V Beroji a Athénách

V Beroji se Pavel setkal se Židy, kteří byli ochotni zkoumat pravdy, jimž učil. Lukáš o tom píše: „Židé v Beroji byli přístupnější než v Tesalonice: Přijali evangelium s velikou dychtivostí a každý den zkoumali v Písmu, zdali je to tak, jak zvěstuje Pavel. A tak mnozí z nich uvěřili a s nimi nemálo Řeků, vznešených žen i mužů.“ (Sk 17,11.12)

Berojané nebyli zaslepeni předsudky. Byli ochotni ověřovat si pravdivost učení, které apoštolové hlásali. Nestudovali Bibli ze zvědavosti, ale proto, aby se dozvěděli, co je v ní napsáno o zaslíbeném Mesiáši. Každý den pečlivě procházeli záznamy napsané pod vlivem Ducha svatého a srovnávali jednotlivá místa. Nebeští andělé stáli vedle nich, osvěcovali jejich rozum a povzbuzovali jejich vnímavost.

Všichni lidé, kterým jsou hlásány pravdy evangelia a kteří upřímně touží konat dobro, jsou vedeni k pilnému studiu Písma. Kéž by ti, kteří jsou v posledních dnech dějin této země prověřováni zvěstovanými pravdami, následovali příkladu obyvatel Beroje a každý den zkoumali Písmo a srovnávali poselství, která jim byla předána, s Božím slovem. Kdyby tomu tak bylo, velký počet lidí by dnes věrně zachovával přikázání Božího zákona. Takových lidí je však ve skutečnosti poměrně málo. Jestliže jsou lidem předloženy biblické pravdy, které jsou jim nevhod, mnozí je odmítají takto zkoumat. Přestože nedokážou vyvrátit jednoznačné učení Písma, projevují krajní nechuť zabývat se důkazy, které jim byly předloženy. Někteří se domnívají, že ačkoli je toto učení skutečně pravdivé, nezáleží příliš na tom, zda nové poznání přijmou. A tak se pevně drží líbivých výmyslů, které jim nastražil nepřítel, aby je svedl na scestí. Jsou zaslepeni bludy a zavírají si cestu do nebe.

Všichni budou souzeni podle poznání, kterého se jim dostalo. Bůh vysílá své služebníky s poselstvím o spasení a ty, kdo je slyší, bude volat k zodpovědnosti za to, jak s touto zvěstí naložili. Lidé, kteří upřímně hledají pravdu, budou ve světle Božího slova důkladně zkoumat učení, které je jim předkládáno.

Nevěřící Židé z Tesaloniky, plní závisti a žárlivosti, se nespokojili s tím, že vyhnali apoštoly ze svého vlastního města. Vypravili se za nimi do Beroje a v nižších společenských vrstvách podnítily proti apoštolům prudké vášně. Bratři se obávali, že pokud zde Pavel zůstane, stane se obětí násilí. Proto ho v doprovodu několika Berojanů, kteří nedávno přijali víru, vypravili do Athén.

Tak byli učitelé pravdy pronásledováni od jednoho města ke druhému. Kristovi nepřátelé nedokázali zabránit šíření evangelia, ale podařilo se jim práci apoštolů neobyčejně ztížit. Pavel však navzdory odporu a střetům neochvějně postupoval kupředu. Byl odhodlán splnit Boží záměr, který mu byl zjeven ve vidění v Jeruzalémě: „Jdi, neboť já tě chci poslat daleko k pohanům!“ (Sk 22,21)

Kvůli svému spěšnému odchodu z Beroje nemohl Pavel navštívit věřící v Tesalonice, jak původně zamýšlel.

V ATHÉNÁCH

Když apoštol dorazil do Athén, poslal bratry z Beroje zpět se vzkazem pro Silase a Timotea, aby za ním ihned přišli. Timoteus přišel do Beroje před Pavlovým odchodem a společně se Silasem tu zůstali, aby pokračovali v práci, která tak dobře začala, a aby vyučovali nově obrácené křesťany zásadám víry.

