začalo pronásledování. Přes mučení a hranice však počet věřících stále rostl. Prohlašovali, že Bible je jedinou neomylnou autoritou v náboženských záležitostech a „nikdo nesmí být k víře nucen, ale má být pro víru získáván kázáním“ (Martyn, sv. 2, str. 87).

HOLANDSKO: MENNO SIMONS

Lutherovo učení našlo v Holandsku příznivou půdu; evangelium zde hlásali upřímní a věrní muži – například Menno Simons. Přestože byl vychován jako katolík a byl vysvěcen na kněze, Bibli vůbec neznal a nechtěl ji číst ze strachu, aby ho nesvedla ke kacířství. Když v něm začaly klíčit pochybnosti, zda je učení o proměňování vína a chleba pravdivé, považoval to za pokušení od satana. Pochybností se chtěl zbavit modlitbou a pokáním; aby přišel na jiné myšlenky a umlčel hlas svědomí, vyhledával různé zábavy a radovánky. To vše se však míjelo účinkem. Po čase začal studovat Nový zákon a četl i Lutherovy spisy; pak přijal reformační víru. Krátce nato byl svědkem toho, jak v sousední vesnici sťali muže jen proto, že se dal znovu pokřtít. Začal proto studovat, co se v Bibli píše o křtu dětí. Nepodařilo se mu však pro to najít v Písmu jediný důkaz – naopak poznal, že Bible požaduje pokání a víru jako podmínku křtu.

Poté Menno vystoupil z římské církve a zasvětil svůj život vyučování toho, co přijal. V Německu i v Holandsku se v té době objevili fanatici, kteří hlásali nesmyslné a buřičské učení, které podkopávalo pořádek a slušnost a vedlo ke vzpourám a násilnostem. Menno pochopil, jak strašné následky by mohla mít tato hnutí, proto horlivě vystupoval proti bludnému učení a ztřeštěným názorům fanatiků. Díky tomu se mnozí z těch, kdo byli těmito fanatiky svedeni, zřekli jejich zhoubného učení. V Holandsku žilo také mnoho potomků původních křesťanů, lidí, kteří přijali valdenské učení, a mezi nimi Menno rovněž úspěšně pracoval.

Celých pětadvacet let prožil na cestách, v doprovodu manželky a dětí; přitom zakusil velké těžkosti a strádání, nesčetněkrát byl v ohrožení života. Prošel Holandsko a severní Německo a působil hlavně mezi prostými lidmi. Měl však dalekosáhlý vliv. I když získal jen omezené vzdělání, byl přirozeně výmluvný, čestný a poctivý, skromný, laskavý, upřímně a opravdově zbožný. Vlastním životem dával příklad jak plnit zásady, kterým učil, a tím vzbuzoval v lidech důvěru. Jeho následovníci však byli rozehnáni a perzekuováni; navíc trpěli tím, že je zaměňovali za münsterské fanatiky. Přesto se díky jeho působení obrátilo mnoho lidí.

Nikde se reformační učení nesetkalo s tak širokým ohlasem jako v Holandsku – a jen v málokteré jiné zemi byli jeho přívrženci tak krutě pronásledováni. V Německu zakázal reformaci Karel V., který by nejraději poslal všechny její přívržence na hranici; proti této tyranii se však postavila knížata. V Holandsku měl ovšem větší moc a jedno nařízení o perzekuci protestantů stíhalo druhé. Číst Bibli, poslouchat ji nebo kázat o ní, anebo dokonce jen o ní mluvit, znamenalo vystavovat se nebezpečí trestu smrti upálením. Modlit se k Bohu tajně, přestat se klanět obrazům a sochám nebo zazpívat žalm bylo rovněž důvodem k hrdelnímu trestu. I ti, kdo se zřekli svých „bludů“, byli odsouzeni k smrti stětím, pokud šlo o muže, nebo k pohřbení za živa, pokud šlo o ženu. Za vlády Karla V. a Filipa II. takto zahynuly tisíce lidí.

Jednou před inkvizitory přivlekli celou rodinu s tím, že se neúčastní mše v kostele a uctívá Boha doma. Když byli vyslýcháni a zjišťovalo se, jakým způsobem uctívají Boha, nejmladší syn odpověděl: „Poklekneme na kolena a modlíme se, aby Bůh osvítil naši mysl a odpustil nám naše hříchy. Modlíme se za našeho panovníka, aby jeho vláda byla úspěšná a jeho život šťastný, modlíme se za vrchnost, aby ji Bůh zachoval.“ (Wylie, sv. 18, kap. 6) Někteří soudci tím byli hluboce dojati, přesto však byl i otec a jeden z jeho synů odsouzeni k upálení.

