V Římě

Jakmile bylo opět možné plout, vydali se důstojník a vězni na cestu do Říma. Na Maltě přezimovala alexandrijská loď, která „měla jako znak Blížence“ (Sk 28,11) a plula západním směrem, a právě na ni se trosečníci nalodili.

I když je poněkud zdržoval nepříznivý vítr, bezpečně dorazili do svého cíle a loď zakotvila v krásném přístavu Puteoli na pobřeží Itálie.

Žilo tam několik křesťanů, kteří apoštola prosili, aby u nich sedm dní zůstal. Důstojník jejich žádosti rád vyhověl. Italští křesťané obdrželi Pavlův dopis Římanům, takže s napětím očekávali jeho návštěvu. Nepočítali s tím, že k nim přijde jako vězeň; jeho utrpení však jejich náklonnost k apoštolovi jen prohloubilo. Z Puteol do Říma to bylo asi jen 225 kilometrů. A protože mezi přístavem a světovým velkoměstem existovalo nepřetržité spojení, římští křesťané se o Pavlově příjezdu dozvěděli a někteří z nich se za ním vydali, aby ho přivítali.

PŘÍCHOD DO ŘÍMA

Osmého dne po přistání se důstojník vypravil se svými vězni do Říma. Julius ochotně poskytoval apoštolovi veškeré úlevy, které byly v jeho pravomoci. Nemohl jej však zbavit údělu vězně ani řetězů, jimiž byl připoután k vojákovi, který ho hlídal. Když se blížil čas dlouho očekávané návštěvy světové metropole, byl Pavel velmi skleslý. Její okolnosti si představoval úplně jinak. Jak má hlásat evangelium, když je spoutaný a potupený? Připadalo mu, že jeho naděje, že v Římě získá pro pravdu mnoho lidí, se hroutí.

Konečně cestující dorazili k Appiovu tržišti, které se nacházelo asi 60 kilometrů od Říma. Když se prodírali davy lidí, kteří se tísnili na hlavní ulici, vrhali mnozí lidé na šedovlasého starce připoutaného ke skupině otrlých zločinců pohrdavé pohledy. Stal se terčem hrubých žertů a posměšných poznámek.

Náhle se však ozve radostný výkřik. Ze zástupu kolemjdoucích vyběhne muž, padne vězni kolem krku a se slzami radosti ho objímá. Vítá ho jako syn, který se setkal se svým otcem po dlouhém odloučení. Jak mnozí zbystřují svůj zrak v toužebném očekávání a rozpoznávají ve spoutaném zajatci muže, který jim v Korintě, ve Filipech a v Efezu zvěstoval slova života, opakuje se tento výjev stále znovu a znovu.

Milující učedníci se nedočkavě shlukují kolem svého otce ve víře a celý průvod se zastavuje. Vojáci se nechtějí opozdit, a tak jsou netrpěliví. Nemají však sílu toto šťastné setkání přerušit; sami se totiž naučili svého vězně respektovat a vážit si ho. V sešlém a ztrápeném apoštolově obličeji vidí učedníci odraz Kristovy podoby. Ujišťují Pavla, že na něj nezapomněli a nepřestali ho milovat; vždyť mu vděčí za radostnou naději, která dává smysl jejich životu a smiřuje je s Bohem. Jsou tak nadšení, že kdyby jim to bylo dovoleno, odnesli by Pavla na svých ramenou až do města.

Když apoštol uviděl své bratry, „vzdal díky Bohu a nabyl odvahy“ (Sk 28,15). Jen málo lidí si uvědomuje, jak hluboký význam mají tato Lukášova slova. Uprostřed plačícího davu věřících, kteří mu projevovali soucit a nestyděli se za jeho pouta, začal apoštol nahlas chválit Boha. Oblak smutku, který zahaloval jeho mysl, se rozplynul. Jeho křesťanský život byl nepřetržitou řadou zkoušek, trápení a zklamání, ale v tuto chvíli měl pocit, že mu bylo vše bohatě vynahrazeno. A tak pevným krokem a s radostnou myslí pokračoval ve své cestě. Nestěžoval si na minulost ani se nebál budoucnosti. Věděl, že ho čeká vězení a strádání; ale také věděl, že skrze něj mají být osvobozeni lidé z mnohem horšího otroctví. Proto se radoval, že může trpět pro Krista.

