Věrni navzdory pronásledování

I v dobách největšího temna se našly skupiny křesťanů, kteří znali Písmo a v opisech je šířili mezi lidmi.

Komentář

Temno, které zahalilo zemi během dlouhé doby papežské nadvlády, nemohlo zcela zastřít světlo pravdy. V každé době tu byli lidé, kteří svědčili o Bohu, věřili v Ježíše Krista jako jediného prostředníka mezi Bohem a člověkem, pokládali Bibli za jediné pravidlo života a světili pravou sobotu. Za co všechno svět vděčí těmto lidem, to se jejich potomci nikdy nedozvědí. Nepřátele je upalovali jako kacíře, zpochybňovali jejich pohnutky, očerňovali jejich povahu, ničili nebo překrucovali jejich spisy. Přesto tito svědkové zůstali po dlouhá léta pevni a uchovávali ryzí víru jako svaté dědictví pro další generace. 

Dějiny Božího lidu během staletí temna jsou zapsány v nebi, lidské záznamy jim však věnuji málo pozornosti. Několik zmínek o věrných Božích následovnících poskytují žaloby jejich pronásledovatelů. Řím se snažil potlačit každý náznak nesouhlasu se svým učením nebo rozhodnutími. Snažil se zničit všechno, co považoval za kacířské, ať šlo o lidi nebo spisy. I malý náznak nedůvěry nebo pochybnosti o pravdivosti papežských dogmat stačil k tomu, aby člověk riskoval svůj život, bez ohledu na to, zda byl chudý či bohatý, prostý či vysoce postavený. Řím se také snažil odstranit záznamy o krutostech, kterých se dopouštěl vůči všem, kdo se mu odvážili odporovat. Koncily nařídily, že musejí být zničeny všechny knihy a spisy, které takové záznamy obsahují. Před vynalezením tisku existovalo jen málo knih a pokud byly, nedaly se dobře uchovávat. Těžko se dalo Římu zabránit, aby svůj záměr neprovedl. 

Žádné společenství věřících v dosahu moci Říma se nemohlo dlouho těšit svobodě svědomí. Jakmile papežství získalo moc, snažilo se tvrdě zasáhnout proti každému, kdo odmítal uznat jeho nadvládu. Tak se jeho moci poddali postupně všichni křesťané. 

KŘESŤANSTVÍ V BRITÁNII 

Ve Velké Británii zapustilo křesťanství kořeny velmi záhy. Evangelium, které Britové přijali v prvních staletích, nebylo nakažené římským odpadlictvím. Jediným darem z Říma pro Brity bylo pronásledování vedené pohanskými císaři, které dosáhlo až k těmto vzdáleným břehům. Mnozí křesťané prchali před pronásledováním z Anglie do Skotska, odkud byla pravda přenesena do Irska. Ve všech těchto zemích ji lidé radostně přijímali (viz Dodatek č. 12). 

Když Británii obsadili Sasové, převládlo v zemi pohanství. Dobyvatelé nebyli ochotni nechat se poučovat svými otroky. Křesťané museli hledat útočiště v nepřístupných horách a močálech. Světlo – na čas skryté – však nepřestalo svítit. Ve Skotsku zazářilo o sto let později s takovým jasem, že osvítilo i vzdálené země. Z Irska vyšel zbožný Columba. S několika spolupracovníky shromáždil rozptýlené věřící na osamělém ostrově Iona, který se stal centrem jeho misijního působení. Mezi jeho evangelisty byl také člověk, který zachovával biblickou sobotu, a tak se pravda o sobotu dostala do širšího povědomí. Na ostrově Iona byla založena škola, ze které vycházeli misionáři nejen do Skotska a Anglie, ale i do Německa, Švýcarska a dokonce i do Itálie. 

Řím se však zaměřil na Britanii a rozhodl se, že ji dostane pod svou vládu. V šestém století se tam vypravili římští misionáři, aby obrátili pohanské Sasy. Zpupni barbaři je ochotně přijali a misionářům se podařilo přimět tisíce Sasů k tomu, aby přijali římské náboženství. Během svého působeni se vyslanci Říma a obraceni Sasové setkávali s původními křesťany. Zjistili, že se zásadně liší. Původní křesťané byli prosti a skromní, jejich povahy, učení a zvyky odpovídaly Písmu, zatímco misionáři a jejich následovníci věřili pověrám, chovali se nadutě a okázale. Římský vyslanec požadoval, aby původní křesťanské sbory uznaly svrchovanost římského velekněze. Britové nevzrušeně odpověděli, že chtějí milovat všechny lidi, že však papež není oprávněn vládnout nad církví a že mu mohou prokazovat jen takovou poddanost jako každému jinému Kristovu následovníku. Řím se ještě několikrát pokusil přimět je k poslušnosti. Tyto skromné křesťany překvapila zpupnost římských vyslanců – jejich odpovědi však vždy bylo, že neznají jiného mistra než Krista. Nato papežství ukázalo svoji pravou tvář. Římský legát prohlásil: „Nechcete-li přijmout bratry, kteří vám přinášejí pokoj, setkáte se s nepřáteli, kteří vám přinesou válku. Nechcete-li se spojit s námi, abychom ukázali Sasům cestu života, dostanete od nich smrtelnou ránu.“ (J. H. Merle D’Aubigné, Dějiny reformace šestnáctého století, sv. 17, kap. 2) Nebyly to plané pohrůžky. Svědkové biblické víry zakusili, co jsou to války, intriky a podvody, dokud nebyly sbory původních křesťanů v Britanii zničeny nebo donuceny podřídit se papežské moci. 

