Soud v Cesareji

Pět dní po Pavlově příjezdu do Cesareje přišli z Jeruzaléma jeho žalobci. Doprovázel je řečník Tertullus, kterého s sebou vzali jako svého právního poradce. Ihned bylo zahájeno přelíčení. Pavel byl předveden před shromáždění a Tertullus „začal obžalobu“. Vychytralý řečník usoudil, že lichocením udělá na římského místodržitele větší dojem než věcným konstatováním skutečností zakládajících se na pravdě a spravedlnosti, a proto zahájil svůj proslov vychvalováním Félixe: „Vznešený Félixi, tvou zásluhou se těšíme dokonalému míru a tvou moudrou péčí spěje všechno u tohoto národa k lepšímu. Vždy a všude to přijímáme s velikou vděčností.“ (Sk 24,2.3)

Tertullus se zde snížil k nestoudné lži, protože Félix byl podlý člověk hodný opovržení. Říkalo se o něm, že „má zalíbení ve všemožných rozkoších a surovostech a přitom uplatňuje královskou moc s hru bostí otroka“ (Tacitus, Dějiny, ka pitola 5, odstavec 9). Ti, kdo Tertulla slyšeli, věděli, že jeho pochlebování je lež, ale jejich touha, aby byl Pavel odsouzen, byla silnější než láska k pravdě.

Kdyby bylo možné dokázat apoštolovi zločiny, z nichž ho Tertullus ve svém projevu obvinil, byl by odsouzen pro velezradu. „Shledali jsme,“ prohlásil řečník, „že tento člověk jako morová nákaza po celém světě vyvolává nepokoje mezi Židy a je hlavou nazorejské sekty. Pokusil se i znesvětit chrám“ (Sk 24,5.6). Potom Tertullus uvedl, že Lysias, velitel vojenské posádky v Jeruzalémě, násilím vyrval Pavla Židům právě ve chvíli, kdy ho chtěli soudit podle svého církevního práva. Proto jsou nuceni předložit celou záležitost Félixovi. Těmito výroky chtěl řečník přimět místodržitele k tomu, aby předal apoštola židovskému soudu. Přítomní Židé, kteří se vůbec nesnažili skrývat svou nenávist vůči vězni, se nadšeně připojili ke všem Tertullovým obviněním.

PAVLOVA OBHAJOBA

Félix byl natolik bystrý, že prohlédl smýšlení a povahu Pavlových žalobců. Pochopil, proč mu lichotili, a poznal také, že se jim nepodařilo jejich obvinění proti apoštolovi odůvodnit. Obrátil se tedy na obžalovaného a vyzval ho, aby odpověděl sám. Apoštol neztrácel čas žádnými komplimenty. Krátce poznamenal, že je rád, že se může obhajovat právě před Félixem, který je místodržitelem již delší dobu, a proto dobře rozumí židovským zákonům a zvykům. Jasně ukázal, že žádné z obvinění, která byla proti němu vznesena, se nezakládá na pravdě. Prohlásil, že nikde v Jeruzalémě nevyvolal žádné nepokoje ani neznesvětil chrám. Řekl: „Ani v chrámu, ani v synagógách, ani jinde ve městě mě nikdo nepřistihl, že bych se s někým přel anebo dokonce podněcoval vzpouru davu. A nemohou dokázat před tebou nic, pro co mě nyní žalují.“ (Sk 24,12.13)

Přiznal sice, že „podle směru, který oni označují za sektu“, slouží Bohu svých předků. Zároveň však trval na tom, že vždy věřil „všemu, co je napsáno v zákoně Mojžíšově a v prorockých knihách“ (Sk 24,14), a že v souladu s jasným učením Písma se drží víry ve vzkříšení z mrtvých. Dále prohlásil, že jeho hlavní životní zásadou je vždy se snažit „zachovat neporušené svědomí před Bohem i lidmi“ (Sk 24,16).

