V přítomnosti nejvyššího

Kristova přímluvná služba ve svatyni je součástí plánu vykoupení; v ní nabízí Bůh hledajícímu člověku na jeho cestě významnou oporu.

Komentář

Otázka svatyně se stala klíčem k vysvětlení zklamání z roku 1844. Otevřela celou soustavu vzájemně spojených pravd, které ukazují, že velké adventní hnutí vedl Bůh, a dále odhalují, jaké je dnes postavení a úkol Božího lidu. Podobně jako se Ježíšovi učedníci v těžkých chvílích zármutku a zklamání „zaradovali, když spatřili Pána,“ (J 20,20) tak se nyní zaradovali věřící, kteří očekávali Kristův druhý příchod. Čekali, že přijde ve své slávě, aby odměnil své služebníky. Když však jejich naděje pohasla, ztratili Pána Ježíše z očí a jako Marie u hrobu volali: „Vzali Pána…, a nevíme, kam ho položili.“ (J 20,2) Nyní jej viděli ve svatyni svatých jako svého milosrdného Velekněze, který brzy přijde jako jejich král a vysvoboditel. Světlo nebeské svatyně jim osvětlilo minulost, přítomnost i budoucnost. Pochopili, že je vedla neomylná Boží prozřetelnost. Stejně jako první učedníci nepochopili obsah poselství, které hlásali, to však nemění nic na tom, že toto poselství bylo v každém ohledu správné. Hlásáním poselství plnili Boží záměr a jejich práce nebyla před Pánem marná. Znovuzrozeni „k živé naději“, radovali se „nevýslovnou a vznešenou radostí“ (1Pt 1,3.8).

Jak proroctví knihy Daniel: „Až po dvou tisících a třech stech večerech a jitrech bude očištěna svatyně“, tak i poselství prvního anděla: „Bojte se Boha a vzdejte mu čest, neboť nastala hodina jeho soudu,“ (Zj 14,7) odkazuje na službu Ježíše Krista ve svatyni svatých, na vyšetřující soud, nikoli na jeho příchod, při kterém má vysvobodit svůj lid a odstranit bezbožné. Omyl nebyl ve výpočtu prorockých lhůt, ale ve stanovení události, ke které mělo dojít po uplynutí 2300 prorockých dnů. Tento omyl způsobil, že věřící prožili zklamání, přestože se splnilo všechno, co proroctví předpovědělo a co mohli podle Písma očekávat. Právě v době, kdy oplakávali konec svých nadějí, došlo k události, kterou poselství předpovídalo a k níž muselo dojít, dříve než bude Pán moci přijít, aby odměnil své služebníky.

JEŽÍŠ KRISTUS VE SVATYNI SVATÝCH

Ježíš Kristus přišel nikoli na zem, jak očekávali, ale – jak ukazoval předobraz – do svatyně svatých Božího chrámu v nebi. Prorok Daniel popisuje, jak Kristus v určenou dobu přichází k „Věkovitému“: „Viděl jsem v nočním vidění, hle, s nebeskými oblaky přicházel jakoby Syn člověka;“ – ne na zem, ale „došel až k Věkovitému, přivedli ho k němu.“ (Da 7,13)

Tento příchod předpovídá také prorok Malachiáš: „I vstoupí nenadále do svého chrámu Pán, kterého hledáte, posel smlouvy, po němž toužíte. Opravdu přijde, praví Hospodin zástupů.“ (Mal 3,1) Pán přišel do svého chrámu náhle, jeho lid to nečekal. Tam ho nehledali. Čekali, že přijde na tuto zemi, „aby v plameni ohně vykonal trest na těch, kteří neznají Boha, a na těch, kteří odpírají poslušnost evangeliu“ (2 Te 1,8).

Lidé ještě nebyli připraveni setkat se se svým Pánem. A to se mělo změnit. Bylo třeba, aby se seznámili s učením, které jejich pozornost nasměruje k Božímu chrámu v nebi. Až budou vírou sledovat svého Velekněze, jak tam slouží, pochopí své nové povinnosti. Církev musí dostat další varovné poselství a další naučení.