V Římě předal důstojník Julius vězně veliteli císařské stráže. Příznivá zpráva, kterou o Pavlovi podal, a také Festův dopis způsobily, že si vrchní velitel udělal o apoštolovi dobré mínění. Nenechal ho vsadit do vězení, ale dovolil mu, aby si pronajal vlastní dům. Přestože zůstal Pavel i nadále připoután k vojákovi, mohl svobodně přijímat své přátele a pracovat pro šíření Kristova díla.

SETKÁNÍ S ŽIDY

Mnozí Židé, kteří byli před lety z Říma vypovězeni, se sem směli vrátit, takže jich tu nyní byl velký počet. Především jim chtěl Pavel vyprávět o sobě a o svém díle, dříve než si jeho nepřátelé najdou příležitost, jak je proti němu poštvat. Proto si tři dny po svém příjezdu do Říma svolal jejich vedoucí představitele a jasně a otevřeně jim oznámil, proč sem přišel jako vězeň.

„Bratří,“ řekl jim, „já jsem už v Jeruzalémě byl vydán jako vězeň do moci Římanů, ačkoliv jsem neudělal nic proti židovskému národu ani proti obyčejům našich předků. Římané mě vyslýchali a chtěli mě osvobodit, protože nejsem vinen ničím, zač bych zasluhoval smrt. Avšak Židé se proti tomu postavili, a tak mi nezbylo než odvolat se k císaři; ale ne proto, že bych chtěl žalovat na svůj národ. Z toho důvodu jsem vás pozval, abych vás mohl spatřit a mluvit s vámi. Vždyť jsem v těchto okovech pro to, v co Izrael doufá.“ (Sk 28,17-20)

Vůbec se nezmínil o tom, jak hrubě s ním zacházeli, ani jim neřekl, že se proti němu několikrát spikli a chtěli ho zabít. Hovořil laskavě a obezřetně volil slova. Nesnažil se upoutat pozornost na sebe ani v nich probudit soucit. Šlo mu jen o to, aby obhájil pravdu a ubránil čest evangelia.

Jeho posluchači mu odpověděli, že ani v soukromých, ani veřejných dopisech na něj neobdrželi žádné stížnosti a že nikdo z Židů, kteří přišli do Říma, ho neobviňuje ze žádného zločinu. Také uvedli, že by se velmi rádi dozvěděli, proč věří v Krista. Prohlásili: „Je nám známo, že všude jsou proti této sektě.“ (Sk 28,22)

Protože si to sami přáli, vyzval je Pavel, aby stanovili den, kdy jim bude moci pravdy evangelia vysvětlit. Ve smluvenou dobu k němu přišli ve velkém počtu. „Od rána do večera k nim hovořil a vydával svědectví o Božím království. Přesvědčoval je o Ježíšovi důkazy z Mojžíšova zákona i z proroků.“ (Sk 28,23) Vyprávěl jim o svých vlastních zkušenostech a všechno jasně, upřímně a působivě dokládal Starým zákonem.

Apoštol jim objasnil, že náboženství nespočívá v pouhých obřadech, zvycích, vyznáních víry a poučkách. Kdyby tomu tak bylo, pak by je smrtelný člověk mohl zkoumat a pochopit tak, jako chápe světské věci. Pavel učil, že náboženství je účinná moc ke spasení, která pochází výhradně od Boha a kterou člověk osobně zakusí, když prožije znovuzrození.

Připomněl jim, že již Mojžíš upozorňoval izraelský národ na Krista jako na proroka, kterého budou poslouchat; a že všichni proroci o něm svědčili jako o Božím zázračném léku na hřích. I když byl Kristus sám nevinný, měl nést hříchy všech viníků. Pavel nevytýkal židům, že se drží zvyků a obřadů. Ale ukázal jim, že zatímco velmi důsledně dodržují obřadní předpisy, zavrhují toho, v němž se celý tento systém naplnil.

