Saulovo obrácení

V okruhu vůdců židovského národa, kteří byli silně znepokojeni úspěchem provázejícím hlásání evangelia, vynikal Saul z Tarsu. Přestože se narodil jako římský občan, byl původem Žid a byl vychován v Jeruzalémě nejvýznamnějšími rabíny. Saul byl „z rodu izraelského, z pokolení Benjamínova, Hebrej z Hebrejů; jde-li o zákon — farizeus; jde-li o horlivost — pronásledovatel církve; jde-li o spravedlnost podle zákona, byl... bez úhony“ (Fp 3,5.6). Rabíni ho považovali za velmi slibného mladého muže a vkládali do něj velké naděje jako do schopného a horlivého obránce staré víry. Přijetím do velerady se z něj stal mocný muž.

Saul sehrál rozhodující roli při výslechu a odsouzení Štěpána. Avšak jasné důkazy Boží přítomnosti, jimiž se Bůh k mučedníkovi přiznal, vzbudily v Saulovi pochybnosti, zda bylo pronásledování Ježíšových učedníků, které vedl, spravedlivé. Byl velmi znepokojen a ve své bezradnosti se obrátil na ty, jejichž moudrosti a úsudku pevně důvěřoval. Argumenty kněží a předních mužů jej nakonec přesvědčily, že Štěpán se rouhal, že Kristus, kterého umučený učedník kázal, byl podvodník, a že právo je tedy na straně těch, kdo zastávají svatý úřad.

K tomuto závěru Saul dospěl po velkém vnitřním zápase. Jeho vzdělání, předsudky a úcta ke svým bývalým učitelům, jeho ctižádost a snaha získat si přízeň lidu ho však nakonec dovedly k tomu, že se vzepřel hlasu svého svědomí a Boží milosti. Když dal s konečnou platností za pravdu kněžím a zákoníkům, začal velmi tvrdě vystupovat proti učení, které šířili Ježíšovi následovníci. Z jeho popudu byli svatí lidé vláčeni před soudy. Mnozí z nich byli odsouzeni k žaláři, a někteří dokonce k smrti, a to jenom proto, že věřili v Ježíše. V nově vzniklé církvi zavládl smutek a žal a mnozí se snažili zachránit útěkem.

Ti, které toto pronásledování vyhnalo z Jeruzaléma, „začali kázat evan gelium všude, kam přišli“ (Sk 8,4). Kromě jiných měst prchali i do Damašku, kde se na no vou víru obrátilo mnoho lidí.

NA CESTĚ DO DAMAŠKU

Kněží a přední mužové doufali, že prozíravým úsilím a krutým pronásledováním se jim toto kacířství podaří potlačit. Nyní měli pocit, že v opatřeních, která byla proti no vé mu učení přijata v Jeruzalémě, budou muset pokračovat i na jiných místech. Saul se nabídl, že splní jejich zvláštní požadavky ohledně Damašku. „Nepřestával vyhrožovat učedníkům Páně a chtěl je vyhladit. Šel proto k veleknězi a vyžádal si od něho doporučující listy pro synagógy v Damašku, aby tam mohl vyhledávat muže i ženy, kteří se hlásí k tomuto směru, a přivést je v poutech do Jeruzaléma.“ (Sk 9,1.2) A tak se „s plnou mocí a pověřením velekněží“ (Sk 26,12) vypravil Saul z Tarsu s nasazením všech svých sil a poháněn slepým fanatismem na tuto památnou cestu. Její podivné okolnosti měly od základu změnit je ho život.

Bylo právě poledne, když se v poslední den cesty unavení poutníci blížili k Damašku. Spatřili před sebou rozsáhlé plochy úrodné půdy s překrásnými zahradami a bohatými sady, zavlažované chladivou vodou potoků přitékajících z okolních hor. Po tak dlouhé cestě jednotvárnou pustinou byl pohled na takovou krajinu opravdu osvěžující. Zatímco Saul a jeho průvodci s obdivem hleděli na úrodnou rovinu a krásné město rýsující se na jejím pozadí, „zazářilo kolem něho náhle světlo z nebe“ (Sk 9,3). Jak později prohlásil, bylo „jasnější než slunce. Jeho záře obklopila mne i ty, kdo šli se mnou.“ (Sk 26,13) Toto světlo bylo tak oslňující, že je lidské oči nemohly snést. Oslepený a vyděšený Saul padl tváří k zemi.

