Ve vzálených zemích

Nastal čas, aby bylo evangelium hlásáno i za hranicemi Malé Asie. Pro Pavla a jeho spolupracovníky byla připravena cesta do Evropy. V Troadě, na pobřeží Středozemního moře, „měl Pavel v noci vidění: Stanul před ním jakýsi Makedonec a velmi ho prosil: ‚Přeplav se do Makedonie a pomoz nám!‘“ (Sk 16,9)

Toto volání bylo naléhavé a neodkladné. Lukáš, který doprovázel Pavla, Silase a Timotea na cestě do Evropy, říká: „Po tomto Pavlově vidění jsme se bez váhání chystali na cestu do Makedonie, protože jsme usoudili, že nás volá Bůh, abychom tam kázali evangelium. Vypluli jsme tedy z Troady a plavili se přímo na ostrov Samothráké a druhého dne do makedonské Neapole. Odtud jsme šli do Filip, které jsou nejvýznamnějším městem té části Makedonie a římskou kolonií.“ (Sk 16,10-12)

„V sobotu,“ pokračuje Lukáš, „jsme vyšli za bránu k řece, protože jsme se domnívali, že tam bude modlitebna; posadili jsme se a mluvili k ženám, které se tam sešly. Poslouchala nás i jedna žena jménem Lydie, obchodnice s purpurem z města Thyatir, která věřila v jediného Boha. Pán jí otevřel srdce.“ (Sk 16,13.14) Lydie s radostí přijala pravdu. Ona i celá její rodina se obrátily a nechaly se pokřtít. Lydie pak prosila apoštoly, aby se stali jejími hosty.

UZDRAVENÍ POSEDLÉ ŽENY

Když se poslové evangelia pustili do práce a začali učit lid, pronásledovala je žena posedlá věšteckým duchem a křičela: „‚Toto jsou služebníci nejvyššího Boha. Zvěstují vám cestu ke spáse.‘ A to dělala po mnoho dní.“ (Sk 16,17.18)

Tato žena byla zvláštním satanovým nástrojem a předpovídáním budoucnosti přinášela svým pánům značný zisk. Svým vlivem přispěla k upevnění modlářství. Satan věděl, že jeho království bude napadeno, a proto se rozhodl, že bude proti Božímu dílu bojovat tímto způsobem. Doufal, že se mu jeho lstivé polopravdy podaří smísit s pravdami evangelia, které zvěstovali apoštolové. Doporučující slova této ženy byla hlásání pravdy na škodu. Odvracela pozornost lidí od učení apoštolů a evangelium kvůli nim získalo špatnou pověst. Pod jejich vlivem mnozí dospěli k názoru, že muži, kteří hovořili z popudu Ducha svatého a v Boží moci, jsou vedeni stejným duchem jako tento satanův posel.

Nějakou dobu apoštolové tento odpor snášeli; potom však Pavel pod vlivem Ducha svatého přikázal zlému duchu, aby z ženy vyšel. Okamžitě zmlkla. To byl důkaz, že apoštolové jsou Boží služebníci. Zlý duch to poznal, a proto je poslechl.

Když byla žena osvobozena od zlého ducha, vrátil se jí zdravý rozum a rozhodla se následovat Krista. Její páni však dostali strach, že přijdou o svou živnost. Uvědomili si, že s věštěním a předpovídáním budoucnosti je konec, a že tak ztrácejí veškeré naděje na zisk. Pokud budou apoštolové moci pokračovat v díle evangelia, zdroj jejich příjmů brzy vyschne.

Ve městě žilo mnoho dalších lidí, kterým satanské klamy vynášely zisky. Obávali se moci, která by je tak účinně dokázala připravit o obživu, a proto začali na Boží služebníky hla sitě křičet. Nakonec předvedli apoš toly před soudce s tímto obviněním: „Tito lidé pobuřují naše město. Jsou to Židé a rozšiřují zvyky, které my jako Římané nemůžeme uznat, nebo se dokonce podle nich řídit.“ (Sk16,20.21)

VE VĚZENÍ

Běsnící zástup se obrátil proti učedníkům. Zavládlo davové šílenství, které mělo podporu úřadů. Soudcové nechali z apoštolů strhat šaty a nařídili, aby byli zbičováni. „Když je důkladně zbičovali, zavřeli je do vězení a žalářníkovi poručili, aby je dobře hlídal. On je podle toho rozkazu zavřel do nejbezpečnější cely a pro jistotu jim dal nohy do klády.“ (Sk 16,23.24)

V této poloze trpěli apoštolové velkými bolestmi; přesto si nestěžovali. Namísto toho se v naprosté tmě a beznaději žaláře vzájemně povzbuzovali modlitbami. Zpěvem oslavovali Boha za to, že mají tu čest snášet potupu pro jeho věc. Hořeli hlubokou a upřímnou láskou k dílu svého Spasitele. Pavel vzpomínal na dobu, kdy sám pronásledoval Kristovy učedníky. Nyní se radoval, že mu Bůh otevřel oči a že je schopen vnímat moc vznešené pravdy, kterou kdysi pohrdal.