Prorok napsal: „Kdo však snese den jeho příchodu? Kdo obstojí, až se on ukáže? Bude jak oheň taviče, jako louh těch, kdo bělí plátno. Tavič usedne a pročistí stříbro, pročistí syny Léviho a přetaví je jako zlato a stříbro. I budou patřit Hospodinu a spravedlivě přinášet obětní dary.“ (Mal 3,2.3) Až se Kristus přestane přimlouvat za lidstvo v nebeské svatyni, budou muset lidé žijící na zemi stát před tváří svatého Boha bez prostředníka. Jejich šat musí být bez poskvrny, jejich povaha musí být očištěna od hříchu krví Pána Ježíše. Prostřednictvím Boží milosti a vlastním vytrvalým úsilím musí zvítězit v boji se zlem. Zatímco v nebi probíhá vyšetřující soud, zatímco vyznané hříchy věřících jsou odstraňovány ze svatyně, musí Boží lid na zemi vykonat zvláštní dílo očištění, odstranění hříchu. Tento proces je jasně popsán ve 14. kapitole knihy Zjevení.

Až bude toto dílo dokončeno, budou Kristovi následovníci připraveni na příchod svého Pána. „Obětní dary Judy a Jeruzaléma budou pak Hospodinu vítány jako za dávných dnů, jako v dřívějších letech.“ (Mal 3,4) Pak bude církev, kterou Pán vezme k sobě při svém příchodu, církví „slavnou, bez poskvrny, vrásky a čehokoli podobného“ (Ef 5,27). Bude „krásná jako Luna, čistá jako žhoucí Slunce, strašná jako vojsko pod praporci“ (Pís 6,10).

Vedle příchodu Mesiáše do jeho chrámu předpovídá Malachiáš také druhý příchod Pána, kdy přijde, aby vykonal soud: „Předtím vás však přijdu soudit, rychle usvědčím cizoložníky a čaroděje, křivopřísežníky, utiskovatele námezdníků, vdov a sirotků, ty, kdo odpírají právo bezdomovci a mě se nebojí, praví Hospodin zástupů.“ (Mal 3,5) Juda popisuje stejnou událost, když říká: „Hle, přichází Pán s desetitisíci svých svatých, aby vykonal soud nade všemi a usvědčil všechny bezbožné z jejich skutků.“ (Ju 14.15) Tento příchod a vstup Pána do chrámu jsou dvě různé a oddělené události.

Vstup Ježíše Krista jako našeho Velekněze do svatyně svatých, aby ji očistil, jak je vylíčen v knize Daniel 8,14, příchod Syna člověka k Věkovitému, jak jej popisuje Daniel 7,13, a příchod Pána do jeho chrámu, předpověděný Malachiášem, představují stejnou událost. Tato událost je znázorněna také příchodem ženicha na svatbu, jak o tom Ježíš vyprávěl v podobenství o deseti družičkách podle Matouše 25. kapitoly.