Byli stále ještě ozářeni světlem, když Saul uslyšel „hlas, který… mluvil hebrejsky: ‚Saule, Saule, proč mě pronásleduješ? Marně se vzpínáš proti bodcům.‘“ Saul se zeptal: „‚Kdo jsi, Pane?‘ A Pán řekl: ‚Já jsem Ježíš, kterého ty pronásleduješ.‘“ (Sk 26,14.15)

Vystrašení Saulovi společníci byli oslepeni velkým jasem, takže sice slyšeli hlas, ale nikoho neviděli. Saul však rozuměl všemu, co bylo vyřčeno. Ten,  kdo s ním hovořil, se mu jasně zjevil jako Boží Syn. Ve vznešené bytosti stojící před ním rozpoznal ukřižovaného Ježíše. Obraz jeho tváře se ohromenému Židovi navždy vryl do paměti. Spasitelova slova ho zasáhla drtivou silou. Nejtemnější zákoutí jeho mysli zaplavilo světlo a odhalilo nevědomost a omyly jeho dřívějšího života. Uvědomil si, že potřebuje osvícení Duchem svatým.

Nyní Saul pochopil, že pronásledováním Ježíšových učedníků konal ve skutečnosti dílo satanovo. To, co považoval za správné a za svou vlastní povinnost, se zakládalo především na jeho slepé důvěře ke kněžím a předním mužům. Věřil jim, když ho ujišťovali, že příběh o vzkříšení je jen rafinovaným výmyslem učedníků. Ale teď, když se mu Ježíš osobně zjevil, byl si jistý, že tvrzení učedníků jsou pravdivá.

V okamžiku tohoto nebeského osvícení pracovala Saulova mysl pozoruhodně rychle. Začal chápat proroctví zaznamenaná v Písmu svatém. Rozpoznal, že Ježíšovo zavržení Židy, jeho ukřižování, vzkříšení a nanebevstoupení byly předpovězeny proroky. To ho utvrdilo v přesvědčení, že byl zaslíbeným Mesiášem. Živě se mu vybavila Štěpánova poslední slova a uvědomil si, že mučedník skutečně spatřil „Boží slávu“, když řekl: „Hle, vidím nebesa otevřená a Syna člověka, stojícího po pravici Boží.“ (Sk 7,55.56) Kněží označili tato slova za rouhání, ale Saul nyní věděl, že byla pravdivá.

Takové zjevení muselo být pro pro následovatele Boží církve velkým překvapením. Nyní si byl Saul naprosto jistý, že zaslíbený Mesiáš přišel na tuto zemi jako Ježíš Nazaretský a byl zavržen a ukřižován těmi, které přišel zachránit. Dále věděl, že Spasitel vítězně vstal z hrobu a vystoupil do nebe. V tomto okamžiku Božího zjevení Saula s hrůzou napadlo, že Štěpán, který svědčil o ukřižovaném a vzkříšeném Spasiteli, byl popraven s jeho souhlasem. Později pak na jeho popud zahynuli při krutém pronásledování mnozí další vzácní následovníci Ježíše Krista.

Spasitel promlouval k Saulovi prostřednictvím jasných Štěpánových argumentů, které nebylo možné vyvrátit. Vzdělaný Žid spatřil, jak se v mučedníkově tváři odráží světlo Kristovy slávy, a zdálo se mu, že „je jako tvář anděla“ (Sk 6,15). Byl svědkem Štěpánovy trpělivosti a viděl, jak odpustil svým nepřátelům. Kromě toho byl také svědkem nezlomnosti a radostné odevzdanosti mnohých dalších, které nechal mučit a týrat. Dokonce viděl, jak někteří s radostí obětují pro víru i svůj život.

Všechny tyto věci na Saula hluboce působily a čas od času na něj doléhalo přesvědčení, že Ježíš byl zaslíbeným Mesiášem, které jen stěží dokázal potlačit. Celé noci se mu vzpíral a nakonec se pokaždé snažil utvrdit ve své víře, že Ježíš nebyl Mesiášem a že jeho následovníci byli jen oklamaní fanatici.

Nyní promluvil k Saulovi sám Kristus: „Saule, Saule, proč mě pronásleduješ?“ Na otázku „Kdo jsi, Pane?“ mu stejný hlas odpověděl: „Já jsem Ježíš, kterého ty pronásleduješ.“ Kristus se zde ztotožňuje se svým lidem. Pronásledováním Ježíšových následovníků bojoval Saul přímo proti nebeskému Bohu. Když falešně obviňoval věřící a křivě proti nim svědčil, ve skutečnosti vystupoval proti Spasiteli světa.

