Věrný pastýř

V knize Skutky se jen málo hovoří o pozdějším působení apoštola Petra. V období aktivní služby, které následovalo po vylití Ducha svatého v den letnic, patřil k těm, kdo se neúnavně snažili oslovit židy, kteří přišli v době každoročních svátků do Jeruzaléma na bohoslužby.

Jak rostl počet věřících nejen v Jeruzalémě, ale také na jiných místech, která poslové kříže navštívili, vycházelo najevo, že Petrovy schopnosti mají pro ranou křesťanskou církev obrovskou cenu. Vliv jeho svědectví o Ježíši Nazaretském se šířil široko daleko. Spočívala na něm dvojí odpovědnost: Vydával přesvědčivé svědectví o Mesiáši před nevěřícími a opravdově usiloval o jejich obrácení; a zároveň konal zvláštní dílo pro věřící tím, že je posiloval ve víře v Krista.

Teprve když se Petr přestal spoléhat sám na sebe a naučil se zcela spoléhat na Boží moc, byl povolán k pastýřské službě. Kristus řekl Petrovi, ještě než ho Petr zapřel: „A ty, až se obrátíš, buď posilou svým bratřím.“ (L 22,32) Těmito slovy Ježíš naznačil, jak veliké a úspěšné bude dílo, které apoštol v budoucnosti vykoná pro ty, kdo uvěří. Na tento úkol připravila Petra jeho vlastní zkušenost s hříchem, utrpením a pokáním. Dokud nepoznal svou vlastní slabost, nemohl pochopit, jak je nutné, aby byl věřící závislý na Kristu. Uprostřed bouře pokušení si uvědomil, že člověk může bezpečně kráčet životem jedině tehdy, když přestane věřit sám sobě a složí svou důvěru ve Spasitele.

PŘEDPOKLAD SLUŽBY

Když se Kristus naposledy setkal se svými učedníky u jezera, zkoušel Petra tím, že mu třikrát položil tutéž otázku: „Miluješ mne?“ (J 21,15-17) Pak mohl Petr znovu zaujmout své místo mezi Dvanácti. Přitom mu byl svěřen úkol — měl pást Boží stádo. Nyní, když se obrátil a byl přijat, měl usilovat nejen o záchranu těch, kteří ještě nepatřili ke stádu, ale měl být také pastýřem ovcí.

Kristus řekl Petrovi, že služba má jen jedinou podmínku: „Miluješ mne?“ Láska je rozhodujícím předpokladem. I kdyby měl Petr všechny ostatní schopnosti, bez lásky ke Kristu by nemohl být věrným pastýřem Božího stáda. Poznání, laskavost, výmluvnost a horlivost jsou pro zdárné dílo také důležité; chybí-li však křesťanskému kazateli láska ke Kristu, pak je jeho práce neúspěšná.

Láska ke Kristu není jen chvilkové citové vzplanutí, ale živá zásada, která by se měla v našem životě projevit jako přetrvávající moc. Je-li povaha a chování pastýře v souladu s pravdami, které zastává, pak Bůh vtiskne jeho práci pečeť svého zalíbení. Pastýř a jeho stádo budou jedno, protože budou spojeni společnou nadějí v Kristu.

Způsob, jakým Spasitel jednal s Petrem, byl ponaučením pro něj i pro jeho bratry. Přestože Petr svého Pána zapřel, Ježíšova láska k němu se nikdy nezměnila. Když pak apoštol začal kázat Boží slovo druhým, měl hříšníkům projevovat trpělivost, soucit a odpouštějící lásku. Měl mít na paměti svou vlastní slabost a své vlastní selhání a k ovcím a beránkům, kteří mu byli svěřeni, se měl chovat stejně laskavě, jako se Kristus choval k němu.

Lidem, kteří sami podléhají zlu, hrozí nebezpečí, že budou s pokoušenými a chybujícími zacházet hrubě. Nedokážou číst v lidské mysli a nevědí nic o zápasech, které člověk svádí ve svém nitru, a o bolestech, které prožívá. Je třeba, aby se naučili napomínat s láskou, udělovat rány, které uzdravují, a varovat a zároveň povzbuzovat.

