Vytrvalý až do konca

Ve druhém dopise, který napsal těm, kdo „dosáhli stejně vzácné víry“ (2 Pt 1,1) jako on, objasňuje Petr Boží plán pro rozvoj křesťanského charakteru. Píše v něm:

„Všecko, čeho je třeba k zbožnému životu, darovala nám jeho božská moc, když jsme poznali toho, který nás povolal vlastní slávou a mocnými činy. Tím nám daroval vzácná a převeliká zaslíbení, abyste se tak stali účastnými božské přirozenosti a unikli zhoubě, do níž svět žene jeho zvrácená touha.

Proto také vynaložte všecku snahu na to, abyste ke své víře připojili ctnost, k ctnosti poznání, k poznání zdrženlivost, ke zdrženlivosti trpělivost, k trpělivosti zbožnost, ke zbožnosti bratrskou náklonnost a k bratrské náklonnosti lásku. Máte-li tyto vlastnosti a rozhojňují-li se ve vás, nezůstanete v poznání našeho Pána Ježíše Krista nečinní a bez ovoce.“ (2 Pt 1,3-8)

Tato slova jsou plná rad, jejichž uposlechnutí je nezbytným předpokladem vítězství. Apoštol představuje věřícím žebřík křesťanského růstu. Každý schůdek znamená pokrok v poznání Boha. Je třeba lézt po něm stále výš a nikdy se nezastavit. Víra, ctnost, poznání, zdrženlivost, trpělivost, zbožnost, bratrská náklonnost a láska jsou jednotlivé příčle tohoto žebříku. Budeme spaseni, když po nich budeme krůček za krůčkem stoupat, až dosáhneme ideálu, kterým je pro nás Kristus. Takto se nám Kristus stal moudrostí, spravedlností, posvěcením a vykoupením (viz 1 K 1,30).

ROZVOJ CHARAKTERU

Bůh povolal svůj lid ke slávě a ctnosti. Tyto vlastnosti se projeví v životě všech, kdo jsou s ním opravdově spojeni. Jakmile tito lidé získali podíl na nebeském daru, měli by v Boží moci skrze víru (viz 1 Pt 1,5) dále usilovat o dokonalost. Jestliže Bůh udělí svým dětem své ctnosti, bude oslaven. Přeje si, aby muži a ženy dosáhli toho nejvyššího cíle; a když se ve víře chopí Kristovy moci, když se budou dovolávat jistých zaslíbení a přivlastní si je, když se s neodbytností, které nelze odolat, budou domáhat moci Ducha svatého, pak dosáhnou dokonalosti v Kristu.

Pokud křesťan přijal víru v evangelium, jeho dalším úkolem je zdokonalit svou povahu ctností. Tak očistí své nitro a připraví svůj rozum na poznání Boha. Toto poznání je základem veškerého pravého vzdělání a veškeré pravé služby. Je jedinou spolehlivou ochranou před pokušením a jedině jeho prostřednictvím se člověk může svou povahou začít podobat Bohu. Poznáním Boha a jeho Syna Ježíše Krista získává věřící „všecko, čeho je třeba k zbožnému životu“ (2 Pt 1,3). Tomu, kdo upřímně touží po Boží spravedlnosti, nebude odepřen žádný dobrý dar.

„A život věčný je v tom,“ řekl Kristus, „když poznají tebe, jediného pravého Boha, a toho, kterého jsi poslal, Ježíše Krista“ (J 17,3). A prorok Jeremjáš prohlásil: „Ať se moudrý nechlubí svou moudrostí, ať se bohatýr nechlubí svou bohatýrskou silou, ať se boháč nechlubí svým bohatstvím. Chce-li se něčím chlubit, ať se chlubí, že je prozíravý a zná mne; neboť já Hospodin prokazuji milosrdenství a vykonávám na zemi soud a spravedlnost; to jsem si oblíbil, je výrok Hospodinův.“ (Jr 9,22.23) Lidský rozum dokáže jen stěží pochopit šířku, hloubku a výšku duchovního potenciálu člověka, který získal takové poznání.

