Sedm diakonů

„V té době, kdy učedníků stále přibývalo, začali si ti z nich, kteří vyrostli mezi Řeky, stěžovat na bratry z židovského prostředí, že se jejich vdovám nedává každodenně spravedlivý díl.“ (Sk 6,1)

Ranou církev tvořili lidé nejrůznějších národností a společenských vrstev. V době vylití Ducha svatého o letnicích „byli v Jeruzalémě zbožní židé ze všech národů na světě“ (Sk 2,5). Mezi shromážděnými, kteří vyznávali židovskou víru, byli také ti, kdo byli všeobecně známi jako Řekové. Mezi nimi a palestinskými židy vládla již dlouho nedůvěra, ba dokonce nepřátelství.

Ti, jejichž obrácení bylo výsledkem úsilí apoštolů, byli proměněni a sjednoceni křesťanskou láskou. Navzdory dřívějším předsudkům spolu žili svorně. Satan věděl, že dokud bude tato jednota přetrvávat, nebude schopen zastavit šíření evangelia. Proto se snažil využít jejich dřívějších způsobů myšlení a doufal, že se mu tak podaří narušit jednotu církve.

Jak učedníků přibývalo, nepříteli se podařilo probudit podezření v těch, kteří již dříve měli ve zvyku pohlížet na své bratry ve víře se žárlivostí a hledat chyby na duchovních vůdcích. A tak „si začali ti z nich, kteří vyrostli mezi Řeky, stěžovat na bratry z židovského prostředí“. Příčinou stížností bylo údajné zanedbávání řeckých vdov při každodenním rozdělování pomoci. Jakákoli nespravedlnost by byla v rozporu s duchem evangelia, satanovi se však podařilo vzbudit podezření. Bylo třeba okamžitě odstranit veškeré důvody k nespokojenosti, aby byly zmařeny satanovy snahy o rozdělení věřících.

VOLBA DIAKONŮ

Ježíšovi učedníci dospěli ve svých zkušenostech k rozhodnému okamžiku. Pod moudrým vedením apoštolů, poslů evangelia, kteří svorně pracovali v moci Ducha svatého, se dílo, jímž byli pověřeni, rychle rozvíjelo. Církev se neustále zvětšovala a přírůstek členů kladl na ty, kdo za ni zodpovídali, stále větší nároky. A nést i nadále takovou zátěž, aniž by tím byl ohrožen budoucí růst církve, nebylo v moci žádného člověka ani skupiny lidí. Povinnosti, které v raných dobách církve tak věrně plnilo jen několik lidí, bylo třeba dále rozdělit. Apoštolové museli nyní učinit důležitý krok a zavést v církvi řád odpovídající evangeliu. Ten spočíval v přenesení některých povinností, které až dosud plnili sami, na další spolupracovníky.

Apoštolové svolali věřící, aby pod vedením Ducha svatého vypracovali plán, jehož cílem bylo lepší uspořádání sil, které byly v církvi k dispozici. Přišla doba, prohlásili apoštolové, aby byli duchovní vůdcové dohlížející na církev zproštěni povinnosti rozdělovat dary chudým a podobných úkolů a mohli pokračovat v díle hlásání evangelia. Řekli: „Bratří, vyberte si pro to mezi sebou sedm mužů, o nichž se ví, že jsou plni Ducha a moudrosti, a pověříme je touto službou. My pak budeme i nadále věnovat všechen svůj čas modlitbě a kázání slova.“ (Sk 6,3.4) Věřící uposlechli této rady a po modlitbě a vkládání rukou bylo sedm zvolených mužů slavnostně odděleno k diakonské službě.

Pověření sedmi osob dohledem nad určitou oblastí díla se stalo pro církev velkým požehnáním. Tito služebníci pečlivě dbali na potřeby jednotlivců i na všeobecné finanční zájmy církve. Svým moudrým jednáním a příkladem zbožnosti se stali nepostradatelnými pomocníky svých bratří při slučování různých zájmů církve do jednotného celku.

