Vyšetřující soud

Prorok Daniel napsal: „Viděl jsem, že byly postaveny stolce a že usedl Věkovitý. Jeho oblek byl bílý jako sníh, vlasy jeho hlavy jako čistá vlna, jeho stolec – plameny ohně, jeho kola – hořící oheň. Řeka ohnivá proudila a vycházela od něho, tisíce tisíců sloužily jemu a desetitisíce desetitisíců stály před ním. Zasedl soud a byly otevřeny knihy.“ (Da 7,9.10)

Tímto způsobem Bůh prorokovi ve vidění ukázal velký a slavný den, kdy Soudci země budou představeny charaktery a životy lidí a každý člověk bude souzen „podle skutků“. „Věkovitý“ je Bůh Otec; žalmista říká: „Než se hory zrodily, než vznikl svět a země, od věků na věky jsi ty, Bože.“ (Ž 90,2) On, původce všeho živého, zdroj všech zákonů, bude předsedat soudu. A „desetitisíce desetitisíců“ svatých andělů budou jako služebníci a svědkové přítomni tomu velkému soudu.

„Hle, s nebeskými oblaky přicházel jakoby Syn člověka; došel až k Věkovitému, přivedli ho k němu. A byla mu dána vladařská moc, sláva a království, aby ho uctívali všichni lidé různých národností a jazyků. Jeho vladařská moc je moc věčná, která nepomine.“ (Da 7,13.14) Příchod Ježíše Krista, který se tu popisuje, není jeho druhý příchod na zem. Ježíš Kristus přichází k „Věkovitému“ v nebi, aby přijal panství, slávu a království, které mu bude dáno na závěr jeho prostřednické služby. Tuto událost, nikoli jeho druhý příchod na zem, předpovědělo proroctví o 2300 prorockých dnech, které skončilo v roce 1844. V doprovodu nebeských andělů vstoupil náš Velekněz do svatyně svatých a předstoupil před nebeského Otce, aby vykonal závěrečné dílo své služby pro člověka: vyšetřující soud, a smířil tak s Bohem všechny, kdo jeho dílo smíření přijali.

V obrazné starozákonní službě měl Den smíření význam jen pro ty, kdo předstoupili před Boha s vyznáním svých hříchů a pokáním a jejichž hříchy byly prostřednictvím krve oběti přeneseny do svatyně. Podobně i ve velký den konečného smíření a vyšetřujícího soudu budou přicházet v úvahu jen případy těch, kdo se hlásí k Božímu lidu. Soud nad bezbožnými je naprosto odlišná záležitost a bude se konat později. „Přišel totiž čas, aby soud začal od domu Božího. Jestliže začíná od vás, jaký bude konec těch, kteří se Božímu evangeliu vzpírají?“ (1 Pt 4,17)

OBSAH NEBESKÝCH KNIH

Nebeské knihy, v nichž jsou zaznamenána jména a činy lidí, jsou podkladem pro rozhodnutí soudu. Prorok Daniel napsal: „Zasedl soud a byly otevřeny knihy.“ (Da 7,10) Apoštol Jan popisuje ve Zjevení stejný výjev a dodává: „Ještě jedna kniha byla otevřena, kniha života. A mrtví byli souzeni podle svých činů zapsaných v těch knihách.“ (Zj 20,12)

Kniha života zachycuje jména všech lidí, kteří kdy vstoupili do Boží služby. Pán Ježíš vyzýval své učedníky: „Radujte se, že vaše jména jsou zapsána v nebesích.“ (L 10,20) Apoštol Pavel mluví o svých věrných spolupracovnících, „jejichž jména jsou v knize života“ (Fp 4,3). Daniel prorockým zrakem viděl „soužení, jaké nebylo,“ a ujišťuje, že bude vysvobozen „každý, kdo je zapsán v Knize“. Podle knihy Zjevení vstoupí do Božího města jen ti, „kdo jsou zapsáni v Beránkově knize života“ (Da 12,1; Zj 21,27).

