V Tesalonice

Pavel a Silas opustili Filipy a odešli do Tesaloniky. Zde dostali příležitost oslovit velké shromáždění lidí v židovské synagóze. Jejich zevnějšek dosud nesl stopy potupného zacházení, jemuž byli nedávno vystaveni, takže museli vysvětlovat, co se jim přihodilo. Svým vyprávěním se nesnažili vyvýšit sami sebe; oslavovali toho, který je vysvobodil.

KÁZÁNÍ V TESALONICKÉ SYNAGÓZE

Když Pavel kázal obyvatelům Tesaloniky, odvolával se na starozákonní proroctví o Mesiáši. Tato proroctví objasnil učedníkům během své pozemské služby sám Kristus; „začal od Mojžíše a všech proroků a vykládal jim to, co se na něho vztahovalo ve všech částech Písma“ (L 24,27). Také Petr čerpal důkazy pro svá kázání o Kristu ze Starého zákona. Stejně postupoval i Štěpán. I Pavel odkazoval ve svých kázáních na ta místa Písma, kde bylo předpovězeno Kristovo narození, utrpení, smrt, vzkříšení a nanebevstoupení. Na základě inspirovaných svědectví Mojžíše a proroků jasně dokazoval, že Ježíš Nazaretský byl Mesiáš. Zároveň upozorňoval na to, že Kristův hlas promlouval skrze patriarchy a proroky již od doby Adamovy.

Příchod zaslíbeného Vykupitele byl jednoznačně a podrobně předpovězen. Ujištění o něm získal již Adam, když byl vynesen rozsudek nad satanem: „Mezi tebe a ženu položím nepřátelství, i mezi símě tvé a símě její. Ono ti rozdrtí hlavu a ty jemu rozdrtíš patu.“ (Gn 3,15) Toto proroctví bylo pro naše prarodiče zaslíbením, že budou vykoupeni skrze Krista.

Abrahamovi pak byl dán slib, že jedním z jeho potomků bude Spasitel světa: „Ve tvém potomstvu dojdou požehnání všechny pronárody země.“ „Slib byl dán Abrahamovi a ‚je ho potomku‘; nemluví se o potomcích, nýbrž o potomku: je jím Kristus.“ (Gn 22,18; Ga 3,16)

Mojžíš, vůdce a učitel Izraele, ke konci svého působení jasně předpověděl příchod Mesiáše. Před shromážděnými zástupy Izraelců prohlásil: „Hospodin, tvůj Bůh, ti po volá z tvého středu, z tvých bratří, proroka, jako jsem já. Jeho budete poslouchat.“ Mojžíš ujistil Izraelce, že mu to zjevil sám Bůh na hoře Choréb, když řekl: „Povolám jim proroka z jejich bratří, jako jsi ty. Do jeho úst vložím svá slova a on jim bude mluvit vše, co mu přikáži.“ (Dt 18,15.18)

Mesiáš měl pocházet z královského rodu, protože v proroctví vyřčeném Jákobem Bůh říká: „Juda nikdy nebude zbaven žezla ani palcátu, jenž u nohou mu leží, dokud nepřijde ten, který z něho vzejde; toho budou poslouchat lidská pokolení.“ (Gn 49,10)

Izajáš prorokoval: „I vzejde proutek z pařezu Jišajova a výhonek z jeho kořenů vydá ovoce.“ „‚Nakloňte ucho a pojďte ke mně, slyšte a budete živi! Uzavřu s vámi smlouvu věčnou, obnovím milosrdenství věrně Davidovi prokázaná.‘ ‚Hle, dal jsem ho za svědka národům, národům za vévodu a zákonodárce. Hle, povoláš pronárod, který neznáš, pronárod, který tě nezná, přiběhne k tobě kvůli Hospodinu, tvému Bohu, za Svatým Izraele, který tě oslavil.‘“ (Iz 11,1; 55,3-5)

