Velké poslání

Před svým nanebevstoupením Ježíš seznámil učedníky s jejich úkolem a zdůraznil jim, že jej mohou splnit jen v jeho jménu a v moci Ducha svatého.

Komentář

Po Kristově smrti učedníky málem přemohla malomyslnost. Jejich Učitel byl zavržen, odsouzen a ukřižován. Kněží a přední mužové se vysmívali: „Jiné zachránil, sám sebe zachránit nemůže. Je král izraelský — ať nyní sestoupí s kříže a uvěříme v něho!“ (Mt 27,42) Učedníkům vyhasly všechny naděje. Jejich myšlení bylo obestřeno tmou. Často si říkali: „A my jsme doufali, že on je ten, který má vykoupit Izrael.“ (L 24,21) Opuštění a zarmoucení si připomínali Ježíšova slova: „Neboť děje-li se toto se zeleným stromem, co se stane se suchým?“ (L 23,31)

Ježíš se několikrát pokusil odhalit svým učedníkům budoucnost, oni však o jeho slovech nijak zvlášť nepřemýšleli. Proto je jeho smrt zaskočila. Když se pak ohlíželi nazpět do minulosti a viděli důsledky své nevěry, naplnil je zármutek. Když byl Kristus ukřižován, učedníci nevěřili, že bude vzkříšen. Jasně jim řekl, že třetího dne vstane. Oni však byli zmatení, a proto nepochopili, co tím myslí, a po jeho smrti je zachvátilo čiré zoufalství. Prožívali hořké zklamání. Jejich víra nepronikla stínem, kterým satan obestřel jejich obzor. Všechno jim připadalo nejasné a tajemné. Kdyby byli uvěřili Ježíšovým slovům, byli by ušetřeni velkého zármutku.

Malomyslní, sklíčení a zoufalí učedníci se shromáždili v horní místnosti. Báli se, že by je mohl potkat stejný osud jako jejich milovaného Učitele, a tak zavřeli dveře na závoru. A právě tady se jim po svém vzkříšení zjevil Spasitel.

POVĚŘENI ÚKOLEM

Ještě čtyřicet dnů pobýval Kristus na zemi, připravoval učedníky na dílo, které měli vykonat, a vysvětloval jim to, co až dosud nebyli schopni pochopit. Hovořil o proroctvích, která se týkala jeho příchodu, zavržení Židy a jeho smrti, a ukazoval jim, že tyto předpovědi se do nejmenších podrobností vyplnily. Řekl jim, že v naplnění těchto proroctví by měli rozpoznat ujištění o moci, která bude provázet jejich budoucí působení. V Písmu čteme: „Tehdy jim otevřel mysl, aby rozuměli Písmu. Řekl jim: ‚Tak je psáno: Kristus bude trpět a třetího dne vstane z mrtvých; v jeho jménu se bude zvěstovat pokání na odpuštění hříchů všem národům, počínajíc Jeruzalémem.‘“ A dodal: „Vy jste toho svědky.“ (L 24,45-48)

Učedníci během dnů, které s nimi Kristus nyní strávil, získali novou zkušenost. Když slyšeli, jak jejich milovaný Učitel vysvětluje Písmo ve světle všech uplynulých událostí, jejich víra v něj se prohloubila. Nyní mohli prohlásit: „Víme, komu jsme uvěřili.“ (viz 2 Tm 1,12) Začali si uvědomovat podstatu a rozsah svého úkolu a pochopili, že mají hlásat světu pravdy, které jim byly svěřeny. Byli svědky událostí Kristova života, jeho smrti a vzkříšení; znali proroctví poukazující na tyto události i tajemství plánu spasení, stejně jako Ježíšovu moc odpouštět hříchy. A to vše měli oznámit světu. Měli se obrátit a v Ježíšově moci zvěstovat evangelium o pokoji a spasení.

