Spasení pro Židy

Po mnoha nevyhnutelných odkladech Pavel konečně dorazil do Korintu, na místo, kde kdysi tak usilovně pracoval a které mu po určitou dobu dělalo velké starosti. Zjistil, že mnozí z prvních věřících jsou mu stále nakloněni jako tomu, kdo jim poprvé zprostředkoval poznání evangelia. Když se pozdravil s těmito učedníky a viděl důkazy jejich věrnosti a horlivosti, radoval se, že jeho působení v Korintě nebylo marné.

Z korintských věřících, kteří kdysi málem zapomněli, jak důležité je jejich poslání v Kristu, se stali charakterní a zásadoví křesťané. V jejich slovech a činech se nyní projevovala proměňující moc Boží milosti, takže v tomto středisku pohanství a pověry šířili kolem sebe blahodárný vliv. Ve společnosti svých milovaných spolupracovníků a těchto věrných obrácených křesťanů nalezl vyčerpaný a ustaraný apoštol klid.

DOPIS DO ŘÍMA

Během svého pobytu v Korintě měl Pavel čas na to, aby uvažoval o nových a větších misijních polích, kde by mohl sloužit. Ve svých myšlenkách se zabýval především plánovanou cestou do Říma. Jedním z jeho největších přání a nejodhodlanějších záměrů bylo spatřit, jak křesťanská víra pevně zapouští kořeny v tomto významném centru tehdy známého světa. V Římě již byl založen sbor a apoštol chtěl tamější věřící získat pro spolupráci na díle, které mělo být vykonáno v Itálii a dalších zemích. Aby si připravil půdu pro působení mezi těmito křesťany, z nichž mnohé dosud vůbec neznal, poslal jim dopis. V něm jim oznámil svůj úmysl navštívit Řím a zároveň vyjádřil naději, že se mu podaří vztyčit prapor kříže i ve Španělsku.

Ve svém dopise objasnil Pavel Římanům důležité zásady evangelia. Vysvětlil jim své stanovisko k otázkám, které znepokojovaly jak židovské, tak nežidovské sbory, a dokazoval, že naděje a zaslíbení, které byly kdysi určeny především židům, se nyní nabízejí i pohanům.

Velmi jasně a přesvědčivě vyložil apoštol učení o ospravedlnění z víry v Krista. Doufal, že ponaučení, která zaslal křesťanům v Římě, mohou pomoci i jiným sborům. Nemohl tušit, jak dalekosáhlý vliv budou jednou jeho slova mít. Od té doby září velká pravda o ospravedlnění z víry jako obrovský maják, který ukazuje kajícným hříšníkům cestu života. Tato pravda byla světlem, které rozptýlilo tmu zahalující Lutherovu mysl a zjevilo mu, že Kristova krev má moc očistit nás od hříchu. Totéž světlo již přivedlo tisíce hříšníků k pravému Zdroji odpuštění a pokoje. Každý křesťan má důvod děkovat Bohu za dopis určený římskému sboru.

V tomto dopise Pavel otevřeně hovořil o břemeni, které nesl kvůli Židům. Již od svého obrácení toužebně doufal, že bude schopen pomoci svým židovským bratřím, aby jasně pochopili poselství evangelia. Řekl: „Toužím z celého srdce a modlím se k Bohu, aby Izrael došel spásy.“ (Ř 10,1)

Apoštolovo přání bylo poněkud neobvyklé. Neustále prosil Boha, aby působil na Izraelce, kteří nedokázali v Ježíši Nazaretském rozpoznat zaslíbeného Mesiáše. „Mluvím pravdu v Kristu…,“ ujišťuje věřící v Římě, „a dosvědčuje mi to mé svědomí v Duchu svatém, že mám velký zármutek a neustálou bolest ve svém srdci. Přál bych si sám být proklet a odloučen od Krista Ježíše za své bratry, za lid, z něhož pocházím. Jsou to Izraelci, jim patří synovství i sláva i smlouvy s Bohem, jim je svěřen zákon i bohoslužba i zaslíbení, jejich jsou praotcové, z nich rodem pochází Kristus. Bůh, který je nade všemi, buď pochválen na věky.“ (Ř 9,1-5)

VYVOLENÝ NÁROD

Židé byli Bohem vyvolený národ, skrze který chtěl Bůh požehnat celému lidstvu. Povolal z něj mnoho proroků. Ti předpověděli příchod Vykupitele, kterého Izraelci zavrhnou a zabijí, přestože by v něm měli jako první rozpoznat zaslíbeného Mesiáše.