Apoštol prohlásil, že před svým obrácením neznal Krista osobně. Stejně jako všichni ostatní měl o povaze a díle přicházejícího Mesiáše své vlastní představy. Protože Ježíš Nazaretský jeho představám neodpovídal, zavrhl jej jako podvodníka. Nyní jsou však jeho názory na Krista a jeho poslání mnohem duchovnější a vyzrálejší, protože sám prožil obrácení. Pavel zdůraznil, že mu nejde o to, aby jim představil Krista jako člověka. V lidské podobě se s ním setkal i Herodes; viděli ho také Annáš, Pilát, kněží a přední mužové nebo římští vojáci. Ale nedívali se na něj očima víry a nespatřili v něm oslaveného Vykupitele. Pochopit Krista vírou, poznat ho duchovně je důležitější, než bylo osobní setkání s ním, když ještě žil na této zemi. Společenství, které nyní Pavel udržuje s Ježíšem, je důvěrnější a trvalejší než pouhé přátelství dvou lidí.

Když jim Pavel vyprávěl, co o Ježíši Nazaretském, naději Izraele, věděl, a když svědčil o tom, co viděl, ti, kdo upřímně hledali pravdu, se nechali přesvědčit. Přinejmenším v některých z nich zanechala jeho slova nesmazatelný dojem. Jiní však jasná svědectví Písma tvrdošíjně odmítali, přestože jim je předkládal člověk, který byl zvláštním způsobem osvícen Duchem svatým. Nedokázali jeho tvrzení vyvrátit, ale odmítali z nich vyvodit závěry.

HLÁSÁNÍ EVANGELIA POKRAČUJE

Od Pavlova příjezdu do Říma uplynulo mnoho měsíců, než se sem dostavili jeruzalémští Židé, aby proti vězni vznesli svá obvinění. Jejich záměry byly již několikrát zmařeny. Nyní, když měl být Pavel souzen před nejvyšším soudem Římské říše, nechtěli riskovat další porážku. Lysias, Félix, Festus i Agrippa prohlásili, že jsou přesvědčeni o jeho nevině. A tak svou jedinou naději na úspěch spatřovali apoštolovi nepřátelé v tom, že se jim pomocí úkladů podaří získat císaře na svou stranu. Průtahy vyhovovaly jejich záměrům, protože tím získávali čas na vylepšení a uskutečnění svých plánů. Proto ještě nějakou dobu vyčkali, než na apoštola osobně podali žalobu.

Avšak díky Boží prozřetelnosti při - spěl tento odklad k dalšímu šíření evan gelia. Ti, kdo Pavla hlídali, byli natolik vstřícní, že mu dovolili byd let v prostorném domě. A tak se mohl apoštol svobodně scházet se svými přáteli a každý den poučovat o pravdě ty, kdo si ji přišli vy slechnout. Celé dva roky mohl tak to pracovat. „Zvěstoval Boží království a učil všemu o Pánu Ježíši Kristu bez bázně a bez překážek.“ (Sk 28,31)

Během této doby nezapomínal apoš tol ani na sbory, které založil v mnoha jiných zemích. Uvědomoval si, jaká nebezpečí hrozí těm, kdo se obrátili na novou víru. Proto se jim snažil pomáhat, pokud to jen bylo možné, alespoň svými dopisy, které obsahovaly napomenutí i praktická ponaučení. Kromě toho vyslal z Říma posvěcené pracovníky, kteří měli působit nejen v těchto sborech, ale také v oblastech, které on sám nikdy nenavštívil. Tito služebníci jako rozumní pastýři úspěšně pokračovali v práci, kterou Pavel začal. Apoštol byl se sbory v nepřetržitém spojení, takže byl dobře informován o jejich stavu i o nebezpečích, která jim hrozí, a mohl na ně moudře dohlížet.