Kristus před svým nanebevstoupením seznámil učedníky s jejich úkolem. Pověřil je vykonáním své poslední vůle, v níž odkázal světu poklady věčného života. Řekl jim asi toto: „Byli jste svědky toho, že jsem obětoval svůj život za tento svět. Viděli jste, kolik úsilí jsem vynaložil ve prospěch Izraele. A přestože můj lid ke mně nechtěl přijít, aby měl život, přestože kněží a přední mužové se mnou jednali, jak se jim zlíbilo, a zavrhli mě, dostanou ještě další příležitost k přijetí Božího Syna. Viděli jste, že rád přijímám všechny, kteří ke mně přicházejí a vyznávají své hříchy. Kdo ke mně přijde, toho v žádném případě neodmítnu. A vám, svým učedníkům, svěřuji toto poselství milosti. Zvěstujte je židům i pohanům — nejdříve Izraeli a potom všem národům, jazykům a kmenům. Všichni, kdo uvěří, by se měli sjednotit a vytvořit jednu církev.“

Pověřením k hlásání evangelia o Kristově království byly položeny základy misijní činnosti. Učedníci měli horlivě pracovat pro všechny lidi a předávat jim pozvání milosti. Neměli čekat, až za nimi lidé přijdou, ale měli jít se svým poselstvím k nim.

VE JMÉNU JEŽÍŠE KRISTA

Učedníci měli pracovat v Kristově jménu. Každým svým slovem a činem měli obracet pozornost k Ježíši, protože z něj vychází životodárná síla, která má moc zachraňovat hříšníky. Základem jejich víry měl být on, zdroj milosti a síly. V jeho jménu měli předkládat nebeskému Otci své prosby a měli být vyslyšeni. Měli křtít ve jménu Otce, Syna a Ducha svatého. Ježíšovo jméno mělo být jejich heslem, poznávacím znamením, sjednocujícím poutem, měřítkem pro jejich jednání a zdrojem jejich úspěchu. V Božím království nebude uznáno nic, na čem nebude napsáno Kristovo jméno.

Když Kristus přikázal svým učedníkům, aby v jeho jménu vyšli a přivedli do církve všechny, kdo v něj věří, vysvětlil jim, že je nutné, aby si uchovali svou prostotu. Čím menší důraz budou klást na okázalost a honosnost, tím větší bude jejich vliv na konání dobra. Učedníci měli hovořit stejně prostě jako Ježíš a měli svým posluchačům vštěpovat stejné pravdy jako on.

Kristus neřekl svým učedníkům, že jejich práce bude snadná, ale ukázal jim, jak nespočetné jsou síly zla, které se proti nim spiknou a postaví se jim na odpor. Budou muset bojovat „proti mocnostem, silám a všemu, co ovládá tento věk tmy, proti nadzemským duchům zla“ (Ef 6,12). V tomto boji však nebudou odkázáni jen sami na sebe. Ježíš je ujistil, že bude s nimi; pokud půjdou ve víře kupředu, všemocný Bůh bude jejich záštitou. Vyzval je, aby byli stateční a silní, protože s nimi bude někdo, kdo je mocnější než andělé — vůdce nebeských zástupů. Bůh učinil vše, co bylo třeba, aby mohli dokončit své dílo, a sám převzal zodpovědnost za jeho zdar. Budou-li poslouchat jeho slovo a spolupracovat s ním, nemohou neuspět. Přikázal jim: Jděte ke všem národům. Jděte do nejodlehlejších končin obydleného světa a nepochybujte o tom, že i tam budu s vámi. Pracujte ve víře a důvěře, protože já vás nikdy neopustím. Neustále budu s vámi a budu vám pomáhat při plnění vašich povinností, povedu vás, budu vás utěšovat, posvěcovat a podpírat. Postarám se, aby vaše slova obracela pozornost lidí k nebeskému království.

