Výzva k duchovnímu růstu

Pavlovým cílem bylo vštípit korintským věřícím význam přísného sebeovládání, odhodlané střídmosti a neúnavné horlivosti ve službě pro Krista. Proto ve svém dopise tomuto sboru názorně přirovnává křesťanský zápas k proslulým závodům v běhu, které se pravidelně konaly poblíž Korintu. Ze všech her, které Řekové a Římané pořádali, byly běžecké závody nejstarší a nejoblíbenější. Přihlíželi jim králové, šlechtici a státníci. Účastnili se jich vážení a zámožní mladíci, kteří neváhali nasadit všechny své síly a nezalekli se ani tvrdého výcviku, aby získali cenu.

Závody se řídily přesnými pravidly a netrpěly se žádné výjimky. Kdo chtěl být do soutěže zapsán a ucházet se o ceny, musel nejprve projít náročným přípravným tréninkem. Uspokojování chutí nebo jiné požitkářství, které mohlo snížit duševní nebo fyzickou výkonnost, bylo považováno za škodlivé, a proto bylo přísně zakázáno. V těchto bojích záleželo na síle a rychlosti, a tak naději na vítězství měli jen ti, kdo měli pevné a pružné svaly a plnou kontrolu nad svými nervy. Každý pohyb musel být jistý, každý krok rychlý a rozhodný; fyzická výkonnost musela dosahovat vrcholu.

Závodníci předstupovali před čekající dav a přitom byla slavnostně oznámena jejich jména a hlasitě přečtena pravidla závodu. Pak všichni naráz vyběhli. Napjatá pozornost diváků přispívala k jejich od hodlání zvítězit. Rozhodčí měli své stanoviště blízko cíle, aby mohli sle dovat závod od začátku až do konce a určit skutečného vítěze. Jestliže někdo doběhl do cíle jako první, ale porušil pravidla, cena mu nebyla při znána.

Tato soutěž s sebou nesla velká rizika. Někteří závodníci se z obrovské tělesné námahy již nikdy nevzpamatovali. Běžně se stávalo, že muži začali na trati krvácet z úst a nosu a zhroutili se. Někdy se dokonce běžec svalil na zem a byl mrtvý v okamžiku, kdy se chystal převzít cenu. Ale ve srovnání s tím, jaká čest byla prokazována úspěšnému závodníkovi, se případné doživotní následky nebo smrt nepovažovaly za příliš velký hazard, který by někoho od účasti v této soutěži odradil.

Když vítěz dosáhl cíle, přivítal ho bouřlivý potlesk obrovského davu diváků, jehož ozvěna se odrážela od okolních hor a pahorků. Všichni diváci viděli, jak mu rozhodčí předal symboly vítězství — vavřínový věnec a palmovou ratolest, kterou nesl v pravé ruce. Oslavovala ho celá země; svůj díl uznání sklidili i jeho rodiče; a vážnosti se těšilo dokonce i město, v němž žil, protože z něj vyšel tak skvělý atlet.

DUCHOVNÍ ZÁPAS

Přirovnáním křesťanského zápasu k těmto závodům Pavel zdůraznil, jak důležitá je příprava — přísná sebekázeň, střídmost v jídle, zdrženlivost — pokud chtějí být běžci v soutěži úspěšní. Napsal: „Každý závodník se podrobuje všestranné kázni.“ (1 K 9,25) Závodníci se zříkali všech požitků, které by mohly oslabit jejich fyzické síly, a během přísného a vytrvalého tréninku procvičovali své svaly, aby byly silné a odolné. Když pak nastal den závodu, mohli své tělo vystavit krajní námaze. Oč důležitější je pro křesťana, aby podřídil své touhy a vášně rozumu a Boží vůli. Vždyť mu jde o věčný život! Nesmí nikdy dovolit, aby jeho pozornost rozptýlily zábavy, přepych nebo pohodlí. Všechny své zvyky a sklony musí podřídit přísné sebekázni. Rozum osvícený Božím slovem a vedený Duchem svatým musí mít vše pod kontrolou.