Ostatní vězni s úžasem naslouchali modlitbám a zpěvu vycházejícím z nitra žaláře. Z této části vězení bylo obvykle slyšet výkřiky, sténání, kletby a nadávky, které narušovaly noční klid; ještě nikdy se však z této ponuré cely neozývaly modlitby a chvály. Stráže i vězni si s údivem kladli otázku, kdo jsou ti muži, kteří se radují, přestože je jim zima, mají hlad a trpí bolestmi.

Soudcové se zatím vrátili domů a byli sami se sebou spokojeni, že se jim rychlým a rozhodným jednáním podařilo uklidnit vzpouru. Cestou se však dozvěděli další podrobnosti o povaze a díle mužů, které odsoudili k bičování a nechali uvěznit. Viděli ženu, která byla vysvobozena ze satanovy moci, a byli překvapeni, jak se změnil výraz její tváře i její chování. V minulosti způsobila ve městě mnoho problémů; nyní se chovala tiše a klidně. Když si uvědomili, že s největší pravděpodobností uložili přísný trest podle římského zákona dvěma nevinným mužům, zlobili se sami na sebe. Rozhodli se, že hned ráno nařídí, aby byli apoštolové tajně propuštěni. Chtěli je ochránit před násilím ze strany davu, a proto měli být pod dohledem vyvedeni z města.

OBRÁCENÍ ŽALÁŘNÍKA

Zatímco však lidé byli krutí a pomstychtiví a trestuhodně zanedbávali své posvátné povinnosti, Bůh na své služebníky nezapomněl a slitoval se nad nimi. Celé nebe se zajímalo o osud mužů, kteří trpěli pro Krista. Do vězení byli vysláni andělé, pod jejichž nohama se chvěla země. Dveře vězení zajištěné těžkými závorami se otevřely dokořán; z rukou a nohou vězňů spadly řetězy a pouta a žalář zaplavilo jasné světlo.

Žalářník s úžasem naslouchal modlitbám a zpěvu uvězněných apoštolů. Když je přivedli, viděl jejich oteklé a krvácející rány a sám nařídil, aby jim dali nohy do klády. Očekával, že od nich uslyší žalostný nářek a proklínání; namísto toho však slyšel radostné písně a chvalozpěvy. Když usínal, dosud mu zněly v uších. Nyní ho probudilo zemětřesení a chvění vězeňských zdí.

Leknutím vyskočil a s hrůzou zjistil, že všechny dveře vězení jsou otevřené. Přepadl ho strach, že vězni uprchli. Vzpomněl si, jak důrazně zněl rozkaz, když byli Pavel a Silas předešlého večera svěřováni pod jeho dohled. Byl si jistý, že za svou zdánlivou nesvědomitost zaplatí životem. Ve svém zoufalství měl pocit, že pro něj bude lepší, když sám ukončí svůj život, než aby podstoupil potupnou popravu. Vytasil meč a chtěl se zabít; vtom však zaslechl Pavlova povzbudivá slova: „Nedělej to! Jsme tu všichni!“ (Sk 16,28) Všichni vězni byli na svých místech. Zadržela je Boží moc působící skrze jednoho z jejich spoluvězňů.

Přestože žalářník jednal s apoštoly krutě, necítili vůči němu žádnou nenávist. Pavel a Silas měli Kristova ducha, nikoli ducha odplaty. Jejich nitro bylo naplněno Spasitelovou láskou, takže v něm nezbylo žádné místo pro zášť vůči jejich pronásledovatelům.

Žalářník upustil meč, zavolal, aby mu přinesli světlo, a spěchal do vnitřního vězení. Chtěl se podívat, co je to za muže, kteří mu jeho surové jednání oplácejí laskavostí. Došel až k apoštolům, vrhl se jim k nohám a prosil je o odpuštění. Pak je vyvedl ven na dvůr a zeptal se jich: „Bohové a páni, co mám dělat, abych byl zachráněn?“ (Sk 16,30)

Žalářník se chvěl, protože v zemětřesení rozpoznal projev Božího hněvu. Když se domníval, že mu vězni utekli, chtěl si vzít život. Ale zdálo se, že ve srovnání s novým, podivným strachem, který se ho zmocnil, tohle vše nic neznamenalo. Toužil po stejném pokoji a radosti, které vyzařovaly z apoštolů, přestože byli týráni a trpěli. Spatřil v jejich tvářích nebeské světlo a věděl, že Bůh zázračným způsobem zasáhl, aby jim zachránil život. Neobyčejně živě se mu vybavila slova posedlé ženy: „Toto jsou služebníci nejvyššího Boha. Zvěstují vám cestu ke spáse.“ (Sk 16,17)

V hluboké pokoře prosil apoštoly, aby mu ukázali cestu života. Odpověděli mu: „‚Věř v Pána Ježíše, a budeš spasen ty i všichni, kdo jsou v tvém domě.‘ A začali jemu i všem v jeho domácnosti zvěstovat slovo Boží.“ (Sk 16,31.32) Pak žalářník očistil apoštolům rány, posloužil jim a se všemi svými příbuznými se nechal pokřtít. Posvěcující vliv se rozšířil mezi všemi vězni, takže byli ochotni naslouchat pravdám, které apoštolové zvěstovali. Byli přesvědčeni o tom, že Bůh, kterému tito muži sloužili, je zázračným způsobem zbavil jejich pout.