Každý může ve své jedinečnosti dosáhnout dokonalého křesťanského charakteru. Kristovou obětí byla učiněna všechna opatření, aby mohl věřící získat vše, co potřebuje ke zbožnému životu. Bůh nás vyzývá, abychom usilovali o dokonalost, a za příklad nám dává Kristovu povahu. Když se Spasitel stal člověkem, rostl v dokonalosti, protože ne ustále odolával zlu. Ukázal nám, že ve spolupráci s Bohem mohou lidé již v tomto životě dospět k dokonalosti charakteru. Takto nás Bůh ujišťuje, že i my můžeme docílit naprostého vítězství.

Věřícímu člověku se tedy nabízí úžasná možnost podobat se Kristu a poslouchat všechny požadavky zákona. Je však zcela vyloučeno, aby člověk dosáhl tohoto stavu sám od sebe. Svatost, kterou musí podle Božího slova získat, aby byl spasen, je důsledkem působení Boží milosti. Tuto milost přijímá, když se podrobuje kázni a usměrňujícím vlivům Ducha pravdy. Člověk může být dokonale poslušným jedině díky Kristově spravedlnosti, která způsobuje, že se každý skutek poslušnosti proměňuje v libou vůni pro Boha. Úkolem křesťana je vytrvale bojovat proti každému nedostatku. Neustále by se měl modlit ke Spasiteli, aby ho uzdravil z jeho hříchů. On sám totiž nemá ani moudrost, ani sílu, aby nad nimi zvítězil. Má je jenom Pán a uděluje je těm, kteří ho pokorně a kajícně prosí o pomoc.

Proměna neposvěceného člověka v posvěceného je nepřetržitý proces. Den za dnem pracuje Bůh na posvěcení člověka a člověk by s ním měl spolupracovat — měl by vytrvale usilovat o vypěstování správných návyků. Měl by si osvojovat jednu ctnost za druhou. A když je takto rozmnoží, i Bůh pro něj vykoná své dílo a znásobí to, co člověk získal. Náš Spasitel vždy slyší modlitby zkroušených a odpovídá na ně a vždy je ochoten poskytnout svým věrným hojnost milosti a pokoje. S radostí jim uděluje požehnání, která potřebují ve svém zápase proti zlu, které na ně doléhá.

Někteří lidé se snaží dělat ve svém křesťanském životě pokroky; jakmile však postoupí o stupínek výš, začnou se spoléhat na své vlastní síly a brzy zapomenou na Ježíše, který vede jejich víru od počátku až do cíle. Výsledkem je neúspěch — ztratí vše, co získali. Stav těch, kdo se na své cestě unavili a kdo se nechají nepřítelem okrádat o křesťanské ctnosti, které se v jejich povaze a životě právě rozvinuly, je opravdu neradostný. „Komu však scházejí,“ říká apoštol, „je slepý, krátkozraký a zapomněl na to, že byl očištěn od svých starých hříchů“ (2 Pt 1,9).

Apoštol Petr měl s duchovními věcmi bohaté zkušenosti. Jeho víra v Boží zachraňující moc se v průběhu let upevňovala, až nezvratně dokázal, že člověk, který ve víře postupuje stupínek po stupínku stále výš a kupředu, dokud nedosáhne nejvyššího schůdku onoho žebříku, který se dotýká samotné brány nebes, nemůže neuspět.

Celá léta se Petr snažil věřící přesvědčit, že je nezbytné, aby neustále rostli v milosti a poznání pravdy. A nyní, když věděl, že brzy bude muset zemřít kvůli své víře mučednickou smrtí, ještě jednou upozorňuje na vzácné výsady, které jsou na dosah každému věřícímu. Zestárlý učedník si byl zcela jistý svou vírou a napomínal své bratry, aby v křesťanském životě vytrvale a odhodlaně šli za svým cílem. Prosí je: „Proto se, bratří, tím více snažte upevňovat své povolání a vyvolení. Budete-li to činit, nikdy neklopýtnete. Tak se vám široce otevře přístup do věčného království našeho Pána a Spasitele Ježíše Krista.“ (2 Pt 1,10.11) Ježíšovi následovníci, kteří ve víře usilují o křesťanskou dokonalost, dostávají úžasná ujištění a čeká je slavná naděje. „Proto vám hodlám ty věci stále připomínat,“ pokračuje apoštol, „ačkoliv o nich víte a jste utvrzeni v pravdě, kterou jste přijali. Ale považuji za správné probouzet vás napomínáním, pokud přebývám v tomto těle; vím totiž, že je budu muset brzo opustit, jak mi to dal poznat náš Pán Ježíš Kristus. Vynasnažím se, abyste si mohli tyto věci vždycky připomínat i po mém odchodu.“ (2 Pt 1,12-15)

