Věrný svědek

Po Kristově nanebevstoupení se Jan osvědčil jako věrný a svědomitý spolupracovník svého Pána. Spolu s ostatními učedníky byl přítomen vylití Ducha svatého o letnicích a pak s novou horlivostí a mocí pokračoval ve zvěstování slov života a snažil se obracet pozornost lidí k Neviditelnému. Byl schopným, nadšeným a velmi přesvědčivým kazatelem. O Kristově učení a skutcích vyprávěl překrásným jazykem a libozvučným hlasem, takže jeho projev dokázal na posluchače silně zapůsobit. Prostým vyjadřováním, povznášející mocí pravd, které hlásal, a vřelostí, jíž se vyznačovalo jeho učení, si získával přístup k lidem všech společenských vrstev.

Apoštolův život byl v souladu s jeho učením. Láska ke Kristu, kterou byl naplněn, ho vedla k pilné a neúnavné práci pro jeho bližní, zvláště pro bratry, kteří patřili do křesťanské církve.

NOVÉ PŘIKÁZÁNÍ

Ježíš přikázal prvním učedníkům, aby milovali jeden druhého tak, jako on miloval je. Tak měli dokazovat světu, že v nich přebývá Kristus, naděje na slávu. „Nové přikázání vám dávám,“ řekl jim Kristus, „abyste se navzájem milovali; jako já jsem miloval vás, i vy se milujte navzájem“ (J 13,34). V době, kdy Ježíš pronesl tato slova, jim učedníci nerozuměli. Když se však stali svědky jeho utrpení, ukřižování, vzkříšení a nanebevstoupení a když na nich o letnicích spočinul Duch svatý, získali jasnější představu o Boží lásce a o povaze lásky, kterou by si měli navzájem projevovat. Pak mohl Jan říci ostatním učedníkům:

„Podle toho jsme poznali, co je láska, že on za nás položil život. A tak i my jsme povinni položit život za své bratry.“ (1 J 3,16)

Když se po vylití Ducha svatého vydali učedníci zvěstovat živého Spasitele, jejich jedinou touhou bylo zachraňovat lidi. Přitom se radovali ze společenství s věřícími, v němž nacházeli útěchu. Byli laskaví, ohleduplní, nezištní a ochotní obětovat pro pravdu cokoli. Při každodenním setkávání si vzájemně projevovali lásku, jak jim to přikázal Kristus. Nesobeckými slovy a činy se snažili probudit tuto lásku i v druhých.

Takovou lásku si měli věřící uchovat provždy. Ochotně a poslušně se měli řídit novým přikázáním. Měli žít v tak úzkém společenství s Kristem, aby byli schopni plnit všechny jeho požadavky. Svým životem měli oslavovat moc Spasitele, který je může ospravedlnit svou spravedlností.

Postupně však došlo ke změně. Věřící začali na druhých hledat nedostatky. Zatímco se zabývali chybami a nemilosrdně kritizovali ostatní, zapomněli na Spasitele a na jeho lásku. Začali být přísnější v zachovávání vnějších obřadů a kladli větší důraz na učení než na praktickou víru. Ve své horlivé snaze odsoudit druhé přehlíželi své vlastní chyby. Ztratili bratrskou lásku, k níž je vyzýval Kristus. Nejsmutnější ze všeho však bylo, že si ani neuvědomovali, oč přišli. Nevšimli si, že se z jejich životů vytrácí štěstí a radost a že brzy se ocitnou ve tmě, protože zavrhli Boží lásku.

Jan poznal, že v církvi ubývá bratrské lásky, a proto se snažil věřící přesvědčit, že této lásky je stále třeba. Jeho dopisy sborům jsou plné těchto myšlenek. „Milovaní, milujme se navzájem,“ píše, „neboť láska je z Boha, a každý, kdo miluje, z Boha se narodil a Boha zná. Kdo nemiluje, nepoznal Boha, protože Bůh je láska. V tom se ukázala Boží láska k nám, že Bůh poslal na svět svého jediného Syna, abychom skrze něho měli život. V tom je láska: ne že my jsme si zamilovali Boha, ale že on si zamiloval nás a poslal svého Syna jako oběť smíření za naše hříchy. Milovaní, jestliže Bůh nás tak miloval, i my se máme navzájem milovat.“ (1 J 4,7-11)