Před Bohem je psána „pamětní kniha“. Jsou v ní zaznamenány dobré činy lidí, „kteří se bojí Hospodina a mají na mysli jeho jméno“ (Mal 3,16). Jejich skutky víry, jejich činy lásky jsou zaznamenány v nebi. Nehemiáš se o tom zmiňuje slovy: „Pamatuj na mne, Bože můj,… a nevymaž mou oddanost, kterou jsem prokázal domu svého Boha.“ (Neh 13,14) V Boží pamětní knize je zachycen každý spravedlivý čin. Je tam přesně zaznamenáno každé odmítnuté pokušení, každé překonané zlo, každé soucitné slovo. Je tam zapsána každá oběť, každá bolest a zármutek vytrpěný pro Ježíše Krista. Žalmista volá: „O mém vyhnanství si vedeš záznam; ukládej si do měchu mé slzy. Což je v svých záznamech nemáš?“ (Ž 56,9)

Nebeské knihy také zaznamenávají hříchy lidí. „Veškeré dílo Bůh postaví před soud, i vše, co je utajeno, ať dobré či zlé.“ „Z každého planého slova, jež lidé promluví, budou skládat účty v den soudu.“ Spasitel prohlásil: „Podle svých slov budeš ospravedlněn a podle svých slov odsouzen.“ (Kaz 12,14; Mt 12,36.37) Tento neomylný záznam zachytí i tajné úmysly a pohnutky, protože Bůh „vynese na světlo to, co je skryto ve tmě, a zjeví záměry srdcí“ (1 K 4,5). „Hle, je to přede mnou zapsáno,… nepravosti vaše a nepravosti vašich otců zároveň, praví Hospodin.“ (Iz 65,6.7)

Bůh zkoumá skutky každého člověka a zaznamenává je jako skutky věrné nebo nevěrné. Ke každému jménu v nebeských knihách je s naprostou přesností zapsáno každé nesprávné slovo, každý sobecký čin, každá nesplněná povinnost, každý tajný hřích i každé nečestné jednání. Všechna nebem poslaná varování nebo napomenutí, která člověk ignoroval, všechny promrhané okamžiky, nevyužité příležitosti, každý vliv, který působil k dobrému nebo ke zlému – i se svými dalekosáhlými následky, to všechno zapisuje anděl, který vede nebeské knihy.

JEŽÍŠ – OBHÁJCE U SOUDU

Měřítkem, podle něhož bude Boží soud posuzovat povahu a život každého člověka, je Boží zákon. Starozákonní mudrc prohlásil: „Boha se boj a jeho přikázání zachovávej; na tom u člověka všechno závisí. Veškeré dílo Bůh postaví před soud.“ (Kaz 12,13.14) Apoštol Jakub napomíná své bratry: „Mluvte a jednejte jako ti, kteří mají být souzeni zákonem svobody.“ (Jk 2,12)

Soud rozhodne o tom, kdo bude „hoden“, aby byl vzkříšen se spravedlivými. Ježíš řekl: „Ti, kteří byli hodni dosáhnout budoucího věku a vzkříšení z mrtvých,… jsou rovni andělům a jsou syny Božími.“ (L 20,35.36) Jindy prohlásil, že „ti, kdo činili dobré, vstanou k životu“ (J 5,29). Spravedliví mrtví budou tedy vzkříšeni až po první části soudu, na němž bude zváženo, že jsou hodni „vstát k životu“. Osobně se tedy – když budou zkoumány jejich záznamy a rozhodováno o jejich případu – soudu neúčastní.