Athény byly tehdy centrem pohanství. Pavel se zde nesetkal s nevzdělanými, důvěřivými obyvateli jako v Lystře, ale s lidmi, kteří byli proslulí svou inteligencí a kulturou. Kam až oko dohlédlo, všude byly sochy jejich bohů a zbožňovaných hrdinů, známých z dějin a poezie. Velkolepé stavby a obrazy znázorňovaly národní slávu a pohanská božstva, která lid uctíval. Nádhera a okázalost umění okouzlovaly lidské smysly. Všude se tyčily mohutné stavby svatyní a chrámů nevýslovné hodnoty. Sochy, oltáře a pamětní desky připomínaly vojenská vítězství a činy slavných mužů. To vše činilo z Athén obrovskou galerii umění.

Když Pavel viděl krásu a velkolepost, která ho obklopovala, a zjistil, že město zcela propadlo modlářství, zmocnila se ho horlivost pro Boha, který tu byl na každém kroku znevažován. Pocítil hluboký soucit k obyvatelům Athén, kteří přes veškerou svou vzdělanost a kulturu neznali pravého Boha.

Apoštol se nenechal oklamat tím, co v tomto centru učenosti spatřil. Duchovním zrakem živě viděl krásu nebeských věcí, takže okázalost a lesk, kterými byl obklopen, byly ve srovnání s radostí z nepomíjivých pokladů a s jejich slávou bezcenné. Při pohledu na velkolepé Athény si uvědomil, že na milovníky umění a vědy působí toto město svůdnou mocí. Pochopil, jak důležitá je práce, která ho čeká, a byl hluboce dojat.

V tomto velkém městě, kde nebyl uctíván Bůh, tížil Pavla pocit osamělosti. Toužil po účasti a pomoci svých spolupracovníků. Cítil se zcela opuštěný, protože mezi zdejšími lidmi neměl žádné přátele. V dopise Tesalonickým vyjadřuje své pocity těmito slovy: „Rozhodli jsme se zůstat v Athénách sami.“ (1 Te 3,1) Hromadily se před ním zdánlivě nepřekonatelné překážky, takže se mu zdálo, že jakýkoli pokus o oslovení lidí je téměř beznadějný.

Když Pavel čekal na Silase a Timotea, nezahálel. „Mluvil v synagóze se židy a s pohany, kteří uvěřili v jediného Boha; a každý den hovořil i na náměstí s lidmi, kteří tam právě byli.“ (Sk 17,17) Jeho hlavním úkolem v Athénách však bylo předat poselství o spasení těm, kteří neměli žádnou jasnou představu o Bohu a jeho záměru zachránit padlé lidstvo. Apoštol se měl brzy setkat s pohanstvím v jeho nejzákeřnější a nejsvůdnější podobě.

Významní athénští představitelé se brzy dozvěděli, že se v jejich městě zdržuje pozoruhodný učitel, který zvěstuje lidu nové a zvláštní učení. Někteří z těchto lidí Pavla vyhledali a dali se s ním do řeči. Brzy se kolem nich shromáždil dav posluchačů. Někteří chtěli apoštola zesměšnit jako člověka, kterého výrazně převyšují jak společensky, tak i svým vzděláním. S úšklebky se mezi sebou ptali: „Co nám to chce ten nedovzdělanec vykládat?“ Jiní zase říkali: „Zdá se, že nás chce získat pro cizí božstva“, protože jim „kázal o Ježíšovi a o zmrtvýchvstání“. (Sk 17,18)

SETKÁNÍ S FILOZOFY

Mezi těmi, kdo za Pavlem přišli na tržiště, byli „i někteří epikurejští a stoičtí filozofové“ (Sk 17,18). Tito filozofové stejně jako všichni ostatní, kteří se s Pavlem setkali, brzy zjistili, že má větší poznání než oni. Jeho inteligence vzbudila úctu učenců; jeho působivá logická argumentace a řečnické umění upoutaly pozornost všech posluchačů. Poznali, že není žádný začátečník, ale že je schopen obhájit své učení před všemi skupinami pomocí přesvědčivých důkazů. Apoštol se tedy neohroženě postavil svým protivníkům na jejich vlastní půdě. Jeho logika se střetla s jejich logikou, jeho filozofie s jejich filozofií a jeho výmluvnost s jejich výmluvností.

