Varovné poselství

První dopis korintskému sboru napsal apoštol Pavel ke konci svého pobytu v Efezu. O žádný sbor si nedělal větší starosti a o nikoho nepečoval usilovněji než o věřící v Korintě. Působil mezi nimi rok a půl, připomínal jim, že ukřižovaný a vzkříšený Spasitel je jedinou cestou k záchraně, a vyzýval je, aby se s důvěrou spoléhali na proměňující moc jeho milosti. Ty, kdo se přihlásili ke křesťanství, přijal do sborového společenství teprve tehdy, když je důkladně poučil o zvláštních výsadách a povinnostech věřícího křesťana. Ze všech svých sil jim pomáhal, aby zůstali věrní svému křestnímu slibu.

Pavel dobře věděl, jaký boj musí každý člověk svádět se silami zla, které se ho neustále snaží oklamat a vlákat do léčky. Proto neúnavně pracoval, aby posílil a utvrdil ve víře ty, kdo se stali křesťany teprve nedávno. Naléhavě je žádal, aby se cele odevzdali Bohu; věděl totiž, že pokud se člověk odmítá podřídit Bohu, nezbaví se hříchu, bude stále ovládán svými touhami a vášněmi a pokušení uvedou jeho svědomí ve zmatek.

Toto odevzdání musí být bezvýhradné. Každý slabý, pochybující a zá pasící člověk, který se plně poddá Bohu, vstoupí do bezprostředního vztahu se silami, které mu umožní dosáhnout vítězství. Bude blíž nebi a v každé zkoušce a tísni získá podporu a pomoc milosrdných andělů.

PROBLÉMY V KORINTSKÉM SBORU

Členové korintského sboru byli obklopeni modlářstvím a smyslností v té nejsvůdnější podobě. Dokud byl Pavel u nich, měly tyto vlivy nad nimi jen malou moc. Pavlova pevná víra, jeho vroucné modlitby, důrazné napomínání, a především jeho zbožný život jim pomohly zapřít sebe samé kvůli Kristovi, takže již neměli zalíbení v hříšných zábavách.

Po Pavlově odchodu tam však zavládly nepříznivé okolnosti. Mezi pšenicí vyrostl plevel, který zasel nepřítel, a zanedlouho začal nést špatné ovoce. Pro korintský sbor nastalo období těžkých zkoušek. Apoštol již nebyl mezi nimi, a nemohl tedy povzbudit jejich nadšení a podpořit je v úsilí žít podle Boží vůle. Mnozí se pozvolna stávali bezstarostnými a lhostejnými a nechali se ovládnout svými přirozenými touhami a sklony. Pavel, který je tak často povzbuzoval, aby zůstali věrní vysokým ideálům čistoty a spravedlnosti, byl daleko od nich. Těch, kteří se v době svého obrácení vzdali svých špatných zvyků a nyní se opět vrátili k přízemním pohanským hříchům, nebylo málo.

Pavel napsal věřícím stručný dopis, v němž je napomínal, aby „neměli nic společného“ (1 K 5,9) se členy, kteří i nadále žijí zhýralým životem. Mnozí však apoštolova slova překrucovali, pochybovali o nich a hledali výmluvy, proč není nutné se jimi řídit.

Apoštol obdržel od sboru dopis, v němž ho věřící žádali o rady ohledně různých záležitostí. Nezmínili se však o těžkých hříších, kterých se někteří z nich dopouštěli. I přesto dospěl apoštol pod vlivem Ducha svatého k přesvědčení, že sbor před ním utajuje svůj skutečný stav. Pochopil, že tento dopis je jen snahou přimět ho k vyjádření názorů, které by si pak pisatelé mohli vyložit po svém.

V té době přišli do Efezu lidé, kteří žili v domě Chloé, křesťanské rodiny v Korintě, která se těšila velmi dobré pověsti. Pavel se jich vyptával na tamější poměry a dozvěděl se, že mezi věřícími jsou spory a že sbor je rozdělen. Neshody, které zde vládly již během Apollovy návštěvy, se vyhrotily. Falešní učitelé naváděli členy, aby nebrali vážně Pavlovy pokyny. Učení a příkazy obsažené v evangeliu byly překrucovány. Mezi těmi, kdo byli dříve horlivými křesťany, se stále více roz máhala pýcha, modlářství a smyslnost.