Ježíš vystoupí jako jejich obhájce a bude je zastupovat před Bohem. „Zhřeší-li kdo, máme u Otce přímluvce, Ježíše Krista spravedlivého.“ (1 J 2,1) „Vždyť Kristus nevešel do svatyně, kterou lidské ruce udělaly jen jako napodobení té pravé, nýbrž vešel do samého nebe, aby se za nás postavil před Boží tváří.“ „Proto přináší dokonalé spasení těm, kdo skrze něho přistupují k Bohu; je stále živ a přimlouvá se za ně.“ (Žd 9,24; 7,25)

Až budou při soudu otevřeny knihy se záznamy, budou před Bohem vyšetřeny životy všech, kdo věřili v Ježíše Krista. Náš přímluvce začíná těmi, kteří žili na zemi nejdříve, pak předkládá případy následujících generací a skončí žijícími. Na pořad přijde každé jméno, každý případ bude podrobně prozkoumán, některé Bůh přijme, jiné odmítne. Jestliže se u některých jmen najdou záznamy hříchů, které nebyly vyznány a odpuštěny, budou taková jména odstraněna z knihy života a záznam o jejich dobrých skutcích bude vymazán z Boží pamětní knihy. Hospodin řekl Mojžíšovi: „Vymažu ze své knihy toho, kdo proti mně zhřešil.“ (Ex 32,33) A prorok Ezechiel doplňuje: „Když se spravedlivý odvrátí od své spravedlnosti a bude se dopouštět bezpráví…, žádné jeho spravedlivé činy, které konal, nebudou připomínány.“ (Ez 18,24)

Záznam o odpuštění bude v nebeských knihách zanesen u všech, kdo opravdově litovali svých hříchů a vírou přijali krev Ježíše Krista jako očišťující oběť. Protože přijali Kristovu spravedlnost a jejich charakter je v souladu s Božím zákonem, budou jejich hříchy vymazány a oni sami budou považováni za hodné vstoupit do věčného života. Prostřednictvím proroka Izaiáše Pán prohlásil: „Já, já sám vymažu kvůli sobě tvoje nevěrnosti, na tvé hříchy nevzpomenu.“ (Iz 43,25) A Ježíš řekl: „Kdo zvítězí, bude oděn bělostným rouchem a jeho jméno nevymažu z knihy života, nýbrž přiznám se k němu před svým Otcem a před jeho anděly.“ „Každý, kdo se ke mně přizná před lidmi, k tomu se i já přiznám před svým Otcem v nebi; kdo mě však zapře před lidmi, toho i já zapřu před svým Otcem v nebi.“ (Zj 3,5; Mt 10,32.33)

I ten největší zájem lidí o rozhodnutí pozemských soudů je jen slabým odleskem zájmu, který mezi obyvateli nebes vzbudí to, až se před Soudcem celé země začnou probírat jména zaznamenaná v Beránkově knize života. Náš Přímluvce bude žádat, aby všem, kdo zvítězili vírou v jeho krev, byla odpuštěna přestoupení a mohli se vrátit do svého rajského domova a dostat korunu jako spoludědici jeho „dřívějšího vladařství“ (Mi 4,8). Satan se snažil svými klamy a pokoušením lidí zmařit záměr, který Bůh sledoval stvořením člověka. Kristus však nyní žádá, aby se tento plán uskutečnil, jako kdyby člověk nikdy nepadl. Žádá pro svůj lid nejen plné odpuštění a ospravedlnění, ale také podíl na své slávě a místo na svém trůnu.

Zatímco se Ježíš přimlouvá za ty, kdo přijali jeho milost, satan je před Bohem obviňuje jako přestupníky. Velký podvodník se je snažil svést, aby začali pochybovat, aby přestali věřit v Boha, aby se odvrátili od Boží lásky a nerespektovali jeho zákon. Nyní ukazuje na záznam o jejich životě, na jejich povahové nedostatky, na to, jak málo se podobají Kristu, čímž svého Vykupitele zneuctili, na všechny hříchy, k jejichž spáchání je navedl a pro něž je pokládá za své poddané.