Jeho pohanští protivníci ho upozorňovali na osud Sokrata, který byl odsouzen k smrti, protože hlásal cizí bohy. Radili Pavlovi, aby neohrožoval svůj život stejným způsobem jako on. Apoštolovy proslovy však upoutaly pozornost lidu a svou přirozenou moudrostí si získal úctu a obdiv. Nenechal se umlčet ani znalostmi filozofů, ani jejich ironií. Když se přesvědčili, že je odhodlaný splnit mezi nimi svůj úkol za každou cenu, rozhodli se, že si jeho příběh nestranně vyslechnou.

Zavedli ho tedy na Areopag, jedno z nejposvátnějších míst v celých Athénách. Vzpomínky a představy spojené s tímto místem vyvolávaly v Athéňanech pověrčivou úctu, která u mnohých přecházela v hrůzu. Právě zde muži, kteří byli jako nejvyšší soudcové odpovědní za řešení všech důležitých mravních i občanských otázek, často důkladně zvažovali náboženské záležitosti.

Tady, daleko od hluku a shonu rušných cest a bouřlivých, živelných diskuzí, si mohli apoštola v klidu vyslechnout. Shromáždili se kolem něj básníci, umělci a filozofové — athénští učenci a mudrci — a vyzvali ho: „Rádi bychom se dověděli, jaké je to tvé nové učení, které šíříš. Vždyť to, co nám vykládáš, zní velice podivně. Chceme se tedy dovědět, co to je.“ (Sk 17,19.20)

KÁZÁNÍ NA AREOPAGU

V tomto slavnostním okamžiku si byl apoštol vědom své odpovědnosti, ale zůstal klidný a vyrovnaný. Měl za úkol předat jim důležité poselství. Svými slovy přesvědčil posluchače, že není jen mluvka, který vede plané řeči. Řekl: „Athéňané, vidím, že jste v uctívání bohů velice horliví. Když jsem procházel vašimi posvátnými místy a prohlížel si je, nalezl jsem i oltář s nápisem: ‚Neznámému bohu‘. Koho takto uctíváte, a ještě neznáte, toho vám zvěstuji.“ (Sk 17,22.23) Přestože byli obyvatelé Athén velmi inteligentní a měli obrovské vědomosti, neznali Boha, který stvořil celý svět. Někteří z nich však toužili po větším poznání a chtěli se nekonečnému Bohu přiblížit.

Pavel napřáhl ruku směrem k chrámu přeplněnému modlami. Otevřeně hovořil o všem, co ho trápilo, a odhaloval bludy athénského náboženství. Ti nejrozumnější z jeho posluchačů byli jeho argumentací ohromeni. Vyšlo najevo, že zná jejich umělecká díla, literaturu i náboženství. Ukázal na jejich sochy a modly a prohlásil, že Boha nelze přirovnat k věcem, které vytvořili lidé. Tyto tesané modly nemohou ani nejvzdáleněji představovat Boží slávu. Připomněl jim, že obrazy v sobě nemají žádný život. Jsou závislé na lidské síle a mohou se hýbat pouze tehdy, když s nimi pohne lidská ruka. A proto ti, kdo je uctívají, výrazně převyšují předměty svého zbožňování.

Pavel však pozvedl mysl svých modlářských posluchačů za hranice jejich falešného náboženství. Představil jim pravého Boha, kterého až dosud označovali jako „neznámého boha“. Bytost, kterou jim nyní zvěstoval, není závislá na člověku. K její moci a slávě nemusí lidské ruce nic přidávat.

Lidé byli Pavlovým projevem uchváceni. Obdivovali, jak přesvědčivě a logicky hovořil o vlastnostech pravého Boha — o jeho stvořitelské moci a vševědoucí prozřetelnosti. Apoštol důrazně a naléhavě prohlásil: „Bůh, který učinil svět a všechno, co je v něm, ten je pánem nebe i země, a nebydlí v chrámech, které lidé vystavěli, ani si nedává od lidí sloužit, jako by byl na nich závislý; vždyť je to on sám, který všemu dává život, dech i všechno ostatní.“ (Sk 17,24.25) Jestliže nebesa jsou příliš malá, než aby mohla pojmout Boha, jak by ho mohly obsáhnout chrámy zbudované lidskýma rukama?