Když tito lidé popsali Pavlovi situaci korintského sboru, apoštol si uvědomil, že jeho nejhorší obavy byly více než oprávněné. Přesto si však nepřipouštěl myšlenku, že by jeho práce byla zbytečná. „Se sevřeným srdcem“ a „s mnohými slzami“ hledal radu u Boha (2 K 2,4). Kdyby to bylo nejmoudřejší řešení, rád by se do Korintu ihned vypravil. Věděl však, že za stávajících poměrů by věřící z jeho práce neměli žádný užitek. Proto k nim nejdříve vyslal Tita, aby připravil podmínky pro jeho pozdější návštěvu. Pak napsal apoštol korintskému sboru jeden ze svých nejobsažnějších, nejpoučnějších a nejpůsobivějších dopisů. Přitom odložil stranou všechny své osobní pocity vůči jednání těch, jejichž chování se tak podivně zvrhlo, a složil veškerou svou důvěru v Boha.

RADY A NAPOMENUTÍ

Na různé otázky, které mu členové sboru předložili, odpověděl s pozoruhodnou výstižností. Vytyčil obecné zásady, jejichž dodržování jim po může dosáhnout vyšší duchovní úrovně. Korintský sbor se octl v ohrožení a Pavel se nemohl vyrovnat s myšlenkou, že by ho v tomto rozhodném okamžiku nedokázal přivést na správnou cestu. Důrazně je varoval před hrozícím nebezpečím a pokáral je za jejich hříchy. Znovu poukázal na Krista a snažil se v nich probudit jejich dřívější nadšení a oddanost.

Srdečnost, s jakou apoštol korintské věřící zdraví, svědčí o jeho veliké lásce k tomuto sboru. Zmínil se o tom, co prožili, když se odvrátili od modlářství, aby uctívali pravého Boha a sloužili mu. Dále jim připomněl dary Ducha svatého, které přijali, a zdůraznil, že jejich výsadou je neustále dělat pokroky v křesťanském životě, dokud nedosáhnou Kristovy čistoty a svatosti. V jeho dopise čteme: „On vás obohatil ve všem, v každém slovu i v každém poznání. Neboť svědectví o Kristu bylo mezi vámi potvrzeno, takže nejste pozadu v žádném daru milosti a čekáte, až se zjeví náš Pán Ježíš Kristus. On vám bude oporou až do konce, abyste v onen den našeho Pána Ježíše Krista nebyli obviněni.“ (1 K 1,5-8)

Pavel otevřeně hovořil o neshodách, které v korintském sboru vznikly, a napomenul jeho členy, aby se přestali přít. Napsal: „Prosím vás, bratří, pro jméno našeho Pána Ježíše Krista, abyste všichni byli svorni a neměli mezi sebou roztržky, nýbrž abyste dosáhli plné jednoty smýšlení i přesvědčení.“ (1 K 1,10) Pavel jim bez okolků sdělil, jakým způsobem se o rozepřích ve sboru doslechl a kdo mu o nich řekl: „Dověděl jsem se totiž o vás z domu Chloé, bratří, že jsou mezi vámi spory.“ (1 K 1,11)

Apoštol Pavel byl veden Duchem svatým. Pravdy, které zvěstoval druhým, přijal „ve zjevení“ (Ef 3,3). Ne vždy mu však Pán oznámil stav Božího lidu takto otevřeně. Tentokrát apoštolovi o všem řekli věřící, kterým záleželo na zdaru korintského sboru a kteří viděli, jak se do něj vkrádá zlo. Změny, k nimž ve sboru došlo, dokázal apoštol posoudit na základě Božích zjevení, jichž se mu dostalo už dřív. Přestože mu Bůh ohledně tohoto zvláštního případu nedal žádné nové zjevení, ti, kdo skutečně toužili po poznání, přijali jeho poselství jako vyjádření Kristovy vůle. Bůh Pavlovi ukázal, jaké nesnáze budou církev ohrožovat. Když se nyní toto zlo objevilo, apoštol věděl, jak je závažné. Jeho úkolem bylo církev chránit, dohlížet na věřící a před Bohem se za ně zodpovídat. Bylo tedy správné a přirozené, že mu zprávy o porušování Božího zákona a rozdělení sboru nebyly lhostejné. Pokárání obsažená v tomto dopise byla stejně jako kterýkoli z jeho dalších listů zcela jistě napsána pod vlivem Ducha svatého.