I když křesťan toto vše udělal, pak musí ještě napnout všechny své síly, aby získal vítězství. Na korintských závodech sahali běžci v posledním úseku trati až na dno svých sil, aby doběhli s nezměněnou rychlostí. Podobně i křesťan, který se blíží svému cíli, bude postupovat kupředu s ještě větší horlivostí a odhodlaností než na začátku své cesty.

CENA PRO VÍTĚZE

Dále Pavel poukazuje na rozdíl mezi věncem z vadnoucího vavřínu, který dostane vítěz běžeckých závodů, a korunou věčné slávy, kterou obdrží všichni, kdo zvítězí v křesťanském závodě. Říká: „Oni to podstupují pro pomíjitelný věnec, my však pro věnec nepomíjitelný.“ (1 K 9,25) Když chtěli řečtí běžci získat pomíjivou cenu, nezalekli se žádné námahy ani kázně. My však usilujeme o cenu nekonečné hodnoty, o korunu věčného života. Oč důsledněji bychom se měli snažit a oč ochotněji bychom měli přinášet oběti a zapírat sami sebe!

Dopis Židům zvláště zdůrazňuje, jakou cílevědomostí by se měl vyznačovat křesťanský závod o věčný život: „Odhoďme všecku přítěž i hřích, který se nás tak snadno přichytí, a vytrvejme v běhu, jak je nám uloženo, s pohledem upřeným na Ježíše, který vede naši víru od počátku až do cíle.“ (Žd 12,1.2) Závist, nenávist, podezírání, pomluvy, chamtivost — to vše jsou přítěže, které musí křesťan odhodit, chce-li být v závodě o nesmrtelnost úspěšný. Všechny zvyky a praktiky, které svádějí k hříchu a zneuctívají Krista, je třeba odložit, i kdyby nás to mělo stát cokoli. Žádný člověk, který porušuje věčné zásady spravedlnosti, nemůže dostat Boží požehnání. Jediný hřích, jemuž se poddáváme, dokáže zničit náš charakter a svést ostatní.

Spasitel řekl: „Svádí-li tě k hříchu tvá ruka, utni ji; lépe je pro tebe, vejdeš- li do života zmrzačen, než abys šel s oběma rukama do pekla, do ohně neuhasitelného. A svádí-li tě k hříchu noha, utni ji; lépe je pro tebe, vejdeš-li do života chromý, než abys byl s oběma nohama uvržen do pekla.“ (Mk 9,43-45) Když jde o záchranu těla před smrtí, člověk si nechá useknout nohu nebo ruku, nebo dokonce vyloupnout oko. Oč usilovněji by se měl křesťan snažit odhodit hřích, který vede k věčné smrti!

Přestože účastníci starobylých her zapřeli sami sebe a podrobili se tvrdé kázni, ještě neměli zajištěné vítězství. „Nevíte snad,“ ptá se Pavel, „že ti, kteří běží na závodní dráze, běží sice všichni, ale jen jeden dostane cenu?“ (1 K 9,24) Jakkoli horlivě a usilovně se závodníci snažili, cenu mohl dostat jen jeden z nich. Jen jediná ruka mohla uchopit vytoužený věnec. Někteří možná vynaložili veškeré své síly na to, aby získali cenu. A když už vztahovali ruku, aby si ji vzali, v posledním okamžiku sáhl po vytouženém pokladu někdo jiný.

V křesťanském zápase se něco takového stát nemůže. Každý, kdo splní podmínky závodu, nebude na jeho konci zklamán. Každý, kdo bude upřímný a vytrvalý, zvítězí. Nejde zde totiž ani o závod nejrychlejších, ani o boj nejsilnějších. Korunu věčné slávy může získat ten nejslabší věřící stejně jako ten nejsilnější. Všichni, kdo v moci Boží milosti uvedou svůj život do souladu s Kristovou vůli, mohou zvítězit. Uplatňování zásad stanovených v Božím slově se příliš často pokládá za nepodstatné, pokud jde o drobné každodenní maličkosti. Takové záležitosti se považují za příliš banální, než aby se jim věnovala pozornost. Pokud si však uvědomíme, co je v sázce, pak všechno, co nám může pomoci v dosažení cíle nebo stát v cestě, je důležité. Každý skutek totiž přispívá svou hmotností na misku vah, která rozhodne o životním vítězství nebo prohře. Odměna, která čeká na vítěze, bude úměrná energii a úsilí, které vynaložili.