Otevřeně a bez okolků uvedl, proč navštívil Jeruzalém, a vylíčil okolnosti, které vedly k jeho zatčení a výslechu: „Po mnoha letech jsem se vrátil, abych svému národu odevzdal peněžitou podporu a přinesl oběti v chrámě. A při nich mě tam po očistném obřadu spatřili. Nedošlo při tom ani k shluku, ani k výtržnostem. Byli tam ovšem někteří Židé z provincie Asie a ti by měli být přítomni před tebou a přednést žalobu, mají-li něco proti mně. Anebo tito přítomní ať řeknou, jaký zločin na mně našli, když jsem stál před veleradou, kromě toho, že jsem mezi nimi zvolal: ‚Pro víru ve zmrtvýchvstání jsem dnes od vás souzen.‘“ (Sk 24,17-21)

Apoštol hovořil naléhavě a se zjevnou upřímností a jeho slova působila velmi přesvědčivě. Svědectví, které ve svém dopise Félixovi vydal o Pavlově jednání Klaudios Lysias, bylo obdobné. Kromě toho znal Félix židovské náboženství mnohem lépe, než se mnozí domnívali. Pavlovo prosté vylíčení okolností celého případu umožnilo Félixovi lépe pochopit pohnutky, které vedly Židy k pokusu usvědčit apoštola ze vzpoury a zrady. Místodržitel jim nemohl vyhovět a nespravedlivě odsoudit římského občana, ani jim ho nechtěl vydat, aby ho zabili bez řádného soudního procesu. Jakékoli jiné zájmy než jeho vlastní prospěch mu však byly cizí. Byl ovládán touhou po slávě a povýšení. Strach, že urazí Židy, mu nakonec zabránil v tom, aby byl zcela spravedlivý k muži, o jehož nevině byl přesvědčen. Proto rozhodl, že soudní přelíčení se odročuje, dokud se nedostaví Lysias: „Jakmile přijde velitel Lysias, rozhodnu ve vaší při.“ (Sk 24,22)

Apoštol tedy zůstal i nadále ve vězení. Félix však nařídil důstojníkovi, který ho měl hlídat, „aby Pavla držel v mírné vazbě a nikomu z jeho přátel nebránil, kdyby mu chtěl posloužit“ (Sk 24,23).

PŘED FÉLIXEM A DRUSILLOU

Krátce poté poslali Félix a jeho manželka Drusilla pro Pavla, aby si s ním soukromě promluvili a dozvěděli se něco „o víře v Krista Ježíše“ (Sk 24,24). Byli ochotní, ba dokonce dychtiví vyslechnout si tyto nové pravdy — pravdy, které už možná nikdy neuslyší a které, pokud je zavrhnou, budou v soudný den jednoznačně svědčit proti nim.

Pavel to považoval za příležitost od Boha a věrně ji využil. Věděl, že se nachází v přítomnosti člověka, který má moc odsoudit ho k smrti, nebo mu darovat svobodu. Přesto nezačal Félixe a Drusillu chválit ani jim nelichotil. Věděl, že jeho slova jim budou buď životodárnou, nebo smrtonosnou vůní. Proto odložil stranou všechny sobecké úvahy a snažil se je upozornit na nebezpečí, které jim hrozí.

Apoštol si uvědomoval, že evangelium klade nároky na každého, kdo si je vyslechne. Jednoho dne tedy budou jeho posluchači patřit buď k čistým a svatým, kteří se shromáždí kolem velkého bílého trůnu, nebo k těm, kterým Kristus řekne: „Jděte ode mne, kdo se dopouštíte nepravosti.“ (Mt 7,23) Věděl, že před nebeským soudem se bude muset setkat s každým z nich, aby se zodpovídal nejen ze všeho, co řekl a udělal, ale také z pohnutek a ducha, které stály v pozadí jeho slov a činů.