Apoštol se ani slovem nezmínil o falešných učitelích, kteří se snažili zničit ovoce jeho práce. Protože sbor byl rozdělen a vládla v něm duchovní temnota, prozíravě se takovým poznámkám vyhýbal, aby věřící proti sobě nepopudil; obával se totiž, že někteří by se pak mohli navždy odvrátit od pravdy. Spíše jim připomínal své vlastní působení mezi nimi, kdy jako „rozumný stavitel“ položil základ, na němž stavěli druzí (1 K 3,10). Tím se však nevyvyšoval nad ostatní. Řekl: „Jsme spolupracovníci na Božím díle.“ (1 K 3,9) Nechlubil se svou vlastní moudrostí, ale vyznával, že pouze díky Boží moci je schopen hlásat pravdu tak, jak se to líbí Bohu. Protože žil ve společenství s Kristem, největším ze všech učitelů, mohl lidi učit o Boží moudrosti. Taková ponaučení naplňovala potřeby všech společenských tříd a byla použitelná v každé době, na všech místech a za všech okolností.

Jedním z nejhorších hříchů, které se mezi korintskými věřícími projevily, byl návrat k mnoha přízemním pohanským zvykům. Jeden z bývalých křesťanů klesl tak hluboko, že svým nevázaným životem vzbuzoval pohoršení i mezi pohany, jejichž mravní úroveň byla nízká. Apoštol vyzval věřící, aby „toho zlého“ vyloučili ze svého středu, a napomenul je: „Nevíte, že ‚trocha kvasu všechno těsto prokvasí‘? Odstraňte starý kvas, abyste byli novým těstem, vždyť vám nastal čas nekvašených chlebů.“ (1 K 5,13.6.7)

SPORY MEZI KŘESŤANY

V korintském sboru se rozmohlo ještě jedno velké zlo: Bratři se vzájemně žalovali u soudu. Přitom pro urovnání sporů mezi křesťany existoval dostatek opatření. Sám Kristus jasně učil, jak se mají takové záležitosti uvádět do pořádku. Radil věřícím takto: „Když tvůj bratr zhřeší, jdi a pokárej ho mezi čtyřma očima; dá-li si říci, získal jsi svého bratra. Nedá-li si říci, přiber k sobě ještě jednoho nebo dva, aby ‚ústy dvou nebo tří svědků byla potvrzena každá výpověď‘. Jestliže ani je neuposlechne, oznam to církvi; jestliže však neuposlechne ani církev, ať je ti jako pohan nebo celník. Amen, pravím vám, cokoli odmítnete na zemi, bude odmítnuto v nebi, a cokoli přijmete na zemi, bude přijato v nebi.“ (Mt 18,15-18)

Protože korintští věřící na tuto jednoduchou radu zapomněli, Pavel je důrazně napomenul a pokáral. Ve svém dopise se jich ptá: „Jak to, že se někdo z vás opovažuje, má-li spor s druhým, jít k pohanským soudcům místo k bratřím? Což nevíte, že Boží lid bude soudit svět? Jestliže budete soudit svět, nejste snad schopni rozsuzovat takové maličkosti? Nevíte, že budeme soudit anděly? Tím spíše věci všedního života! Máte-li spory o tyto všední záležitosti, proč se obracíte k těm, kdo nemají s církví nic společného? K vašemu zahanbení to říkám. Cožpak není mezi vámi nikdo rozumný, kdo by dovedl rozsoudit spor mezi bratřími? Ale bratr se soudí s bratrem, a to před nevěřícími! Již to je vaše prohra, že se vůbec mezi sebou soudíte. Proč raději netrpíte křivdu?… Vy však křivdíte a škodíte, a to bratřím! Což nevíte, že nespravedliví nebudou mít účast v Božím království?“ (1 K 6,1-9)

Satan se neustále snaží vnášet mezi Boží lid nedůvěru, odcizení a zášť. Často jsme v pokušení si myslet, že jsou porušována naše práva, i když nám ve skutečnosti nikdo k takovým pocitům nezavdal příčinu. Ti, kdo více milují sebe než Krista a jeho dílo, budou mít na prvním místě své vlastní zájmy a použijí jakéhokoli prostředku, aby je ochránili a prosadili. Mnozí lidé, které pokládáme za zásadové křesťany, jsou ve skutečnosti tak pyšní a domýšliví, že nedokážou osobně zajít za těmi, o nichž se domnívají, že žijí v omylu. Odmítají si s nimi promluvit v Kristově duchu a vzájemně se za sebe modlit. Když si myslí, že jim bratři ublížili, raději se dovolávají soudu, než by se řídili příkazy Spasitele.

