Štědrá církev

Ve svém prvním dopise korintskému sboru poučuje Pavel věřící o všeobecných zásadách týkajících se podpory Božího díla na zemi. Když píše o svém působení mezi nimi, ptá se jich:

„Který voják slouží za vlastní peníze? Kdo vysadí vinici a nejí, co urodila? Kdo pase stádo a neživí se mlékem toho stáda? Jsou to snad jen mé lidské úvahy? Neříká to sám zákon? V Mojžíšově zákoně je přece psáno: ‚Nedáš náhubek dobytčeti, když mlátí obilí‘. Má tu Bůh na mysli dobytek? Není to řečeno spíše pro nás? Ano, pro nás to bylo napsáno, neboť ten, kdo orá a kdo mlátí, má pracovat s nadějí, že dostane svůj podíl.

Když jsme vám zaseli duchovní setbu,“ ptá se dále apoštol, „bylo by to mnoho, kdybychom sklízeli vaši pozemskou úrodu? Mají-li na vás právo jiní, proč ne tím spíše my? Přesto jsme tohoto práva nepoužili, raději snášíme nedostatek, jen abychom nekladli žádnou překážku do cesty Kristovu evangeliu. Což nevíte, že ti, kteří slouží ve svatyni, dostávají ze svatyně jídlo, a ti, kteří přisluhují při oltáři, mají podíl na obětech? Tak i Pán ustanovil, aby ti, kteří zvěstují evangelium, měli z evangelia obživu.“ (1 K 9,7-14)

DESÁTKY A DARY

Apoštol zde hovoří o Božím plánu pro zajištění obživy kněží, kteří sloužili v chrámu. Všichni, kdo byli odděleni k tomuto svatému úřadu, byli podporováni svými bratry, jimž zprostředkovávali duchovní požehnání. „Levité, pověření kněžskou službou, mají podle zákona příkaz brát desátky od Božího lidu.“ (Žd 7,5) Bůh vyvolil kmen Léviho, aby vykonával posvátné obřady spojené s chrámem a kněžstvím. O knězi bylo řečeno: „Vždyť si jej vyvolil Hospodin, tvůj Bůh,… aby… stál… ve službě ve jménu Hospodinově.“ (Dt 18,5) Jedna desetina všech výnosů patřila Bohu; zadržování desátků bylo pokládáno za okrádání Boha.

Právě toto nařízení pro podporu kněžského úřadu měl Pavel na mysli, když řekl: „Tak i Pán ustanovil, aby ti, kteří zvěstují evangelium, měli  z evangelia obživu.“ (1 K 9,14) Později ještě napsal Timoteovi: „Dělník si zaslouží svou mzdu.“ (1 Tm 5,18)

Odvádění desátků však byla pouze jedna část Božího plánu pro zajišťování obživy Božích služebníků. Kromě toho Bůh ustanovil četné dary a oběti. Židé byli vedeni nejen ke štědrému přispívání na Boží dílo, ale také k uspokojování potřeb chudých. Při zvláštních příležitostech přinášeli dobrovolné oběti. V době žní a vinobraní byly první polní plodiny — obilí, víno a olej — zasvěceny Bohu jako oběť pozdvihování. Paběrky a plodiny na okrajích polí se ponechávaly pro chudé. První výtěžek vlny při stříhání ovcí a první obilí při mlácení pšenice byly odděleny pro Boha. Podobně tomu bylo i se všemi prvorozenými zvířaty. Také prvorozeného syna bylo třeba vyplatit. Prvotiny se předkládaly Bohu ve svatyni a potom se přidělovaly kněžím.

Tímto systémem obětí a darů chtěl Bůh Izraelce poučit, že mu ve všem náleží první místo. Neustále jim připomínal, že je vlastníkem jejich polí, dobytka i drůbeže; že jim sesílá sluneční svit i déšť, který dává úrodě vzrůst a dozrát. Všechno, co jim patří, je ve skutečnosti jeho; oni jsou jen správci jeho majetku.

PODPORA BOŽÍHO DÍLA

Božím záměrem není, aby křesťané, kteří mají mnohem větší výsady než Židé, přispívali méně než tento národ. Spasitel prohlásil: „Komu bylo mnoho dáno, od toho se mnoho očekává.“ (L 12,48) Štědrost požado vaná od Židů přinášela užitek především jejich vlastnímu národu; dnes však Boží dílo zahrnuje celou zemi. Kristus vložil poklady evangelia do rukou svých následovníků a pověřil je odpovědností za zvěstování radostné zprávy o spasení celému světu. Naše povinnosti jsou nepochyb ně mnohem větší, než byly povinnosti starého Izraele.