SPOLEHLIVÉ SVĚDECTVÍ

Apoštol měl plné právo hovořit o Božích záměrech s lidstvem, protože během Kristovy pozemské služby viděl a slyšel hodně věcí týkajících se Božího království. „Nedali jsme se vést vymyšlenými bájemi,“ připomíná věřícím, „ale zvěstovali jsme vám slavný příchod našeho Pána Ježíše Krista jako očití svědkové jeho velebnosti. On přijal od Boha Otce čest i slávu, když k němu ze svrchované slávy zazněl hlas: Toto jest můj milovaný Syn, v něm jsem nalezl zalíbení. A tento hlas, který vyšel z nebe, jsme my slyšeli, když jsme s ním byli na svaté hoře.“ (2 Pt 1,16-18)

Ačkoli tyto důkazy o naději a jistotě věřících byly velmi přesvědčivé, ještě přesvědčivější bylo svědectví obsažené v proroctví, protože utvrzovalo všechny ve víře a dávalo jí pevný základ. „Tím se nám potvrzuje prorocké slovo,“ prohlásil Petr, „a činíte dobře, že se ho držíte; je jako svíce, svítící v temném místě, dokud se nerozbřeskne den a jitřenka vám nevzejde v srdci. Toho si buďte především vědomi, že žádné proroctví v Písmu nevzniká z vlastního pochopení skutečnosti. Nikdy totiž nebylo vyřčeno proroctví z lidské vůle, nýbrž z popudu Ducha svatého mluvili lidé, poslaní od Boha.“ (2 Pt 1,19-21)

Zatímco apoštol na jedné straně vyvyšoval jisté prorocké slovo jako spolehlivé vodítko v dobách nebezpečí, na druhé straně církev důrazně varoval před falešným proroctvím, které budou šířit „lživí učitelé“. Tito učitelé budou „záludně zavádět zhoubné nauky a budou popírat Panovníka“. Povstanou v církvi a mnozí bratři ve víře je budou považovat za pravé. Apoštol říká, že jsou „jako prameny bez vody, mračna hnaná bouří; je pro ně připravena nejčernější tma“ (2 Pt 2,1.17). Jejich konce budou „horší než začátky“, uvádí apoštol. „Bylo by pro ně lépe, kdyby vůbec nebyli poznali cestu spravedlnosti, než aby se po jejím poznání odvrátili od svatého přikázání, které jim bylo svěřeno.“ (2 Pt 2,20.21)

DOBA KONCE

Když se pak Petr zahleděl skrze staletí až na samotný konec časů, popsal pod vlivem Ducha svatého okolnosti, které nastanou ve světě krátce před druhým Kristovým příchodem: „Ke konci dnů přijdou posměvači, kteří žijí, jak se jim zachce, a budou se posmívat: ‚Kde je ten jeho zaslíbený příchod? Od té doby, co zesnuli otcové, všecko zůstává tak, jak to bylo od počátku stvoření.‘“ (2 Pt 3,3.4) Ale „až budou říkat ‚je pokoj, nic nehrozí‘, tu je náhle přepadne zhouba“ (1 Te 5,3). Ne všichni se však nechají vlákat do osidel nepřítele. Až se přiblíží konec všech pozemských věcí, budou zde i věrní, kteří budou schopni rozpoznat znamení časů. I když velký počet těch, kdo o sobě prohlašují, že jsou věřící, bude svými skutky popírat svou víru, bude zde ostatek, který vytrvá až do konce.