Saul vůbec nepochyboval o tom, že s ním osobně hovořil Ježíš Nazaretský, toužebně očekávaný Mesiáš, Útěcha a Vykupitel Izraele. Rozechvělý a vyděšený se zeptal: „Pane, co chceš, abych činil?“ (Sk 9,6 kral.) A Ježíš mu odpověděl: „Vstaň, jdi do města a tam se dovíš, co máš dělat.“ (Sk 9,6)

PŘÍLEŽITOST K ROZJÍMÁNÍ

Když záře zmizela, Saul vstal a zjistil, že je úplně slepý. Odlesk Kristovy vznešenosti byl pro jeho smrtelné oči příliš silný; a když nyní ustoupil, jeho zrak zahalila temná noc. Domníval se, že slepota je Božím trestem za jeho kruté pronásledování Ježíšových následovníků. Tápal kolem sebe v hrozné tmě a jeho společníci, kteří byli také vylekaní a ohromení, ho museli „vzít za ruce a dovést do Damašku“ (Sk 9,8).

Když se Saul ráno toho rušného dne blížil k Damašku, byl naplněn pocitem samolibosti, protože v něj velekněz složil veškerou svou důvěru. Byla mu svěřena velká odpovědnost. Měl pokud možno zastavit šíření nové víry v Damašku, a tak podpořit zájmy židovského náboženství. Předsevzal si, že jeho poslání bude korunováno úspěchem, a tak dychtivě hleděl vstříc budoucím událostem.

Jeho příjezd do města však dopadl úplně jinak, než jak si ho představoval. Byl raněn slepotou a bezmocný, trápily ho výčitky svědomí a nevěděl, jaký další trest ho ještě čeká. Vyhledal tedy dům učedníka Judy, kde měl dost času na soukromou modlitbu a rozjímání.

Po tři dny Saul „neviděl, nic nejedl a nepil“ (Sk 9,9). Tyto dny duševního utrpení mu připadaly jako roky. Znovu a znovu si s bolestí uvědomoval, jaký podíl měl na umučení Štěpána. S hrůzou přemýšlel o vině, která na něm spočívá, protože se nechal ovládnout záští a předsudky kněží a předních mužů, přestože Štěpánovu tvář ozářilo nebeské světlo. Smutně a zkroušeně vzpomínal, kolikrát zavřel oči a zacpal si uši, aby neviděl a neslyšel pádné důkazy, a jak nelítostně vyzýval k pronásledování učedníků Ježíše Nazaretského.

Tyto dny přísného sebezpytování a pokořování strávil Saul o samotě a v ústraní. Věřící věděli, proč přišel do Damašku, protože byli před ním varováni. Raději se tedy od něj drželi dál a neprojevovali mu žádnou účast. Báli se, že se jen přetvařuje, aby je mohl snadněji oklamat. Saul zase nijak netoužil po setkání s neobrácenými Židy, s nimiž se původně chtěl spolčit k pronásledování věřících. Věděl, že by jeho příběh ani nevyslechli. A tak se zdálo, že je zbaven soucitu všech lidí. Jeho jediná naděje na pomoc byla v milosrdném Bohu a právě na něj se ve svém velkém žalu obrátil.

Během dlouhých hodin, které trávil o samotě s Bohem, si Saul vzpomněl na řadu oddílů Písma poukazujících na první Kristův příchod. V paměti osvěžené přesvědčením, které se ho zmocnilo, si pečlivě procházel proroctví. Když přemýšlel o je jich významu, divil se své dosavadní zaslepenosti a nechápavosti a zaslepenosti všech židů, která vedla k zavržení Krista jako zaslíbeného Mesiáše. Jeho osvícenému rozumu se nyní vše zdálo být jasné. Pochopil, že jeho dřívější předsudky a nevěra zatemnily jeho duchovní vnímavost a zabránily mu rozpoznat v Ježíši Nazaretském Mesiáše, o kterém hovořila proroctví.

SAULOVO OBRÁCENÍ

Když se Saul plně podřídil usvědčující moci Ducha svatého, poznal, jakých chyb se ve svém životě dopustil a jak velký dosah mají požadavky Božího zákona. Kdysi býval pyšným farizejem, který byl přesvědčen, že jej ospravedlňují jeho dobré skutky. Nyní se v dětské pokoře a prostotě skláněl před Bohem, vyznával svou vlastní nehodnost a dovolával se zásluh ukřižovaného a vzkříšeného Spasitele. Saul dychtil po dokonalém souladu a společenství s Otcem a Synem. Opravdovost jeho touhy po odpuštění a přijetí vyjadřovaly vroucí prosby, které vysílal k trůnu milosti.

Modlitby zkroušeného farizeje nebyly zbytečné. Boží milost přetvořila jeho nejniternější myšlenky a city, takže všechny jeho schopnosti byly uvedeny do souladu s věčnými Božími záměry. Saul si začal Krista a jeho spravedlnosti cenit více než čehokoli jiného na celém světě.