Také Jeremjáš vydal svědectví o příchodu Vykupitele a hovořil o něm jako o Vévodovi z rodu Davidova: „Hle, přicházejí dny, je výrok Hospodinův, kdy Davidovi vzbudím výhonek spravedlivý. Kralovat bude jako král a bude prozíravý a bude v zemi uplatňovat právo a spravedlnost. V jeho dnech dojde Judsko spásy a Izrael bude přebývat v bezpečí. A nazvou ho tímto jménem: ‚Hospodin — naše spravedlnost‘.“ A na jiném mís tě říká: „Toto praví Hospodin: Nebude vyhlazen Davidovi následník na trůnu Izraelova domu. Ani lévijským kněžím nebude vyhlazen přede mnou ten, kdo by přinášel oběti zápalné, v dým obracel oběť přídavnou a po všechny dny připravoval obětní hod.“ (Jr 23,5.6; 33,17.18)

Bylo předpovězeno dokonce i místo narození Mesiáše: „A ty, Betléme efratský, ačkoli jsi nejmenší mezi judskými rody, z tebe mi vzejde ten, jenž bude vládcem v Izraeli, jehož původ je odpradávna, ode dnů věčných.“ (Mi 5,1)

Podrobně bylo popsáno také dílo, které měl Vykupitel na zemi vykonat: „Na něm spočine duch Hos podinův: duch moudrosti a rozumnosti, duch rady a bohatýrské síly, duch poznání a bázně Hospodinovy. Bázní Hospodinovou bude prodchnut.“ Pomazaný Mesiáš byl poslán, aby „nesl radostnou zvěst pokorným“; měl „obvázat rány zkroušených srdcem, vyhlásit zajatcům svobodu a vězňům propuštění, vyhlásit léto Hospodinovy přízně, den pomsty našeho Boha, potěšit všechny truchlící, pozvednout truchlící na Sijónu, dát jim místo popela na hlavu čelenku, olej veselí místo truchlení, závoj chvály místo ducha beznaděje. Nazvou je ‚Stromy spravedlnosti‘ a ‚Sadba Hospodinova‘ k jeho oslavě.“ (Iz 11,2.3; 61,1-3)

„Zde je můj služebník, jehož podepírám, můj vyvolený, v němž jsem našel zalíbení. Vložil jsem na něho svého ducha, aby vyhlásil soud pronárodům. Nekřičí a hlas nepozvedá, nedává se slyšet na ulici. Nalomenou třtinu nedolomí, nezhasí knot doutnající. Soud vyhlásí podle pravdy. Neochabne, nezlomí se, dokud na zemi soud nevykoná. I ostrovy čekají na jeho zákon.“ (Iz 42,1-4)

Pavel na základě Starého zákona přesvědčivě dokazoval, že „Mesiáš musel trpět a vstát z mrtvých“ (Sk 17,3). Vždyť Micheáš prorokoval, že „Izraelova soudce budou bít do tváře holí“ (Mi 4,14). Sám zaslíbený Vykupitel o sobě skrze Izajáše řekl: „Nastavuji záda těm, kteří mě bijí, a své líce těm, kdo rvou mé vousy, neukrývám svou tvář před potupami a popliváním.“ (Iz 50,6) Skrze žalmistu Kristus předpověděl, jak s ním budou lidé zacházet: „Já však jsem… potupa lidství, povrhel lidu. Všem, kdo mě vidí, jsem jenom pro smích, šklebí se na mě, potřásají hlavou: ‚Svěř to Hospodinu!‘ ‚Ať mu dá vyváznout, ať ho vysvobodí, když si ho oblíbil!‘“ „Mohu si spočítat všechny své kosti. Pasou se na mně svým zrakem. Dělí se o mé roucho, losují o můj oděv.“ „Za cizího mě mají mí bratři, cizincem jsem pro syny své matky, neboť horlivost o tvůj dům mě strávila, tupení těch, kdo tě tupí, padlo na mne.“ „Srdce potupou mi puká, jsem jak ochrnulý. Na soucit jsem čekal, ale marně; na ty, kdo by potěšili — nenašel se nikdo.“ (Ž 22,7-9.18.19; 69,9.10.21)

Když Pavel směle hlásal evangelium v tesalonické synagóze, vycházel najevo pravý smysl zvyků a obřadů spojených s chrámovou službou. Izajášova proroctví o Kristově utrpení a smrti byla srozumitelná a jednoznačná: „Kdo uvěří naší zprávě?“ ptá se prorok, „Nad kým se zjeví paže Hospodinova? Vyrostl před ním jako proutek, jak oddenek z vyprahlé země, neměl vzhled ani důstojnost. Viděli jsme ho, ale byl tak nevzhledný, že jsme po něm nedychtili. Byl v opovržení, kdekdo se ho zřekl, muž plný bolestí, zkoušený nemocemi, jako ten, před nímž si člověk zakryje tvář, tak opovržený, že jsme si ho nevážili.