Po celou dobu své služby Petr věrně dohlížel na stádo, které bylo svěřeno do jeho péče. Tím dokazoval, že je hoden úkolu a zodpovědnosti, jimiž ho Spasitel pověřil. Neustále vyvyšoval Ježíše Nazaretského jako naději Izraele a Spasitele lidstva. Svůj vlastní život plně podřídil vůli svého Pána. Všemi dostupnými prostředky se snažil vychovávat věřící k pilné službě. Svou příkladnou zbožností a neúnavnou činorodostí nadchl řadu nadějných mladých mužů, takže se cele zasvětili dílu evangelia. S postupem času vliv apoštola jako vychovatele a vedoucího představitele církve vzrůstal. Ačkoli nikdy nezapomněl, že jeho úkolem je působit především mezi židy, vydal svědectví v řadě zemí a posílil ve víře v evangelium mnoho lidí.

NAPOMENUTÍ A POVZBUZENÍ

V pozdějších letech svého působení psal Petr pod vlivem Ducha svatého věřícím, „kteří přebývají jako cizinci v diaspoře v Pontu, Galacii, Kappadokii, Asii a Bithynii“ (1 Pt 1,1). Svými dopisy dodával novou odvahu těm, kdo procházeli zkouškami a utrpením, posiloval jejich víru a znovu povzbuzoval k dobrým skutkům ty, kterým hrozilo nebezpečí, že se kvůli nejrůznějším pokušením odvrátí od Boha. Tyto dopisy v nás zanechávají dojem, že je napsal člověk, který v hojné míře zakusil jak Kristovo utrpení, tak jeho útěchu; člověk, který byl cele proměněn milostí a který měl pevnou a neotřesitelnou naději na věčný život.

Hned v úvodu svého prvního dopisu vzdává starý Boží služebník chválu a díky svému Pánu. „Veleben buď Bůh a Otec Pána našeho Ježíše Krista,“ napsal, „neboť nám ze svého velikého milosrdenství dal vzkříšením Ježíše Krista nově se narodit k živé naději. Dědictví nehynoucí, neposkvrněné a nevadnoucí je připraveno pro vás v nebesích a Boží moc vás skrze víru střeží ke spasení, které bude odhaleno v posledním čase.“ (1 Pt 1,3-5)

První křesťané se radovali i v dobách těžkých zkoušek a protivenství, protože měli naději, že na nové zemi obdrží jisté dědictví. „Z toho se radujte,“ píše Petr, „i když snad máte ještě nakrátko projít zármutkem rozmanitých zkoušek, aby se pravost vaší víry, mnohem drahocennější než pomíjející zlato, jež přece též bývá zkoušeno ohněm, prokázala k vaší chvále, slávě a cti v den, kdy se zjeví Ježíš Kristus. Ač jste ho neviděli, milujete ho; ač ho ani nyní nevidíte, přec… jásáte nevýslovnou, vznešenou radostí, a tak docházíte cíle víry, spasení duší.“ (1 Pt 1,6-9)

Apoštolova slova byla zapsána pro poučení věřících všech dob. Zvláštní význam však mají pro ty, kdo žijí v době, kdy je blízko „konec všech věcí“ (1 Pt 4,7). Jeho napomenutí a varování i jeho slova víry a povzbuzení potřebuje každý, kdo si chce svou víru zachovat pevnou až do konce (viz Žd 3,14).

Petr se snažil věřící poučit, jak je důležité, aby se ve své mysli nezabývali zakázanými tématy a aby neplýtvali svými silami na bezvýznamné věci. Ti, kdo se nechtějí stát obětí satanových úskoků, musí dobře střežit brány svého nitra. Nesmí číst, sledovat ani poslouchat nic, co by v nich mohlo vyvolat nečisté myšlenky. Nesmí připustit, aby se jejich mysl dle libosti zaměstnávala každou věcí, kterou jim nepřítel spasení podsouvá. Nebudou-li pečlivě střežit své srdce, pak vnější zlo probudí zlo, které se skrývá uvnitř, a začnou bloudit v temnotě. „Odhodlaně se tedy připravte ve své mysli,“ píše Petr, „buďte střízliví a celou svou naději upněte k milosti, která k vám přichází ve zjevení Ježíše Krista… Nedejte se opanovat žádostmi, které vás ovládaly předtím, v době vaší nevědomosti; ale jako je svatý ten, který vás povolal, buďte i vy svatí v celém způsobu života. Vždyť je psáno: ‚Svatí buďte, neboť já jsem svatý.‘