Čím více se bude Boží dílo rozrůstat, tím častěji se bude ozývat volání o pomoc. Aby tyto prosby mohly být vyslyšeny, měli by se křesťané řídit příkazem: „Přinášejte do mých skladů úplné desátky. Až bude ta potrava v mém domě, pak to se mnou zkuste.“ (Mal 3,10). Kdyby všichni, kdo vyznávají Krista, věrně přinášeli Bohu své desátky a oběti, jeho pokladnice by byla plná. Finanční prostředky na šíření evangelia by se pak nemusely obstarávat pořádá ním výstav, loterií nebo jiných zábavních akcí.

Lidé jsou v pokušení používat své prostředky ke svému vlastnímu potěšení, k uspokojování svých chutí, ke zdobení šperky nebo zkrášlování svých domovů. Za takové věci jsou mnozí členové církve ochotni utratit velké, nebo dokonce přemrštěné částky. Když jsou však vyzváni, aby něčím přispěli do Boží pokladny, a tak podpořili šíření Božího díla na zemi, váhají. Mají-li pocit, že jim nic jiného nezbývá, věnují možná mnohem menší částku, než jakou často vydávají za zbytečné požitky. Tím neprojevují skutečnou lásku ke Kristově službě ani upřímný zájem o spasení lidí. Pak není divu, že jejich křesťanský život chřadne a umírá.

Lidé, kteří hoří láskou ke Kristu, budou považovat nejen za svou povinnost, ale za radost, pokud budou moci přispět na rozvoj toho nejdůležitějšího a nejsvětějšího díla, které kdy bylo člověku svěřeno — na představení bohatství dobroty, milosti a pravdy celému světu.

Chamtivost vede lidi k tomu, že si pro uspokojování svých sobeckých přání ponechávají prostředky, které právem náleží Bohu. Takový postoj je dnes Bohu stejně odporný, jako když skrze svého proroka přísně káral svůj lid: „Smí člověk okrádat Boha? Vy mě okrádáte. Ptáte se: ‚Jak tě okrádáme?‘ Na desátcích a na obětech pozdvihování. Jste stiženi kletbou proto, že mě okrádáte, celý ten pronárod!“ (Mal 3,8.9)

Štědrost je vlastnost, která vládne v nebi. Nejvýrazněji se projevila v Kristově oběti na kříži. Kvůli nám obětoval Otec svého jednorozeného Syna; Kristus se zase vzdal všeho, co měl, a pak obětoval sám sebe, aby člověk mohl být spasen. Golgotský kříž by měl být pro každého Kristova následovníka výzvou k sebeobětování. V něm nacházíme vysvětlení zásady ochotně a stále znovu dávat. „Kdo říká, že v něm zůstává, musí žít tak, jak žil on.“ (1 J 2,6)

Sobectví je naproti tomu satanova vlastnost. Zásada, která se projevuje v životě světsky smýšlejících lidí, je brát a zase jen brát. Doufají, že takto si zajistí štěstí a pohodlí, ale ovocem, které sklízejí, je bída a smrt.

Dokud Bůh nepřestane žehnat svým dětem, bude jejich povinností vracet mu podíl, který požaduje. Neměly by však Bohu dávat jen to, co mu patří. Svou vděčnost by mu měly vyjadřovat také přinášením dobrovolných příspěvků do jeho pokladny. S radostí by měly svému Stvořiteli věnovat prvotiny svých bohatých příjmů — to nejlepší ze svého majetku a také nejlepší a nejsvětější službu. Tak získají hojnost požehnání. Sám Bůh způsobí, že se budou podobat zavlažované zahradě, které nikdy nechybí voda. Až pak bude sklizena poslední veliká úroda, snopy, které budou moci přinést svému Pánu, budou odměnou za nesobecké využívání darů, které jim byly svěřeny.

PROSTŘEDKY PRO KAZATELE

Bohem vyvolení poslové, kteří pracují s plným nasazením, by nikdy neměli být nuceni sloužit za vlastní peníze, bez ochotné a vydatné podpory svých bratrů. Členové církve jsou povinni být štědří k těm, kdo se vzdali svého světského zaměstnání, aby se plně věnovali službě Bohu. Pokud se Božím služebníkům dostává povzbuzení, Boží dílo rychle roste. Jestliže jim však lidé ve svém sobectví upírají podporu, která jim právem náleží, jejich ruce ztrácejí sílu a často nemohou být zdaleka tak užiteční, jak by bylo třeba.