Ačkoli se zdálo, že je Pavel odtržen od aktivní práce, byl jeho vliv ještě významnější a trvalejší, než kdyby mohl svobodně navštěvovat sbory tak jako v dřívějších letech. Protože byl vězněn pro Pána, byli mu bratři nakloněni více než kdykoli předtím. Slova, která jim psal jako zajatec pro Krista, v nich vzbudila větší pozornost a úctu než v době, kdy byl mezi nimi osobně přítomen. Teprve nyní, když nebyl uprostřed nich, si věřící uvědomili, jak těžká břemena kvůli nim nesl. Až dosud měli ve zvyku vyhýbat se odpovědnosti a obtížným úkolům. Vymlouvali se, že jim chybí Pavlova moudrost, ohleduplnost, houževnatost a energie. Když se však nyní ve své nezkušenosti museli učit věci, kterým se bránili, vážili si jeho napomenutí, rad a ponaučení mnohem více, než si dříve vážili jeho osobní práce. A když se dozvěděli, jakou odvahu a víru projevuje během svého dlouhého zajetí, vedlo je to k větší věrnosti a horlivosti pro Kristovu věc.

PAVLOVI SPOLUPRACOVNÍCI

Pavlovi pomáhali v Římě mnozí z jeho bývalých společníků a spolupracovníků. Neustále s ním byl „milovaný lékař Lukáš“ (Ko 4,14), který ho do provázel již na cestě do Jeruzaléma, věrně stál po jeho boku během dvouletého zajetí v Cesareji a neopustil ho ani na nebezpečné cestě do Říma. Pečoval o něj i Timoteus (Ko 1,1). Stejně nezištně podporoval apoštola také Tychikus, „můj milovaný bratr a věrný pomocník, který se mnou slouží Pánu“ (Ko 4,7). Dále s ním byli Démas a Marek (Ko 4,14.10). Aristarchos a Epafras byli dokonce jeho spoluvězni (Ko 4,10.12).

Od doby, kdy Marek poprvé vyznal svou víru, se jeho křesťanská zkušenost prohloubila. Když se důkladněji zabýval Kristovým životem a smrtí, lépe porozuměl Spasitelovu poslání i jeho těžkostem a zápasům. Když v Ježíšových jizvách na rukou a nohou rozpoznal znamení Kristovy služby pro lidstvo a když si uvědomil, jak daleko Ježíš zašel, aby zachránil ztracené a hynoucí, rozhodl se, že bude následovat svého Mistra na cestě sebeobětování. Nyní sdílel s Pavlem úděl vězně, a tak lépe než kdykoli předtím pochopil, že mít Krista je pro něj nekonečným ziskem, zatímco získat svět a přitom ztratit duši, za jejíž vykoupení Kristus prolil svou krev, je pro něj věčnou ztrátou. A tak navzdory těžkým zkouškám a protivenstvím zůstal Marek nezlomný a byl moudrým a milovaným apoštolovým pomocníkem.

Na rozdíl od něj zůstal Démas věrný jen nějakou dobu a potom Kristovo dílo opustil. Pavel o tom napsal: „Démas mě totiž opustil, protože více miloval tento svět.“ (2 Tm 4,10) Vše, co mělo vyšší a ušlechtilejší smysl, vyměnil Démas za pomíjivý zisk. Jeho jednání bylo velmi krátkozraké. Přestože byl velmi pyšný na to, co měl, byl ve skutečnosti chudý, protože vlastnil jen světský majetek a přijímal světské pocty. Naproti tomu Markovi, který se rozhodl trpět pro Krista, náleželo nepomíjivé bohatství a v nebi byl považován za Božího dědice a spoludědice Božího Syna.

K těm, kdo se díky Pavlovu úsilí v Římě cele odevzdali Bohu, patřil i Onezimos. Byl to pohanský otrok, který způsobil škodu svému pánu Filemonovi, věřícímu křesťanovi v Kolosech, a pak utekl do Říma. Ve své laskavosti se Pavel nejprve snažil zmírnit chudobu a utrpení tohoto nešťastného uprchlíka a potom rozjasnil jeho mysl, která byla obestřena tmou, světlem pravdy. Onezimus si vyslechl slova života, vyznal své hříchy a obrátil se na víru v Krista.