PROJEVY LÁSKY

Apoštol píše také o tom, jakým zvláštním způsobem by se tato láska měla mezi věřícími projevit: „A přece vám píšu přikázání nové — vždyť se stalo skutečností v něm i ve vás, že tma ustupuje a pravé světlo již svítí. Kdo říká, že je v světle, a přitom nenávidí svého bratra, je dosud ve tmě. Kdo miluje svého bratra, zůstává ve světle a není nikomu kamenem úrazu. Kdo nenávidí svého bratra, je ve tmě a ve tmě chodí; neví, kam jde, neboť tma mu oslepila oči.“ „To je zvěst, kterou jste slyšeli od počátku: abychom se navzájem milovali.“ „Kdo nemiluje, zůstává ve smrti. Kdokoliv nenávidí svého bratra, je vrah — a víte, že žádný vrah nemá podíl na věčném životě. Podle toho jsme poznali, co je láska, že on za nás položil život. A tak i my jsme povinni položit život za své bratry.“ (1 J 2,8-11; 3,11.14-16)

To, co nejvíce ohrožuje Kristovu církev, není nepřátelství světa, ale zlo, které v sobě chovají věřící. Toto zlo způsobuje církvi nejtěžší škody a brání šíření Božího díla. Nic neoslabuje duchovní život tak jako závist, nedůvěra, přehnaná kritičnost a podezírání. Naproti tomu jednomyslnost a svornost lidí nejrůznějších povah, kteří tvoří Boží církev, je nejpřesvědčivějším svědectvím o tom, že Bůh poslal svého Syna na tento svět. Pro Kristovy následovníky je ctí, že smějí takové svědectví vydávat. Aby tak mohli činit, musí se podřídit Kristovu vedení. Jejich povaha se musí přizpůsobit jeho povaze a jejich vůle jeho vůli.

„Nové přikázání vám dávám,“ řekl Kristus, „abyste se navzájem milovali; jako já jsem miloval vás, i vy se milujte navzájem“ (J 13,34). Jak úžasná slova! Je škoda, že se jimi řídí jen málo lidí. I dnes je v Boží církvi žalostný nedostatek bratrské lásky. Mnozí, kteří tvrdí, že milují Spasitele, nemilují své bližní. Nevěřící si všímají, zda má víra těch, kdo se hlásí ke křesťanství, posvěcující vliv na jejich život. Velmi rychle rozpoznají povahové nedostatky a nesrovnalosti v jednání. Křesťané by neměli nepříteli poskytovat příležitost, aby na ně ukazoval a říkal: Jen se podívejte, jak se tito Kristovi následovníci vzájemně nenávidí. Všichni křesťané jsou členy jedné rodiny, dětmi téhož nebeského Otce, a všichni mají tutéž blaženou naději na nesmrtelnost. Pouto, které je spojuje, by mělo být pevné a zároveň jemné.

Boží láska se na nás obrací s největší naléhavostí, když nás vyzývá, abychom jednali stejně soucitně jako Kristus. Boha opravdově miluje jen ten, kdo projevuje nesobeckou lásku svému bratrovi. Pravý křesťan nedopustí, aby byl člověk, který se octl v nebezpečí a nouzi, úmyslně ponechán bez varování a bez pomoci. Nebude se odvracet od chybujících a nedovolí, aby ještě více propadli svému neštěstí a zoufalství nebo aby padli za oběť satanovi.

Ti, kdo nikdy nezakusili laskavou a podmanivou Kristovu lásku, nemohou ke zdroji života přivádět druhé. Ježíšova láska působí na naše nitro jako neodolatelná moc, která vede lidi k tomu, aby zjevovali Krista v jednání s druhými, prostřednictvím citlivého a soucitného smýšlení a povznášením životů těch, s nimiž přicházejí do styku. Má-li být úsilí Kristových spolupracovníků úspěšné, musí znát Krista. Aby ho poznali, musí zakusit jeho lásku. V nebi se způsobilost Ježíšových služebníků posuzuje podle jejich schopnosti milovat tak, jak miloval Kristus, a pracovat tak, jak pracoval on.

„Nemilujme pouhým slovem,“ píše apoštol, „ale opravdovým činem“ (1 J 3,18). Člověk dosáhl dokonalého křesťanského charakteru, jestliže z jeho nitra neustále vychází touha pomáhat druhým a být pro ně požehnáním. Je-li věřící obklopen atmosférou takové lásky, stává se životodárnou vůní vedoucí k životu a umožňuje Bohu, aby žehnal svému dílu.