Křesťané by se neměli obracet na světské soudy, aby urovnali spory, k nimž může mezi členy sboru dojít. Podle Kristova nařízení by si takové neshody měli vyřešit sami nebo s pomocí církve. Pokud bylo následovníkovi tichého a pokorného Ježíše ukřivděno, raději sám ponese „škodu“ (1 K 6,7), než by odhalil před světem hříchy svých bratří ve víře.

Soudní pře mezi bratry nijak neprospívají šíření pravdy. Křesťané, kteří se vzájemně žalují u soudů, vystavují církev posměchu jejích nepřátel a mocnostem temnoty poskytují důvod k radosti. Tak znovu zraňují Krista a veřejně ho tupí. Když zavrhují autoritu církve, pohrdají Bohem, který jí tuto moc propůjčil.

KRISTOVA MOC

Pavel se v tomto dopise snažil korintským křesťanům ukázat, že Kristova moc je může ochránit před zlem. Věděl, že pokud se budou ří dit ponaučeními, která jim dal, stanou se silnými skrze Boží moc. Aby jim pomohl osvobodit se z otroctví hří chu a v Boží bázni dosáhnout dokonalé svatosti, důrazně jim připomněl požadavky toho, jemuž v době svého obrácení zasvětili svůj život. Napsal jim: „Jste Kristovi.“ „Nepatříte sami sobě! Bylo za vás zaplaceno výkupné. Proto svým tělem oslavujte Boha.“ (1 K 3,23; 6,19.20)

Apoštol jim podrobně vylíčil, jaké důsledky s sebou nese odvrácení od čistého a svatého života a návrat ke zvrhlým pohanským mravům: „Nemylte se: Ani smilníci, ani modláři, ani cizoložníci… ani zloději, ani lakomci, opilci, utrhači, lupiči nebudou mít účast v Božím království.“ Naléhavě je žádal, aby ovládli své přízemní vášně a touhy. „Či snad nevíte,“ ptá se jich, „že vaše tělo je chrámem Ducha svatého, který ve vás přebývá a jejž máte od Boha?“ (1 K 6,9.10.19)

Pavel byl velmi inteligentní a zároveň se v jeho životě projevila výjimečná moudrost. Díky ní se uměl rychle vžít do situace druhých, soucítit s nimi a navázat s nimi úzký vztah. Proto byl schopen probudit v lidech ty nejlepší vlastnosti a motivovat je, aby se snažili žít lépe. Korintské věřící upřímně miloval. Byl by rád viděl, jak se proměňují v opravdu zbožné křesťany, kteří dokážou odolávat pokušení. Věděl, že na každém kroku svého křesťanského života budou čelit satanovu odporu, takže budou každý den svádět boje. Chtějí-li se uchránit před záludnými útoky nepřítele, který jim chce vnutit jejich staré zvyky a přirozené sklony, bude třeba, aby stále bděli a modlili se. Pavel si uvědomoval, že k většímu křesťanskému poznání lze dospět jen prostřednictvím vytrvalých modliteb a neustálé ostražitosti, a toto poznání se jim snažil vštípit. Věděl však také, že v ukřižovaném Kristu se jim nabízí dostatek síly, která je přivede k obrácení a promění je tak, že budou schopni odolat všem pokušením ke zlu. Ve víře v Boha naleznou svou zbroj a v Božím slově zbraň k boji. Spolu s nimi pak získají vnitřní sílu, s jejíž pomocí budou schopni odrazit útoky nepřítele.

Korintští křesťané potřebovali prožít větší zkušenosti s Bohem. Dosud plně nepochopili, co to znamená hledět na Boží slávu a získat nový charakter. Zatím spatřili jen první paprsky této vycházející slávy. Pavel si přál, aby se nechali prostoupit vší Boží plností, aby stále více poznávali Ježíše, jehož návrat se bude podobat východu jitřenky. Chtěl, aby se od něj stále učili, dokud nedosáhnou dokonalé víry.

Zdroj informací: Poslové naděje a lásky, Bible - český ekumenickký překlad, BibleTV, Info-Bible.cz