V Korintě

V prvním století křesťanské éry byl Korint jedním z nejvýznamnějších měst nejen v Řecku, ale na celém světě. Jeho ulice byly přeplněné Řeky, Židy, Římany a návštěvníky ze všech zemí, kteří spěchali za obchodem i zábavou. Toto velké obchodní středisko, které bylo snadno dostupné ze všech částí Římské říše, bylo důležitým místem, takže zde bylo třeba vybudovat pomníky Bohu a jeho pravdě.

K Židům, kteří se usadili v Korintě, patřili také Akvila a Priscilla, kteří později vynikli jako horliví Kristovi následovníci. Pavel se s těmito lidmi sblížil a „zůstal u nich“ (Sk 18,3).

Hned na počátku svého působení v této dopravní tepně narážel Pavel na každém kroku na závažné překážky, které bránily postupu díla. Město téměř bez výjimky podlehlo modlářství. Oblíbenou bohyní byla Venuše a s jejím uctíváním byla spojena řada zvrhlých obřadů a zvyků. Korinťané byli dokonce i mezi pohany proslulí svou mravní zkažeností. Zdálo se, že jejich myšlenky a zájmy se nesoustředí na nic jiného než na zábavu a radovánky a že žijí pouze přítomným okamžikem.

UKŘIŽOVANÝ MESIÁŠ

Když apoštol kázal evangelium v Korintě, zvolil pro svou práci jiný postup než v Athénách. Tam se snažil přizpůsobit svůj projev povaze svých posluchačů; jejich logice čelil svou logikou, jejich poznání svým poznáním a jejich filozofii svou filozofií. Když přemýšlel o tom, kolik času takto strávil, uvědomil si, že jeho práce v Athénách přinesla jen málo ovoce. Proto se rozhodl, že v Korintě se pokusí upoutat pozornost bezstarostných a lhostejných lidí jiným způsobem. Předsevzal si, že se bude vyhýbat promyšleným argumentům a diskuzím a že mezi Korintskými nebude „znát nic než Ježíše Krista, a to Krista ukřižovaného“. Chtěl, aby se jeho kázání neopíralo „o vemlouvavá slova lidské moudrosti“, ale aby se prokazovalo „Duchem a mocí“ (1 K 2,2.4).

Ježíš, kterého chtěl Pavel korintským Řekům představit jako Krista, vyrostl jako Žid prostého původu ve městě, které bylo pověstné svou bezbožností. Jeho vlastní národ ho zavrhl a nakonec ho ukřižoval jako zločince. Řekové věřili, že lidstvo je třeba povznést; za jediný prostředek k dosažení pravého pokroku a pravé důstojnosti však považovali studium filozofie a věd. Mohl je Pavel přesvědčit, že víra v moc tohoto neznámého Žida může pozvednout a zušlechtit veškeré lidské schopnosti?

Mnoha lidem dnešní doby připomíná golgotský kříž biblické události. Scény spojené s ukřižováním v nich vyvolávají posvátné myšlenky. V době apoštola Pavla se však na kříž pohlíželo s pocitem odporu a hrůzy. Vyvyšovat jako Spasitele lidstva někoho, kdo zemřel na kříži, muselo přirozeně vyvolat posměch a námitky.

Pavel dobře věděl, jaký postoj zaujmou k jeho poselství korintští Židé i Řekové. Přesto řekl: „My kážeme Krista ukřižovaného. Pro Židy je to kámen úrazu, pro ostatní bláznovství.“ (1 K 1,23) Poselství, které hodlal zvěstovat, mnohé z jeho židovských posluchačů rozhněvá. Řekové budou toho názoru, že jeho slova jsou čirým bláznovstvím. Bude-li se snažit dát kříž do souvislosti s povznesením nebo spasením lidstva, budou ho považovat za slabomyslného.