Neomezená láska k Bohu a vzájemná nesobecká láska člověka k člověku je nejlepším darem, který nám nebeský Otec může dát. Tato láska není jen chvilkovým vzplanutím, ale božskou zásadou, trvalou mocí. Neposvěcený člověk ji nedokáže projevit ani probudit. Má ji pouze člověk, v jehož nitru vládne Ježíš. „My milujeme, protože Bůh napřed miloval nás.“ (1 J 4,19) V životě proměněném Boží milostí je láska hlavní pohnutkou veškerého jednání. Přetváří charakter, ovládá sklony, potlačuje vášně a zušlechťuje city. Dáme-li takové lásce prostor, náš život se stane příjemnějším a všude kolem sebe budeme šířit blahodárný vliv.

Jan se snažil věřícím vysvětlit, jak úžasného požehnání se jim dostane, budou-li takovou láskou zahrnovat své okolí. Pokud je naplní tato spásná moc, ovládne všechny jejich pohnutky a povznese je nad zhoubné vlivy tohoto světa. Až věřící dovolí, aby se jich tato láska zmocnila a stala se hnací silou jejich života, jejich víra v Boha a jeho jednání s nimi dospěje k dokonalosti. Pak mohou k Pánu přicházet s naprostou důvěrou, protože vědí, že od něj dostanou vše, co potřebují pro své nynější i věčné blaho. „V tom jeho láska k nám dosáhla cíle,“ píše Jan, „že máme plnou jistotu pro den soudu — neboť jaký je on, takoví jsme i my v tomto světě. Láska nezná strach; dokonalá láska strach zahání.“ „Máme v něho pevnou důvěru, že nás slyší, kdykoliv o něco požádáme ve shodě s jeho vůlí. A víme- li, že nás slyší…, pak také víme, že to, co máme, jsme dostali od něho.“ (1 J 4,17.18; 5,14.15)

SMÍRNÁ OBĚŤ

„Avšak zhřeší-li kdo, máme u Otce přímluvce, Ježíše Krista spravedlivého. On je smírnou obětí za naše hříchy, a nejenom za naše, ale za hříchy celého světa.“ „Jestliže doznáváme své hříchy, on je tak věrný a spravedlivý, že nám hříchy odpouští a očišťuje nás od každé nepravosti.“ (1 J 2,1.2; 1,9) Podmínky získání Boží milosti jsou jednoduché a přiměřené. Bůh od nás nevyžaduje, abychom si odpuštění zasloužili tím, že uděláme něco nesnadného. Nemusíme se vydávat na dlouhé a únavné poutě ani činit pokání tak, že bychom si způsobovali bolest, abychom se zalíbili nebeskému Bohu nebo si odpykali svá přestoupení. Kdo „vyznává a opouští“ svůj hřích, „dojde slitování“ (Př 28,13).

Kristus před Božím trůnem prosí za svou církev; prosí za ty, které vykoupil svou krví. Staletí ani tisíciletí nemohou oslabit moc jeho oběti smíření. Ani život ani smrt, ani výšiny ani hlubiny nás nedokážou odloučit od Boží lásky, která je v Kristu Ježíši; ne proto, že bychom se ho tak pevně drželi, ale proto, že on nás tak pevně drží. Kdyby naše spasení záviselo na našem vlastním úsilí, nemohli bychom být zachráněni; závisí však na Bohu, který stojí za všemi zaslíbeními. Může se zdát, že se ho nedržíme dost silně; on nás však miluje jako náš starší bratr. Dokud s ním zůstáváme ve spojení, nikdo nás nemůže vytrhnout z jeho ruky.

NEBEZPEČNÉ NAUKY

Jak ubíhaly roky a počet věřících rostl, Jan pracoval pro své bratry stále věrněji a horlivěji. Pro církev nastala velmi nebezpečná doba. Všude se objevovaly satanovy klamy. Satanovi poslové se zkreslováním a lží snažili vyvolat odpor proti Kristovu učení. Církev tak začaly ohrožovat rozkoly a falešná učení. Někteří z těch, kdo se hlásili ke Kristu, tvrdili, že je jeho láska osvobozuje od poslušnosti Božího zákona. Naproti tomu mnozí jiní učili, že je nutné zachovávat židovské zvyky a obřady a že ke spasení stačí pouhé dodržování zákona bez víry v Kristovu krev. Další se zase domnívali, že Kristus byl sice dobrý člověk, ale popírali jeho božství. Někteří předstírali, že jsou věrní Božímu dílu, ale přitom to byli podvodníci, kteří svým jednáním zapírali Krista a jeho evangelium. Protože sami žili v hříchu, vnášeli do církve mylná učení. Mnozí tak zabloudili v labyrintu pochybností a klamů.