Z bezprostředních dobrých výsledků bylo zřejmé, že tento krok byl v souladu s Boží vůlí. „Slovo Boží se šířilo a počet učedníků v Jeruzalémě velmi rostl. Také mnoho kněží přijalo víru.“ (Sk 6,7) Tato žeň byla důsledkem jednak větší svobody, kterou získali apoštolové, jednak horlivosti a moci, která se projevovala v působení sedmi diakonů. Skutečnost, že tito bratři byli ustanoveni zvláště k péči o potřeby chudých, je nezbavovala možnosti vyučovat ve víře. Naopak, byli plně schopni vyučovat druhé v pravdě a věnovali se tomuto úkolu s velkou vážností a úspěchem.

JEDNOTA V ROZMANITOSTI

Rané církvi bylo svěřeno nepřetržitě se rozšiřující dílo: Všude, kde byli upřímní lidé ochotni sloužit Kristu, měla být budována střediska poznání a požehnání. Evangelium mělo být hlásáno po celém světě. Toto důležité poslání mohou poslové kříže splnit pouze tehdy, pokud zůstanou spojeni pouty křesťanské svornosti, a tak zjeví světu, že jsou v Bohu jedno s Kristem. Vždyť jejich božský Vůdce se modlil k Otci „zachovej je ve svém jménu, které jsi mi dal; nechť jsou jedno jako my“. O svých učednících prohlásil: „Svět k nim pojal nenávist, poněvadž nejsou ze světa.“ Úpěnlivě prosil Otce, „aby byli uvedeni v dokonalost jednoty“, „aby tak svět uvěřil, že ty jsi mě poslal“. (J 17,11.14.23.21) Jejich duchovní život a síla závisely na úzkém spojení s Bohem, který je pověřil hlásáním evangelia.

Učedníci mohli očekávat moc Ducha svatého a spolupráci nebeských andělů pouze tehdy, pokud byli jedno s Kristem. S pomocí těchto Božích sil mohli postavit ochranný val proti světu a zvítězit v boji, který museli bez ustání vést proti silám temnoty. Pokud byli ve své práci jednotní, nebeští poslové šli před nimi a razili jim cestu. Připravovali lidi pro přijetí pravdy a mnozí byli získáni pro Krista. Zůstanou-li svorní, církev „krásná jako Luna, čistá jako žhoucí Slunce, strašná jako vojsko pod praporci“, bude postupovat kupředu (Pís 6,10). Nic jí nemůže zabránit v neustálém rozmachu. Bude dobývat jedno vítězství za druhým a podivuhodně plnit své božské poslání hlásat světu evangelium.

Uspořádání církve v Jeruzalémě mělo být vzorem pro uspořádání církví všude tam, kde poslové pravdy získávali lidi pro poselství evangelia. Ti, jimž bylo svěřeno vedení církve, neměli vládnout nad Božím dědictvím, ale měli se jako moudří pastýři starat o Boží stádce a být jim příkladem (viz 1 Pt 5,2.3); diakoni měli být muži, „o nichž se ví, že jsou plni Ducha a moudrosti“ (Sk 6,3). Měli svorně stát na straně práva a rozhodně a pevně je hájit. Tak mohli mít sjednocující vliv na celou církev.

Když se v pozdějších dějinách raného křesťanství připojovaly k církvi v různých částech světa početné skupiny věřících, uspořádání církve se dále zdokonalovalo, aby byl zajištěn řád a jednotné působení. Každý jednotlivec byl vyzván, aby řádně plnil svůj úkol, aby moudře využíval dary, které mu byly svěřeny. Některé vybavil Duch svatý zvláštními dary — „v církvi ustanovil Bůh jedny za apoštoly, druhé za proroky, třetí za učitele; potom jsou mocné činy, pak dary uzdravování, služba potřebným, řízení církve, řeč ve vytržení“ (1 K 12,28). Snahy všech těchto pracovníků však měly být v souladu.