Pro Pavla však byl kříž středem veškerého zájmu. Od chvíle, kdy skončil s pronásledováním stoupenců ukřižovaného Ježíše Nazaretského, se nikdy nepřestal chlubit křížem. V té době mu byla zjevena nekonečná Boží láska, která se projevila v Kristově smrti. Tím se jeho život zázračně změnil. Všechny jeho plány a záměry byly uvedeny do souladu s Boží vůlí. Od tohoto okamžiku byl novým člověkem v Kristu. Z vlastní zkušenosti věděl, že jakmile hříšník pozná Otcovu lásku, která se zjevila v oběti jeho Syna, a poddá se Boží moci, prožije obrácení. Od této chvíle je všechno a ve všech Kristus.

Když se Pavel obrátil, pocítil silnou touhu pomáhat svým bližním rozpoznat v Ježíši Nazaretském Syna živého Boha, který má moc změnit a spasit člověka. Celý svůj život zasvětil snaze představit lidem lásku a moc ukřižovaného Ježíše. Projevoval hluboký soucit lidem všech společenských vrstev. Prohlásil: „Cítím se totiž dlužníkem Řeků i barbarů, vzdělaných i nevzdělaných.“ (Ř 1,14) Určující zásadou a hnací silou jeho jednání byla láska k Pánu slávy, proti němuž kdysi bojoval, když nemilosrdně pronásledoval věřící. Když ho při plnění jeho povinností začalo opouštět nadšení, stačil mu jediný pohled na kříž a na úžasnou lásku, která se zde zjevila, aby s novým odhodláním znovu vykročil na cestu sebezapření.

V KORINTSKÉ SYNAGÓZE

A tak se s tímto apoštolem setkáváme v korintské synagóze, kde káže a vykládá svým posluchačům Písmo od Mojžíše a Proroků až po příchod zaslíbeného Mesiáše. Slyšíme ho, jak objasňuje dílo Spasitele, který měl jako mocný velekněz obětovat svůj vlastní život, a tak jednou provždy smířit hříchy lidí a poté zahájit svou službu v nebeské svatyni. Pavel vysvětlil svým posluchačům, že Mesiáš, jehož příchod toužebně očekávali, již přišel; že oběti byly předobrazem jeho smrti; a že služba židovských kněží byla jen stínem jeho služby v nebeské svatyni, která je úžasnou skutečností a která službu židovských kněží objasňuje.

Pavel „dokazoval židům, že Ježíš je zaslíbený Mesiáš“ (Sk 18,5). Předložil jim důkazy ze Starého zákona, že podle proroctví a očekávání všech židů měl Mesiáš pocházet z Abrahamova a Davidova rodu. Pak sledoval Ježíšův původ a dokládal, že jej lze odvodit od patriarchy Abrahama a krále a žalmisty Davida. Dále jim přečetl svědectví proroků o povaze a díle zaslíbeného Mesiáše a o tom, jak bude na zemi přijat a jak s ním budou zacházet. Nakonec je ujistil, že všechny tyto předpovědi se naplnily v životě, službě a smrti Ježíše Nazaretského.

Pavel je upozornil, že Kristus přišel nabídnout spasení především lidu, který na příchod Mesiáše čekal jako na slavné vyvrcholení své národní existence. Tento lid však Krista zavrhl, přestože za ně byl ochoten položit svůj život. Zvolil si jiného vůdce, jehož vláda musela skončit smrtí. Pavel se snažil své posluchače přesvědčit, že před hrozícím zánikem může židovský národ zachránit jen pokání. Ukázal jim, že vůbec nechápou význam těch částí Bible, jejichž dokonalou znalostí se nejvíce pyšní a chlubí. Napomenul je za jejich světské smýšlení, ctižádostivost, zalíbení v titulech a okázalosti a za bezmezné sobectví.