PŘÍKLADNÝ BĚŽEC

Sám apoštol se přirovnává k běžci, který se účastní závodu a který napíná všechny své síly, aby získal cenu. Říká: „Já tedy běžím ne jako bez cíle; bojuji ne tak, jako bych dával rány do prázdna. Ranami nutím své tělo ke kázni, abych snad, když kážu jiným, sám neselhal.“ Aby neběžel křesťanský závod bez cíle nebo nadarmo, podrobil se přísnému výcviku. Slova „ranami nutím své tělo ke kázni“ znamenají, že přísným sebeovládáním potlačuje své touhy, pudy a vášně. (1 K 9,26.27)

Pavel se obával, že by sám mohl selhat, přestože káže druhým. Uvědomoval si, že kdyby nežil podle zásad, jimž věří a které hlásá, veškeré jeho úsilí ve prospěch druhých by bylo zbytečné. Z jeho jednání a vlivu a ze skutečnosti, že se zřekl uspokojování svých vlastních přání, nám musí být zřejmé, že jeho náboženství nebylo jen slovním vyznáním, ale každodenním živým spojením s Bohem. Neustále měl na zřeteli jediný cíl, kterého se usilovně snažil dosáhnout — spravedlnost „z Boha založenou na víře“ (Fp 3,9).

Apoštol věděl, že jeho boj proti zlu neskončí, dokud bude žít. Neustále si uvědomoval, že je třeba, aby byl důsledný a měl se na pozoru, protože jeho světské touhy by mohly potlačit jeho duchovní nadšení. Nepřestával ze všech svých sil bojovat proti svým přirozeným sklonům. Přitom měl stále před sebou ideál, k němuž směřoval, a ochotnou poslušností Božího zákona se ho snažil dosáhnout. Svá slova, jednání i city podřídil Božímu Duchu.

Pavel toužil, aby se stejné odhodlání získat korunu věčného života projevilo i v životě korintských věřících. Věděl, že je čeká celoživotní zápas, jehož nemůže být ušetřen žádný člověk, který chce dosáhnout Kristova ideálu. Naléhavě je žádal, aby bojovali čestně a každý den usilovali o zbožnost a mravní dokonalost. Vyzýval je, aby odložili vše, co je tíží, a běželi za svým cílem, jímž je dokonalost v Kristu.

DŮRAZNÉ VAROVÁNÍ

Apoštol upozorňoval Korintské na zkušenosti starověkého Izraele — na požehnání, jimiž byl tento národ odměňován za svou poslušnost, a na soudy, které byly důsledkem jeho hříchů. Připomněl jim, jak byli Židé zázračně vyvedeni z Egypta, jak je ve dne chránil oblakový a v noci ohnivý sloup. Bezpečně tak mohli projít Rudým mořem, zatímco Egypťané, kteří se pokoušeli přejít moře stejným způsobem, všichni utonuli. Těmito činy se Bůh přiznal k Izraeli jako ke své církvi. „Všichni jedli týž duchovní pokrm a pili týž duchovní nápoj; pili totiž z duchovní skály, která je doprovázela, a tou skálou byl Kristus.“ (1 K 10,3.4) Kristus vedl Židy na všech jejich cestách. Skála, do níž Mojžíš udeřil, byla předobrazem Krista, který byl raněn pro lidské hříchy, aby mohl vytrysknout pramen spásy pro všechny lidi.