Byly to však naše nemoci, jež nesl, naše bolesti na sebe vzal, ale domnívali jsme se, že je raněn, ubit od Boha a pokořen. Jenže on byl proklán pro naši nevěrnost, zmučen pro naši nepravost. Trestání snášel pro náš pokoj, jeho jizvami jsme uzdraveni.

Všichni jsme bloudili jako ovce, každý z nás se dal svou cestou, jej však Hospodin postihl pro nepravost nás všech. Byl trápen a pokořil se, ústa neotevřel; jako beránek vedený na porážku, jako ovce před střihači zůstal němý, ústa neotevřel. Byl zadržen a vzat na soud. Kdopak pomyslí na jeho pokolení? Vždyť byl vyťat ze země živých, raněn pro nevěrnost mého lidu.“ (Iz 53,1-8)

Obrazně bylo předpovězeno i to, jakým způsobem zemře. Tak jako byl vyvýšen bronzový had na poušti, tak měl být vyvýšen i přicházející Spasitel, „aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný“ (J 3,16).

„Řekne-li mu kdo: ‚Co to máš na prsou za rány?‘, odpoví: ‚Tak jsem byl zbit v domě těch, kdo mě milovali.‘“ (Za 13,6)

„Byl mu dán hrob se svévolníky, s boháčem smrt našel, ačkoli se nedopustil násilí a v jeho ústech nebylo lsti. Ale Hospodinovou vůlí bylo zkrušit ho nemocí.“ (Iz 53,9.10)

Ten však, který měl zahynout rukama hříšníků, měl být opět vzkříšen, a zvítězit tak nad hříchem a hrobem. Pod vlivem Božího Ducha opěvuje izraelský žalmista slavné ráno, kdy Spasitel vstane z mrtvých, a radostně dosvědčuje: „V bezpečí přebývá i mé tělo, neboť v moci podsvětí mě neponecháš, nedopustíš, aby se tvůj věrný octl v jámě.“ (Ž 16,9.10)

Pavel upozorňoval na to, jak úzce Bůh propojil obětní službu s proroctvími poukazujícími na Spasitele, který měl být „jako beránek vedený na porážku“. Mesiáš měl položit svůj život „v oběť za vinu“. Prorok Izajáš, který spatřil dílo smíření s předstihem několika staletí, svědčí o našem Spasiteli jako o Beránku Božím, který „‚vydal sám sebe na smrt a byl počten mezi nevěrníky.‘ On nesl hřích mnohých, Bůh jej postihl místo nevěrných.“ (Iz 53,7.10.12)

Očekávaný Spasitel neměl přijít jako světský král, aby vysvobodil židovský národ od pozemských utlačovatelů. Měl žít jako člověk mezi lidmi v chudobě a ponížení. Nakonec jím lidé měli pohrdnout, zavrhnout jej a zabít. Spasitel, o němž hovoří starozákonní proroctví, se měl obětovat za padlé lidstvo, a tak splnit všechny požadavky porušeného zákona. V něm se měly předobrazy obětní služby setkat se skutečností, na kterou poukazovaly. Teprve v jeho smrti na kříži vyšel najevo smysl celé židovské bohoslužby.

Pavel vyprávěl tesalonickým židům, jak kdysi horlivě hájil ceremoniální zákon a jakou úžasnou zkušenost prožil před branami Damašku. Před svým obrácením se spoléhal na dědičnou zbožnost. Jeho naděje však byly falešné, protože jeho víra nebyla zakotvena v Kristu; namísto toho věřil ve zvyky a obřady. Jeho nadšení pro zákon bylo odtrženo od víry v Krista, a proto nebylo k ničemu. Chlubil se, že pokud jde o skutky zákona, je bez úhony. Ve skutečnosti však zavrhl toho, kdo zákon ustanovil.