Bůh nemůže mít žádné zalíbení v těch, kdo o sobě tvrdí, že jsou jeho následovníci, ale přitom dopouštějí, aby posvěceným pracovníkům, kteří pilně slouží Bohu, chyběly věci nezbytné k životu. Takoví sobečtí lidé se jednou budou muset zodpovídat nejen z toho, že zneužili peníze svého Pána, ale také ze starostí a zármutku, které svým jed náním způsobili věrným Božím služebníkům. Ti, kdo jsou povoláni do služby Bohu a všeho se vzdají, aby splnili svou po vinnost a pracovali pro Boží dílo, by měli být za své obětavé úsilí odměňováni tak, aby mohli sobě i své rodině zajistit dostatečné živobytí.

V různých oborech světské činnosti, ať už jde o duševní, nebo tělesnou práci, mohou spolehliví pracovníci získat slušný plat. Není snad šíření pravdy a přivádění lidí ke Kristu důležitější než jakákoli jiná běžná činnost? A nemají tedy ti, kdo věrně vykonávají tuto práci, spravedlivý nárok na vydatnou odměnu? Tím, jak si ceníme práce pro naše mravní a tělesné blaho, dáváme najevo, jak si vážíme nebeských věcí v porovnání s pozemskými.

Aby byly v pokladně k dispozici prostředky na živobytí kazatelů a aby bylo možné vyhovět prosbám o pomoc přicházejícím z misijních polí, je nutné, aby Boží lid dával štědře a s radostí. Kazatelé mají svatou povinnost upozorňovat církev na potřeby Božího díla a vychovávat věřící ke štědrosti. Pokud toto zanedbávají a sbory přestanou na potřeby druhých přispívat, pak nejenže tím trpí Boží dílo, ale věřící se také připravují o požehnání, které by měli dostat.

„RADOSTNÉHO DÁRCE MILUJE BŮH“

Dokonce i ti nejchudší by měli přinášet Bohu své oběti. I oni budou mít podíl na Kristově milosti, jestliže zapřou sami sebe, aby pomohli těm, jejichž nouze je ještě větší než jejich vlastní. Dar chudého člověka, ovoce jeho sebezapření, stoupá k Bohu jako libá vůně kadidla. Každé sebeobětování utvrzuje dárce v jeho laskavosti a upevňuje jeho vztah k Ježíši, který byl bohatý, ale pro nás se stal chudým, abychom jeho chudobou zbohatli.

Chudá vdova vhodila do pokladnice celý svůj majetek — dvě drobné mince. Její čin byl zaznamenán pro povzbuzení těch, kdo bojují s chudobou, ale i přesto touží svými dary přispět na Boží dílo. Kristus na tuto ženu, která dala „všechno, z čeho měla být živa“ (Mk 12,44), upozornil své učedníky. Její oběti si cenil více než velkých darů těch, jejichž almužny nevyžadovaly žádné sebezapření. Dávali jen malou část ze svého přebytku. Aby však vdova mohla přinést své dvě mince, zřekla se i toho, co nutně potřebovala ke svému životu, a důvěřovala Bohu, že jí zítra dá všechno, bez čeho se neobejde. Spasitel o ní řekl: „Amen, pravím vám, tato chudá vdova dala víc než všichni ostatní, kteří dávali do pokladnice.“ (Mk 12,43) Tím nás poučil, že hodnotu daru nelze posuzovat podle částky, ale podle finančních možností dárce a jeho pohnutek.

Když apoštol Pavel sloužil věřícím, neúnavně se snažil probudit v nově obrácených křesťanech touhu dělat pro Boží dílo velké věci. Často je povzbuzoval ke štědrosti. Když hovořil se staršími sboru v Efezu o svém někdejším působe ní mezi nimi, řekl: „Tím vším jsem vám ukázal, že máme takto praco vat, pomáhat slabým a mít na paměti slova Pána Ježíše, který řekl: ‚Blaze tomu, kdo dává, ne tomu, kdo bere.‘“ (Sk 20,35) Korintským zase napsal: „Vždyť kdo skoupě roz sévá, bude také skoupě sklízet, a kdo štědře rozsévá, bude také štědře sklízet. Každý ať dává podle toho, jak se ve svém srdci předem rozhodl, ne s nechutí ani z donucení; vždyť ‚radostného dárce miluje Bůh‘.“ (2 K 9,6.7)