V zemích, kam nesahala moc Říma, žily po staletí skupiny křesťanů, které zůstaly téměř nedotčeny papežskou zkaženosti. Byly však obklopeny pohanstvím a v průběhu staletí je ovlivnily pohanské bludy. Pokládali však stále Bibli za jediné pravidlo viry a zůstávali věrní mnoha jejím zásadám. Věřili v neměnnost Božího zákona a světili sobotu podle čtvrtého přikázání. Křesťanské sbory, které uchovávaly tuto víru a žily podle ni, působily ve střední Africe a mezi Armény v Asii. 

VALDENŠTÍ

Mezi těmi, kdo dokázali papežské moci vzdorovat nejrozhodněji, vynikli valdenští. Právě v zemi, kde mělo papežství své hlavní sídlo, se projevil nejodhodlanější odpor proti jeho bludům a zkaženosti. Po staletí si sbory v Piemontu udržely svou nezávislost. Nakonec však přišla doba, kdy Řím trval na tom, že se musí podřídit. Po neúspěšných bojích proti římské tyranii uznali vedoucí těchto sborů s nechuti nadvládu moci, které se zdánlivě podrobil celý svět. Někteří z nich se však odmítli podřídit moci papežů nebo prelátů. Byli odhodláni zůstat věrni Bohu a uchovat si ryzost a prostotu víry. Došlo k rozdělení. Ti, kdo se drželi prvotní víry, se oddělili. Někteří z nich opustili rodné Alpy a vztyčili prapor pravdy v jiných zemích. Jiní se uchýlili do odlehlých roklin a do skalních tvrzí v horách a tam svobodně uctívali Boha. 

Víra, kterou po staletí uchovávali a šířili valdenští, se podstatně šířila od falešného učení Říma. Jejich náboženské učení vycházelo z Písma, z pravé křesťanské věrouky. Tito chudí zemědělci, žijící v ústraní, odloučeni od světa – u svých stád a na svých vinicích, s nimiž byli spjati každodenní těžkou práci – nedospělí k pravdě vlastním zápasem s bludy odpadlé církve. Neobjevili nějakou novou víru. Jejich víra byla dědictvím po otcích. Zápasili o „víru, jednou provždy odevzdanou Božímu lidu“ (Ju 3). „Církev na poušti“, a nikoli nadutá kněžská hierarchie trůnící v hlavním městě tehdejšího světa, byla pravou Kristovou církví, strážcem pokladu pravdy, který Bůh svěřil svému lidu, aby jej předal světu. 

K hlavním příčinám, které vedly k odluce pravé církve od Říma, patřila nenávist Říma k biblické sobotě. Papežská moc opovrhla pravdou, jak to předpověděla biblická proroctví. Boží zákon zašlapala do prachu a do popředí dala lidské tradice a zvyklosti. Církve, které se podřídily papežské nadvládě, byly brzy donuceny k uctívání neděle jako dne odpočinku. V zaplavu bludů a pověr byli mnozí tak zmateni – a to i praví Boží následovníci – že sice světili sobotu, ale nepracovali ani v neděli. Řím se s tím ovšem nespokojil. Požadoval nejen, aby světili neděli, ale také aby zneuctívali sobotu. Hrozil nejostřejšími slovy těm, kdo se opováží zachovávat sobotu. Pouze unik z moci Říma umožnil některým, že mohli nerušeně plnit požadavky Božího zákona (viz Dodatek č. 13). 