Petr v sobě neustále živil naději na Kristův návrat a ujistil církev, že Spasitelovo zaslíbení „Odejdu-li, abych vám připravil místo, opět přijdu a vezmu vás k sobě“ (J 14,3) se jistě naplní. Zkoušeným a věrným se může zdát, že Pán se svým příchodem dlouho otálí, ale apoštol je ubezpečuje: „Pán neotálí splnit svá zaslíbení, jak si to někteří vykládají, nýbrž má s námi trpělivost, protože si nepřeje, aby někdo zahynul, ale chce, aby všichni dospěli k pokání. Den Páně přijde jako přichází zloděj. Tehdy nebesa s rachotem zaniknou, vesmír se žárem roztaví a země se všemi lidskými činy bude postavena před soud.

Když tedy se toto vše rozplyne, jak svatě a zbožně musíte žít vy, kteří dychtivě očekáváte příchod Božího dne! V něm se nebesa roztaví v ohni a živly se rozpustí žárem. Podle jeho slibu čekáme nové nebe a novou zemi, ve kterých přebývá spravedlnost.

Proto, milovaní, očekáváte-li takové věci, snažte se, abyste byli čistí a bez poskvrny a mohli ten den očekávat beze strachu před Božím soudem. A vězte, že ve své trpělivosti vám Pán poskytuje čas ke spáse, jak vám napsal i náš milý bratr Pavel podle moudrosti, která mu byla dána… Ale vy, milovaní, protože to víte předem, střezte se, abyste nebyli oklamáni svodem těch neodpovědných lidí a neodpadli od vlastního pevného základu. Kéž rostete v milosti a v poznání našeho Pána a Spasitele Ježíše Krista.“ (2 Pt 3,9-18)

PETROVA MUČEDNICKÁ SMRT

Ve své prozřetelnosti Bůh dopustil, aby Petr ukončil svou službu v Římě. Nero ho zde nechal zatknout přibližně ve stejné době, kdy byl podruhé uvězněn Pavel. A tak oba zkušení apoštolové, kteří mnoho let pracovali daleko od sebe, měli vydat své poslední svědectví o Kristu v tehdejším světovém velkoměstě. Na jeho půdě měli prolít svou krev, která se měla stát setbou, z níž vzejde hojná úroda svatých a mučedníků.

Od chvíle, kdy Petr zapřel Krista a poté byl opět přijat mezi učedníky, čelil neohroženě všem nebezpečím a při kázání ukřižovaného a vzkříšeného Spasitele, který vystoupil do nebe, projevoval velikou odvahu. Když byl uvězněn, vzpomínal na to, co mu Kristus řekl: „Amen, amen, pravím tobě: Když jsi byl mladší, sám ses přepásával a chodil jsi, kam jsi chtěl; ale až zestárneš, vztáhneš ruce a jiný tě přepáše a povede, kam nechceš.“ (J 21,18) Tak Ježíš svému učedníkovi naznačil, jakou smrtí zemře. Předpověděl dokonce i to, že jeho ruce budou rozepjaty na kříži.

Jako Žid a cizinec byl Petr odsouzen k bičování a ukřižování. V očekávání této strašné smrti se apoštol rozpomněl na svůj velký hřích. Vždyť přece zapřel svého Pána, když ho vyslýchali. Tehdy nebyl připraven na to, aby se hlásil ke kříži; nyní se radoval, že může svůj život položit za evangelium. Jen měl pocit, že by pro něj bylo příliš velkou ctí, aby zemřel stejným způsobem jako jeho Pán, kterého zapřel. Ježíš pověřil Petra důležitým úkolem — měl pást ovce a beránky Božího stáda. Z toho je zřejmé, že apoštol svého hříchu upřímně litoval a že Kristus mu odpustil. Petr však nedokázal odpustit sám sobě. Jeho hluboký žal a lítost nedokázalo zmírnit ani pomyšlení na muka posledního hrozného zápasu. Proto poprosil své katy, aby mu prokázali poslední laskavost a přibili ho na kříž hlavou dolů. Jeho žádosti bylo vyhověno, a tak velký apoštol Petr zemřel tímto způsobem.

Zdroj informací: Poslové naděje a lásky, Bible - český ekumenickký překlad, BibleTV, Info-Bible.cz