…V bázni… žijte dny svého pozemského života. Víte přece, že jste z prázd noty svého způsobu života, jak jste jej přejali od otců, nebyli vykoupeni pomíjitelnými věcmi, stříbrem nebo zlatem, nýbrž převzácnou krví Kristovou. On jako beránek bez vady a bez poskvrny byl k tomu předem vyhlédnut před stvořením světa a přišel kvůli vám na konci časů. Skrze něho věříte v Boha, který ho vzkřísil z mrtvých a dal mu slávu, takže se vaše víra i naděje upíná k Bohu.“ (1 Pt 1,13-21)

Kdyby bylo možné zaplatit za spasení lidstva jen stříbrem a zlatem, oč snadnější by to bylo pro Boha, který říká: „Mé je stříbro, mé je zlato.“ (Ag 2,8) Hříšník však mohl být vykoupen jedině drahocennou krví Božího Syna. Podstatou plánu spasení je oběť. Apoštol Pavel napsal: „Znáte přece štědrost našeho Pána Ježíše Krista: byl bohatý, ale pro vás se stal chudým, abyste vy jeho chudobou zbohatli.“ (2 K 8,9) Kristus se za nás obětoval, aby nás vykoupil ze všech našich nepravostí. „Darem Boží milosti je život věčný v Kristu Ježíši, našem Pánu.“ (Ř 6,23) A toto požehnání je korunou spasení.

ZNOVUZROZENÍ

„Když jste nyní přijali pravdu a tak očistili své duše k nepředstírané bratrské lásce,“ pokračuje Petr, „z upřímného srdce vytrvale se navzájem milujte“ (1 Pt 1,22). Prostřednictvím svého slova — pravdy — působí Bůh svým Duchem a svou mocí. Poslušnost slova přináší ovoce požadované kvality — upřímnou bratrskou lásku. Tato láska má svůj původ v Bohu; vede k ušlechtilým pohnutkám a nesobeckým činům.

Jestliže se pravda stane trvalou životní zásadou, pak se člověk znovu narodí, „nikoli z pomíjitelného semene, nýbrž z nepomíjitelného, skrze živé a věčné slovo Boží“ (1 Pt 1,23). Toto znovuzrození je důsledkem přijetí Krista jako Božího Slova. Jestliže Duch svatý přesvědčí člověka o Božích pravdách, začne chápat věci novým způsobem a síly, které v něm až dosud dřímaly, se probudí a zapojí se do služby Bohu.

Tak tomu bylo i s Petrem a dalšími učedníky. Kristus zjevil světu pravdu a zasel do lidských srdcí nepomíjitelné semeno — Boží slovo. Ale mnohá z nejvzácnějších ponaučení Velkého učitele slyšeli ti, kdo jim tehdy ještě nerozuměli. Když však po Kristově nanebevstoupení připomněl toto učení Ježíšovým učedníkům Duch svatý, jejich smysly se probudily. Význam čistých, nezměněných pravd osvítil jejich mysl jako nové zjevení a začali se jimi řídit. Prožívali pak tytéž úžasné zkušenosti jako Kristus. Skrze tyto muže, které Ježíš ustanovil, svědčilo Slovo a oni hlásali mocnou pravdu: „Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi… Syn, plný milosti a pravdy.“ „Z jeho plnosti jsme byli obdarováni my všichni milostí za milostí.“ (J 1,14.16)

Apoštolové vyzývali věřící, aby studovali Písmo, protože jeho správným chápáním se připravují na věčnost. Petr si uvědomoval, že každý člověk projde zmatky a zkouškami, dříve než dospěje ke konečnému vítězství. Věděl však také, že pochopení Písma umožní pokoušenému člověku, aby se rozpomněl na zaslíbení, která mu poskytnou útěchu a posílí jeho víru v mocného Boha.

„‚Všichni lidé jako tráva a všechna jejich krása jako květ trávy‘,“ prohlásil Petr. „‚Uschne tráva, květ opadne, ale slovo Hospodinovo zůstává na věky‘ — to je to slovo, které vám bylo zvěstováno v evangeliu. Odhoďte tedy všechnu špatnost, každou lest, přetvářku, závist, jakékoliv pomlouvání a jako novorozené děti mějte touhu jen po nefalšovaném duchovním mléku, abyste jím rostli ke spasení; vždyť jste ‚okusili, že Pán je dobrý!‘“ (1 Pt 1,24-2,3)

RADY PRO PRAKTICKÝ ŽIVOT

Mnozí z věřících, jimž byly určeny Petrovy dopisy, žili mezi pohany, a proto hodně záleželo na tom, aby zůstali věrní důležitému poslání, které patřilo k jejich vyznání. Proto jim apoštol připomínal, jaké výsady mají jako následovníci Ježíše Krista. Napsal jim: „Vy však jste ‚rod vyvolený, královské kněžstvo, národ svatý, lid náležející Bohu‘, abyste hlásali mocné skutky toho, kdo vás povolal ze tmy do svého podivuhodného světla. Kdysi jste ‚vůbec nebyli lid‘, nyní však jste lid Boží; pro vás ‚nebylo slitování‘, ale nyní jste došli slitování.