Pavel si oblíbil Onezima pro jeho zbožnost a upřímnost a také proto, že láskyplně pečoval o apoštolovo pohodlí a horlivě podporoval dílo evangelia. Apoštol v něm objevil povahové rysy, díky nimž by se mohl stát užitečným pomocníkem v misijní práci. Proto mu radil, aby se bez meškání vrátil k Filemonovi, požádal ho o odpuštění a naplánoval si budoucnost. Pavel také Onezimovi slíbil, že za něj uhradí finanční částku, o kterou Filemona oloupil. Protože chtěl právě vypravit Tychika do Malé Asie, aby předal různým sborům jeho dopisy, poslal Onezima s ním. Když se měl tento sluha sám vydat svému pánu, kterého oklamal, prožíval těžkou zkoušku. Byl však skutečně obrácený, a proto před svou povinností necouvl.

DOPIS FILEMONOVI

Pavel dal Onezimovi pro Filemona dopis, v němž se s ohleduplností a laskavostí, které mu byly vlastní, za kajícného otroka přimlouval a vyjádřil přání, aby ho Filemon i nadále ponechal ve svých službách. Dopis začíná srdečným pozdravem Filemonovi jako příteli a spolupracovníkovi:

„Milost vám a pokoj od Boha Otce našeho a Pána Ježíše Krista. Děkuji svému Bohu a stále na tebe pamatuji ve svých modlitbách, když slyším o tvé víře v Pána Ježíše a o tvé lásce ke všem bratřím. Prosím za tebe, aby se tvá účast na společné víře projevila tím, že rozpoznáš, co dobrého můžeme učinit pro Krista.“ (Fm 3-6) Apoštol připomněl Filemonovi, že za každý svůj dobrý úmysl a za každou svou dobrou povahovou vlastnost vděčí Kristově milosti. To je jediná věc, která ho odlišuje od zkažených a hříšných lidí. Tatáž milost může zpustlého zločince proměnit v Boží dítě a užitečného pracovníka na díle evangelia.

Pavel mohl na Filemona naléhat, aby myslel na svou křesťanskou povinnost; raději však zvolil prosebná slova: „…já Pavel, vyslanec a nyní i vězeň Krista Ježíše. Prosím tě za svého syna, kterému jsem dal život ve vězení, Onezima, který ti před časem způsobil škodu, ale nyní je tobě i mně k užitku.“ (Fm 9-11)

Apoštol žádal Filemona, aby přihlédl k Onezimovu obrácení a přijal kajícného otroka jako své vlastní dítě. Prosil ho, aby mu projevil takovou lásku, že Onezimos rád u svého bývalého pána zůstane, ne už jako otrok, nýbrž mnohem více než otrok: jako milovaný bratr (Fm 16). Vyslovil přání, že by si Onezima rád ponechal u sebe, aby mu sloužil ve vězení, což by jistě rád udělal i Filemon. Nechtěl však Onezimovu službu přijmout, dokud Filemon ze svého vlastního rozhodnutí otroka neosvobodí.

Apoštol dobře věděl, jak krutě zacházeli páni se svými otroky, a také mu bylo známo, že sluhovo chování Filemona velmi rozzlobilo. Proto se v něm svým dopisem snažil probudit ty nejhlubší a nejlaskavější křesťanské city. Když se Onezimos obrátil, stal se Filemonovým bratrem ve víře. Jakýkoli trest, který by Filemon uložil tomuto nově obrácenému křesťanovi, by se Pavla osobně dotýkal.