Valdenští byli v Evropě mezi prvními, kdo měli překlad Písma svatého (viz Dodatek č. 14). Již několik staletí před reformaci vlastnili v rukopisech překlad Bible ve svém mateřském jazyce. Měli přístup k ryzí a nefalšované pravdě, a proto se stali terčem nenávisti a pronásledovaní. Prohlašovali, že římska církev je odpadlým Babylonem z knihy Zjeveni a s nasazením vlastních životů čelili její zkaženosti. Pod tlakem dlouhotrvajícího pronásledovaní učinili někteří ústupky ve víře a postupně upouštěli od zásad, jiní se však pevně drželi pravdy. Ve staletích temna a odpadlictví to byli valdenští, kdo popírali svrchovanost Říma, odmítali uctívaní obrazů jako modloslužbu a zachovávali pravou sobotu. Svou víru uchovali i v dobách nejtěžšího pronásledovaní. Ačkoli byli ohrožovaní savojskými zbraněmi a římskými mučicími nástroji, stali neochvějně za Božím slovem a za Boží cti. 

Za mohutnými horskými valy – útočištěm pronásledovaných a utlačovaných ve všech dobách – našli valdenští úkryt. Právě zde udržovali světlo pravdy osvěcující temnotu středověku. Zde svědkové pravdy uchovali po tisíc let starou víru. 

Bůh připravil pro svůj lid velkolepý chrám. Jeho mohutnost odpovídá velikosti pravdy, kterou střežili. Hory se staly pro věrné vyhnance symbolem Hospodinovy neměnné spravedlnosti. Ukazovali svým dětem na vrcholy tyčící se nad nimi v majestátné důstojnosti a vyprávěli jim o Bohu, „u něhož není proměny ani střídání světla a stínu“ (Jk 1,17) a jehož slovo je trvale jako neměnné hory. Bůh stvořil hory a dal jim jejich stabilitu. Jen Boží ruka jimi může pohnout z místa. Podobně Bůh ustanovil svůj zákon, zaklad své vlády na nebi i na zemi. Člověk svou rukou může „sáhnout“ na své bližní a zmařit jejich život, lidská ruka však nemůže vyrvat hory ze základů a vrhnout je do moře, stejně jako nemůže změnit přikázání Božího zákona nebo zmařit jediný z Božích slibů lidem, kteří plní jeho vůli. Boží služebnici mají tak věrně zachovávat Boží zákon, jak stale jsou hory. 

Hory, lemující hluboká údolí, byly stalými svědky Boží stvořitelské moci a trvalou připomínkou jeho péče a ochrany. Poutníci, kteří v nich našli útočiště, se tyto tiché symboly Hospodinovy přítomnosti naučili milovat. Nestěžovali si na svůj nesnadný úděl, nikdy nebyli na horských samotách osamoceni. Děkovali Bohu, že jim pomohl skrýt se před hněvem a krutosti lidi a byli rádi, že ho mohou svobodně uctívat. Když je nepřátelé pronásledovali, poskytly jim hory často bezpečnou ochranu. Z nejednoho strmého útesu zněly jejich písně, kterými chválili Boha, a římská vojska nemohla jejich chvalozpěvy umlčet. 

VÝCHOVA DALŠÍCH GENERACÍ 

Zbožnost těchto Kristových následovníků byla čista a prosta. Pravdy si cenili více než domů a půdy, více než přátel, příbuzných, dokonce více než vlastního života. Usilovali o to, aby si tyto zásady osvojily i další generace. Od nejranějšího věku učili své děti znát Písmo a vedli je, aby úzkostlivě plnily požadavky Božího zákona. Opisy Bible byly vzácností, proto se textům Písma učili nazpaměť. Mnozí z nich uměli zpaměti cele stati Starého i Nového zákona. Výroky o Bohu se jim snoubily s krásnými přírodními výjevy a s každodenním požehnáním. Male děti se učily pohlížet vděčně na Boha jako na dárce všeho dobrého.

Rodiče, přestože byli něžni a laskavi, dokázali vést své děti moudře – tak, aby si nezvykly prosazovat jen „to své“. Čekal je život plný zkoušek a těžkostí, možná i mučednická smrt; rodiče je proto učili snášet obtíže – měly se umět podřídit, ale přitom myslet a jednat samostatně. Od nejútlejšího věku se učily nést odpovědnost, mluvit obezřele, chápat moudrost mlčení. Jediné neprozřetelně pronesené slovo v přítomnosti nepřátel mohlo ohrozit život nejen toho, kdo je vyslovil, ale i životy stovek jeho spolubratrů. Vždyť tak jako vlci pronásleduji svou kořist, pronásledovali nepřátelé pravdy ty, kdo se opovážili usilovat o náboženskou svobodu. 