Jan byl hluboce zarmoucen, když viděl, jak se do církve vkrádají tyto zhoubné bludy. Uvědomoval si, jaká nebezpečí církvi hrozí, a rychle a rozhodně se jim postavil. Jeho dopisy jsou prodchnuty duchem lásky. Připadá nám, jako by je psal perem namáčeným v lásce. Když se však setkal s lidmi, kteří přestupovali Boží zákon, a přitom prohlašovali, že vedou bezhříšný život, bez váhání je před jejich hrozným omylem varoval.

Jedné velmi vlivné ženě s dobrou pověstí, která spolupracovala na díle evangelia, Jan napsal: „Do světa vyšlo mnoho těch, kteří vás svádějí, neboť nevyznávají, že Ježíš Kristus přišel v těle; kdo takto učí, je svůdce a antikrist. Mějte se na pozoru, abyste nepřišli o to, na čem jste pracovali, ale abyste dostali plnou odměnu. Kdo zachází dál a nezůstává v učení Kristovu, nemá Boha; kdo zůstává v jeho učení, má i Otce i Syna. Přijde-li někdo k vám a nepřináší toto učení, nepřijímejte ho do domu a nevítejte ho; kdo ho vítá, má účast na jeho zlých skutcích.“ (2 J 7-11)

Ty, kdo tvrdí, že zůstávají v Kristu, a přitom přestupují Boží zákon, máme právo hodnotit stejným způsobem jako milovaný učedník. V těchto posledních dnech existují podobné zlořády, jaké ohrožovaly blaho rané církve. Proto bychom měli důsledně dbát na učení apoštola Jana týkající se těchto záležitostí. Všude slyšíme: „Musíte mít lásku!“ Říkají to zejména ti, kdo s jistotou prohlašují, že jsou posvěcení. Pravá láska je však příliš čistá, než aby skrývala nevyznaný hřích. Máme milovat lidi, za které Kristus zemřel, ale nesmíme dělat žádné ústupky zlu. Nesmíme se spolčovat se vzpurnými a nazývat to láskou. Bůh očekává, že jeho lid se v dnešní době postaví na stranu pravdy se stejnou neústupností, s jakou tehdy Jan čelil omylům, které připravovaly lidi o život.

Apoštol učí, že na jedné straně bychom měli projevovat křesťanskou zdvořilost, ale na druhé straně jsme oprávněni jednoznačně vystupovat proti hříchu a hříšníkům. Není to v rozporu s pravou láskou. „Každý, kdo se dopouští hříchu, jedná i proti zákonu Božímu,“ píše Jan, „neboť hřích je porušení zákona. A víte, že Syn Boží se zjevil, aby hříchy sňal, a v něm žádný hřích není. Kdo v Synu zůstává, nehřeší; kdo hřeší, ten ho neviděl ani nepoznal.“ (1 J 3,4-6)

SPOLEČENSTVÍ S KRISTEM

Jako Kristův svědek se Jan nepouštěl do žádných slovních půtek ani vyčerpávajících sporů. Zvěstoval, co věděl, viděl a slyšel. Žil v důvěrném společenství s Kristem, naslouchal jeho učení a na vlastní oči spatřil jeho mocné zázraky. Jen málo lidí poznalo krásu Kristovy povahy tak jako Jan. Tma se pro něj rozplynula; byl ozářen pravým světlem. Jeho svědectví o Spasitelově životě a smrti bylo jasné a přesvědčivé. Jeho slova vycházela z jeho nitra, které přetékalo láskou ke Spasiteli; nic je nedokázalo umlčet.

Řekl: „Co bylo od počátku, co jsme slyšeli, co jsme na vlastní oči viděli, na co jsme hleděli a čeho se naše ruce dotýkaly, to zvěstujeme: Slovo života… Co jsme viděli a slyšeli, zvěstujeme i vám, abyste se spolu s námi podíleli na společenství, které máme s Otcem a s jeho Synem Ježíšem Kristem.“ (1 J 1,1-3)

A tak může každý opravdový věřící ze své vlastní zkušenosti potvrdit, „že Bůh je pravdivý“ (J 3,33). Může vydat svědectví o tom, že sám spatřil Kristovu moc, že o ní slyšel a že ji cítil.

Zdroj informací: Poslové naděje a lásky, Bible - český ekumenickký překlad, BibleTV, Info-Bible.cz