Ale jakmile se obrátil, všechno se změnilo. Ježíš Nazaretský, proti kterému bojoval, když pronásledoval jeho stoupence, se mu zjevil jako zaslíbený Mesiáš. Pronásledovatel v něm poznal Božího Syna, který podle proroctví sestoupil na tuto zemi a v jehož životě se do nejmenších podrobností vyplnilo Písmo svaté.

Když Pavel směle hlásal evangelium v tesalonické synagóze, vycházel najevo pravý smysl zvyků a obřadů spojených s chrámovou službou. Obracel pozornost svých posluchačů nejen ke Kristovu působení zde na zemi, ale také k jeho službě v nebeské svatyni. Zavedl je až do doby, kdy Kristus ukončí své dílo smíření a s mocí a velikou slávou se opět vrátí, aby na zemi zřídil své království. Pavel pevně věřil ve druhý Kristův příchod; a pravdy související s touto událostí vylíčil tak jasně a přesvědčivě, že to v mnoha posluchačích zanechalo nezapomenutelný dojem.

Pavel kázal Tesalonickým tři po sobě následující soboty a na základě Písma jim objasňoval život, smrt, vzkříšení, prostřednickou službu a budoucí slávu Krista, „toho zabitého Beránka“ (Zj 13,8). Vyvyšoval Krista a zdůrazňoval, že správné pochopení jeho služby je klíčem ke Starému zákonu, v němž jsou ukryté vzácné poklady.

NENÁVIST TESALONICKÝCH ŽIDŮ

V Tesalonice tedy byly mocně zvěstovány pravdy evangelia a upoutaly pozornost velkých shromáždění. „Někteří z nich se tím dali přesvědčit a připojili se k Pavlovi a Silasovi, také velmi mnoho Řeků, kteří už ctili jediného Boha, a nemálo žen z významných rodin.“ (Sk 17,4)

Stejně jako na místech, která apoštolové navštívili předtím, i zde narazili na rozhodný odpor. Nevěřící Židé byli naplněni „závistí“ (Sk 17,5). Římská vláda jim tehdy nebyla příliš nakloněna, protože nedávno vyvolali v Římě povstání. Hleděla na ně s podezřením a jejich svoboda byla do určité míry omezena. Nyní využili okolností a chopili se příležitosti, aby si opět získali přízeň Římanů. Zároveň chtěli uvrhnout v nemilost apoštoly a obrácené křesťany.

Za tímto účelem se spojili s několika ničemnými lidmi z ulice a s jejich pomocí se jim podařilo pobouřit „celé město“. „Napadli Jásonův dům“, protože doufali, že zde najdou apoštoly.

Pavel ani Silas tu však nebyli. Rozzuřeni zklamáním „vlekli Jásona a několik bratří k představeným města a křičeli: ‚Ti, kteří pobouřili celý svět, přišli i k nám, a Jáson je přijal do svého domu! Ti všichni porušují cí sařova nařízení, protože tvrdí, že pravým králem je Ježíš.‘“ (Sk 17,5-7)

Protože Pavel a Silas nebyli k nalezení, představení města propustili obviněné věřící po zaplacení záruky na svobodu, aby zajistili klid. Bratři se obávali dalšího násilí, a proto „hned té noci vypravili… Pavla a Silase do Beroje“ (Sk 17,10).

Ti, kdo dnes učí pravdy, které jsou lidem nevhod, se občas mohou setkat se stejně nepřátelským přijetím, s jakým se tehdy při své práci setkali Pavel a jeho pomocníci. Neměli by se nechat odradit ani tehdy, když je budou odmítat lidé, kteří se vydávají za křesťany. Poslové kříže se musí vyzbrojit ostražitostí a modlitbou a ve víře směle kráčet vpřed. Musí vždy pracovat v Ježíšově jménu a vyvyšovat Krista jako prostředníka lidí v nebeské svatyni. Na něj poukazovaly všechny oběti v době staré smlouvy a skrze jeho oběť smíření mohou všichni hříšníci, kteří porušili Boží zákon, získat pokoj a odpuštění.

Zdroj informací: Poslové naděje a lásky, Bible - český ekumenickký překlad, BibleTV, Info-Bible.cz