Ježíš neomlouvá jejich hříchy, ale ukazuje jejich lítost a jejich víru, a žádá pro ně odpuštění, ukazuje své raněné ruce před Otcem a svatými anděly a říká: Znám je jménem. Vyryl jsem je na dlaních svých rukou. „Zkroušený duch, to je oběť Bohu. Srdcem zkroušeným a zdeptaným ty, Bože, nepohrdáš!“ (Ž 51,19) Žalobci svého lidu říká: „Hospodin ti dává důtku, satane, důtku ti dává Hospodin, který si vyvolil Jeruzalém. Což to není oharek vyrvaný z ohně?“ (Za 3,2) Kristus přikryje své věrné svou spravedlností, aby je mohl představit svému Otci jako „církev slavnou, bez poskvrny, vrásky a čehokoli podobného“ (Ef 5,27). Jejich jména jsou zapsána v knize života a je o nich napsáno: „Budou chodit se mnou v bílém rouchu, protože jsou toho hodni.“ (Zj 3,4)

Tak se plně uskuteční slib nové smlouvy: „Odpustím jim jejich nepravost a jejich hřích už nebudu připomínat.“ „V oněch dnech a v onen čas, je výrok Hospodinův, budou hledat Izraelovu nepravost, ale žádná nebude, a Judův hřích, ale nebude nalezen.“ (Jr 31,34; 50,20) „V onen den bude výhonek Hospodinův chloubou a slávou, plod země důstojností a okrasou pro ty z Izraele, kdo vyvázli. Kdo zůstane na Siónu a kdo zbude v Jeruzalémě, bude zván svatým, každý zapsaný k životu v Jeruzalémě.“ (Iz 4,2.3)

PŘEDMĚT BOŽÍHO SOUDU

Úkol vyšetřujícího soudu a vymazání hříchů skončí před druhým příchodem Pána Ježíše. Protože mrtví budou souzeni podle toho, co je o nich zapsáno v knihách, je nemožné, aby hříchy lidí byly vymazány před skončením soudu, který vyšetřuje jejich případy. Apoštol Pavel jednoznačně říká, že hříchy věřících budou vymazány, až nastane „čas Hospodinův, čas odpočinutí“ a až Bůh pošle „Ježíše, Mesiáše, kterého vám určil“ (Sk 3, 19.20). Až skončí vyšetřující soud, přijde Ježíš Kristus a přinese s sebou svou odplatu každému podle jeho skutků.

Když v obrazné starozákonní službě velekněz dokončil smíření pro Izrael, vystoupil ze svatyně a požehnal shromážděným věřícím. Podobně se po dokončení svého prostřednického díla objeví Kristus „ne už kvůli hříchu, ale ke spáse“ (Žd 9,28), aby jako požehnání dal věčný život svému lidu, který ho očekával. Tak jako kněz vyčistil svatyni od hříchů a vložil je na hlavu kozla určeného k vyhnání, tak Kristus vloží všechny vyznané hříchy na satana, původce a podněcovatele hříchu. A tak jako kozel, nesoucí hříchy Izraele, byl zahnán „na poušť“ (Lv 16,22), tak i satan ponese vinu za všechny hříchy, k nimž svedl Boží lid. Po tisíc let bude uvězněn na zemi, která bude v té době pustá a neobydlená. Nakonec podstoupí plný trest za hříchy v ohni, který zničí také všechny bezbožné. Konečným odstraněním hříchu a osvobozením všech, kdo dobrovolně odmítli zlo, se dovrší velký plán záchrany člověka. V předpověděné době – po uplynutí 2300 prorockých dnů, v roce 1844 – začal vyšetřující soud a odstraňování hříchů. Všichni, kdo se kdy hlásili ke Kristu, musí podstoupit vyšetřování. Živí i mrtví jsou souzeni „podle svých činů zapsaných v těch knihách“ (Zj 20,12).