„Jsou rozdílná obdarování, ale tentýž Duch; rozdílné služby, ale tentýž Pán; a rozdílná působení moci, ale tentýž Bůh, který působí všecko ve všech. Každému je dán zvláštní projev Ducha ke společnému prospěchu. Jednomu je skrze Ducha dáno slovo moudrosti, druhému slovo poznání podle téhož Ducha, někomu zase víra v témž Duchu, někomu dar uzdravování v jednom a témž Duchu, někomu působení mocných činů, dalšímu zase proroctví, jinému rozlišování duchů, někomu dar mluvit ve vytržení, jinému dar vykládat, co to znamená. To všechno působí jeden a týž Duch, který uděluje každému zvláštní dar, jak sám chce. Tak jako tělo je jedno, ale má mnoho údů, a jako všecky údy těla jsou jedno tělo, ač je jich mnoho, tak je to i s Kristem.“ (1 K 12,4-12)

PŘÍKLAD STAROZÁKONNÍCH VŮDCŮ

Na těch, kdo byli povoláni k vedení Boží církve na zemi, spočívá velká odpovědnost. Když se v době teokracie Mojžíš snažil sám nést břemena, pod jejichž tíhou by se byl brzy zhroutil, Jitro mu poradil, aby moudře rozdělil úkoly: „Ty zastupuj lid před Bohem a přednášej jejich záležitosti Bohu. Budeš jim vysvětlovat nařízení a řády a učit je znát cestu, po které mají chodit, i skutky, které mají činit.“ (Ex 18,19.20) Dále mu Jitro doporučil, aby ustanovil muže, kteří budou „správci nad tisíci, sty, padesáti a deseti“. Měli to být „schopní muži, kteří se bojí Boha, muži důvěryhodní, kteří nenávidí úplatek“. Měli „soudit lid, kdykoli bude třeba“, a tak zbavit Mojžíše únavných povinností (Ex 18,21.22). Mojžíš už se neměl zabývat nesčetnými maličkostmi, které mohli moudře projednat jeho posvěcení pomocníci.

Ti, kdo z Boží prozřetelnosti zaujímají v církvi vedoucí a zodpovědné postavení, měli by svůj čas a své síly věnovat závažnějším záležitostem vyžadujícím zvláštní moudrost a vnímavost. Není Boží vůlí žádat po těchto lidech, aby urovnávali bezvýznamné spory, které mohou vyřešit jiní. Jitro Mojžíšovi navrhl: „Každou důležitou záležitost přednesou tobě, každou menší záležitost rozsoudí sami. Ulehči si své břímě, ať je nesou s tebou. Jestliže se podle toho zařídíš, budeš moci obstát, až ti Bůh vydá další příkazy. Také všechen tento lid dojde na své místo v pokoji.“ (Ex 18,22.23)

Podle tohoto plánu si Mojžíš „vybral schopné muže ze všeho Izraele a ustanovil je za představitele lidu, za správce nad tisíci, sty, padesáti a deseti. Ti soudili lid, kdykoli bylo třeba; obtížné záležitosti přednášeli Mojžíšovi a všechny menší záležitosti soudili sami.“ (Ex 18,25.26)

Později si Mojžíš vybíral sedmdesát starších, kteří měli společně s ním nést zodpovědnost za vedení lidu. Za své pomocníky si pečlivě zvolil vážené a zkušené muže se zdravým úsudkem. Když jim při příležitosti jejich ustanovení dával ponaučení, zdůraznil několik vlastností, které činí člověka moudrým vůdcem církve: „Vyslechněte své bratry a suďte každého v rozepři s jeho bratrem i s bezdomovcem spravedlivě. Při soudu nebuďte straničtí, vyslechněte jak malého, tak velkého a nikoho se nelekejte; soud je věcí Boží.“ (Dt 1,16.17)