Židé nepřestali toužit po pohodlí, které zanechali v Egyptě, dopouštěli se hříchů a bouřili se. Proto na ně přes veškerou přízeň, kterou jim Bůh prokázal, dopadl Boží soud. Apoštol napomenul korintské věřící, aby si ze zkušeností Izraele vzali ponaučení. Řekl: „To vše se stalo nám na výstrahu, abychom nezatoužili po zlém jako oni.“ (1 K 10,6) Ukázal jim, že láska k pohodlí a radovánkám připravila půdu pro hříchy, jimiž na sebe Židé přivolali spravedlivou Boží odplatu. Když se synové Izraele usadili, aby jedli a pili, a potom povstali k tancům, ztratili Boží bázeň, kterou zakusili, když byl vydán Boží zákon; pak si vyrobili zlaté tele, které mělo představovat Boha, a uctívali je. Když jednou uspořádali bohatou hostinu, která byla spojena s uctíváním Baal-peóra, zahynulo kvůli své prostopášnosti mnoho Židů. Bůh se rozhněval a na jeho příkaz jich za jeden den padlo „třiadvacet tisíc“ (1 K 10,8).

Pavel důrazně Korintské varoval: „A proto ten, kdo si myslí, že stojí, ať si dá pozor, aby nepadl.“ (1 K 10,12) Kdyby začali být pyšní a sebevědomí a kdyby začali zanedbávat modlitbu a přestali být bdělí, upadli by do těžkých hříchů a přivolali by na sebe Boží hněv. Apoštol však nechtěl, aby propadli malomyslnosti nebo sklíčenosti, a proto je ujistil: „Bůh je věrný: nedopustí, abyste byli podrobeni zkoušce, kterou byste nemohli vydržet, nýbrž se zkouškou vám připraví i východisko a dá vám sílu, abyste mohli obstát.“ (1 K 10,13)

Pavel své bratry prosil, aby přemýšleli o tom, jaký vliv mají jejich slova a činy na druhé. Neměli by dělat nic, čím by schvalovali modloslužbu nebo čím by mohli zranit city těch, kdo jsou slabí ve víře. Takového jednání by se měli vyvarovat, i když by jim samo o sobě mohlo připadat jako nevinné. „Ať tedy jíte či pijete či cokoli jiného děláte, všecko čiňte k slávě Boží. Nebuďte kamenem úrazu ani Židům, ani Řekům, ani církvi Boží.“ (1 K 10,31.32)

Apoštolova varovná slova určená korintskému sboru platila v každé době, zvláště naléhavě však promlouvají k současným lidem. Modloslužbou neměl Pavel na mysli jen uctívání model, ale také sobectví, lásku k pohodlí a uspokojování svých vlastních tužeb a vášní. Pokud někdo vyznává Krista jen svými ústy a chlubí se poznáním pravdy, ještě to neznamená, že je křesťan. Náboženství, jehož jediným cílem je potěšit zrak, sluch a chuť a které podporuje požitkářství, nemá nic společného s křesťanstvím.

SOULAD A LÁSKA

Přirovnáním církve k lidskému tělu apoštol názorně vysvětlil, jaký úzký vztah a soulad by měl existovat mezi všemi členy Kristovy církve. Napsal: „My všichni, ať Židé či Řekové, ať otro ci či svobodní, byli jsme jedním Duchem pokřtěni v jedno tělo a všichni jsme byli napojeni týmž Duchem. Tělo není jeden úd, nýbrž mnoho údů. Kdyby řekla noha: ‚Protože nejsem ruka, nepatřím k tělu‘, tím by ještě nepřestala být částí těla. A kdyby řeklo ucho ‚Protože nejsem oko, nepatřím k tělu,‘ tím by ještě nepřestalo být částí těla. Kdyby celé tělo nebylo než oko, kde by byl sluch? A kdyby celé tělo nebylo než sluch, kde by byl čich? Ale Bůh dal tělu údy a každému z nich určil úkol, jak sám chtěl. Kdyby všechno bylo jen jedním údem, kam by se podělo tělo? Ve skutečnosti však je mnoho údů, ale jedno tělo. Oko nemůže říci ruce: ‚Nepotřebuji tě!‘ Ani hlava nemůže říci nohám: ‚Nepotřebuji vás!‘… Bůh zařídil tělo tak, že přehlíženým údům dal hojnější čest, aby v těle nedošlo k roztržce, ale aby údy shodně pečovaly jeden o druhý. Trpí-li jeden úd, trpí spolu s ním všechny. A dochází-li slávy jeden úd, všechny se radují spolu s ním. Vy jste tělo Kristovo, a každý z vás je jedním z jeho údů.“ (1 K 12,13-21.24-27)