Když se prorok Izajáš zahleděl do budoucích staletí, spatřil, jak je odmítán jeden prorok za druhým a jak je nakonec zavržen i Boží Syn. Pod vlivem Ducha svatého napsal, že Vykupitele přijmou ti, kteří nikdy předtím nepatřili k synům Izraele. Pavel se odvolává na toto proroctví a říká: „Izaiáš má odvahu říci: ‚Dal jsem se nalézti těm, kteří mě nehledali, dal jsem se poznat těm, kteří se po mně neptali.‘ O Izraeli však říká: ‚Každý den jsem vztahoval ruce k lidu neposlušnému a vzpurnému.‘“ (Ř 10,20.21)

Přestože Izrael zavrhl Božího Syna, Bůh tento národ nezavrhl. Pavel to dokládá následujícími argumenty: „Chci tím říci, že Bůh zavrhl svůj lid? Naprosto ne! Vždyť i já jsem Izraelec, z potomstva Abrahamova, z pokolení Benjamínova. Bůh nezavrhl svůj lid, který si předem vyhlédl. Nevíte z Písma, jak si Eliáš Bohu naříká na Izrael? ‚Hospodine, proroky tvé pobili a oltáře tvé pobořili, já jediný jsem zůstal, a také mně ukládají o život!‘ Jakou však dostal odpověď ‚Zachoval jsem si sedm tisíc mužů, kteří nesklonili kolena před Baalem.‘ A tak i nyní je tu zbytek lidu vyvolený z milosti.“ (Ř 11,1-5)

Izrael klopýtl a upadl; to však neznamená, že by nemohl opět vstát. Na otázku: „Klopýtli tak, aby nadobro padli?“ apoštol odpovídá: „Naprosto ne! Ale jejich selhání přineslo pohanům spásu, aby to vzbudilo žárlivost židů. Jestliže tedy jejich selháním svět získal a jejich úpadek obohatil pohany, co teprve, až se všichni obrátí? Vám z pohanských národů říkám, že právě já, apoštol pohanů, vidím slávu své služby v tom, abych vzbudil žárlivost svých pokrevních bratří a některé z nich přivedl ke spasení. Jestliže jejich zavržení znamenalo smíření světa s Bohem, co jiného bude znamenat jejich přijetí než vzkříšení mrtvých!“ (Ř 11,11-15)

Božím záměrem bylo, aby byla Boží milost zjevena jak pohanům, tak Izraelcům. Tato skutečnost jasně vyplývá ze starozákonních proroctví. Apoštol používá některá z těchto proroctví ve svém výkladu: „Nemá snad hrnčíř hlínu ve své moci,“ ptá se, „aby z téže hroudy udělal jednu nádobu ke vznešeným účelům a druhou ke všedním? Jestliže Bůh chtěl ukázat svůj hněv a zjevit svou moc, a proto s velkou shovívavostí snášel ty, kdo propadli jeho hněvu a byli určeni k záhubě, stejně chtěl ukázat bohatství své slávy na těch, nad nimiž se smiloval a které připravil k slávě — na nás, které povolal nejen ze židů, ale i z pohanských národů. Jak je psáno u Ozeáše: ‚Lid, který není můj, povolám za svůj lid a Nemilovanou nazvu Milovanou, a kde bylo řečeno: Vy nejste můj lid, tam budou nazváni syny Boha živého.‘“ (Ř 9,21-26)

UŠLECHTILÁ A PLANÁ OLIVA

I když Izrael jako národ selhal, zachoval se z něj početný ostatek, který měl být zachráněn. V době Spasitelova příchodu žili zbožní muži a ženy, kteří s radostí přijali poselství Jana Křtitele. Pod jeho vlivem začali znovu zkoumat proroctví o Mesiáši. V době svého vzniku se raná křesťanská církev skládala z těchto věrných Židů, kteří uznali, že Ježíš Nazaretský je Vykupitel, jehož příchod toužebně očekávali. Právě na tento ostatek Pavel poukazuje, když píše: „Je-li první chléb zasvěcen, je svatý všechen chléb; je-li kořen svatý, jsou svaté i větve.“ (Ř 11,16)