Valdenští obětovali pozemský blahobyt pro pravdu. I když jen s obtížemi vydělávali na obživu, zůstali trpěliví a vytrvalí. Pečlivě obdělávali každý kousíček orné půdy mezi horami. Údolí i méně úrodné horské stráně obhospodařovali tak, aby dávaly co nejvyšší výnosy. Šetrnost a přísné odříkání tvořily součást výchovy, jediného dědictví, které předali svým dětem. Naučili se, že život je podle Boží vůle školou kázně a že své potřeby mohou uspokojit jen vlastní práci, prozíravosti, pečlivosti a vírou. Vyžadovalo to mnoho tvrdého úsilí, ale bylo to zdravé a užitečné. Právě takovou školu potřebuje hříšný člověk. Bůh mu ji poskytuje a pomáhá mu tak rozvíjet vlastní osobnost. I když valdenští vedli mladé lidi k tvrdé práci, nezanedbávali rozvoj jejich intelektuálních schopností. Vštěpovali jim, že všechny jejich síly a schopnosti patří Bohu a že je mají zdokonalovat a rozvíjet pro Boží službu. 

Valdenské sbory se čistotou a prostotou podobaly církví apoštolské doby. Odmítaly nadvládu papeže a prelátů a pokládaly Bibli za jedinou, nejvyšší a neomylnou autoritu. Jejich kazatelé, na rozdíl od panovačných římských kněží, následovali příkladu svého Mistra, který „nepřišel, aby si dal sloužit, ale aby sloužil“ (Mt 20,28). „Pásli“ svěřené stádce, vodili je na zelené pastviny a k živým pramenům svatého Božího slova. Valdenští se neshromažďovali v nádherných chrámech nebo ve velkolepých katedrálách, nýbrž daleko od všech pomníků lidské pýchy a okázalosti – ve stínu hor, v alpských údolích a v dobách nebezpečí v některé ze skalních pevností, aby tam naslouchali slovům pravdy z úst Kristových služebníků. 

Kazatelé nejen hlásali evangelium, ale navštěvovali také nemocné, vyučovali děti, napomínali zbloudilé a pomáhali urovnávat spory, aby znovu zavládl soulad a bratrské láska. V dobách míru žili z dobrovolných darů členů. Každý z nich se však podobně jako Pavel, který vyráběl stany, vyučil nějakému řemeslu, jimž si v případě potřeby vydělával na živobytí. Kazatelé vzdělávali také mládež. Tak získala všeobecné vzdělání. Hlavní pozornost byla však věnována studiu Bible. Matoušově a Janově evangeliu se mládež učila nazpaměť, podobně jako řadě epištol. Mladí lidé také opisovali Bibli. Některé rukopisy obsahovaly celé Písmo, jiné jen výňatky spolu se srozumitelnými výklady textu, které napsal někdo, kdo dovedl vykládat Písmo. Tak se šířily poklady pravdy, které nepřátelé dlouho ukrývali a utajovali, protože se sami chtěli vyvyšovat nad Boha. 

Bylo třeba mnoho trpělivosti a neúnavného úsilí, když často v hlubokých, tmavých jeskyních za světla pochodní opisovali Bibli verš po verši, kapitolu za kapitolou. Boží dílo tak šlo kupředu a zjevená pravda „zářila“ jako ryzí zlato. Oč jasněji a působivěji právě díky zkouškám a utrpení, které pro ni lidé podstupovali, to si mohli uvědomit pouze ti, kdo byli do díla přímo zapojeni. Tyto věrné pracovníky obklopovali Boží andělé.

Satan ponoukal římské kněze a preláty, aby pohřbili slovo pravdy pod nános bludů, klamů a pověr. To však podivuhodným způsobem zůstalo zachováno nezkažené po celou dobu temna. Neneslo totiž pečeť člověka, ale péče Boží. Lidé se stale snaží zatemnit jasný a zřejmý smysl Písma – jejich výklad je často pravým opakem biblického svědectví. Avšak podobně jako duha nad vzdutými hlubinami přetrvá Boží slovo bouře, které je chtějí zničit. Podobně jako jsou bohaté žíly zlata a stříbra ukryty pod povrchem a všichni, kdo je chtějí získat, musí usilovně kopat, tak Písmo obsahuje poklady pravdy, které může odhalit pouze ten, kdo je zbožný a pokorný a usilovně hledá pravdu. Bůh si přál, aby Bible byla učebnici pro všechny lidi a aby ji všichni studovali po celý život: v dětství, mladém věku i v dospělosti. Svěřil lidstvu své slovo jako zjevení sama sebe. Každá nově poznána pravda ukazuje novu povahu jejího Původce. Bůh ustanovil, že se lidé studiem Bible mohou lépe seznámit se svým Tvůrcem a poznat jeho vůli. Bible je prostředkem komunikace mezi Bohem a člověkem.

I když valdenští považoval i „bázeň před Hospodinem“ za počátek moudrosti, nepřehlíželi význam styku se světem, důležitost poznání lidi i života, a proto stale rozšiřovali své vědomosti a zdokonalovali své poznání. Ze svých škol v horách vysílali některé mladé lidi do vzdělávacích ústavů ve městech ve Francii nebo v Itálii, kde získali větší možnost studovat, přemýšlet a pozorovat než v rodných Alpách. Tito mladí lidé byli vystaveni pokušení, viděli různé neřesti, setkali se se lstivými satanovými pomocníky, kteří je sváděli nejnebezpečnějšími klamy a nejrafinovanějšími bludy. Díky výchově, kterou dostali v dětství, však na to byli dobře připraveni. 