V době, kdy byla společnost rozdělena na kasty a na práva člověka se často nebral žádný ohled, hlásal Pavel velkou pravdu o lidském bratrství. Tvrdil, že Bůh „stvořil z jed noho člověka všechno lidstvo, aby přebývalo na povrchu země“ (Sk 17,26). Před Bohem jsou si všichni rovni a každá lidská bytost je povinna prokazovat Bohu naprostou poslušnost. Pak jim apoštol ukázal, že ve veškerém jednání Boha s člověkem se projevuje Boží milost a slitování. „Určil pevná roční údobí i hranice lidských sídel. Bůh to učinil proto, aby jej lidé hledali, zda by se ho snad nějakým způsobem mohli dopátrat a tak jej nalézt, a přece není od nikoho z nás daleko.“ (Sk 17,26.27)

Pavel poukazoval na vznešené lidi kolem sebe a slovy jejich básníka jim představoval nekonečného Boha jako jejich Otce, přičemž zdůrazňoval, že oni jsou jeho děti. Řekl: „‚V něm žijeme, pohybujeme se, jsme‘, jak to říkají i někteří z vašich básníků: ‚Vždyť jsme jeho děti.‘ Jsme-li tedy Božími dětmi, nemůžeme si myslet, že božstvo se podobá něčemu, co bylo vyrobeno ze zlata, stříbra nebo z kamene lidskou zručností a důmyslem.

Bůh však prominul lidem dobu, kdy to ještě nemohli pochopit, a nyní zvěstuje všem, ať jsou kdekoliv, aby této neznalosti litovali a obrátili se k němu.“ (Sk 17,28-30) V temných dobách, které předcházely Kristovu příchodu, božský Vládce přehlížel modlářství pohanů. Nyní však skrze svého Syna seslal lidem poznání pravdy. Očekává od každého člověka — nejen od chudých a ponížených, ale také od pyšných filozofů a pozemských králů —, že bude činit pokání, aby byl spasen. „Neboť ustanovil den, v němž bude spravedlivě soudit celý svět skrze muže, kterého k tomu určil. Všem lidem o tom poskytl důkaz, když jej vzkřísil z mrtvých.“ Když začal Pavel mluvit o zmrtvýchvstání, „jedni se mu začali smát a druzí řekli: ‚Rádi si tě poslechneme, ale až někdy jindy.‘“ (Sk 17,31.32)

LIDSKÁ MOUDROST

Tak skončila apoštolova práce v Athénách, centru pohanské vzdělanosti. Athéňané totiž vytrvale lpěli na svém modlářství a zavrhli poznání pravého náboženství. Pokud jsou li dé zcela spokojeni s tím, čeho sami dosáhli, nelze již od nich příliš mnoho očekávat. Přestože byli Athéňané pyšní na svou učenost a na své uhlazené mravy, byli stále zkaženější a stále více jim vyhovovaly pochybné kulty jejich modloslužby.

Někteří Pavlovi posluchači byli sice o pravdách, které hlásal, přesvědčeni, ale odmítali se pokořit, uznat Boha a přijmout jeho plán spasení. Hříšníka nelze obrátit ani množstvím slov, ani přesvědčivými argumenty. Pravdu si může člověk osvojit pouze skrze Boží moc. A ten, kdo se od této moci vytrvale odvrací, nemůže být osloven. Řekové usilovali o moudrost, ale poselství o kříži považovali za bláznovství; svou vlastní moudrost si totiž cenili výše než moudrost, která pochází od Boha.

Obyvatelé Athén byli hrdí na svou rozumnost a lidskou moudrost. Asi právě proto se u nich poselství evangelia setkalo s poměrně malým úspěchem. Moudří tohoto světa, kteří přicházejí ke Kristu jako ubozí ztracení hříšníci, získají moudrost ke spasení; přicházejí-li však jako významné osobnosti a staví-li do popředí svou vlastní moudrost, pak se jim nepodaří získat světlo a poznání, které jim může dát pouze Bůh.