V moci Ducha jim Pavel vyprávěl příběh o svém vlastním zázračném obrácení a hovořil o své důvěře ve Starý zákon, který se tak dokonale naplnil v Ježíši Nazaretském. Pronášel svá slova s posvátnou úctou, takže jeho posluchačům muselo být zřejmé, že z celého srdce miluje ukřižovaného a vzkříšeného Spasitele. Poznali, že veškeré jeho myšlenky jsou zaměřeny na Krista a že celý jeho život je úzce spjat s Bohem. Mluvil tak dojemně, že se mu nepodařilo oslovit pouze ty, kdo byli naplněni hořkou nenávistí vůči křesťanskému náboženství.

Korintští Židé však zavírali oči před jasnými důkazy, které jim apoštol předkládal, a odmítli ho dále poslouchat. Krista zavrhli pod vlivem stejného ducha, který je nyní naplnil hněvem a zlostí vůči jeho služebníkovi. Kdyby Bůh Pavla zvláštním způsobem nechránil, aby mohl i nadále zvěstovat poselství evangelia pohanům, byli by ho jistě připravili o život.

„Židé se však proti Pavlovi postavili a rouhali se. Proto setřásl prach ze svého roucha a řekl: ‚Vy sami jste odpovědni za svou záhubu. Já jsem vůči vám bez viny a od této chvíle se obrátím k pohanům.‘ Odešel ze synagógy a působil v sousedním domě Tita Justa, pohana, který uvěřil v Hospodina.“ (Sk 18,6.7)

PRÁCE MEZI POHANY

Mezitím „přišli z Makedonie Silas a Timoteus“ (Sk 18,5), aby Pavlovi pomáhali, a spolu s ním začali pracovat mezi pohany. Pavel a jeho společníci kázali židům i pohanům, že Kristus je Spasitelem padlého lidstva. Poslové kříže se vyhýbali složité a zdlouhavé argumentaci. Namísto toho podrobně hovořili o vlastnostech Stvořitele světa a svrchovaného Vládce vesmíru. Hořeli láskou k Bohu a jeho Synu a vyzývali pohany, aby pohlédli na nekonečnou oběť, která byla přinesena ve prospěch lidstva. Věděli, že Vykupitel k sobě přitáhne i ty, kdo dlouho tápali ve tmě pohanství. Stačí, když jen zahlédnou světlo, které vyzařuje z golgotského kříže. Spasitel přece řekl: „A já, až budu vyvýšen ze země, přitáhnu všecky k sobě.“ (J 12,32)

Poslové evangelia věděli, jak veliká nebezpečí hrozí těm, pro které v Korintě pracují. Když jim zvěstovali pravdu, která je v Ježíši, byli si vědomi své odpovědnosti. Jejich poselství bylo jasné, prosté a rozhodné — někomu bylo životodárnou vůní vedoucí k životu, jinému zase smrtonosnou vůní vedoucí k záhubě. Apoštolové nepředstavovali evangelium jen svými slovy, ale také svým každodenním životem. Spolupracovali s nimi andělé a Boží milost a moc se projevily v obrácení velkého počtu lidí. „Představený synagógy Krispus a všichni, kteří byli v jeho domě, uvěřili Pánu; také mnozí z Korinťanů, kteří Pavla poslouchali, uvěřili a dali se pokřtít.“ (Sk 18,8)

Nenávist, kterou židé vždy pociťovali vůči apoštolům, nyní ještě zesílila. Ani Krispovo obrácení a jeho křest nedokázalo tyto tvrdošíjné odpůrce přesvědčit; spíše je ještě více popudilo. Protože neměli dostatek argumentů a důkazů, kterými by mohli Pavlovo kázání vyvrátit, uchýlili se k podvodu a zlomyslným útokům. Rouhali se evangeliu a Ježíšovu jménu. V jejich slepém hněvu pro ně nebyla žádná slova příliš hrubá a žádné jednání příliš ničemné, aby je nemohli použít. Nedokázali sice popřít, že Kristus dělal zázraky; prohlašovali však, že je konal v satanově moci; dokonce se opovažovali tvrdit, že ve stejné moci mají svůj původ i Pavlovy úžasné činy.