ÚČASTNÍCI SVATBY

V létě a na podzim roku 1844 znělo volání: „Ženich přichází!“ Tehdy se utvořily dvě skupiny lidí znázorněné rozumnými a pošetilými družičkami. Jedni radostně čekali na příchod Pána Ježíše a odpovědně se připravovali na setkání s ním, druzí jednali ze strachu a chvilkového popudu, spokojili se s teoretickým poznáním pravdy, nepřijali však Boží milost. V podobenství se vypráví, že když ženich přišel, ty, „které byly připraveny, vešly s ním na svatbu“. Příchod ženicha, o kterém se tu mluví, předchází svatbu; svatba pak znázorňuje, jak se Kristus ujímá svého království. Svaté město, nový Jeruzalém, který reprezentuje království a je jeho hlavním městem, je nazýván „nevěstou, chotí Beránkovou“. Anděl Janovi řekl: „Pojď, ukážu ti nevěstu, choť Beránkovu.“ Apoštol Jan pak popisuje: „Ve vytržení ducha mě vyvedl na velikou a vysokou horu a ukázal mi svaté město Jeruzalém, jak sestupuje z nebe od Boha.“ (Zj 21,9.10) Svaté město jednoznačně představuje Beránkovu nevěstu; družičky, které šly ženichovi naproti, znázorňují církev. V knize Zjevení se o Božím lidu říká, že jsou hosty na Beránkově svatbě (Zj 19,9). Jsou-li hosty, nemohou být současně nevěstou. Prorok Daniel popisuje, že mu „Věkovitý“ dal „vladařskou moc, slávu a království“ (Da 7,14). Dostane nový Jeruzalém – hlavní město svého království –, „krásný jako nevěsta ozdobená pro svého ženicha“ (Zj 21,2). Až přijme království, přijde Kristus ve slávě jako Král králů a Pán pánů, aby vykoupil svůj lid, který usedne „s Abrahamem, Izákem a Jákobem“ v jeho království k jeho stolu (Mt 8,11; L 22,30), aby se účastnil Beránkovy svatební večeře.

Volání „Ženich přichází,“ které zaznělo v létě roku 1844, vedlo tisíce lidí k očekávání bezprostředního Kristova příchodu. V určenou dobu Ženich přišel – ne však na zem, jak očekávali –, ale k „Věkovitému“ – v nebi, na svatbu –, aby přijal své království. Ty, „které byly připraveny, vešly s ním na svatbu; a dveře byly zavřeny.“ (Mt 25,10) Nemusely se osobně účastnit svatby, protože se konala v nebi, kdežto ony žily na zemi. Následovníci Ježíše Krista mají očekávat „svého pána, až se vrátí ze svatby“ (L 12,36). Musí však rozumět tomu, co se děje a ve víře ho následovat, když předstupuje před Boha. V tomto smyslu se o nich může říci, že se svatby účastní.

V podobenství se svatby zúčastnily ty družičky, které měly kromě lamp také olej v nádobkách. Ti, kdo znali pravdu z Písma a přijali také Božího Ducha a milost, kdo během trpké zkoušky trpělivě čekali a zkoumali Bibli, aby obdrželi větší poznání, ti pochopili pravdu o svatyni v nebi i změnu Spasitelovy služby a vírou sledovali jeho dílo v nebeské svatyni. Všichni, kdo na základě svědectví Písma přijali tuto pravdu a vírou sledovali Krista, jak předstupuje před Boha, aby vykonal poslední část prostřednického díla a přiblížil se k okamžiku, kdy přijme své království – všichni tito lidé se podle podobenství účastní svatby.

Podobenství z 22. kapitoly Matoušova evangelia používá také obrazu svatby a zřetelně ukazuje, že vyšetřující soud probíhá před svatební hostinou. Před svatbou vchází král, aby si prohlédl stolovníky, zda si všichni oblékli svatební roucho – neposkvrněné roucho povahy omyté a očištěné krví Beránka (Mt 22,11; Zj 7,14). Kdo si neoblékne takový šat, bude ze svatební hostiny vyloučen. Král však přijme všechny, které při vyšetřování najde oblečené ve svatebním šatu a uzná je za hodné, aby vstoupili do jeho království a usedli s ním na jeho trůnu. Toto zkoumání povahy, zjišťování, kdo je připraven pro Boží království, je vyšetřující soud, závěrečný úkon v nebeské svatyni.

Až vyšetřování skončí, až budou prověřeny případy všech lidí, kteří se kdy hlásili k Bohu, až bude rozhodnuto o každém z nich, tehdy – a ne dříve – doba milosti pro lidstvo skončí a „dveře milosti“ se uzavřou. Jediná kratičká věta: Ty, „které byly připraveny, vešly s ním na svatbu; a dveře byly zavřeny,“ (Mt 25,10) nás tak provází celým údobím závěrečné služby našeho Spasitele až do chvíle, kdy velké dílo záchrany člověka skončí.