Takto Pavel vystoupil proti pohanství své doby. Jeho práce v Athénách však nebyla zcela marná. Dionysios, jeden z nejváženějších občanů, a někteří další přijali poselství evangelia a ochotně se připojili k věřícím.

Boží Duch nám umožnil nahlédnout do života Athéňanů, kteří i přes své vzdělání, uhlazenost a umě ní propadli neřesti. Bůh chce, abychom si uvědomili, jak prostřednictvím svého služebníka káral pyšný a samolibý lid za jeho modlářství a hří chy. Apoštolova slova a zprávu o jeho jednání v prostředí, které ho obklopovalo, zapsali lidé vedení Duchem svatým. Tyto záznamy měly být předány všem budoucím generacím a měly svědčit o Pavlově neochvějné důvěře, odvaze, kterou projevil navzdory opuštěnosti a protivenství, a o vítězství, které vybojoval pro Krista přímo v centru pohanství.

BLÁZNOVSTVÍ KŘÍŽE

V apoštolových slovech je obsaženo mnoho vzácných ponaučení pro církev. V dané situaci mohl snadno říct něco, čím by své domýšlivé posluchače popudil, a tak si způsobil potíže. Kdyby byl jeho proslov přímým útokem na jejich bohy a významné představitele města, hrozilo by mu nebezpečí, že ho potká stejný osud jako Sokrata. Namísto toho však s ohleduplností, která vyvěrala z Boží lásky, obezřetně odvrátil jejich pozornost od pohanských božstev a představil jim pravého Boha, kterého neznali.

I dnes je třeba seznamovat s pravdami Písma významné osobnosti tohoto světa, aby se mohly rozhodnout, zda budou poslouchat Boží zákon, nebo zda se podřídí knížeti zla. Bůh jim nabízí věčnou pravdu — pravdu, díky které mohou získat mou drost ke spasení; ale nenutí je, aby ji přijali. Jestliže se od ní odvrátí, jsou ponecháni sami sobě, aby nesli ovoce svých vlastních skutků.

„Slovo o kříži je bláznovstvím těm, kdo jsou na cestě k záhubě; nám, kte ří jdeme ke spáse, je mocí Boží. Je psáno: ‚Zahubím moudrost moudrých a rozumnost rozumných zavrhnu.‘“ „Co je světu bláznovstvím, to vy volil Bůh, aby zahanbil moudré, a co je slabé, vyvolil Bůh, aby zahanbil silné; neurozené v očích světa a opovržené Bůh vyvolil, ano vyvolil to, co není, aby to, co jest, obrátil v nic.“ (1 K 1,18.19.27.28) Mnozí velcí učenci a státníci — nejvýznamnější muži světa — se v těchto posledních dnech odvrátí od světla, protože svět ve své moudrosti nezná Boha. Boží služebníci by však měli využít každé příležitosti, aby těmto lidem předali pravdu. Někteří pochopí, že neznají Boží věci, a jako učedníci pokorně usednou u Ježíšových nohou, aby se učili od svého Pána.

Při každém pokusu oslovit lidi z vyšších společenských vrstev potřebuje Boží spolupracovník pevnou víru. Vnější okolnosti mu někdy mohou nahánět strach, ale nebeské světlo nepřestane zářit ani v té nejtemnější hodině. Síla těch, kteří milují Boha a slouží mu, se bude den co den obnovovat. Moudrost nekonečného Boha je jim k dispozici, aby při uskutečňování jeho záměrů nebloudili. Kéž by si tito spolupracovníci uchovali svou důvěru od začátku až do konce a neustále měli na paměti, že světlo Boží pravdy musí zazářit uprostřed temnoty, do níž je zahalen náš svět. V Boží službě není místo pro malomyslnost. Víra posvěceného Božího spolupracovníka by měla obstát v každé zkoušce, která je na něj seslána. Bůh je schopen a ochoten dát svým služebníkům veškerou sílu, kterou potřebují, a darovat jim moudrost, bez níž se za nejrůznějších okolností neobejdou. Bůh překoná i ta největší očekávání těch, kdo v něj složili svou důvěru.

Zdroj informací: Poslové naděje a lásky, Bible - český ekumenickký překlad, BibleTV, Info-Bible.cz