Kristova oběť za lidstvo byla dokonalá a úplná a splnila podmínku smíření. Dílo, kvůli kterému Kristus přišel na svět, bylo dokonáno. Dobyl království, vyrval je satanovi a stal se dědicem všech věcí. Nyní byl na cestě k Božímu trůnu, aby přijal pocty nebeských zástupů. Ve své neomezené moci sdělil učedníkům, jaké je jejich poslání: „Jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky, křtěte je ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého a učte je, aby zachovávali všecko, co jsem vám přikázal. A hle, já jsem s vámi po všecky dny až do skonání tohoto věku.“ (Mt 28,19.20)

Krátce předtím, než Kristus opustil své učedníky, jim ještě jednou objasnil podstatu svého království. Připomněl jim to, co jim o něm řekl již dříve, a prohlásil, že jeho záměrem nebylo zřídit dočasné království na tomto světě. Neměl vládnout jako pozemský panovník na Davidově trůně. Když se ho učedníci zeptali: „Pane, už v tomto čase chceš obnovit království pro Izrael?“, odpověděl: „Není vaše věc znát čas a lhůtu, kterou si Otec ponechal ve své moci.“ (Sk 1,6.7) Nemuseli nutně vidět dále do budoucnosti, než kolik jim umožňovala jeho zjevení. Jejich úkolem bylo hlásat evangelium.

V MOCI DUCHA SVATÉHO

Nyní měli být učedníci připraveni o Kristovu osobní přítomnost, měli však být vybaveni novou mocí. Měli v plné míře obdržet Ducha svatého, který je měl utvrdit v jejich poslání. Spasitel řekl: „Hle, sesílám na vás, co slíbil můj Otec; zůstaňte ve městě, dokud nebudete vyzbrojeni mocí z výsosti.“ (L 24,49) „Jan křtil vodou, vy však budete pokřtěni Duchem svatým, až uplyne těchto několik dní.“ „Dostanete sílu Ducha svatého, který na vás sestoupí, a budete mi svědky v Jeruzalémě a v celém Judsku, Samařsku a až na sám konec země.“ (Sk 1,5.8)

Spasitel věděl, že žádné důkazy, jakkoli by byly rozumově odůvodněné, nedokážou obměkčit tvrdost charakteru ani rozbít pancíř světského myšlení a sobectví. Věděl, že učedníci musí být nadáni nebeskou mocí; že evangelium může být účinné pouze tehdy, budou-li je zvěstovat lidé, kteří svou vřelost a výmluvnost získali na základě živého poznání toho, který je cestou, pravdou a životem. Dílo, jímž byli učedníci pověřeni, bude vyžadovat velké nasazení, protože zlo, které se na ně řítí, je mocné a silné. V čele mocností temnoty stojí ostražitý a odhodlaný vůdce. Do boje za pravdu se proto Kristovi následovníci mohou pustit jedině za předpokladu, že jim pomůže Bůh skrze Ducha svatého.

ZAČÁTEK SLUŽBY

Kristus vyzval své učedníky, aby za čali pracovat v Jeruzalémě. Toto velké město bylo dějištěm jeho úžasné oběti za lidstvo. Tudy chodíval v podobě člověka a hovořil s lidmi. Bylo však jen málo těch, kdo rozpoznali, jak velmi se nebe přiblížilo zemi. Zde byl odsouzen a ukřižován. V Jeruzalémě žili mnozí, kdo tajně uvěřili, že Ježíš Nazaretský je Mesiáš, a mnozí další, kteří byli oklamáni kněžími a předními muži. A právě jim mělo být zvěstováno evangelium. Měli být vyzváni k pokání. Bylo třeba objasnit jim úžasnou pravdu, že odpuštění hříchů lze získat pouze skrze Krista. A protože Jeruzalém byl dosud rozrušen otřesnými událostmi několika minulých týdnů, kázání učedníků mohlo mít velký dopad.

Během své služby Ježíš učedníkům neustále zdůrazňoval, že se s ním musí sjednotit a usilovat o vysvobození světa z otroctví hříchu. Když vyslal nejprve dvanáct a později sedmdesát učedníků, aby zvěstovali Boží království, poučil je, že jejich povinností je oznamovat druhým to, co slyšeli od něj. V průběhu celého svého působení je připravoval na dílo osobní služby; to se mělo s přibývajícím počtem učedníků dále rozšiřovat a nakonec dosáhnout do nejodlehlejších částí země. Ve svém posledním ponaučení připomněl Ježíš svým následovníkům, že v důvěře mají světu nést dobrou zprávu o spasení.