Hříchy, kterých hříšník nelitoval a nezanechal, nebudou odpuštěny a vymazány z knih, ale naopak budou v Boží den svědčit proti hříšníku.A nezáleží na tom, zda je spáchal za denního světla nebo v noční tmě; Pán, jemuž patříme, o nich ví. Boží andělé byli svědky každého hříchu a zaznamenali jej do neomylných knih. Člověk může hřích skrýt, popřít, zatajit před otcem, matkou, ženou, dětmi nebo přáteli, nikdo kromě viníka nemusí mít nejmenší podezření o spáchaném zlu, nebeské bytosti však vědí o každém hříchu. Tma nejtemnější noci, největší podvodná tajemství nestačí ukrýt ani jedinou myšlenku před vševědoucností Hospodina. Bůh má přesný seznam všech nespravedlivých činů a každého nečestného jednání. Nedá se oklamat předstíranou zbožností; nemýlí se při posuzování charakteru člověka. Člověka mohou zkažení lidé podvést, Boha však nikoli. Prohlédne každou přetvářku a vidí do srdce lidí.

Jak závažné je to zjištění! Den po dni ubíhá do věčnosti a nebeské knihy zaznamenávají všechno, co se v nich odehrálo. Pronesené slovo, vykonaný čin nelze už nikdy vzít zpět. Andělé zaznamenávají dobré i špatné činy. Ani nejmocnější dobyvatel na této zemi nemůže zrušit záznam jediného dne. Všechny naše činy, všechna naše slova, dokonce i naše nejtajnější myšlenky přispívají k rozhodování o našem údělu, a to buď k dobrému, nebo ke zlému. Přestože jsme na ně třeba už zapomněli, ony jednou promluví – aby nás ospravedlnily, nebo odsoudily.

Tak jako umělec přesně zachytí rysy tváře, zaznamenávají nebeské knihy charakter člověka. Jak málo si však lidé dělají starosti o tyto záznamy, které prohlížejí nebeské bytosti. Kdyby mohl být odstraněn závoj, který dělí viditelný svět od neviditelného, kdyby lidé mohli vidět anděla, jak zaznamenává každé slovo a každý skutek, kdyby si uvědomovali že se s těmi záznamy setkají u soudu, kolik slov, která denně pronesou, by zůstalo nevyřčeno, kolik činů by zůstalo nevykonáno!

Při soudu bude Pán pečlivě posuzovat, jak kdo využil nadání, které dostal. Jak jsme naložili s prostředky, které nám Pán propůjčil? Odevzdáme Pánu při jeho návratu jeho vlastnictví i s úroky? Využili jsme schopnosti, které svěřil do našich rukou, srdcí a mozků, k oslavě Boha a k prospěchu světa? Jak jsme využili svůj čas, jak jsme používali své pero, hlas, peníze nebo svůj vliv? Co jsme učinili pro Ježíše Krista v osobě chudých, postižených, sirotků nebo vdov? Bůh nám svěřil své svaté slovo. Co jsme učinili s poznáním a pravdou, kterou nám svěřil, abychom vedli ostatní k záchraně? Pán nebude brát vážně pouhé vyznání víry v Ježíše Krista. Uznává jedině lásku, která se projevuje skutky. Čin má v Božích očích cenu jen tehdy, je-li vykonán z lásky. Cokoli konáme z lásky, Bůh přijme a odmění, i když jde podle úsudku člověka o sebenepatrnější čin.

Nebeské knihy zaznamenávají skryté sobectví lidí. Zachycují nesplněné povinnosti vůči lidem, znevažování požadavků Spasitele. Z těchto záznamů se lidé dozvědí, jak často věnovali satanu čas, myšlenky a síly, které patřily Kristu. Zprávy, které andělé zaznamenávají, nejsou radostné. Rozumné bytosti, lidi, kteří se vydávají za Kristovy následovníky, naplno zaměstnává hromadění majetku nebo holdování nejrůznějším radovánkám. Plýtvají penězi, časem a silami, aby se mohli předvádět nebo ukájet své choutky. Jen málo času věnují modlitbě, studiu Písma, neusilují o pokoru a vyznání svých hříchů.