Ve školách, do nichž přicházeli, si nesměli udělat z nikoho důvěrníka. Oděv měli upravený tak, aby v něm mohli ukrýt svůj největší poklad – vzácné opisy Písma. Tyto rukopisy, výsledky usilovné práce trvající řadu měsíců, ba roků, nosili stále u sebe, aniž vzbudili podezření. Opatrně svěřovali častí těchto opisů lidem, o kterých se domnívali, že jsou ochotni přijmout pravdu. Už na klínu svých matek byli mladí valdenští vychovávaní k tomuto cíli; svůj úkol pochopili a věrně plnili: ve vzdělávacích ústavech získávali stoupence pravé víry a často se stalo, že se její zásady rozšířily po celé škole. Stoupencům papežství se přitom ani po nejpečlivějším pátraní nepodařilo zjistit, odkud takzvané „zhoubné kacířství“pochází. 

MISIE VALDENSKÝCH

Kristův duch je duch misijní. Prvním přáním obráceného srdce je přivést jiné lidi ke Spasiteli. To byl postoj valdenských křesťanů. Cítili, že Bůh od nich žádá více, než aby pouze uchovali čistou pravdu ve svých sborech; pochopili svou odpovědnost za šíření světla mezi lidmi, kteří žijí ve tmě. Moci Božího slova se snažili zlomit jho, které na ně uvalil Řím. Valdenští kazatelé byli vychovávaní k misijní práci. Od každého, kdo se chtěl stát kazatelem, se očekávalo, že nejdříve získá zkušenosti jako evangelista. Každý musel sloužit tři roky jako misionář, než se mohl ujmout práce ve sboru doma. Misijní služba vyžadovala sebezapření a oběti. Byla to vhodná příprava pro kazatelskou práci v době, kdy každý člověk bude vystaven zkouškám. Mladí lidé, kteří byli vysvěceni k duchovenské službě, neměli před sebou vyhlídky na pozemské bohatství nebo slávu. V životě je čekala těžká práce a nejrůznější nebezpečí – snad i úděl mučedníků. Valdenští misionáři chodili vždy ve dvojicích, tak jako Pán Ježíš vyslal své učedníky. S každým mladým mužem obvykle odcházel starší a zkušenější pracovník, který ho vedl a odpovídal za jeho další rozvoj. Od mladého pracovníka se očekávalo, že se bude řídit pokyny staršího. Tito spolupracovnici nebyli stale jen spolu; často se ale scházeli, společně se modlili a radili, a tak posilovali jeden druhého ve víře. 

Kdyby prozradili účel svého působení, znamenalo by to jejich konec. Proto tak pečlivě tajili, o co jim vlastně jde. Každý kazatel ovládal nějaké řemeslo nebo živnost a „pod záminkou“ běžného povolání plnili tito misionáři své pravé poslání. Velmi často vystupovali jako obchodníci nebo kupci. „Prodávali hedvábí, šperky a jiné zboží, které bylo k dostání jen na vzdálených trzích, a byli proto vítání jako obchodníci tam, kde je jako misionáře nepřijali.“ (Wylže, dil 1, kap. 7) Přitom však v srdci prosili Boha, aby jim dal moudrost, když budou nabízet lidem poklady vzácnější než zlato a drahé kameni. Nosili s sebou dobře ukryté opisy Bible, buď její částí, nebo celé Písmo, a kdykoli se jim naskytla příležitost, upozorňovali své zákazníky na tyto rukopisy. Často tím vzbudili zájem o Boží slovo a rádi zanechali část Písma lidem, kteří po něm zatoužili. 

Působení těchto misionářů začalo v rovinách a údolích na úpatí jejich rodných hor, brzy se však rozšířilo mnohem dál. Bosi, v hrubých prostých šatech, v jakých chodil jejich Mistr, procházeli velkými městy a pronikali či do vzdálených zemi. Všude zasévali vzácné „semeno pravdy“. Kudy prošli, tam vznikaly sbory a krev mučedníků dosvědčovala pravdu. Kristův den ukáže „bohatou žeň“ – lidi, kteří byli spaseni díky působení těchto věrných křesťanů. Boží slovo se v křesťanských zemích šířilo tiše a nenápadně, lidé je radostně přijímali do svých domovů i srdci. 