Zběsilost perzekutorů byla tak veliká jako víra mučedníků. Nejen muži, ale i ženy a mladé dívky dokázali jednat s obdivuhodnou odvahou. „Ženy stávaly vedle svých mužů, když je upalovali a když trpěli žárem ohně, šeptaly jim slova útěchy nebo jim zpívaly žalmy, aby je potěšily.“  „Mladé dívky se ukládaly do svých hrobů, v nichž je pochovávali zaživa, jako by se ukládaly k spánku ve svých ložnicích; když šly na popraviště nebo na hranici, vzaly si na sebe ty nejlepší šaty, jako by šly na svou svatbu.“ (Wylie, sv. 18, kap. 6)

Jako v dobách, kdy se pohanství snažilo zničit evangelium, i nyní působila krev křesťanů jako setba (Viz Tertullian, Apologie, odst. 50). Perzekuce měla za následek jen to, že svědků pravdy rychle přibývalo. Panovník soptil vzteky nad nezdolnou odhodlaností mučedníků, ve své krutosti však nepolevil. Reformace přesto zvítězila: pod vedením ušlechtilého Viléma Oranžského přinesla revoluce nakonec Holandsku náboženskou svobodu.

Zatímco v horách Piemontu, na francouzských rovinách i na pobřeží Holandska si pokrok evangelia vyžádal mnoho krve, severské země přijaly evangelium pokojným způsobem. Do Skandinávie přinesli reformační víru studenti, kteří se vraceli ze svých studií ve Wittenberku. Šíření pravdy napomohlo také vydání Lutherových spisů. Prostý, tvrdý lid Severu postupně odmítl zkaženost, přepych a pověry Říma, aby místo toho přijal čistotu, prostotu a životodárné pravdy Bible.

DÁNSKO: REFORMÁTOR TAUSEN

Tausen, „reformátor Dánska“, už jako malý chlapec vynikal překvapivou inteligencí. Toužil po vzdělání, ale majetkové poměry v rodině rolníka, ze které pocházel, mu to neumožnily; proto vstoupil do kláštera. Čistotou svého života, pílí a věrností si získal přízeň představeného; při zkouškách se pak ukázalo, že díky svému nadání by církvi mohl v budoucnu prokázat dobré služby. Jeho představení proto rozhodli, že mu umožní studovat na některé německé nebo holandské univerzitě. Mladý student si mohl vybrat školu sám – s jedinou výhradou: nesmí to být Wittenberk. Stipendista církve nesmí být ohrožován jedem kacířství, tvrdili mniši.

Tausen si vybral Kolín nad Rýnem, který byl tehdy stejně jako dnes jednou z bašt katolictví. Tady ho ovšem záhy znechutila mystika vzdělanců; zároveň se mu však dostaly do rukou Lutherovy spisy. Přečetl je s údivem a s nadšením a velice zatoužil slyšet toto učení přímo z úst reformátora. I přes riziko, že by mohl pobouřit svého představeného v klášteře a ztratit jeho podporu, se nechal zapsat ke studiím ve Wittenberku.

Po návratu do Dánska vstoupil opět do svého kláštera. Do té chvíle ho nikdo nepodezříval z luterství – a on sám si nechával své tajemství pro sebe; své druhy se však snažil vést k čistší víře a svatějšímu životu, aniž by v nich vzbudil nějaké předsudky. Otevíral Bibli a vysvětloval její pravý význam a nakonec jim kázal Krista jako jedinou spravedlnost pro hříšníka a jedinou naději na spasení. Představený kláštera, který do něho vkládal velké naděje jako do statečného obránce církve, tím byl notně popuzen a okamžitě poslal Tausena do jiného kláštera, kde ho zavřeli do cely a drželi pod přísným dohledem. Wittenberk a Ženeva – dvě důležitá centra reformace; odtud se reformační učení šířilo do celé Evropy.

Jeho strážci se zděsili, když se několik mnichů po krátké době přihlásilo k protestantství. Přes mříže své cely hlásal Tausen svým druhům pravdu. Kdyby se dánští církevní otcové vyznali v tom, jak církev potírá kacířství, okamžitě by Tausena umlčeli. Místo toho, aby ho zavřeli do kobky v nějakém podzemním vězení, ho však jen vyhnali z kláštera. Nic jiného ani udělat nemohli; král totiž právě vydal výnos, kterým poskytoval ochranu učitelům nového učení. Tausen začal kázat. Měl přístup do kostelů a lidé se hrnuli, aby si vyslechli zvěst pravdy. Kromě Tausena hlásali v Dánsku Boží slovo i další kazatelé. Do dánštiny byl také přeložen Nový zákon, který byl pak rozšířen v mnoha výtiscích. Přes veškerou snahu se ani v Dánsku katolíkům nepodařilo zmařit reformační úsilí – také tato země se zanedlouho přihlásila k reformaci.