Milovaní, v tomto světě jste cizinci bez domovského práva. Prosím vás proto, zdržujte se sobeckých vášní, které vedou boj proti duši, a žijte vzorně mezi pohany; tak aby ti, kdo vás osočují jako zločince, prohlédli a za vaše dobré činy vzdali chválu Bohu ‚v den navštívení‘.“ (1 Pt 2,9-12)

Apoštol srozumitelně objasnil věřícím, jaký postoj by měli zaujmout ke světským úřadům: „Podřiďte se kvůli Pánu každému lidskému zřízení — ať už králi jako svrchovanému vládci, ať už místodržícím jako těm, které on posílá trestat zločince a odměňovat ty, kteří jednají dobře. Taková je přece Boží vůle, abyste dobrým jednáním umlčovali nevědomost nerozumných lidí. Jste svobodni, ale ne jako ti, jimž svoboda slouží za plášť nepravosti, nýbrž jako služebníci Boží. Ke všem lidem mějte úctu, bratrstvo milujte, Boha se bojte, krále ctěte.“ (1 Pt 2,13-17)

Služebníkům Petr radí, aby se „ve vší bázni“ podřizovali svým pánům, „nejen dobrým a mírným, nýbrž i tvrdým“. „V tom je totiž milost,“ vysvětluje apoštol, „když někdo pro svědomí odpovědné Bohu snáší bolest a trpí nevinně. Jaká však sláva, jestliže budete trpělivě snášet rány za to, že hřešíte? Ale budete-li trpělivě snášet soužení, ač jednáte dobře, to je milost před Bohem. K tomu jste přece byli povoláni; vždyť i Kristus trpěl za vás a zanechal vám tak příklad, abyste šli v jeho šlépějích. On ‚hříchu neučinil a v jeho ústech nebyla nalezena lest‘. Když mu spílali, neodplácel spíláním; když trpěl, nehrozil, ale vkládal vše do rukou toho, jenž soudí spravedlivě. On ‚na svém těle vzal naše hříchy‘ na kříž, abychom zemřeli hříchům a byli živi spravedlnosti. ‚Jeho rány vás uzdravily.‘ Vždyť jste ‚bloudili jako ovce‘, ale nyní jste byli obráceni k pastýři a strážci svých duší.“ (1 Pt 2,18-25)

Věřící ženy apoštol napomíná, aby jednaly zdrženlivě a oblékaly a chovaly se nenápadně. „Pro vás se nehodí vnější ozdoba,“ píše, „– splétat si vlasy, ověšovat se zlatem, střídat oděvy — nýbrž to, co je skryto v srdci a co je nepomíjitelné: tichý a pokojný duch; to je před Bohem převzácné“ (1 Pt 3,3.4).

Toto ponaučení platí pro věřící všech dob. „A tak je poznáte po jejich ovoci.“ (Mt 7,20) Tichý a pokojný duch je ozdoba, která sice není vidět, ale má nesmírnou cenu. V životě pravého křesťana je vnější ozdoba vždy v souladu s vnitřním pokojem a svatostí. Kristus řekl: „Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mne.“ (Mt 16,24) Křesťanský život se bude vyznačovat sebezapíráním a obětavostí. Jestliže člověk kráčející po cestě, kterou pro své vykoupené připravil Pán, změnil i svůj vkus, projeví se tato skutečnost i v tom, jak se obléká.