Přestože Pavel dosáhl v Korintě určitého úspěchu, bezbožnost, kterou v tomto zkaženém městě viděl a o níž slyšel, ho málem odradila. Zvrhlost, s níž se setkal u pohanů, a pohrdání a urážky, které zakusil od židů, mu přivodily velké duševní útrapy. Uvažoval, zda je moudré pokoušet se mezi těmito lidmi vybudovat sbor.

Právě když se chystal toto město opustit a najít si slibnější působiště a když se upřímně snažil pochopit, co je jeho povinností, ve vidění k němu promluvil Bůh: „Neboj se! Mluv a nemlč, protože já jsem s tebou a nikdo ti neublíží. Mnozí v tomto městě patří k mému lidu.“ (Sk 18,9.10) Pavel porozuměl těmto slovům jako příkazu, že má v Korintě zůstat, a zároveň i jako ujištění, že Bůh dá vzrůst semeni, které bylo zaseto. Takto posílen a povzbuzen pokračoval horlivě a vytrvale ve své práci v tomto městě.

Apoštol se ve svém působení neomezoval jen na veřejné kázání; byli zde mnozí, kteří by takto nemohli být osloveni. Hodně času strávil chozením po domech a díky tomu měl příležitost rozmlouvat s lidmi v rodinném kruhu. Navštěvoval nemocné a zarmoucené, utěšoval trpící a povzbuzoval utlačované. Všemi svými slovy i skutky oslavoval Ježíšovo jméno. Pracoval tedy „sláb, s velkou bázní a chvěním“ (1 K 2,3). Třásl se při pomyšlení, že by jeho učení neslo spíše lidskou než Boží pečeť.

BOŽÍ MOUDROST

Později Pavel řekl: „Moudrosti sice učíme, ale jen ty, kteří jsou dospělí ve víře — ne ovšem moudrosti tohoto věku či vládců tohoto věku, spějících k záhubě, nýbrž moudrosti Boží, skryté v tajemství, kterou Bůh od věčnosti určil pro naše oslavení. Tu moudrost nikdo z vládců tohoto věku nepoznal; neboť kdyby ji byli poznali, nebyli by ukřižovali Pána slávy. Ale jak je psáno: ‚Co oko nevidělo a ucho neslyšelo, co ani člověku na mysl nepřišlo, připravil Bůh těm, kdo ho milují.‘ Nám však to Bůh zjevil skrze Ducha; Duch totiž zkoumá všechno, i hlubiny Boží. Neboť kdo z lidí zná, co je v člověku, než jeho vlastní duch? Právě tak nikdo nepoznal, co je v Bohu, než Duch Boží.

My jsme však nepřijali ducha světa, ale Ducha, který je z Boha, abychom poznali, co nám Bůh daroval. O tom i mluvíme ne tak, jak nás naučila lidská moudrost, ale jak nás naučil Duch, a duchovní věci vykládáme slovy Ducha.“ (1 K 2,6-13)

Pavel si uvědomoval, že své zásluhy nemůže přičítat sám sobě, ale přítomnosti Ducha svatého. Byl naplněn jeho milostí a pod jeho vlivem podřizoval veškeré své myšlení Kristu. Hovořil sám o sobě, když prohlásil: „Stále nosíme na sobě znamení Ježíšovy smrti, aby i život Ježíšův byl na nás zjeven.“ (2 K 4,10) Středem apoštolova učení byl Kristus. Řekl: „Nežiji už já, ale žije ve mně Kristus.“ (Ga 2,20) Jeho vlastní „já“ bylo skryto; namísto toho zjevoval a vyvyšoval Krista.