Félix byl tak surový a krutý, že až dosud se mu jen málokdo odvážil, byť jen náznakem, sdělit, že jeho povaha a jednání nejsou bezúhonné. Pavel se však nebál lidí. Otevřeně vyznal svou víru v Krista a uvedl důvody, proč v něj věří. Jeho vyznání ho vedlo k tomu, aby promluvil zvláště o ctnostech, které neodmyslitelně patří ke křesťanskému charakteru, které však zpupný pár, k němuž hovořil, zcela postrádal.

Apoštol představil Félixovi a Drusille Boží charakter — jeho spravedlnost, poctivost a nestrannost — a podstatu Božího zákona. Jasně jim ukázal, že povinností každého člověka je žít střídmě a zdrženlivě, v souladu s Božím zákonem podřizovat své vášně rozumu a dbát na své tělesné a duševní zdraví. Prohlásil, že jistě přijde den soudu, kdy budou všichni lidé odměněni podle skutků, které vykonali za svého pozemského života. Tehdy jednoznačně vyjde najevo, že bohatstvím, postavením ani tituly si člověk nemůže získat Boží přízeň ani se jimi nemůže osvobodit od následků hříchu. Dále jim Pavel vysvětlil, že tento život je pro člověka přípravou na život budoucí. Kdo nevyužije možností a příležitostí, které se mu nyní nabízejí, utrpí věčné ztráty; nebude mu poskytnuta žádná další doba milosti.

Zvlášť důrazně hovořil Pavel o dalekosáhlých požadavcích Božího zákona. Objasnil jim, že tento zákon proniká do nejtajnějších zákoutí lidské mravnosti a odhaluje to, co zůstalo skryto očím a poznání druhých. Cokoli děláme nebo říkáme — vše, čím se projevujeme navenek — vypovídá o našem charakteru jen velmi nedokonale. Zákon však zkoumá naše myšlenky, pohnutky a záměry. Temné vášně, které druzí lidé nemohou vidět — žárlivost, nenávist, smyslnost a ctižádost, zlé skutky, o nichž tajně přemýšlíme, ale kterých se nikdy z nedostatku příležitosti nedopustíme — to vše Boží zákon odsuzuje.

Pavel se snažil obrátit pozornost svých posluchačů k jediné velké Oběti za hřích. Nejprve se zaměřil na oběti, které byly pouze stínem budoucího dobra. Potom jim představil Krista, v němž se všechny tyto obřady naplnily, protože poukazovaly na něj jako na jediný zdroj života a naděje pro padlé lidstvo. I svatí muži žijící v dávných dobách byli spaseni vírou v Kristovu krev. Když se dívali na smrtelný zápas obětních zvířat, hleděli přes propast staletí až k Božímu Beránkovi, který měl nést hříchy celého světa.

Bůh právem vyžaduje od všech svých stvoření lásku a poslušnost. Ve svém zákoně jim dal dokonalé měřítko spravedlnosti. Mnozí však zapomínají na svého Stvořitele a raději si jdou vlastní cestou, která je v rozporu s Boží vůlí. Jeho lásku, která je vysoká jako nebe a široká jako vesmír, mu oplácejí nepřátelstvím. Bůh se však nemůže přiblížit úrovni bezbožného lidstva tím, že by slevil z požadavků svého zákona; člověk zase nemůže ve své vlastní síle tyto požadavky plnit. Jedině vírou v Krista může být hříšník očištěn od svých vin a může získat sílu k poslušnosti přikázání svého Stvořitele.

A tak Pavel i jako vězeň hájil požadavky, které klade Boží zákon jak na Židy, tak na Řeky, a zvěstoval, že Ježíš Nazaretský, kterým všichni pohrdali, je Boží Syn a Vykupitel světa.