Je správné milovat krásu a toužit po ní; Bůh si však přeje, abychom milovali a hledali především dokonalou krásu, která je nepomíjitelná. Žádná vnější ozdoba se svou hodnotou ani nádherou nemůže vyrovnat tichému a pokojnému duchu, bělostnému čistému kmentu (viz Zj 19,14), do něhož budou oblečeni všichni pozemští svatí. Tento oděv je učiní krásnými a hodnými lásky již zde na zemi a později jim umožní vstup do paláce jejich Krále, jehož zaslíbení zní: „Ti budou chodit se mnou v bílém rouchu, protože jsou toho hodni.“ (Zj 3,4)

ZKOUŠKY A UTRPENÍ

Apoštol se prorockým zrakem zahleděl do nebezpečných období, která pro Kristovu církev nastanou, a vyzval věřící k vytrvalosti ve zkouškách a utrpení. „Moji milovaní,“ píše Petr, „nebuďte zmateni výhní zkoušky, která na vás přišla, jako by se s vámi dělo něco neobvyklého“ (1 Pt 4,12).

Zkoušky jsou součástí výchovy v Kristově škole, která má zbavit Boží děti světských nečistot. Bůh své děti vede, a proto je podrobuje těžkým zkouškám. Právě zkoušky a překážky si zvolil za výchovné prostředky a stanovil, že budou podmínkami úspěchu. Pán, který dokáže číst v myslích lidí, zná jejich slabosti lépe než oni sami. Ví, že někteří z nich mají schopnosti, které, pokud budou správně usměrněny, lze využít pro šíření jeho díla. Ve své prozřetelnosti proto dovoluje, aby se tito lidé dostali do nejrůznějších situací a okolností, v nichž si uvědomí své skryté chyby, o nichž sami nevěděli. Dává jim příležitost, aby nad těmito chybami zvítězili a byli schopni sloužit svému Pánu. Často nechává vzplanout i oheň utrpení, aby mohli být očištěni.

Bůh bez ustání pečuje o svůj lid. Dopouští na své děti jen takové utrpení, které je nezbytné pro jejich současné nebo věčné blaho. Očistí svou církev, stejně jako Kristus očistil chrám během své pozemské služby. Vše, čím zkouší a prověřuje svůj lid, slouží k prohloubení jeho zbožnosti a k jeho posile, aby mohl šířit vítězství kříže.

V Petrově životě bylo období, kdy v Kristově díle odmítal vidět kříž. Když Spasitel oznámil učedníkům, že ho čeká utrpení a smrt, Petr zvolal: „Buď toho uchráněn, Pane, to se ti nemůže stát!“ (Mt 16,22) K této námitce vedla Petra sebelítost. Zalekl se totiž, že bude muset trpět spolu s Kristem. Jen pozvolna začínal tento učedník chápat trpkou pravdu, že Kristova cesta na této zemi bude cestou utrpení a ponížení. Tuto pravdu však přijme, až na něj dolehnou utrpení a zkoušky. Nyní, když se jeho kdysi statná postava shrbila pod tíhou prožitých let a vykonané práce, mohl napsat: „Moji milovaní, nebuďte zmateni výhní zkoušky, která na vás přišla, jako by se s vámi dělo něco neobvyklého, ale radujte se, když máte podíl na Kristově utrpení, abyste se ještě více radovali, až se zjeví jeho sláva.“ (1 Pt 4,12.13)

„PASTÝŘI KRISTOVA STÁDA“

Apoštol se obrací i na starší sborů a připomíná jim, jaké povinnosti mají jako pastýři Kristova stáda: „Starejte se jako pastýři o Boží stádce u vás, ne z donucení, ale dobrovolně, jak to Bůh žádá, ne z nízké zištnosti, ale s horlivou ochotou, ne jako páni nad těmi, kdo jsou vám svěřeni, ale buďte jim příkladem. Když se pak ukáže nejvyšší pastýř, dostane se vám nevadnoucího vavřínu slávy.“ (1 Pt 5,2-4)

Všichni, kdo byli povoláni k pastýřské službě, by měli pozorně bdít nad Božím stádem; neměli by je střežit jako svrchovaní vládci, ale měli by je povzbuzovat, posilovat a povznášet. Být kazatelem vyžaduje mnohem více než jen kázat; tato služba spočívá ve svědomité práci s lidmi. Církev na této zemi se skládá z chybujících mužů a žen. Vyučit je a vychovat tak, aby již v tomto životě konali dobré dílo a aby mohli být v budoucím životě korunováni slávou a nesmrtelností, stojí hodně trpělivosti a namáhavého úsilí. Je zapotřebí kazatelů — věrných pastýřů, kteří nebudou Božímu lidu lichotit ani s ním nebudou zacházet tvrdě, ale budou jej sytit chlebem života; mužů, kteří ve svém životě denně zakoušejí proměňující moc Ducha svatého a kteří ty, pro něž pracují, milují hlubokou, nesobeckou láskou.