ŠVÉDSKO: OLAF A LAURENTIUS PETRI

Do Švédska pronikly reformační myšlenky rovněž díky mladým lidem, kteří se s evangeliem seznámili ve Wittenberku. Dva z vůdců švédské reformace, Olaf a Laurentius Petri, synové kováře v Orebro, studovali pod vedením Luthera a Melanchthona. Oba byli velice zbožní, získali hluboké teologické vzdělání a pravdu pak šířili odvážně a s nadšením. Zatímco Olaf – stejně jako velký reformátor – dokázal lidi strhnout svou horlivostí a výřečností, Laurentius – povahou podobný Melanchthonovi – byl spíše přemýšlivý a rozvážný. Přestože úsilí obou bratrů podporoval i sám král, katolíci i v tomto případě našli způsob jak mařit jejich snahu. Duchovní proti nim burcovali nevzdělaný a pověrčivý lid; Olaf Petri byl často napadán lůzou – v několika případech se dokonce na poslední chvíli musel zachránit útěkem.

Za vlády římské církve trpěl lid útlakem a chudobou. Církev ho připravila o Písmo, nechala mu náboženství sestávající pouze ze symbolů a obřadů, které nerozvíjely mysl, ale vracely lid k pověrám a pohanským zvykům předků. Národ se rozdělil na soupeřící tábory, jejichž spory jen prohlubovaly všeobecný úpadek. Král se rozhodl provést reformu ve státě i v církvi, a vítal proto schopné pomocníky v boji proti Římu. Olaf Petri za přítomnosti panovníka a předních švédských činitelů obhájil před zástupci Říma přesvědčivě reformační učení. Prohlásil, že učení církevních otců lze přijmout jen tehdy, je-li v souladu s Písmem; podstata věrouky je v Bibli vyložena jasně a prostě, takže všichni ji mohou pochopit. Kristus řekl: „Mé učení není mé, ale toho, kdo mě poslal.“ (J 7,16) A Pavel prohlásil, že kdyby hlásal jiné evangelium než to, které přijal, nechť je proklet (Ga 1,8).

Olaf Petri vyslovil otázku: „Kde tedy jiní berou odvahu vydávat dogmata podle toho, jak se jim zlíbí, a vnucovat je jako věci nutné ke spáse?“ (Wylie, sv. 10, kap. 4) Poté dokázal, že církevní dekrety nemají platnost, jestliže odporují Božím přikázáním, a zdůraznil velkou protestantskou zásadu, že „jedině Písmo“ je měřítkem víry a života.

Tento zápas – třebaže se odehrával poměrně v ústraní – ukazuje, „jací lidé patřili mezi reformátory. Nebyli to nevzdělanci, sektáři, hluční diskutéři, kteří by pouze vyhledávali spory. Tomu byli na hony vzdáleni. Byli to lidé, kteří zkoumali Boží slovo a věděli jak zacházet se zbraněmi z ‘biblické zbrojnice’. V učenosti předstihli svou dobu. Vezmeme-li v úvahu tak skvělá střediska, jako byl Wittenberk a Curych, a tak slavná jména, jako je Luther a Melanchthon, Zwingli a Ökolampad, o nichž víme, že to byli vůdcové hnutí, pak celkem samozřejmě předpokládáme, že byli silní a úspěšní a jejich žáci se jim samozřejmě nemohli vyrovnat. Podíváme-li se však na odlehlé Švédsko a vezmeme-li v úvahu neznámá jména jako Olaf a Laurentius Petri, co zjistíme? Že i tady působili učenci a bohoslovci, kteří dokonale ovládli celou soustavu pravd evangelia a snadno zvítězili nad učiteli katolických škol a hodnostáři církve.“ (Wylie, sv. 10, kap. 4)

Výsledkem rozprav bylo, že protestantskou víru přijal švédský král a o něco později se pro ni vyslovilo i národní shromáždění. Olaf Petri přeložil do švédštiny Nový zákon a na přání krále začali oba bratři překládat celou Bibli. Tak dostal švédský lid poprvé Boží slovo v mateřském jazyce. Sněmovna rovněž vydala nařízení, podle něhož kazatelé v celém království měli vysvětlovat Písmo a děti ve škole se měly učit číst a poznávat Bibli.

Evangelium postupně vytlačilo nevědomost a pověrčivost. Národ – osvobozený od římského útlaku – dosáhl takové síly a velikosti jako nikdy předtím; Švédsko se stalo jednou z bašt protestantismu. O sto let později, v době největšího ohrožení, se tento malý a do té doby slabý národ – a to jako jediný v Evropě – odvážil podat pomocnou ruku, aby vysvobodil Německo z dusivého sevření třicetileté války. Zdálo se, že celá severní Evropa se zakrátko znovu dostane pod krutovládu Říma. Švédská vojska však pomohla Německu zastavit nápor katolických vojsk, dobýt svobodu protestantům – kalvinistům i luteránům – a obnovit svobodu svědomí pro ty země, které přijaly reformaci.

Zdroj informací: Velké drama věků, Bible - český ekumenickký překlad, BibleTV, Info-Bible.cz