Na sklonku své vlády vydal král David důležitý příkaz pro ty, na nichž tehdy spočívala tíha Božího díla. Svolal do Jeruzaléma „všechny izraelské předáky, předáky kmenů a předáky oddílů, kteří byli v králových službách, též velitele nad tisíci a nad sty i správce jmění a stád krále a jeho synů spolu s dvořany a bohatýry, každého statečného bohatýra“. Starý král je slavnostně vyzval: „Před zraky celého Izraele, Hospodinova shromáždění, a před sluchem našeho Boha: Bedlivě se vždy dotazujte na všechny příkazy Hospodina, svého Boha.“ (1 Pa 28,1.8) Uspořádání církve v Jeruzalémě mělo být vzorem pro uspořádání církví všude tam, kde poslové pravdy získávali lidi pro poselství evangelia.

Šalomouna, který byl pověřen vykonáváním zvláště zodpovědné funkce, napomenul David takto: „Ty pak, můj synu Šalomoune, poznávej Boha svého otce a služ mu celým srdcem a ochotnou myslí. Hospodin zkoumá srdce všech, postřehne každý výtvor mysli. Budeš-li se ho dotazovat, dá se ti najít, jestliže ho opustíš, odvrhne tě navždy. Nyní hleď, Hospodin tě vyvolil… Buď rozhodný!“ (1 Pa 28,9.10)

Stejnými zásadami zbožnosti a spravedlnosti, které platily pro vedoucí představitele Božího lidu v době Mojžíšově a Davidově, by se měli řídit i ti, jimž je svěřen dohled nad nově uspořádanou Boží církví v novozákonní době. Ve snaze vnést do všech sborů řád a dosadit na zodpovědná místa způsobilé lidi se apoštolové drželi přísných kritérií, která byla pro vedoucí představitele stanovena ve Starém zákoně. Řídili se tím, že ten, kdo je v církvi pověřen zvláštní zodpovědností, „má být bezúhonný jako správce Božího domu. Nemá být nadutý, zlostný, pijan, rváč, ziskuchtivý. Má být pohostinný, dobrý, rozvážný, spravedlivý, zbožný, zdrženlivý, pevný ve slovech pravé nauky, aby byl schopen jak povzbuzovat ve zdravém učení, tak usvědčovat odpůrce.“ (Tt 1,7-9)

Díky řádu zavedenému v rané křesťanské církvi postupovali její členové jednomyslně a ukázněně kupředu jako vojsko oděné Boží zbrojí. Přestože byly skupiny věřících roztroušené na velkém území, všechny byly součástí jednoho těla a vládlo mezi nimi porozumění a soulad. Jestliže v místním sboru vznikl spor, jako tomu bylo později v Antiochii nebo jinde, a věřící nebyli schopni se spolu dohodnout, nesmělo to v církvi vyvolat rozdělení. Takové záležitosti byly předloženy všeobecnému shromáždění všech věřících, které se skládalo ze zástupců vyslaných různými místními sbory a v jehož čele stáli apoštolové a starší. Satanovy snahy napadat společenství na odlehlých místech se setkaly s jednotným odporem všech věřících. Jeho nepřátelské plány, jejichž cílem bylo rozdělit a zničit církev, tak byly zmařeny.

„Bůh není Bohem zmatku, nýbrž Bohem pokoje. Jako ve všech obcích Božího lidu.“ (1 K 14,33) Bůh si i dnes přeje, aby stejně jako tehdy vládl ve správě církevních záležitostí řád a systém. Očekává, že jeho dílo bude konáno důkladně a pečlivě, aby je mohl zpečetit svým souhlasem. Křesťané i sbory by měli být svorní. Lidé by měli spojit své síly s Božími silami, veškeré své konání podřídit Duchu svatému a společně světu zvěstovat radostnou zprávu o Boží milosti.

Zdroj informací: Poslové naděje a lásky, Bible - český ekumenickký překlad, BibleTV, Info-Bible.cz