Saulovo obrácení je přesvědči vým důkazem o zázračné moci Du cha svatého usvědčovat člověka z hří chu. Saul opravdu věřil, že Ježíš Nazaretský pohrdal Božím zákonem a učil své učedníky, že je neplatný. Po svém obrácení však uznal, že Ježíš přišel na tento svět se zjevným úmyslem zastat se Otcova zákona. Byl přesvědčený, že Ježíš byl původcem celého židovského obětního systému. Rozpoznal, že při ukřižování se předobraz stal skutečností a že v Ježíši se naplnila starozákonní proroctví o Vykupiteli Izraele.

Ve zprávě o Saulově obrácení jsou vytyčeny důležité principy, které bychom si měli navždy zapamatovat. Saul byl přenesen do bezprostřední Kristovy přítomnosti. Kristus si jej vybral pro velmi důležité dílo, měl se stát jeho vyvoleným „nástrojem“ (Sk 9,15). Bůh mu však neřekl hned, jaký úkol mu chce svěřit. Postavil se mu do cesty a usvědčil ho z hříchu; když se ho však Saul zeptal: „Co mám dělat, Pane?“ (Sk 22,10), Bůh přivedl hledajícího Žida do své církve. Zde měl poznat, jaké s ním má úmysly.

SAUL PŘIJAT DO CÍRKVE

Úžasné světlo, které prozářilo temnotu kolem Saula, bylo Božím dílem; určité dílo však pro něj měli vykonat i učedníci. Kristus se mu zjevil a usvědčil ho z hříchu; a nyní byl kající se Saul připraven na setkání s těmi, které Bůh pověřil vyučováním své pravdy.

Zatímco Saul v ústraní Judova domu pokračoval v modlitbách a prosbách, Bůh se v Damašku zjevil učedníkovi „jménem Ananiáš“. Řekl mu, že Saul z Tarsu se modlí a potřebuje pomoc. Nebeský posel vyzval Ananiáše: „Jdi hned do ulice, která se jmenuje Přímá, a v domě Judově vyhledej Saula z Tarsu. Právě se modlí a dostalo se mu vidění, jak k němu vchází muž jménem Ananiáš a vkládá na něj ruce, aby opět viděl.“ (Sk 9,10-12)

Ananiáš nemohl andělovým slovům uvěřit. Zprávy o Saulově krutém pronásledování věřících v Jeruzalémě se roznesly široko daleko. Proto se odvážil namítnout: „Pane, mnoho lidí mi vyprávělo o tom člověku, kolik zla způsobil bratřím v Jeruzalémě. Také zde má od velekněží plnou moc zatknout každého, kdo vzývá tvé jméno.“ Ale Boží příkaz byl jednoznačný: „Jdi, neboť on je mým nástrojem, který jsem si zvolil, aby nesl mé jméno národům i králům a synům izraelským.“ (Sk 9,13-15)

Ananiáš tedy uposlechl andělův pokyn a vyhledal muže, který ještě nedávno vyhrožoval všem, kdo uvěřili v Ježíšovo jméno. Vložil ruce na hlavu kajícného a ztrápeného Saula a řekl: „‚Saule, můj bratře, posílá mě k tobě Pán — ten Ježíš, který se ti zjevil na tvé cestě; chce, abys opět viděl a byl naplněn Duchem svatým.‘

Tu jako by mu s očí spadly šupiny, zase viděl a hned se dal pokřtít.“ (Sk 9,17.18) Takto Bůh potvrdil plnou moc nově vzniklé církve a spojil Saula se svým vyvoleným nástrojem na této zemi. Církev byla nyní Kristovým zástupcem zde na zemi a jejím úkolem bylo vést kající hříšníky na cestu života.

Mnozí lidé se domnívají, že za své poznání a zkušenosti jsou odpovědní pouze Kristu, bez ohledu na jeho uznávané následovníky na této zemi. Ježíš je přítelem hříšníků. Jejich žal se ho dotýká. Má veškerou moc na nebi i na zemi, ale uznává prostředky, které určil k vyučování a ke spáse lidí. Přivádí hříšníky do církve a jejím prostřednictvím šíří v tomto světě poznání.

Když byl Saul v zajetí svého slepého fanatismu a předsudků, zjevil se mu Kristus, kterého pronásledoval. Hned nato byl přiveden do církve, která má poznání pro tento svět. V tomto případě představuje Ananiáš Krista a zároveň i jeho služebníky zde na zemi, kteří byli ustanoveni jeho zástupci. Jako Kristův zástupce se Ananiáš dotýká Saulových očí, aby se mu vrátil zrak. Jako Kristův zástupce na něj vkládá ruce, a když se modlí v Kristově jménu, Saul dostává Ducha svatého. Vše koná v Ježíšově jménu a moci. Kristus je zdrojem; církev je nástrojem.

Zdroj informací: Poslové naděje a lásky, Bible - český ekumenickký překlad, BibleTV, Info-Bible.cz