Pro valdenské nebylo Písmo jen záznamem o tom, jak Bůh jednal s lidmi v minulosti, a zjevením toho, jakou mají nyní lidé odpovědnost a povinnost, nýbrž také sdělením, jaká nebezpečí i jakou slávu přinese budoucnost. Věřili, že konec všech věcí není daleko. Čím více s modlitbou a slzami zkoumali Bibli, tím více na ně působily její drahocenné výroky a tím více si uvědomovali svou povinnost sdělovat druhým její zachraňující pravdy. Ze stránek Písma pochopili plán záchrany člověka a ve víře v Pána Ježíše nacházeli útěchu, naději a pokoj. Nakolik Boží světlo osvěcovalo jejích rozum a přinášelo radost do jejích srdcí, natolik toužili osvítit jeho světlem také ostatní lidí, kteří žili v temnotě bludů.

Sledovali, jak se pod vedením papeže a kněží mnozí lidé marně snaží dosáhnout odpuštěni tím, že trýzní svá těla za hříchy svých duší. Tito lidé byli zaměřeni na sebe, protože jim kněží vštěpovali, že spaseni dosáhnou svými dobrými skutky. Stale mysleli na svou hříšnost, báli se, že neuniknou Božímu hněvu, trápili své duše i svá těla, a přesto nenacházeli úlevu. Řím svým učením takto spoutal lidi s citlivým svědomím. Takoví lidé – a byly jich tisíce – opouštěli přátele a příbuzné, aby celý svůj život strávili v klášterní kobce. Častými posty a krutým bičováním, nočním bděním a mnohahodinovými modlitbami v kleče na studených, vlhkých kamenech ve svých smutných celách, dlouhými poutěmi, pokořujícími kajícími skutky a strašným mučením se tito lidé marně snažili získat pokoj. Deptání vědomím hříchu a pronásledovaní strachem z Božího hněvu, prožívali muka, dokud se vyčerpáním nezhroutili a bez jediného paprsku světla a naděje neklesli do hrobu.

Valdenští toužili přinést těmto hladovým duším „chléb života“, sdělit jim poselství pokoje obsažené v Božích slibech a říci jim, že Ježíš Kristus je jedinou naději na záchranu. Učení, že dobrými skutky může člověk odčinit přestoupení Božího zákona, pokládali za falešné. Spoléhaní na lidské zásluhy odporuje učení o nekonečné lásce Pána Ježíše. Kristus zemřel jako oběť za člověka, protože hříšné lidstvo nemůže učinit nic pro to, aby se smířilo s Bohem. Zásluhy ukřižovaného a vzkříšeného Spasitele jsou základem křesťanovy víry. Člověk je závislý na Kristu a jeho spojení s ním musí být tak těsné, jak těsné jsou spojeny všechny údy s tělem nebo jako je větev spojená s kmenem.

Učení církve dovedlo lidi k tomu, že Boha i Ježíše Krista považoval i za bytosti přísné, zachmuřené a nepřístupné. Spasitel jim byl představen jako ten, kdo nemá s hříšným člověkem soucit, a proto je třeba přímluv kněží a svatých. Lidé, jejichž mysl byla osvícena Božím slovem, chtěli představit ostatním Pána Ježíše jako soucitného a milujícího Spasitele, který s otevřenou náručí zve všechny lidi i s jejich břemenem hříchů, s jejich starostmi a obavami. Snažili se odstranit překážky, které satan navršil těmto lidem do cesty, takže pak nemohli vidět Boží sliby a jít přímo ke Kristu, aby mu vyznali své hříchy a získali tak odpuštěni a pokoj.

VLIV EVANGELIA 

Valdenští misionáři nadšeně odhalovali zvídavým lidem vzácné pravdy evangelia. Obezřetně rozšiřovali pečlivě opsané části Písma svatého. Jejich největší radosti bylo poskytnout naději takovému hříšníku, který si uvědomoval svou hříšnost a který dosud znal jen Boha pomsty, chystajícího se vykonat spravedlnost. S chvějícím se hlasem a se slzami v očích, často na kolenou seznamovali své bližní s Božími sliby, v nichž je jediná naděje pro hříšníka. Světlo pravdy tak pronikalo do zatemnělých myslí a odstraňovalo mraky sklíčenosti, či Ježíš Kristus – Slunce spravedlnosti – zazářilo v jejích srdcích a přineslo na svých paprscích uzdravení. Často museli některou část Písma předčítat několikrát, protože si ji posluchač přál slyšet opakovaně, jako by se chtěl ujistit, že slyšel správně. Zvlášť často si posluchači přáli znovu slyšet slova: „Krev Ježíše Krista, jeho Syna, nás očišťuje od každého hříchu.“ (1 J 1,7) „Jako Mojžíš vyvýšil hada na poušti, tak musí být vyvýšen Syn člověka, aby každý, kdo v něho věří, měl život věčný.“ (J 3, 14.15)