Pavel dobrovolně navrhl, že zaplatí za Onezima dluh, aby mohl být viník ušetřen potupného trestu a aby se mohl opět těšit výsadám, o něž se připravil. „Jsme-li tedy spolu spojeni,“ píše Filemonovi, „přijmi ho k sobě jako mne. Jestliže ti způsobil nějakou škodu nebo je ti něco dlužen, připiš to na můj účet. Já Pavel píšu vlastní rukou: já to nahradím.“ (Fm 17-19)

Z Pavlova jednání je zřejmé, jak se projevuje Kristova láska ke kajícnému hříšníkovi. Sluha, který podvedl svého pána, neměl nic, čím by mu mohl nahradit vzniklou škodu. Hříšník, který okradl Boha o dlouhá léta služby, také nemůže svůj dluh vyrovnat. Mezi hříšníka a Boha však vstupuje Ježíš a říká: Já ten dluh zaplatím. Hříšníka ušetři; budu trpět místo něj.

Pavel se tedy nabídl, že uhradí za Onezima dluh, a pak Filemonovi připomněl, jak velmi je on sám apoštolovi zavázán. Dluží mu sám sebe, protože Bůh ho skrze Pavla obrátil. Potom apoštol Filemona taktně a naléhavě požádal, aby mu prokázal tuto laskavost, a tím mu udělal radost a potěšil ho tak, jako svou štědrostí potěšil své bratry. „Píšu ti v důvěře ve tvou poslušnost a vím,“ dodává Pavel, „že uděláš víc, než říkám“ (Fm 21).

Pavlův dopis Filemonovi ukazuje, jaký vliv mělo evangelium na vztahy mezi pány a jejich sluhy. Otroctví bylo zavedeno v celé Římské říši a ve většině sborů, pro které Pavel pracoval, byli jak páni, tak otroci. Ve městech, kde často bývalo více otroků než svobodných občanů, platily neobyčejně přísné zákony, které se považovaly za nezbytné pro udržení otroků v poslušnosti. Zámožný Říman nezřídka vlastnil stovky otroků různého postavení, různých národností a povolání. Protože měl veškerou moc nad těly i životy těchto bezmocných bytostí, mohl je trestat, jakkoli se mu zachtělo. Jestliže se některý z nich odvážil svému pánovi jeho násilí oplatit nebo na něj vztáhnout ruku v sebeobraně, mohlo se stát, že za provinilcův čin musela pykat celá jeho rodina. I ta nejmenší chyba, nehoda nebo nedbalost byla mnohdy nemilosrdně potrestána.

Někteří páni byli lidštější než jiní a jednali se svými sluhy shovívavěji; ale převážná většina bohatých a urozených se bezuzdně oddávala svým žádostem, vášním a chutím, takže z otroků se stávaly ubohé oběti jejich rozmarů a krutosti. Celý tento společenský systém musel nutně směřovat k zániku.

Nebylo úkolem apoštola, aby se sám nebo ukvapeně snažil zavedený společenský řád svrhnout. Kdyby se o to pokusil, ohrozil by úspěšné šíření evangelia. Pavel však učil zásadám, které otřásaly samotnými základy otroctví. Kdyby podle nich lidé dokázali žít, celý systém by se zcela jistě rozpadl. Apoštol prohlásil: „Kde je Duch Páně, tam je svoboda.“ (2 K 3,17) Když se otrok obrátil, stal se jedním z údů Kristova těla a jako takový měl být milován. Ostatní s ním měli jednat jako se svým bratrem. Stejně jako jeho pán byl také on spoludědicem Božích požehnání a výsad obsažených v evangeliu. Sluhové zase měli plnit své povinnosti „nejen naoko“, aby se zalíbili lidem, „ale jako služebníci Kristovi, kteří rádi plní Boží vůli“ (Ef 6,6).

Křesťanství vytváří silné pouto, které spojuje pány a otroky, krále a poddané, kazatele evangelia a zvrhlé hříšníky, kteří nalezli v Kristu očištění od svých vin. Všichni byli obmyti stejnou krví a oživeni týmž Duchem, a tak se stali jedno v Kristu Ježíši.

Zdroj informací: Poslové naděje a lásky, Bible - český ekumenickký překlad, BibleTV, Info-Bible.cz