JAK OBSTÁT U SOUDU

Satan se snaží stále novými podněty zaměstnat naši mysl, aby se nemohla zabývat tím, co bychom měli znát nejlépe. Velký podvodník nenávidí pravdy, které ukazují zástupnou oběť a všemocného prostředníka. Uvědomuje si, že všechno závisí na tom, jak se mu daří odvracet mysl lidí od Ježíše a jeho pravdy.

Kdo chce mít užitek z přímluvné služby Spasitele, nesmí dovolit, aby ho cokoli odvádělo od úkolu rozvíjet v úctě před Bohem své posvěcení. Drahocenný čas nesmí věnovat zábavě, rozmařilostem nebo hromadění majetku, ale opravdovému studiu slova pravdy a modlitbě. Boží lid musí jasně a správně pochopit podstatu svatyně a vyšetřujícího soudu. Všichni se potřebují osobně seznámit s tím, co koná náš Velekněz, jinak nebudou schopni uchovat si víru, která je v této době tak důležitá, a zaujmout postoj, který podle Boží vůle zaujmout mají. Každý člověk má život, který může zachránit nebo ztratit. Každý se musí postavit před Boží soud – případ každého člověka bude jednou projednáván. Proto by měl každý člověk často přemýšlet o té důležité události, kdy zasedne soud a otevřou se knihy, o tom, že na konci dnů bude muset, podobně jako Daniel, přijmout svůj úděl.

Všichni lidé, kteří o tom vědí, mají podávat svědectví o velkých pravdách, jež jim Bůh svěřil. Nebeská svatyně je nejvlastnějším středem Kristovy služby ve prospěch lidí. Jeho dílo se týká každého člověka. Ukazuje nám plán vykoupení, který se završí na konci časů, ale i vítězný závěr boje mezi spravedlností a hříchem. Je proto velice důležité, abychom se s tím všichni podrobně seznámili a mohli odpovědět každému, kdo by se ptal na naději, kterou máme.

Kristova prostřednická služba za člověka v nebeské svatyni je právě tak podstatná součást plánu vykoupení jako jeho smrt na kříži. Toto dílo zahájil svou smrtí a po svém zmrtvýchvstání vystoupil na nebesa, aby je dokončil v nebi. Vírou smíme vstoupit za oponu, „kam jako první za nás vstoupil Kristus“ (Žd 6,20). Tam probleskuje světlo z golgotského kříže, tam můžeme plněji pochopit tajemství vykoupení. Pro záchranu člověka přineslo nebe oběť nesmírné ceny – a tato zástupná oběť odpovídá maximálním požadavkům přestoupeného Božího zákona. Pán Ježíš otevřel cestu ke trůnu Otce a díky jeho prostřednické službě mohou být Otci předložena upřímná přání všech, kdo k němu přicházejí s vírou.

„Kdo kryje svá přestoupení, nebude mít zdar, ale kdo je vyznává a opouští, dojde slitování.“ (Př 28,13) Kdyby lidé, kteří omlouvají a zakrývají své chyby, mohli vidět, jaké potěšení působí svým jednáním satanovi, kdyby viděli, jak se pošklebuje Kristu a jeho andělům, snažili by se co nejrychleji vyznat své hříchy, co nejrychleji by s nimi skoncovali. Satan využívá povahové nedostatky a pokouší se ovládnout myšlení člověka. Ví, že se mu to podaří, jestliže se s těmito nedostatky nebojuje. Proto se trvale snaží přelstít Kristovy následovníky svými výmysly, kterým nedokáží odolat. Ježíš se za ně přimlouvá svýma probitýma rukama a svým raněným tělem a všechny, kdo ho chtějí následovat, ujišťuje: „Stačí, když máš mou milost.“ (2 K 12,9) „Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorného srdce: a naleznete odpočinutí svým duším. Vždyť mé jho netlačí a břemeno netíží.“ (Mt 11 29.30) Nikdo nemá právo považovat své nedostatky za nenapravitelné. Bůh nabízí víru a milost, abychom je překonali.