Mnozí lidé se nedali oklamat tvrzením Říma. Chápali, jak marné jsou přímluvy lidí nebo andělů za hříšníka. Když se seznámili s „pravým světlem“, radostně volali: „Kristus je mým knězem, jeho krev je mou obětí, jeho oltář je mou zpovědnicí.“ Spolehli se plně na zásluhy Pána Ježíše a opakovali si slova: „Bez víry však není možné zalíbit se Bohu.“ (Žd 11,6) „Není pod nebem jiného jména, zjeveného lidem, jimž bychom mohli být spaseni.“ (Sk 4,12)

Některým ztrápeným lidem se ujištění o lásce Spasitele zdálo příliš krásné, než aby mu mohli věřit. Přineslo jim však velkou úlevu, zalila je taková „záplava světla“, že si připadali jako v nebi. S důvěrou se chopili Kristovy ruky, jejich nohy stanuly na „Skále věků“. Ztratili strach ze smrti – byli ochotni jít do vězení nebo na hranici, kdyby tím mohli vzdát úctu svému Vykupiteli. 

Na tajných místech valdenští misionáři přednášeli a četli Boží slovo, někdy jen jednomu člověku, jindy malé skupince lidí, kteří toužili po světle a pravdě. Mnohdy takovým způsobem trávili celé noci. Úžas a obdiv posluchačů byl často tak velký, že hlasatelé Boží milosti museli přerušit čteni, aby posluchači mohli plně pochopit zvěst o spasení. Zněla i slova jako: „Přijme Bůh opravdu mou oběť? Usměje se na mne? Odpustí mi?“ Jako odpověď mohli slyšet slova Písma: „Pojďte ke mně všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny, a já vám dám odpočinout.“ (Mt 11,28)

Vírou přijali zaslíbení a radostně volali: „Už nemusím konat dlouhé poutě, nemusím chodit na svatá místa. Mohu přijít k Pánu Ježíši takový, jaký jsem, a i když jsem hříšný a bídný, Kristus neodmítne pokornou prosbu. Odpouštějí se ti tvé hříchy.’ I mně může být odpuštěno.“ Tito lidé prožívali čistou radost. Chválami a díkůvzdáním oslavovali Ježíše a pak se vraceli do svých domovů, aby i druhým sdělili svoji novou zkušenost – to, že našli pravou a živou „Cestu“. Ze slov Písma pronikala do srdcí lidí, kteří toužili po pravdě, podivuhodná a posvátna moc. Byl to Boží hlas, který přesvědčoval posluchače.

Hlasatel pravdy pak pokračoval ve své pouti. Jeho skromný zjev, jeho oddanost Bohu, upřímnost a opravdovost vzbuzovaly často pozornost. V mnoha případech se ho posluchači ani neptali, odkud přichází nebo kam jde. Byli tak ohromeni, nejdříve překvapením a později vděčnosti a radosti, že je ani nenapadlo, aby se ho na to zeptali. Když ho žádali, aby s nimi šel do jejích domovů, odpověděl, že musí navštívit „ztracenou ovci“. Často si pak kladli otázku: Nebyl to náhodou anděl z nebe? 

V mnoha případech už posla pravdy nikdy neviděli. Vypravil se do jiných krajů nebo dožil svůj život v nějakém vězení, možná jeho kosti zbělely na místě, kde vydal svědectví o pravdě. Slova, která zanechal, však nešlo zničit, působila dál v lidských srdcích a jejich blahodárné účinky plně poznáme či v den soudu.

Valdenští misionáři vnikali do satanova království a vzbuzovali pozornost mocnosti temna. Kníže zla sledoval každé úsilí o šíření pravdy a vzbuzoval strach a obavy v řadách svých podřízených. Představitelé římské církve poznali v působení skromných pocestných nebezpečí, které ohrožovalo jejích zájmy. Kdyby dovolili, aby světlo pravdy nerušeně zářilo, smetlo by těžké mraky bludu, které zastíraly lid. Lidé by se zaměřili jen na Boha, a to by mohlo nakonec podkopat nadvládu Říma. 

PRONÁSLEDOVANÍ VALDENSKÝCH

Už samotná existence lidí, kteří si uchovali víru staré církve, trvale svědčila o odpadlictví Říma, a proto vyvolávala rozhořčenou nenávist a pronásledování. Řím také nemohl strpět urážku, že odmítli vzdát se Písma. Proto se rozhodl, že je zničí. Tak začalo strašné křížové tažení proti Božímu lidu, který našel domov v horách. Inkvizitoři se vydali po jejich stopách a případ nevinného Ábela, který padl vražednou Kainovou rukou, se měl v tomto případu mnohokrát opakovat. 