Protože je pastýř povolán k tomu, aby v církvi čelil odcizení, zahořklosti, závisti a žárlivosti, musí jednat ohleduplně. Aby dokázal uvést věci do pořádku, musí pracovat v Kristově duchu. Měl by důsledně varovat, kárat hříchy, napravovat křivdy, a to nejen z kazatelny, ale také při práci s jednotlivci. Svéhlaví lidé se mohou poselství Božího služebníka vzpírat, obviňovat ho z bezpráví a kritizovat. Pak by měl mít kazatel na paměti, že „moudrost shůry je především čistá, dále mírumilovná, ohleduplná, ochotná dát se přesvědčit, plná slitování a dobrého ovoce, bez předsudků a bez přetvářky. Ovoce spravedlnosti sklidí u Boha ti, kdo rozsévají pokoj.“ (Jk 3,17.18)

Úkolem kazatele evangelia je vynášet „na světlo smysl tajemství od věků ukrytého v Bohu“ (Ef 3,9). Jestliže někdo vstoupí do této služby a vybírá si jen takovou práci, která vyžaduje co nejméně obětí, spokojuje se s kázáním, zatímco práci s lidmi přenechává někomu jinému, Bůh nemůže v jeho díle najít zalíbení. Lidé, pro které Kristus zemřel, hynou kvůli nedostatku smysluplné osobní práce. Ti, kdo začali působit jako kazatelé a nejsou ochotni pracovat s jednotlivci, jak to vyžaduje péče o Boží stádo, nepochopili své poslání.

Pravý pastýř se vyznačuje duchem nezištnosti. Zapomíná sám na sebe, aby mohl konat Boží skutky. Káže Boží slovo a navštěvuje lidi v jejich domovech, a tak se dozvídá o jejich potřebách, bolestech a zkouškách. A protože spolupracuje s Kristem, který nese ta největší břemena, sdílí s nimi jejich trápení, utěšuje je v jejich starostech, tiší jejich duchovní hlad a získává je pro Boha. Při této práci provázejí kazatele nebeští andělé a on sám je osvěcován a poučován o pravdě, která činí člověka moudrým ke spasení.

V souvislosti s ponaučeními, která Petr udělil těm, kdo zastávají v církvi zodpovědné postavení, vytyčil ještě několik všeobecných zásad, které by měli dodržovat všichni, kdo patří do církevního společenství. Mladší členy vyzval, aby se řídili příkladem křesťanské pokory starších: „Stejně se i vy mladší podřizujte starším. Všichni se oblecte v pokoru jeden vůči druhému, neboť ‚Bůh se staví proti pyšným, ale pokorným dává milost‘. Pokořte se tedy pod mocnou ruku Boží, aby vás povýšil v ustanovený čas. Všechnu ‚svou starost vložte na něj‘, neboť mu na vás záleží. Buďte střízliví! Buďte bdělí! Váš protivník, ďábel, obchází jako ‚lev řvoucí‘ a hledá, koho by pohltil. Vzepřete se mu, zakotveni ve víře.“ (1 Pt 5,5-9)

Takto psal Petr věřícím v době, kdy církev procházela obdobím zvláštních zkoušek. Mnozí se již stali účastníky Kristova utrpení a brzy mělo začít období hrozného pronásledování. Mnozí z těch, kdo působí v církvi jako učitelé a vedoucí představitelé, položí během několika málo let své životy za evangelium. Zakrátko vtrhnou mezi věřící draví vlci, kteří nebudou šetřit stádo. Ale ti, kdo upínají své naděje ke Kristu, by se neměli ničím takovým nechat odradit. Slovy povzbuzení a útěchy obracel Petr pozornost věřících od nynějších zkoušek a budoucího utrpení k dědictví nehynoucímu, neposkvrněnému a nevadnoucímu (viz 1 Pt 1,4). Vroucně se modlil: „Bůh veškeré milosti, který vás povolal ke své věčné slávě v Kristu, po krátkém utrpení vás obnoví, utvrdí, posílí a postaví na pevný základ. Jemu náleží panství na věky věků! Amen.“ (1 Pt 5,10.11)

Zdroj informací: Poslové naděje a lásky, Bible - český ekumenickký překlad, BibleTV, Info-Bible.cz