V pozemské svatyni, která, jak jsme viděli, je obrazem služby v nebeské svatyni, končila služba v prvním oddělení svatyně tehdy, když velekněz v Den smíření vstoupil do druhého oddělení – do svatyně svatých. Bůh přikázal: „Nikdo z lidí nesmí být ve stanu setkávání, když vejde do svatyně k vykonávání smírčích obřadů, dokud nevyjde.“ (Lv 16,17) Stejně tak skončil Kristus první část své služby, když přešel do svatyně svatých, aby vykonal závěrečnou část díla smíření. Když však skončila služba v prvním oddělení, začala služba ve druhém oddělení. V obrazné službě opustil velekněz v Den smíření svatyni, a předstoupil před Boha s krví zvířat obětovaných za hříchy všech Izraelců, kteří jich upřímně litovali. Stejně tak Ježíš skončil teprve první část svého díla, které koná jako náš zástupce, a zahájil druhou část stejné služby, při níž stále předkládá před Otcem svou krev jako oběť za hříšníky.

V roce 1844 tomu adventisté neporozuměli. Když uplynula doba očekávaného Ježíšova příchodu, nepřestali věřit, že jeho příchod je blízko. Domnívali se, že nastala rozhodná chvíle: služba Pána Ježíše jako zástupce lidstva před Bohem skončila a doba milosti pro lidstvo skončí podle Bible krátce před příchodem Pána na nebeských oblacích. Tak jim to alespoň připadalo; zdálo se jim, že to jasně vysvítá z textů Písma svatého, v nichž se hovoří o době, kdy lidé budou hledat, klepat a volat u dveří Boží milosti, nikdo jim však neotevře. Kladli si také otázku, zda doba, kdy očekávali druhý příchod Ježíše Krista, není spíše začátkem tohoto období, které bezprostředně předchází jeho příchod. Protože hlásali poselství o přicházejícím soudu, domnívali se, že splnili svůj úkol vůči světu. Přestali cítit odpovědnost za záchranu nevěřících – zdálo se jim ostatně, že jejich nafoukané a rouhavé posměšky jsou jenom dalším důkazem, že na lidi, kteří odmítli Boží milost, Boží Duch už nepůsobí. To všechno je utvrzovalo v přesvědčení, že doba milosti skončila neboli – jak to vyjadřovali – „dveře milosti se zavřely“.

Studiem otázky svatyně získali jasnější poznání. Nyní se ukázalo jako správné jejich přesvědčení, že konec období 2300 prorockých dnů v roce 1844 označuje rozhodný okamžik. I když se opravdu zavřely dveře naděje a milosti, jimiž lidé po osmnáct staletí přicházeli k Bohu, otevřely se jiné dveře a Bůh lidem nabízí odpuštění hříchů díky službě Ježíše Krista ve svatyni svatých. Jedna část Ježíšovy služby skončila a začala druhá. Dveře do nebeské svatyně, kde Kristus slouží ve prospěch hříšníků, jsou stále otevřené.

Teprve nyní pochopili slova Ježíše Krista z knihy Zjevení, určená církvi v jejich době: „Toto prohlašuje ten Svatý a Pravý, který má klíč Davidův; když on otvírá, nikdo nezavře, a když on zavírá, nikdo neotevře: Vím o tvých skutcích. Hle, otevřel jsem před tebou dveře, a nikdo je nemůže zavřít.“ (Zj 3,7.8)

JEŽÍŠOVA PŘÍMLUVNÁ SLUŽBA

Všichni, kdo vírou následují Ježíše Krista ve velkém díle smíření, mají prospěch z jeho prostřednické služby; a naopak ti, kdo odmítají poznání týkající se této Kristovy služby, nemají z něho žádný užitek. Podobně na tom byli i Židé, kteří při Ježíšově prvním příchodu v něj neuvěřili jako ve Spasitele světa. Ani oni nemohli přijmout odpuštění, které nabízí. Když Ježíš po svém nanebevstoupení vešel se svou krví do nebeské svatyně, aby své následovníky poctil požehnáním své prostřednické služby, zůstali Židé v naprosté nevědomosti a dále přinášeli nepotřebné oběti a dary. Obrazná služba skončila. Dveře, jimiž lidé dříve mohli přicházet k Bohu, už nebyly otevřené. Židé odmítli hledat Boha jediným způsobem, kterým k němu mohli přijít, totiž prostřednictvím služby v nebeské svatyni. Proto už dále neměli s Bohem spojení. Pro ně se dveře zavřely. Nepoznali v Kristu pravou oběť a jediného prostředníka před Bohem, a proto neměli z jeho prostřednické služby ani žádný prospěch.