Znovu a znovu byla pustošena jejich úrodná půda, byla devastována jejich obydlí a modlitebny, takže tam, kde kdysi byla kvetoucí pole a domovy bohabojného, pracovitého lidu, zůstala jen poušť. Jako divoká šelma ještě více zdivočí, když ucítí krev, tak běsnění odpůrců pravdy vzrostlo, když viděli utrpení svých obětí. Mnozí svědkové pravé víry byli pronásledovaní po horách a štvaní po údolích, skrývali se v hlubokých lesích a ve skalách.

Proti životu pronásledovaných nemohl nikdo vznést sebemenší námitku. I jejich nepřátele o nich prohlašovali, že jsou mírumilovní, pokojní a zboží. Jejich jediným proviněním bylo, že neuctívali Boha tak, jak si to přála mocná církev. Proto se na jejich hlavy snášely urážky a ponižováni, proto byli mučeni všemi způsoby, jaké si jen člověk nebo ďábel dokáže vymyslet. 

Jakmile Řím rozhodl, že tuto nenáviděnou sektu vyhladí, vydal papež bulu, která je označila za kacíře a vynesla nad nimi rozsudek smrti (viz Dodatek č. 15). Nebyli obviňování z toho, že vedou zahálčivý život nebo že jsou nepoctiví či nepořádní, prohlašovalo se však o nich, že jejich zdánlivá zbožnost a svatost svádí „ovce pravého stáda“. Proto papež nařídil, aby „tato zhoubná, ohavná sekta škůdců byla rozdrcena jako klubko jedovatých hadů, odmítnou-li se podřídit.“ (Wylže, sv. 16, kap. 1) Předpokládal tento nadutý mocipán, že se se svými slovy ještě jednou setká? Uvědomoval si, že jsou zaznamenána v nebeských knihách a že se s nimi setká při soudu? „Cokoliv jste učinili jednomu z těchto mých nepatrných bratří,“ řekl Pán Ježíš, „mně jste učinili.“ (Mt 25,40) 

Zmíněná papežská bula vyzývala všechny členy církve, aby se připojili ke křížovému tažení proti kacířům. Aby přilákala lidi ke krutému dílu, „zprošťovala od všech církevních trestů, obecných i jmenovitých, oprošťovala všechny, kdo se přidají ke křížovému tažení, od jakýchkoli přísah, které snad učinili, dávala jím právo na majetek, kterého snad nezákonně nabyli, a slibovala odpuštění všech hříchů každému, kdo usmrtí nějakého kacíře. Bula rušila všechny smlouvy, které byly výhodné pro valdenské, nařizovala sloužícím, aby od nich odešli, stanovila všeobecný zákaz poskytovat jim jakoukoli pomoc a dávala každému právo zmocnit se jejich majetku.“ (Wylže, sv. 16, kap. 1.) Tento dokument jasně odhaluje, jaký duch jej inspiroval. Je z něho slyšet řev draka, nikoli Kristův hlas.

Vůdcové římské církve nechtěli přetvořit své povahy podle měřítek Božího zákona. Vytvořili si vlastní měřítka, která jim vyhovovala, a rozhodli se donutit všechny, aby se jimi řídili – protože to Řím přikazuje. Tak došlo k hrozným tragédiím. Zkaženi a rouhaví kněží a papežové konali dílo, které jim uložil satan. Neznali milosrdenství. Stejný duch, který ukřižoval Krista a popravil apoštoly, stejný duch, který podnítil krvežíznivého Nerona proti věřícím v jeho době, se nyní snažil sprovodit ze světa ty, kdo byli milí Bohu. 

Pronásledovaní, které trvalo po mnoho staletí, snášeli tito bohabojní lidé s trpělivosti a neochvějnosti, která oslavovala jejich Vykupitele. Navzdory křížovým tažením a přes nelidské katanství, jemuž byli vystaveni, vysílali dále své misionáře, aby šířili vzácnou pravdu. Byli pronásledovaní či k smrti, jejich krev však zavlažovala zaseté semeno a přinášela plody. Tak valdenští nesli svědectví o Bohu už několik staletí před narozením Luthera. Rozptýleni do mnoha zemí, zasévali semeno reformace, které vzklíčilo v době Viklefa, rozrostlo se do šířky a do hloubky v době Luthera a bude hlásáno či do konce světa lidmi, kteří jsou stejně ochotni trpět „pro slovo Boží a svědectví Ježíšovo“ (Zj 1,9).

 

Zdroj informací: Velké drama věků, Bible - český ekumenickký překlad, BibleTV, Info-Bible.cz

 

Diskuse

Žádný komentář dosud nebyl vložen

Podpořte BibleTV

Pomozte nám financovat realizaci a další rozvoj internetové televize BibleTV

Číslo účtu: 1725482339 / 0800

Přihlášení

Facebook

Page generated in 1.0317 seconds.
Redakční systém teal.cz naprogramoval Vítězslav Dostál