ZASLÍBENÍ NÁVRATU

Když nastal čas, aby Kristus vystoupil ke svému Otci, zavedl své učedníky až k Betanii. Tady se zastavil a učedníci se ho obestoupili. Jako by je chtěl ujistit o své ochraňující péči, zvedl ruce, aby jim požehnal, a pomalu se od nich vzdaloval. „A když jim žehnal, vzdálil se od nich a byl nesen do nebe.“ (L 24,51)

Zatímco učedníci hleděli vzhůru, dokud jim jejich odcházející Pán nezmizel z dohledu, Ježíše vítal jásající zástup nebeských andělů. Ti jej doprovázeli do nebe a přitom zpívali píseň vítězství: „Království země, zpívejte Bohu, zapějte žalmy Panovníku, tomu, jenž jezdí po nebi, po nebi odvěkém… Uznejte Boží moc! Jeho vznešenost se klene nad Izraelem, jeho moc do mraků strmí.“ (Ž 68,33-35)

Učedníci se stále ještě upřeně dívali k nebi, když vtom se vedle nich objevili „dva muži v bílém rouchu a řekli: ‚Muži z Galileje, co tu stojíte a hledíte k nebi? Tento Ježíš, který byl od vás vzat do nebe, znovu přijde právě tak, jak jste ho viděli odcházet.‘“ (Sk 1,10.11)

Zaslíbení druhého Ježíšova příchodu se mělo učedníkům provždy vrýt do paměti. Tentýž Ježíš, kterého viděli vystupovat do nebe, se znovu vrátí, aby vzal s sebou ty, kteří mu zde na zemi ochotně sloužili. Stejný hlas, který jim řekl: „Hle, já jsem s vámi po všecky dny až do skonání tohoto věku“, je přivítá i v nebeském království.

Stejně jako v předobrazné bohoslužbě odkládal velekněz své velekněž ské roucho a ke konání obřadů přistupoval v bílých lněných ša tech obyčejného kněze, odložil Kristus své královské roucho, vzal na sebe lidskou podobu a přinesl oběť, přičemž byl zároveň knězem i obětí. A stejně jako velekněz po vykonání služby ve svatyni svatých vyšel k čekajícímu shromáždění ve svém velekněžském rouchu, tak i Kristus, až přijde podruhé, bude oblečen do zářivě bílého roucha, „jak by jej žádný bělič na zemi nedovedl vybílit“ (Mk 9,3). Přijde ve své vlastní slávě a ve slávě svého Otce a na cestě ho budou doprovázet všechny andělské zástupy.

A tak se naplní zaslíbení, které dal Kristus svým učedníkům: „Opět přijdu a vezmu vás k sobě.“ (J 14,3) Ty, kdo jej milovali a očekávali, korunuje slávou, ctí a nesmrtelností. Spravedliví mrtví vstanou ze svých hrobů a živí budou spolu s nimi uchváceni vzhůru vstříc Pánu. Zaslechnou, jak jim Ježíšův hlas znějící líbezněji než jakákoliv hudba, kterou kdy zaslechl smrtelný člověk, říká: Váš boj skončil. „Pojďte, požehnaní mého Otce, ujměte se království, které je vám připraveno od založení světa.“ (Mt 25,34)

Učedníci se mohli radovat, protože měli naději, že se jejich Pán vrátí.

 

Zdroj informací: Poslové naděje a lásky, Bible - český ekumenickký překlad, BibleTV, Info-Bible.cz

Diskuse

Žádný komentář dosud nebyl vložen

Podpořte BibleTV

Pomozte nám financovat realizaci a další rozvoj internetové televize BibleTV

Číslo účtu: 1725482339 / 0800

Přihlášení

Facebook

Page generated in 1.9164 seconds.
Redakční systém teal.cz naprogramoval Vítězslav Dostál