Žijeme v době velkého Dne smíření. Když velekněz v předobrazné starozákonní službě konal obřad smíření za Izrael, požadovalo se od všech, aby v srdci litovali svých hříchů a kořili se před Pánem, jinak by byli z národa vyloučeni. Podobně by se měli dnes – v posledních dnech doby milosti – všichni, kdo chtějí mít svá jména zaznamenána v knize života, pokořit před Bohem a opravdově litovat svých hříchů. Měli by opravdově a důkladně zkoumat své srdce, měli by odložit lehkomyslnost a bezstarostnost, v níž si mnozí křesťané tolik libují. Všichni, kdo chtějí překonat zlé náklonnosti, jež se je snaží ovládnout, mají před sebou těžký boj. Připravit se musí každý sám. Spaseni nebudeme kolektivně. Čistota a zbožnost jednoho člověka nemůže nahradit nedostatek těchto vlastností u druhého. I když před Božím soudem musí projít všechny národy, bude Bůh zkoumat případ každého jednotlivce tak podrobně a přesně, jako by to byl jediný člověk na zemi. Každý musí být posouzen a shledán bez vady, bez vrásky nebo čehokoli podobného.

Dílo vykoupení bude završeno slavnými událostmi, jež budou mít závažné důsledky. Nyní se soud odehrává v nebeské svatyni. Probíhá už řadu let. Brzy – a nikdo neví, jak brzy – se budou projednávat případy žijících. Ve vznešené přítomnosti Boha bude projednáván i náš život. V této době je předně třeba, aby každý dbal na napomenutí Spasitele: „Buďte bdělí a modlete se, neboť nevíte, kdy ten čas přijde.“ (Mk 13,33) „Nebudeš-li bdít, přijdu tak, jako přichází zloděj, a nebudeš vědět, v kterou hodinu na tebe přijdu.“ (Zj 3,3)

Až skončí vyšetřující soud, bude rozhodnuto o věčném údělu všech lidí, o jejich životě nebo smrti. Doba milosti skončí krátce předtím, než se na nebeských oblacích ukáže Pán Ježíš. Kristus předpověděl ten okamžik v knize Zjevení: „Kdo křivdí, ať křivdí dál, kdo je pošpiněn, ať zůstane ve špíně – kdo je spravedlivý, ať zůstane spravedlivý, kdo je svatý, ať setrvá ve svatosti. Hle, přijdu brzo, a má odplata se mnou; odplatím každému podle toho, jak jednal.“ (Zj 22,11.12)

Spravedliví i bezbožní pak budou ještě žít na zemi jako smrtelníci – budou orat i stavět, budou jíst a pít, aniž by kdokoli tušil, že v nebeské svatyni bylo vyneseno konečné, neodvolatelné rozhodnutí. Když Noe vstoupil před potopou do korábu, Bůh za ním zavřel dveře a bezbožné nechal venku. Po sedm dní žili lidé v nevědomosti – ač o jejich údělu už bylo rozhodnuto; pokračovali ve svém bezstarostném, rozmařilém životě a posmívali se výstrahám upozorňujícím na nadcházející soud. Pán Ježíš řekl: „Takový bude i příchod Syna člověka.“ (Mt 24,39) Tiše, nepozorovaně – jako zloděj o půlnoci přijde rozhodující hodina, kdy se naplní úděl každého člověka a jednou provždy se uzavře nabídka Boží milosti hříšníkům.

„Bděte tedy,… aby vás nenalezl spící, až znenadání přijde.“ (Mk 13,35.36) Ve velkém nebezpečí jsou lidé, kteří se unavili bděním a přijali nabídky světa. Právě tehdy, když podnikatel bude plně zaměstnán honbou za ziskem, když se milovník radovánek bude oddávat požitkům, když se marnivá žena bude ověšovat šperky, se může stát, že Soudce celé země vynese rozsudek: „Byl jsi zvážen na vahách a shledán lehký.“ (Da 5,27)

Zdroj informací: Velké drama věků, Bible - český ekumenickký překlad, BibleTV, Info-Bible.cz