Potom Pavel vyzvedl význam té lásky, o níž by měli usilovat Kristovi následovníci. Jeho slova jsou až dodnes zdrojem inspirace a povzbuzení pro všechny lidi: „Kdybych mluvil jazyky lidskými i andělskými, ale lásku bych neměl, jsem jenom dunící kov a zvučící zvon. Kdybych měl dar proroctví, rozuměl všem tajemstvím a obsáhl všecko poznání, ano kdybych měl tak velikou víru, že bych hory přenášel, ale lásku bych neměl, nic nejsem. A kdybych rozdal všecko, co mám, ano kdybych vydal sám sebe k upálení, ale lásku bych neměl, nic mi to neprospěje.“ (1 K 13,1-3)

Nezáleží na tom, jak přesvědčivé je naše vyznání. Nejsme-li naplněni láskou k Bohu a ke svým bližním, nejsme pravými Kristovými učedníky. I kdybychom měli tak velikou víru, že bychom byli schopni konat zázraky, bez lásky by nám nebyla nic platná. Možná že jsme neobyčejně štědří; i kdybychom však rozdali všechen svůj majetek chudým, Bůh by v našem činu nenašel zalíbení, pokud bychom to udělali z jiných pohnutek než z opravdové lásky. Ve své horlivosti můžeme dokonce zemřít mučednickou smrtí. Pokud však neobětujeme svůj život z lásky, Bůh nás bude považovat jen za oklamané nadšence nebo ctižádostivé pokrytce.

„Láska je trpělivá, laskavá, nezávidí, láska se nevychloubá a není domýšlivá.“ (1 K 13,4) Čistá radost vychází z hluboké pokory. Základem silného a ušlechtilého charakteru je trpělivost, láska a podřízenost Boží vůli.

„Láska nejedná nečestně, nehledá svůj prospěch, nedá se vydráždit, ne po čítá křivdy.“ (1 K 13,5) Láska, kterou ztělesňuje Kristus, přisuzuje pohnutkám a činům druhých jen ty nejlepší úmysly. Zbytečně neodhaluje chyby druhých. Nerada naslouchá pomluvám, ale spíše se snaží poukazovat na dobré vlastnosti svých bližních.

Láska „nemá radost ze špatnosti, ale vždycky se raduje z pravdy. Ať se děje cokoliv, láska vydrží, láska věří, láska má naději, láska vytrvá.“ Taková láska „nikdy nezanikne“. (1 K 13,6-8) Nikdy neztratí svou hodnotu, protože je Boží vlastností. Kdo ji má, má vzácný poklad, který si s sebou vezme do Božího města.

„A tak zůstává víra, naděje, láska — ale největší z té trojice je láska.“ (1 K 13,13)

JEŽÍŠ KRISTUS — ZÁRUKA VZKŘÍŠENÍ

Mravní úroveň korintských věřících upadala a byli mezi nimi i takoví, kteří opustili základní věroučné body. Někteří zašli tak daleko, že popírali učení o vzkříšení. Tomuto odpadnutí čelil Pavel zcela jasným svědectvím, jímž poskytl nesporný důkaz o Kristově vzkříšení. Prohlásil, že po své smrti byl Kristus „vzkříšen třetího dne podle Písem, ukázal se Petrovi, potom Dvanácti. Poté se ukázal více než pěti stům bratří najednou; většina z nich je posud na živu, někteří však již zesnuli. Pak se ukázal Jakubovi, potom všem apoštolům. Naposledy ze všech se… ukázal i mně.“ (1 K 15,4-8)