Téměř všichni věřící v Makedonii byli chudí na pozemské statky, ale hluboce milovali Boha a jeho pravdu a s radostí přispívali na dílo evangelia. Když se ve sborech, které vznikly z bývalých pohanů, prováděly všeobecné sbírky určené pro potřeby chudých věřících Židů, štědrost obrácených makedonských křesťanů byla příkladem pro ostatní sbory. Ve svém dopise upozorňuje apoštol korintské věřící na to, „jakou milost dal Bůh církvím v Makedonii. Tak se osvědčily v mnohém soužení, že z jejich nesmírné radosti a veliké chudoby vzešla jejich bohatá štědrost… Dobrovolně dávali podle své největší možnosti, ano i nad možnost; s velkou naléhavostí nás prosili, aby se směli účastnit této pomoci pro bratry v Judsku.“ (2 K 8,1-4)

Makedonští věřící byli obětaví, protože se cele odevzdali Bohu. Pod vlivem Ducha svatého „dali sami sebe předně Pánu“ (2 K 8,5) a pak byli ochotni štědře přispívat ze svých prostředků na dílo evangelia. Nebylo třeba je k dávání nutit. Když si mohli odepřít některé nezbytné věci, aby pomohli druhým v nouzi, radovali se a považovali to spíše za svou přednost. Apoštol je odmítal, ale oni na něj naléhali, aby jejich dar přijal. Byli upřímní a poctiví a milovali své bratry, a proto rádi zapírali sami sebe a prokazovali druhým mnoho laskavosti.

Když Pavel vyslal Tita do Korintu, aby posílil tamější věřící, přikázal mu, aby vedl tento sbor k milosrdenství a štědrosti. Ve svém dopise pak také sám věřící vyzval: „Jako jste ve všem bohatí, ve víře, v slovu, v poznání, v horlivosti i v lásce, kterou máte k nám, buďte bohatí i v tomto díle milosti.“ „Odkud vyšla ochota k pomoci, tam ať se pomoc také uskuteční. Každý ať dá podle toho, co má; vždyť je-li zde tato ochota, pak je dar před Bohem cenný podle toho, co kdo má, ne podle toho, co nemá.“ „Bůh má moc zahrnout vás všemi dary své milosti, abyste vždycky měli dostatek všeho, co potřebujete, a ještě vám přebývalo pro každé dobré dílo… Vším způsobem budete obohacováni, abyste mohli být velkoryse štědří; tak povzbudíme mnohé, aby vzdávali díky Bohu.“ (2 K 8,7.11.12; 9,8-11)

Nesobecká štědrost naplňovala ranou církev velikou radostí; věřící totiž věděli, že svým úsilím přispívají ke zvěstování evangelia lidem, kteří dosud žijí ve tmě. Jejich obětavost svědčila o tom, že Boží milost nepřijali nadarmo. Takovou štědrost mohli projevovat jedině díky posvěcení Duchem svatým. Pro věřící i nevěřící to byl zázrak Boží milosti.

Duchovní bohatství úzce souvisí s křesťanskou štědrostí. Kristovi následovníci by se měli radovat, že mohou svými životy zjevovat laskavost svého Vykupitele, a měli by to považovat za svou výsadu. Když dávají Pánu, platí pro ně zaslíbení, že již teď si ukládají poklad v nebi. Člověk může zabezpečit svůj majetek jedině tím, že jej vloží do rukou, které nesou stopy po ukřižování. Chce-li si užít svého jmění, ať ho použije pro dobro chudých a trpících. Pokud chce své vlastnictví rozmnožit, měl by dbát na Boží nařízení: „Cti Hospodina ze svého majetku i prvotinami z celé své úrody! Bohatě se naplní tvé sýpky, moštem budou přetékat tvé kádě.“ (Př 3,9.10) Jestliže se někdo snaží využít svůj majetek jen pro své sobecké cíle, utrpí věčné ztráty. Ale v okamžiku, kdy dá svůj poklad k dispozici Bohu, vloží na něj Bůh svůj podpis a opatří ho pečetí nepomíjitelnosti.

Bůh říká: „Blaze vám, kteří budete osévat zemi všude zavlažovanou.“ (Iz 32,20) Neustálé rozdávání Božích darů, ať už přispíváme na Boží dílo, nebo naplňujeme potřeby lidí, nevede k chudobě. „Někdo rozdává a přibývá mu stále, kdežto ten, kdo je skoupý, mívá nedostatek.“ (Př 11,24) Rozsévač rozmnožuje své obilí tím, že je rozhazuje. Tak je to i s těmi, kdo věrně rozdělují Boží dary. Rozdáváním rozmnožují svá požehnání. Bůh nám dal zaslíbení: „Dávejte, a bude vám dáno; dobrá míra, natlačená, natřesená, vrchovatá vám bude dána do klína.“ (L 6,38)

Zdroj informací: Poslové naděje a lásky, Bible - český ekumenickký překlad, BibleTV, Info-Bible.cz