Pavel byl schopný řečník. Před svým obrácením se často snažil zapůsobit na posluchače svými strhujícími projevy. S tím vším byl teď konec. Ztratil zálibu ve vzletných popisech a blouznivých proslovech, které byly sice líbivé a podporovaly obrazotvornost, ale se všedním životem neměly nic společného. Nyní se Pavel snažil přiblížit lidem životně důležité pravdy spíše pomocí prostého jazyka. Květnaté podání pravdy může v lidech vyvolat bouřlivé emoce; ale pravdy hlásané tímto způsobem jsou jen zřídka dostatečným pokrmem, z něhož může věřící čerpat nezbytnou posilu a povzbuzení pro své životní boje. Okamžité potřeby lidí, kteří procházejí zápasy a zkouškami, je třeba uspokojit rozumným a praktickým poučením o základních zásadách křesťanství.

Pavlovo působení v Korintě přineslo své ovoce. Mnozí se odvrátili od uctívání model a začali sloužit živému Bohu. Přidali se na Kristovu stranu a vznikl velký sbor. Mezi zachráněnými byli i lidé, kteří dříve patřili k nejzhýralejším pohanům. Ti byli svědectvím o Boží milosti a důkazem, že Kristova krev má moc očistit člověka od hříchu.

PAVEL PŘED GALLIEM

Pavlovo zvěstování Krista bylo stále úspěšnější, což přimělo nevěřící Židy k ještě rozhodnějšímu odporu. Vystoupili „společně proti Pavlovi“ a „přivedli ho na soud“ před Gallia, který byl tehdy místodržitelem v Achaji. Očekávali, že úřady budou tak jako až dosud stát na jejich straně. Hlasitě a rozzlobeně vznesli proti apoštolovi obvinění: „Tento člověk přemlouvá lidi, aby uctívali Boha v rozporu se zákonem.“ (Sk 18,12.13)

Židovské náboženství bylo pod ochranou římské moci. Proto se Pavlovi žalobci domnívali, že pokud se jim podaří usvědčit apoštola z porušování jejich náboženských zákonů, nejspíše jim ho vydají, aby ho vyslechli a odsoudili. Doufali, že ho budou moci zabít. Ale Gallio byl čestný muž a nechtěl se stát nástrojem závistivých, úskočných Židů. Znechucený jejich pokryteckou zbožností a samolibostí nedbal na jejich obvinění. Když se chtěl Pavel před Galliem hájit, místodržitel prohlásil, že to není nutné. Pak se obrátil k jeho rozzlobeným žalobcům a řekl: „‚Kdyby šlo o nějaký přečin nebo dokonce zločin, náležitě bych vás, Židé, vyslechl. Poněvadž se to však týká sporů o slova či nějaká jména a váš vlastní zákon, vyřiďte si to sami mezi sebou. Tím se já jako soudce zabývat nebudu.‘ A dal rozkaz, aby je vyvedli ze soudní síně.“ (Sk 18,14-16)

Židé i Řekové netrpělivě vyčkávali na Galliovo rozhodnutí. Když rozhodně odmítl zabývat se případem, který nijak nesouvisí s veřejnými zájmy, bylo to pro překvapené a rozhněvané Židy znamením, že mají ustoupit. Místodržitelova odhodlanost otevřela oči i davu křiklounů, který Židy podporoval. Od doby, kdy Pavel začal působit v Evropě, se zástup poprvé přidal na jeho stranu. Aniž by místodržitel jakkoli zasahoval, dav přímo před ním napadl hlavní apoštolovy žalobce. „Tu se všichni chopili představeného synagógy Sosthena a bili ho přímo před zraky soudce; ale Gallio tomu nevěnoval pozornost.“ (Sk 18,17) Křesťanství tak dosáhlo pozoruhodného vítězství.

„Pavel zůstal v Korintě ještě mnoho dní.“ (Sk 18,18) Kdyby byl apoštol tehdy nucen z Korintu odejít, ti, kdo uvěřili v Ježíše, by se octli v nebezpečné situaci. Židé by využili své převahy a udělali by vše proto, aby křesťanství v této oblasti vymýtili.

Zdroj informací: Poslové naděje a lásky, Bible - český ekumenickký překlad, BibleTV, Info-Bible.cz