OSUDOVÉ ODMÍTNUTÍ

Židovská kněžna Drusilla dobře věděla, jak posvátný je zákon, který tak bezostyšně přestupovala, ale pod vlivem předsudků vůči Muži z Golgoty se zatvrdila také vůči slovu života. Félix však nikdy předtím pravdu neslyšel, a když se ho Boží Duch snažil přesvědčit, zmocnilo se ho silné vzrušení. Probudil se v něm hlas svědomí, který stále sílil, a Félix cítil, že Pavlova slova jsou pravdivá. Vzpomínal na svou hříšnou minulost. S děsivou zřetelností se mu vybavila tajemství jeho dřívějšího prostopášného života, plného krveprolití, a na ně navazující odporné činy pozdějších let. Pochopil, že je zvrhlý, krutý a chamtivý. Ještě nikdy si tak jasně neuvědomil pravdu, ještě nikdy ho nezachvátila taková hrůza. Když si pomyslel, že Bůh vidí všechna tajemství jeho zločinného života a že jednou bude souzen podle svých skutků, třásl se strachem.

Tyto pocity viny ho však nevedly k pokání. Snažil se nepříjemných myšlenek zbavit. Svou rozmluvu s Pavlem znenadání ukončil slovy: „Pro dnešek můžeš jít, až budu mít čas, dám si tě zase zavolat.“ (Sk 24,25)

Je zajímavé, jak velký je rozdíl mezi chováním místodržitele Félixe a žalářníka ve Filipech. Boží služebníci byli tehdy v poutech přivedeni před žalářníka stejně jako nyní Pavel před Félixe. Vydali svědectví o tom, že je podpírá Boží moc; radovali se, přestože trpěli a byli tupeni; nebáli se, když neočekávaně nastalo zemětřesení; byli ochotni odpouštět stejně jako Kristus. To vše žalářníka přesvědčilo natolik, že s chvěním vyznal své hříchy a nalezl odpuštění. Félix se také třásl, ale svých hříchů nelitoval. Žalářník radostně otevřel své nitro i svůj domov Božímu Duchu; Félix poslal Božího posla pryč. První z nich se stal Božím dítětem a nebeským dědicem; druhý si zvolil úděl všech, kdo páchají nepravosti.

Celé dva roky nikdo proti Pavlovi nijak nezakročil, přesto stále zůstával ve vězení. Félix ho několikrát navštívil a pozorně mu naslouchal. Pravým důvodem této zdánlivé náklonnosti však byla jeho ziskuchtivost. Naznačil apoštolovi, že kdyby zaplatil větší částku peněz, mohl by si zajistit propuštění. Pavel byl však příliš poctivý, než aby se snažil osvobodit úplatkem. Neprovinil se žádným zločinem, a proto by se nesnížil k tomu, aby získal svobodu spácháním nepravosti. Kromě toho byl sám příliš chudý, než aby mohl takové výkupné zaplatit, i kdyby to chtěl udělat. A už vůbec nechtěl ve svůj vlastní prospěch využít soucitu a štědrosti obrácených křesťanů. Také cítil, že je v Božích rukou, a nechtěl zasahovat do úmyslů, které s ním Bůh měl.

Félix byl nakonec povolán do Říma kvůli hrubým pochybením, kterých se dopustil na Židech. Dříve než odešel z Cesareje, aby vyhověl tomuto předvolání, chtěl se „zavděčit Židům“ (Sk 24,27), a proto nařídil, aby Pavel zůstal ve vazbě. Ale jeho pokus znovu si získat důvěru Židů nebyl úspěšný. Upadl v nemilost a byl zbaven svého úřadu. Jeho nástupcem se stal Porcius Festus, který se usadil v Cesareji.

Když Pavel diskutoval s Félixem o spravedlnosti, zdrženlivosti a budoucím soudu, dopadl na místodržitele paprsek nebeského světla. Bůh mu dal příležitost, aby poznal své hříchy a vzdal se jich. On však Božímu poslovi řekl: „Pro dnešek můžeš jít, až budu mít čas, dám si tě zase zavolat.“ Tak promarnil poslední nabídku Boží milosti a Bůh ho už nikdy neoslovil.

Zdroj informací: Poslové naděje a lásky, Bible - český ekumenickký překlad, BibleTV, Info-Bible.cz