OPĚT NA SVOBODĚ

Zemětřesení nahnalo obyvatelům Filip velký strach. Když ráno dozorci oznámili soudcům, co se v noci sta lo, soudcové byli zděšeni. Poslali strážníky, aby propustili apoštoly na svo bodu. Pavel však prohlásil: „Nás, římské občany, veřejně a bez soudu zbili a zavřeli do vězení. A teď se nás chtějí ve vší tichosti zbavit? To ne! Ať sem sami přijdou a propustí nás!“ (Sk 16,37)

Apoštolové byli římští občané. Zbičovat Římana, pokud se nedopus til těžkého zločinu, bylo nezákon né. Žádný Říman nesměl být také zbaven svobody, aniž by byl řádně vyslechnut. Pavel a Silas byli veřejně vsazeni do vězení. Proto nyní odmítli tajné propuštění bez náležitého vysvětlení ze strany soudců.

Když soudcové obdrželi tuto odpověď, dostali strach, že si budou apoštolové stěžovat u císaře. Proto se ihned vydali do vězení, omluvili se Pavlovi a Silasovi za bezpráví a násilí, kterých se na nich dopustili, a osobně je vyprovodili z vězení. Naléhavě je žádali, aby opustili město. Báli se nejen vlivu apoštolů na lid, ale také moci, která zasáhla ve prospěch těchto nevinných mužů.

Apoštolové se řídili Kristovým pokynem a nevnucovali se tam, kde o jejich přítomnost nestáli. „Vyšli z vězení a šli k Lydii. Tam se shledali s bratřími, povzbudili je a odešli z Filip.“ (Sk 16,40)

SBOR VE FILIPECH

Apoštolové nepovažovali své působení ve Filipech za marné. Setkali se zde s velkým odporem a pronásledováním; Bůh však ve své prozřetelnosti zasáhl v jejich prospěch. Obrácení žalářníka a jeho příbuzných pro ně bylo bohatou odměnou za potupu a utrpení, kterými museli projít. Zpráva o jejich nespravedlivém uvěznění a zázračném vysvobození se rozšířila po celé oblasti. Dílo apoštolů tak upoutalo pozornost mnohých, kteří by se o něm jinak nedozvěděli.

Výsledkem Pavlovy práce ve Filipech bylo založení sboru, který neustále rostl. Apoštolova horlivost a oddanost, a především jeho ochota trpět pro Krista měly na obrácené křesťany hluboký a trvalý vliv. Vážili si vzácných pravd, kvůli nimž přinesli apoštolové tak velké oběti, a celý svůj život zasvětili dílu svého Vykupitele.

Z Pavlova dopisu určeného Filipským je zřejmé, že ani tento sbor se nevyhnul pronásledování. Pavel v něm píše: „Neboť vám je z milosti dáno netoliko v Krista věřit, ale pro něho i trpět; vedete týž zápas, jaký jste u mne viděli.“ Jejich víra však byla tak vytrvalá, že mohl říct: „Děkuji Bohu svému při každé vzpomínce na vás a v každé modlitbě za vás všechny s radostí prosím; jsem vděčen za vaši účast na díle evangelia od prvního dne až doposud.“ (Fp 1,29.30.3-5)

Na významných místech, kam jsou poslové pravdy povoláni za prací, probíhá zběsilý zápas mezi silami dobra a zla. Pavel říká: „Nevedeme svůj boj proti lidským nepřátelům, ale proti mocnostem, silám a všemu, co ovládá tento věk tmy.“ (Ef 6,12) Spor mezi Boží církví a těmi, kdo jsou podřízeni zlým andělům, bude trvat až do konce časů.

První křesťané museli často tváří v tvář vzdorovat silám temnoty. Svou úskočností a pronásledováním je chtěl nepřítel odvrátit od pravé víry. V současné době, kdy se rychle blí ží konec všech pozemských věcí, se satan zoufale snaží svést celý svět. Vymýšlí nejrůznější plány, kterými zaměstnává mysl lidí, aby odvrátil jejich pozornost od pravd důležitých pro jejich spasení. V každém městě se jeho nástroje pilně zabývají shromažďováním těch, kdo bojují proti Božímu zákonu. Mistr podvodu se neustále snaží vyvolat zmatek a vzpouru a nadchnout lidi pro falešné cíle.

Přestože se bezbožnost rozšířila tak, jako nikdy předtím, mnozí kazatelé evangelia volají: „Je pokoj, nic nehrozí.“ (1 Te 5,3) Věrní Boží poslové však mají bez ustání pokračovat ve svém díle. Oblečeni v Boží zbroj mají neohroženě a vítězně postupovat kupředu a nevzdávat svůj boj, dokud všichni lidé v jejich okolí nepřijmou poselství pravdy pro tuto dobu.

Zdroj informací: Poslové naděje a lásky, Bible - český ekumenickký překlad, BibleTV, Info-Bible.cz