Pavel přirovnává ostatek věřících v Izraeli k ušlechtilému olivovníku, jehož některé větve byly vylomeny. Pohany zase přirovnává k větvím planého olivovníku, které byly naroubovány na ušlechtilý mateřský kmen. Pohanům, kteří se stali křesťany, apoštol píše: „Jestliže však některé větve byly vylomeny a ty, planá oliva, jsi byl naroubován na jejich místo a bereš sílu z kořene ušlechtilé olivy, nevynášej se nad ty větve! Začneš-li se vynášet, vzpomeň si, že ty neneseš kořen, nýbrž kořen nese tebe! Řekneš snad: Ty větve byly vylomeny, abych já byl naroubován. Dobře. Byly vylomeny pro svou nevěru, ty však stojíš vírou. Nepovyšuj se, ale boj se! Jestliže Bůh neušetřil přirozených větví, tím spíše neušetří tebe! Považ dobrotu i přísnost Boží: přísnost k těm, kteří odpadli, avšak dobrotu Boží k tobě, budeš-li se jeho dobroty držet. Jinak i ty budeš vyťat.“ (Ř 11,17-22)

Protože Izrael nevěřil a pohrdl tím, co s ním Bůh měl v úmyslu, ztratil jako národ své spojení s Bohem. Ale větve, které byly vyťaty z mateřské rostliny, mohl Bůh opět spojit s pravým kmenem Izraele — s ostatkem, který zůstal věrný Bohu svých otců. O těchto vylomených větvích apoštol říká: „Oni však, nesetrvají-li v nevěře, budou naroubováni, neboť Bůh má moc naroubovat je znovu.“ Pohanům však píše: „Jestliže tys byl vyťat ze své plané olivy a proti přírodě naroubován na ušlechtilou olivu, tím spíše budou na svou vlastní olivu naroubováni ti, kteří k ní od přírody patří! Abyste nespoléhali na svou vlastní moudrost, chtěl bych, bratří, abyste věděli o tomto tajemství: Část Izraele propadla zatvrzení, avšak jen do té doby, pokud nevejde plný počet pohanů.

Pak bude spasen všechen Izrael, jak je psáno: ‚Přijde ze Sióna vysvoboditel, odvrátí od Jákoba bezbožnost; to bude má smlouva s nimi, až sejmu jejich hříchy.‘ Pokud jde o evangelium, stali se Božími nepřáteli, ale vám to přineslo prospěch; pokud jde o vyvolení, zůstávají Bohu milí pro své otce. Vždyť Boží dary a jeho povolání jsou neodvolatelná. Jako vy jste kdysi Boha neposlouchali, nyní však jste došli slitování pro jejich neposlušnost, tak i oni nyní upadli v neposlušnost, aby také došli slitování, jakého se dostalo vám. Bůh totiž všecky uzavřel pod neposlušnost, aby se nade všemi slitoval. Jak nesmírná je hloubka Božího bohatství, jeho moudrosti i vědění! Jak nevyzpytatelné jsou jeho soudy a nevystopovatelné jeho cesty! ‚Kdo poznal mysl Hospodinovu a kdo se stal jeho rádcem?‘ ‚Kdo mu něco dal, aby mu to on musel vrátit?‘ Vždyť z něho a skrze něho a pro něho je všecko! Jemu buď sláva na věky.“ (Ř 11,23-36)

BŮH NIKOMU NESTRANÍ

Z Pavlových slov je zřejmé, že Bůh má bezpočet možností, jak změnit smýšlení židů i pohanů. Každému, kdo věří v Krista, může udělit požehnání, která byla zaslíbena Izraeli. Apoštol opakuje to, co o Božím lidu prohlásil Izajáš: „‚Kdyby bylo synů Izraele jako písku v moři, jen zbytek bude zachráněn, neboť Hospodin vykoná svůj soud na zemi rychle a úplně.‘ A jak to Izaiáš předpověděl: ‚Kdyby nám Hospodin zástupů nenechal aspoň símě, bylo by to s námi jako se Sodomou, Gomoře bychom byli podobni.‘“ (Ř 9,27-29)

V době, kdy byl zničen Jeruzalém a zbořen chrám, byli tisíce Židů prodáni do pohanských zemí jako otroci. Když byli rozptýleni mezi národy, podobali se troskám lodi na opuštěném pobřeží, které jsou odplavovány do moře. Již dva tisíce let bloudí Židé po celém světě, putují z jedné země do druhé, ale dosud se jim jako národu nikde nepodařilo obnovit jejich někdejší postavení. Celá staletí je jejich údělem utrpení; všude jsou osočováni, nenáviděni a pronásledováni.