Jednání nevěřících Židů je obrazem jednání lhostejných a nevěřících mezi křesťany, kteří záměrně nechtějí nic vědět o službě našeho milosrdného Velekněze. Když v obrazné starozákonní službě vstoupil velekněz do svatyně svatých, měli se všichni Izraelci shromáždit kolem svatyně a co nejuctivěji se pokořit před Bohem, aby jim mohlo být odpuštěno a nemuseli být vyloučeni ze shromáždění. Oč důležitější je pochopit službu našeho Velekněze ve skutečném Dni smíření a vědět, co od nás požaduje.

Lidé nemohou beztrestně odmítat varování, která jim Bůh milostivě posílá. Bůh varoval lidi v době Noeho a jejich záchrana závisela na tom, jaký postoj k poselství zaujmou. Protože výstrahu odmítli, Bůh odňal hříšnému lidstvu svého Ducha a lidé zahynuli ve vodách potopy. V Abrahamově době se Milost přestala přimlouvat za hříšné obyvatele Sodomy, a všechny – kromě Lota, jeho ženy a dvou dcer – zničil oheň seslaný z nebe. Podobně také v době Pána Ježíše slyšeli tehdejší nevěřící Židé varování z úst Božího Syna: „Váš dům se vám ponechává pustý.“ (Mt 23,38) Při pohledu do závěrečného období lidských dějin prohlásil věčný Bůh o lidech, kteří „nepřijali a nemilovali pravdu, která by je zachránila“, že „je Bůh vydává do moci klamu, aby uvěřili lži. Tak budou odsouzeni všichni, kdo neuvěřili pravdě, ale nalezli zalíbení v nepravosti.“ (2 Te 2,10- 12) Když odmítají učení jeho slova, Bůh jim odjímá svého Ducha a ponechává je na pospas bludům, které mají rádi.

Kristus se však stále přimlouvá za lidstvo a poznání nabízí všem, kdo po něm touží. Adventisté to zpočátku nechápali; pochopili to až později – teprve když porozuměli textům Písma, jež vymezují jejich postavení.

Po uplynutí určeného data v roce 1844 nastalo pro věřící, kteří se i nadále drželi adventní víry, velmi svízelné období. Jedinou pomocí, která jim pomohla pochopit jejich situaci, bylo učení o nebeské svatyni. Někteří zavrhli svou dřívější víru ve výpočet prorockých období a mocný vliv Ducha svatého, který provázel adventní hnutí, připisovali lidským nebo satanským silám. Jiní i nadále věřili, že je vedl Pán. Když čekali, hledali a modlili se, aby jim Pán ukázal svou vůli, pochopili, že jejich Velekněz zahájil druhou část své služby. Vírou ho sledovali a pochopili také, co je závěrečným úkolem církve. Plněji porozuměli poselství prvního a druhého anděla a byli připraveni přijmout a hlásat světu slavnostní varování třetího anděla ze Zjevení 14. kapitoly.

 

Zdroj informací: Velké drama věků, Bible - český ekumenickký překlad, BibleTV, Info-Bible.cz

 

Diskuse

Žádný komentář dosud nebyl vložen

Podpořte BibleTV

Pomozte nám financovat realizaci a další rozvoj internetové televize BibleTV

Číslo účtu: 1725482339 / 0800

Přihlášení

Facebook

Page generated in 1.172 seconds.
Redakční systém teal.cz naprogramoval Vítězslav Dostál