Pak jim Pavel velmi přesvědčivě vysvětlil úžasnou pravdu o vzkříšení. „Není-li zmrtvýchvstání,“ píše apoštol, „pak nebyl vzkříšen ani Kristus. A jestliže Kristus nebyl vzkříšen, pak je naše zvěst klamná, a klamná je i vaše víra, a my jsme odhaleni jako lživí svědkové o Bohu: dosvědčili jsme, že Bůh vzkřísil Krista, ale on jej nevzkřísil, není-li vzkříšení z mrtvých. Neboť není-li vzkříšení z mrtvých, nebyl vzkříšen ani Kristus. Nebyl-li však Kristus vzkříšen, je vaše víra marná, ještě jste ve svých hříších, a jsou ztraceni i ti, kteří zesnuli v Kristu. Máme-li naději v Kristu jen pro tento život, jsme nej ubožejší ze všech lidí! Avšak Kristus byl vzkříšen jako první z těch, kdo zesnuli.“ (1 K 15,13-20)

Apoštol obrátil pozornost korintských bratří k onomu vítěznému ránu, kdy budou vzkříšeni všichni zesnulí svatí, aby už navždy žili se svým Pánem: „Hle, odhalím vám tajemství: Ne všichni zemřeme, ale všichni budeme proměněni, naráz, v okamžiku, až se naposled ozve polnice. Až zazní, mrtví budou vzkříšeni k nepomíjitelnosti a my živí proměněni. Pomíjitelné tělo musí totiž obléci nepomíjitelnost a smrtelné nesmrtelnost. A když pomíjitelné obleče nepomíjitelnost a smrtelné nesmrtelnost, pak se naplní, co je psáno: ‚Smrt je pohlcena, Bůh zvítězil! Kde je, smrti, tvé vítězství? Kde je, smrti, tvá zbraň?‘… Chvála buď Bohu, který nám dává vítězství skrze našeho Pána Ježíše Krista!“ (1 K 15,51-57)

CITLIVÉ NAPOMÍNÁNÍ

Věrné křesťany čeká slavné vítězství. Apoštol dobře věděl, jaké možnosti mají korintští věřící. Proto se je snažil upozornit na věci, které povznášejí člověka nad jeho sobectví a smyslnost a činí jeho život šťastnějším, protože mu dávají naději na nesmrtelnost. Důrazně je napomínal, aby zůstali věrní důležitému úkolu, k němuž je Kristus povolal. Prosil je: „Moji milovaní bratří, buďte pevní, nedejte se zviklat, buďte stále horlivější v díle Páně; vždyť víte, že vaše práce není v Pánu marná.“ (1 K 15,58)

Takto se apoštol se vší rozhodností a naléhavostí snažil napravit mylné a nebezpečné názory a zvyky, které se rozšířily v korintském sboru. Promlouval k věřícím otevřeně, ale přitom laskavě. Když je varoval a káral, ozařovalo je světlo vycházející od Božího trůnu a odhalovalo skryté hříchy, jimiž poskvrňovali svůj život. Jak toto světlo přijmou?

Po odeslání dopisu dostal Pavel strach, že by se tím, co napsal, mohl věřících, jimž chtěl pomoci, příliš dotknout. Dělal si velké starosti, že by se mu mohli ještě více odcizit, a někdy si přál, aby mohl svá slova odvolat. Ti, kdo podobně jako apoštol nesou odpovědnost za milované sbory nebo instituce, dokážou nejlépe pochopit jeho sklíčenost a pocity viny. Boží služebníci, na nichž dnes spočívá břemeno Božího díla, si dokážou na základě podobných zkušeností představit, jaká práce, zápasy, úzkost a starosti byly údělem tohoto velkého apoštola. Velmi ho trápily rozkoly v církvi, setkával se s nevděkem a zrazovali ho ti, od nichž by byl očekával soucit a podporu. Uvědomoval si, jaké nebezpečí hrozí sborům, které setrvávají v nepravosti, a proto byl nucen kárat je za jejich hříchy jasným a nepochybným svědectvím. Zároveň ho tížily obavy, že možná jednal příliš přísně. S úzkostí a chvěním očekával zprávy, jak bylo jeho poselství přijato.

Zdroj informací: Poslové naděje a lásky, Bible - český ekumenickký překlad, BibleTV, Info-Bible.cz