Přestože na Židy dopadl po zavržení Ježíše Nazaretského hrozný osud, v každé době žilo v tomto národě mnoho ušlechtilých a bohabojných mužů a žen, kteří v tichosti snášeli strádání. Bůh je v jejich soužení utěšoval a se soucitem shlížel na jejich těžkou situaci. Slyšel úpěnlivé modlitby těch, kdo ho upřímně hledali, protože chtěli správně porozumět jeho slovu. Někteří rozpoznali v prostém Ježíši Nazaretském, kterého jejich předkové odmítli a ukřižovali, pravého Mesiáše Izraele. Když pak pochopili význam dobře známých proroctví, který byl tak dlouho zastřen tradicí a nesprávným výkladem, byli naplněni vděčností vůči Bohu. Děkovali mu za to, že každému člověku, který se rozhodne přijmout Krista za svého osobního Spasitele, uděluje tak úžasný dar.

Právě tuto skupinu lidí měl Izajáš na mysli, když ve svém proroctví řekl: „Vrátí se k němu jen pozůstatek.“ (Iz 10,22) Od doby apoštola Pavla až dodnes volá Bůh svým svatým Duchem jak židy, tak pohany. Pavel prohlásil: „Bůh nikomu nestraní.“ (Ř 2,11) Apoštol se sám považoval za dlužníka „Řeků i barbarů“ (Ř 1,14) a také Židů. Přitom však nikdy neztratil ze zřetele, že Židé mají oproti ostatním veliké výhody, především proto, že jim „byla svěřena Boží slova“ (Ř 3,2). O evangeliu Pavel říká, že „je to moc Boží ke spasení pro každého, kdo věří, předně pro Žida, ale také pro Řeka. Vždyť se v něm zjevuje Boží spravedlnost, která je přijímána vírou a vede k víře; stojí přece psáno: ‚Spravedlivý z víry bude živ.‘“ (Ř 1,16.17) V dopise Římanům apoštol píše, že se za evangelium o Kristu, které je stejně účinné pro židy i pohany, nestydí.

ÚLOHA ŽIDŮ V DOBĚ KONCE

Bude-li toto evangelium v plném roz sahu zvěstováno Židům, mnozí z nich přijmou Krista za Mesiáše. Jen málo křesťanských kazatelů se cítí být povoláno k působení mezi Židy. Poselství milosti a naděje v Kristu by však mělo být stejně jako všem ostatním národům předáno i těm, kteří byli tak často opomíjeni.

Bůh očekává, že až se hlásání evangelia bude chýlit ke svému závěru, bude vykonáno zvláštní dílo pro ty skupiny lidí, které byly až dosud zanedbávány. Pak budou Boží poslové věnovat pozornost především Židům, kteří se nacházejí ve všech částech světa. Až židovský národ pochopí, že Starý a Nový zákon tvoří jeden nedílný celek a objasňují Boží věčný záměr, mnozí jeho příslušníci budou mít dojem, že jim vzešel nový den stvoření a že nastalo vzkříšení jejich duší. Až si uvědomí, jak jednoznačně byl Kristus, vylíčený v evangeliích, představen již na stránkách Starého zákona a jak jasně Nový zákon vysvětluje Starý, schopnosti, které v nich dřímají, se probudí a uznají, že Kristus je Spasitel světa. Mnozí ho vírou přijmou za svého Vykupitele. Na nich se naplní slova: „Těm pak, kteří ho přijali a věří v jeho jméno, dal moc stát se Božími dětmi.“ (J 1,12)

Někteří Židé, podobně jako kdysi Saul z Tarsu, velmi dobře znají Písmo. Ti pak budou s úžasnou mocí hlásat neměnnost Božího zákona. Bůh Izraele způsobí, že se to stane za našich dnů. Jeho ruka není krátká na spasení. Budou-li jeho služebníci ve víře usilovat o ty, kdo byli tak dlouho opomíjeni a s pohrdáním odmítáni, zjeví se Boží spasení.

„Proto praví toto Hospodin, který vykoupil Abrahama, o domu Jákobově: ‚Jákob už nepozná hanbu, ani mu nezblednou líce, uzří svoje děti, dílo mých rukou, ve svém středu. Budou dosvědčovat svatost mého jména, budou dosvědčovat svatost Svatého Jákobova, budou se třást před Bohem Izraele. Zbloudilí duchem poznají rozumnost, mému naučení se budou učit reptalové.‘“ (Iz 29,22-24)

Zdroj informací: Poslové naděje a lásky, Bible - český ekumenickký překlad, BibleTV, Info-Bible.cz